Dějiny čtení

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Ve své knize Dějiny čtení dosáhl spisovatel, překladatel, editor a především milovník knih a čtení Albert Manguel ideálního souladu mezi odborností a vášnivým zaujetím. Jeho pojetí čtení je postaveno na osobních vyznáních, útržcích z vlastního života včetně zasvětitelského zážitku, kdy ho téměř slepý J. L. Borges jednou v Buenos Aires požádal, aby k němu docházel a předčítal mu. Manguel představuje různé typy čtení (tiché čtení, předčítání, autorské čtení, věštění z knih a další), jejichž výklad často začíná historkami ze života známých spisovatelů či osobností kultury. To vše je zakotveno v historii, dějinnosti, která dává možnost vidět, jak se čtení proměňovalo a jakými zásadními zlomy procházelo a jaké hmotné prostředky v té které době mělo k dispozici (papyrus, pergamen, knihtisk, ale třeba i brýle). Manguelova kniha nás sugestivním způsobem svého výkladu přesvědčuje, že i našimi osobními čtenářskými životopisy probíhá velký „příběh" dějin čtení. „Milostný dopis adresovaný čtení." (The New Yorker) „Kniha stejně učená jako hluboká a duchaplná. Opravdový ostrov pokladů v moři nově vydávaných knih... Velká, krásná kniha." (Die Zeit)...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14713/dejiny-cteni-OAP-14713.jpg 4.571
Žánr
Literatura naučná, O literatuře
Vydáno, Host
Orig. název

A History of Reading, 1996

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Dějiny čtení

Přidat komentář
Vidlička
03. května

V životě by mě nenapadlo, jak mnohými úhly se dá na čtení nazírat! Autorova láska ke knížkám a čtení, dýchající z každé stránky, konvenuje každému z nás, kdo to má stejně. Moc moc pěkné, chytré a pro knihomoly povinné.

Egertová
28.10.2020

Velmi uspokojivé.


Knišíl
08.04.2018

Dovolím si považovat se za vášnivého čtenáře. V tomto případě pak nemohu dát jiné hodnocení. Krásná kniha o čtení nabízí vlastně jakousi formu metačtení. Za zmínku stojí i doslov pana Trávníčka, který shrnuje téma více akademickým pohledem a přehledem osobností, kteří se také věnují či věnovali dějinám čtení.

grillica
05.09.2016

BUDE TO DLOUHÝ.

Den druhý. Zatím jsem nadšená. Kdo byl od počátku lidstva čtenářem, tiché čtení, předčítání, filozofie, teologie i politologie. Témata, která bych si, vyskytující se samostatně, upřímně ani nevybrala. Ale podáno je to takovým způsobem, že mě to děsně baví. Říkám si, jaká je škoda, že tahle kniha není na seznamu doporučené literatury pro knihovníky. Hromada citací, hromada podnětů k jiným knihám a zdrojům, a to se mi taky hodně líbí. Vybavuji si část o Petrarcovi, který doporučuje číst a psát si přitom poznámky. Dnes triviální záležitost a jeden ze základů učení se vůbec. Ale starověcí učenci si nepsali nic, stavěli si v hlavě myšlenkové paláce a pomocí složitých mnemotechnických pomůcek se učili kilometry veršů a dalších textů, které si pak dokázali bez problémů vybavit a mohli v sobě i pro ostatní číst dlouhé hodiny.

Den čtvrtý. Nejenom samotné texty byste se museli naučit nazpaměť, litanie gramatických pravidel jste ze sebe museli sypat o půlnoci v bačkorách, bez nutnosti pochopit danou látkou - a různé chytré hlavy to přímo nedoporučovaly. Teprve ve středověku se někteří osvícení myslitelé začali zaobírat myšlenkou, že je důležitý i smysl textu, pochopení obsahu. Kdo měl štěstí na "přísně radostného a radostně přísného" učitele, odcházel na univerzitu výborně jazykově vybaven a navíc s rozsáhlými schopnostmi uměl překládat a interpretovat různé texty.

Den pátý. Kafka, 1904, strana 125:
"V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které náš činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř v nás. Tomu věřím."

Den sedmý nebo tak nějak: Nejenom že se dozvídám o autorech, knihách, čtení a učení, ale ke všemu je tolik zdrojů a podnětů na další knihy, že je to až neuvěřitelný. Hltám jednu stránku za druhou, století letí, knihtisk, o jehož vzniku jsme taky nečetla nic tak zajímavého, jak všechno se vším souvisí. Vím proč to není doporučená četba pro knihovníky, je to zaprvé docela nová věc a zároveň cokoli je doporučené, tak se nám prostě číst nechce. Teď třeba čtu o tom, kdo a jak začal knihy katalogizovat, organizovat a pořádat fond knihoven, aby byly knihy rozděleny a označeny pro snadné uložení a opět vyhledání. O tom, že knihovníci knihy násilně zařadí do kategorií, aby je čtenáři z těchto kategorií zas osvobodili.

