Tana French Temná zahrada

recenze

Temná zahrada (2019) / HaHa11
Tana French Temná zahrada
Autorka si i v našich končinách získala věrný okruh čtenářů svým zatím šestidílným cyklem Dublinské oddělení vražd. Šesti knihami, které v sobě úspěšně spojují prvky detektivky, psychothrilleru, sociálního románu. Příběhy, jež se vyznačují dokonale propracovanou dějovou linií, uvěřitelnou charakteristikou aktérů na obou stranách zákona i kultivovaným jazykem. A především – jsou originální a čtivé; po poslední stránce má čtenář potřebu o tom všem popřemýšlet, i po čase si příběh a hrdiny vybaví – což jsou atributy, kterými se bohužel nemůže prokázat valná většina současné produkce spadající do téhož žánru.
Z anotace nejnovějšího počinu „irské královny detektivek“ bylo však zřejmé, že tentokrát se pokusí zaujmout jiným úhlem pohledu – v centru pozornosti nebude stát vyšetřovatel, ale možný viník. Protagonistou Temné zahrady, jejím vypravěčem a osobou, která v podstatě nezmizí z jediné stránky, je mladý muž jménem Toby. Osud mu byl zatím nakloněn – pochází z dobré rodiny, dostalo se mu kvalitního vzdělání, jeho sociální zázemí je rovněž v naprostém pořádku – má několik dobrých přátel, snoubenku …. I ten drobný pracovní přešlap se mu podařilo vyřešit – prostě příkladný mladý muž, dítě štěstěny! Vše se jedné noci změní – neznámé osoby se vloupají do Tobyho bytu, odcizí mu několik věcí a jeho samotného brutálně zbijí. Čeká ho dlouhé období rekonvalescence, musí se vyrovnat s výpadky paměti – postupně oživuje vzpomínky na události těsně předcházející napadení, na určité etapy svého života se však dokáže upamatovat pouze rámcově. Současně se v jeho životě odehrává i jiná zásadní událost – smrtelně onemocní jeho strýc Hugo a Toby s přítelkyní Melissou se rozhodnou o něj v posledních měsících života pečovat. Přistěhují se k němu do Břečťanové vily – do míst, kde Toby prožil velkou část dětství, kde trávil až do doby dospělosti prázdniny společně se sestřenicí Susannou a bratrancem Leonem, do míst, kde se konala a doposud konají nedělní setkávání celé široké rodiny. Říká se, že každá rodina má svého kostlivce ve skříni. Ovšem málokterá najde kostru doslova a do písmene – na zahradě, ve vykotlaném jilmu, na který lezly celé generace dětí. Rozbíhá se vyšetřování – detektivové přicházejí do vily tak nějak po colombovsku – vyptávají se, šťourají, vnášejí nedůvěru, s přímým obviněním se neunáhlují, ale často se vracejí. Po zjištění totožnosti oběti se pátrání zužuje na několik konkrétních měsíců, posléze dnů a hodin, okruh možných pachatelů je stále menší, smyčka se stahuje. Autorka mistrně zachycuje houstnoucí atmosféru ve vile, stále emotivnější rozhovory všech zúčastněných, postupné zaplňování bílých míst v Tobyho paměti. Velkolepé finále je přesto poměrně nečekané – překvapí zběsilostí, pudem sebezáchovy, který zvítězí nad vším. V těchto okamžicích eskaluje všudypřítomná temnota (a vlastně vše podstatné, zásadní se vždy odehrávalo v noci, ve tmě). Příběh, jenž začínal jako bezstarostná jízda dublinskými nočními kluby, končí naprostou beznadějí a prázdnotou; obětí je hned několik.
Pozorný čtenář pravděpodobně zaznamená jistou podobu drobných motivů, vypravěčských postupů, autorského zpracování – při četbě Temné zahrady jsem si mnohokrát vzpomněla na předcházející romány Tany French. Srovnatelně depresivně a bezútěšně vyznívá Ztracený přístav, V lesích najdeme podobně laděné hrdinovy vzpomínky na dětství, hierarchii vztahů v partách mladých lidí autorka do podrobností rozebrala nejen v této knize, ale třeba také v Podobě a v Místě pro tajnosti. Připomenout lze i Vetřelce – vyšetřovatelé se postupně mění z hodných a chápajících ve smečku psů jdoucích nemilosrdně po stopě. Mezi silné spisovatelčiny stránky patří vystižení atmosféry (čtenář přemýšlí, zda nezná podobnou zahradu), prostřídání vypravěčského tempa – řádky, které mají spád, autorka prokládá popisem rituálů, drobnými detaily. Připomíná to složitou šachovou partii rozehranou mezi Tanou French, vypravěčem (působivá ich forma!) a čtenářem (ten má občas pocit, jestli mu něco neuniká, není zatajováno, není si jistý, nakolik má Tobyho amnézii uvěřit).
Temná zahrada je kniha pro ty, kteří si chtějí počíst. Vychutnat si pomalé vyprávění s mnoha odbočkami a návraty do minulosti, vstřebávat dekadentní atmosféru Břečťanové vily. Pustit si vypravěče k tělu a uvěřit mu. Chápat ho i litovat, popřemýšlet o vině a trestu a o tom, pro koho/a jestli vůbec to „dobře skončilo“. A proto nedoporučuji těm čtenářům, již pociťují abstinenční příznaky z nedostatku krutovražd. U Tany French se bestiálních mordů nedočkají.
Temná zahrada není kniha, kterou zhltnete ve vlaku cestou z Prahy do Ostravy (a pak ji v kupé necháte). Tahle tlustá bichle (ano, přiznávám, že ruce trochu bolely) si zaslouží čekat na vás u křesla vedle krbu, na nočním stolku, kam ji po půlnoci neochotně, s klížícími se víčky, odkládáte.

Komentáře (4)

kniha Temná zahrada recenze

HaHa11
18.09.2020

Děkuji broskev28 za ocenění - velmi mě potěšilo! Nejnovější kniha Tany French (The Searcher - Pátrač? Slídil?) bude snad brzy k dispozici i v češtině.

broskev28
16.09.2020

Děkuju za úchvatnou recenzi - vysloveně mám chuť pustit se do knihy znovu, i když jsem ji dočetla jen před pár měsíci. Místo pro tajnosti se mě sice zaujalo více, ale tohle rozhodně není špatné čtení.
Přeju Vám spoustu dalších zajímavých knih a sobecky se těším na jejich recenze!

HaHa11
07.02.2020

HMirka55 Děkuji za ocenění. Autorka píše skvěle, ale obávám se, že si na novou knížku zase delší dobu počkáme. Docela by mě zajímalo, zda se vrátí k sérii Dublinské oddělení vražd?!

HMirka55
07.02.2020

Moc pěkně napsané, také jsem si knihu užila, dávám přednost atmosféře před litry krve a brutalitou. Autorka sice neplodí knihy jak na běžícím páse, zato ale vždy stojí za to. Takže snad se brzy dočkáme další!