Den osmý. Rainer Maria Rilke. Básník. Asi si půjčím nějaké jeho verše nebo překlady sonetů. Já a básničky? Tohle je geniální kniha, geniální!! A jak nemám ráda 'citáty slavných osobností', protože nikdy nevěřím tomu, že je opravdu vyslovily, tak teď si poznamenávám ze strany 331: "Zapřísahám ty, kdo mě milují, aby milovali mou samotu."

Německý vědec Alexander von Humboldt a jeho názor na překlad. Rok 1836. Strana 348. Tvrdil, že "každému jazyku je vlastní nějaký 'vnitřní jazykový tvar', vyjadřující konkrétní svět národa, který jím mluví. Z toho by plynulo, že žádné slovo určitého jazyka se zcela neshoduje se slovem jazyka jiného, čímž se překlad stává podobně nesplnitelným úkolem jako odlít do formy vítr nebo uplést provaz z písku. Překlad může existovat pouze jako pravidly nespoutaný a neformální proces porozumění prostřednictvím překladatelova jazyka, porozumění tomu, co leží nenahraditelně skryto uvnitř originálu."

Strany 374-376 a sedm knižních bláznů Geilera von Kaysersberga, 1510:

1. blázen - shromažďuje knihy, aby se s nimi mohl chlubit, jako kdyby to byl drahý nábytek
2. blázen - chce zmoudřet tím, že přečte příliš mnoho knih
3. blázen - sbírá knihy aniž by je četl, jen je prolistuje, aby upokojil svou línou zvědavost
4. blázen - miluje přepychově iluminované knihy
5. blázen - váže své knihy do drahých látek
6. blázen - vydává a píše špatně napsané knihy, aniž by předtím četl klasiky a aniž by znal pravopis, gramatiku a rétoriku
7. blázen - ten který knihami pohrdá a opovrhuje moudrostí, kterou z knih lze získat

Den desátý. Dočteno. Teda ne úplně, Trávníčkův doslov si nechám na jindy. Ale tahle kniha je pro mě objev roku. Je to neuvěřitelně pestrá mozaika všeho, co s knižní kulturou souvisí. DOPORUČUJU. A fakt to něco znamená, když píšu s caps-lockem.

Dandulka
09.05.2016

Skvělá kniha na zamyšlení o tom, proč a jak číst. Přečetla jsem už stovky knih, ale takto jsem se na četku nikdy nedívala. Snad mi to pomůže k získání zápočtu!!!! Držte mi palce!

Atuin
05.11.2013

Je to velice atypická a svým způsobem až roztomilá kniha. Ale rozhodně je to kniha půvabná,popravdě řečeno mě nejdříve uchvátila obálkou, posléze jsem si přečetla titul a maličko jsem se pousmála nad jeho zajímavostí. Titul je možná je trošku zkreslující a zavádí, podle mě by se to mohlo spíš jmenovat Filozofie čtení nebo nějak tak,ale autor to ujevně viděl jinak. V každém případě je to kniha velice sympatická a příjemná.

strougy
06.11.2012

Kniha, kterou je neskutečná radost číst. Nejen, že je napsána úžasně čtivou formou, ale navíc je celá přeplněná kvantem informací, které se na pouhé jedno čtení nedají vstřebat a nutí tak zvědavého čtenáře k návratu a znovuponoření se do dějin činnosti, kterou jako správný knihomol miluje. Občas je dobré si připomenout, jak krásné je být vášnivým čtenářem...

Majdule
20.01.2016

Málokdy jsem se nad čtením zamýšlela tolik a z tolika aspektů, jak při čtení Dějin čtení. S mnoha myšlenkami se ztotožňuji, některé mě překvapily, u některých jsem docela dlouho setrvávala a nad některými se usmála. Řada mých osobních zkušeností čtenáře se s dějinami protnula, některé jsem poprvé zvážila důkladně ze všech stran. Oceňuji, že mě autor přiměl zamyslet se nad některými samozřejmostmi, které pro generace čtenářů přede mnou samozřejmé nebyly. A potěšilo mě, že některé předsudky jsem si vyřešila sama už dříve a teď se jen vědoucně usmála své minulé pošetilosti. Bezvýhradně obdivuhodná je fundovanost autora, jeho přímo ohromující obrovské znalosti literatury i dějin a potěšila mě česká stopa.

1