Štěstí skryté v hedvábí

recenze

Fotografie (2019) / a.k
Štěstí skryté v hedvábí
Dvacetiletá Rachael žije v Budapešti se svým otcem Georgem, který je profesorem archeologie na budapešťské univerzitě. Po smrti matky se vzdala studia a poslání vidí v péči o domácnost a otcově pohodlí. Píše se rok 1956 a Maďarsko zažívá revoluční nepokoje. Maďarské povstání je i hlavním důvodem, proč musí oba vše opustit a utéct narychlo ze země. Po krušných měsících v roli uprchlíků se stává jejich novým domovem Anglie. George zde působí na místní univerzitě a brzy získává nabídku odjet jako vedoucí výzkumu archeologických vykopávek na Sardinii. Na malém ostrůvku Sant’Antioco bude mít vysněnou práci a Rachael nové zážitky a životní zkušenost.

Rachaeliny osudy protíná v knize ještě druhý příběh. V nezávislé dějové lince ze současnosti se seznamujeme s Rachaelinou vnučkou Sophií. Sophie jde ve stopách svého prapradědečka Georgeho. Stala se antropoložkou a dělá si doktorát na Londýnské univerzitě. Téma jejího výzkumu je zaměřeno na způsoby pohřbívání ve starém Římě. Sophie žije ve šťastném manželství s Hamishem, který se právě úspěšně uchází o primariát v Cheltenhamu. K dokonalému životu jim chybí pouze jediné. Marná snaha o dítě přináší manželské neshody a hlavně Sophiina nevyrovnanost začíná být příčinou odcizení obou manželů.

Zatímco v Rachaelině příběhu najdeme rychlý posun z dramaticky výbušné Budapešti až do exotické Sardinie, u Sophie vede v příběhu její rozpolcenost a snaha obětovat vše jedinému cíli - otěhotnění.

Anotace knihy slibuje pátrání po tajemném příběhu z minulosti, které se rozpoutá po objevu dávné fotografie. Ono to tak úplně přesné není. Objasnění tajemství z historie není nosným námětem románu, spíše k němu hrdinky dospějí přirozeným vývojem událostí.

Vyprávění v obou dějových linkách dlouho nic nespojuje. I když právě tím, že jde o ženy a každá řeší své bolesti, mohou být ženské útrapy takovým spojením.

Každý příběh dostává svůj prostor, střídání obou životních osudů je vyvážené. Své místo zde má i archeologický nález z Georgeho mládí z počátku století. V hrobce tenkrát objevil vzácnou tkaninu z mořského hedvábí. Zmiňovaný artefakt z minulosti bude důležitý i v příbězích obou našich hrdinek. Celé toto téma dělá čtení o to zajímavější, že se nejedná pouze o beletristický „výmysl“, ale skutečný dávný výrobek. Popis technologie a celého procesu získávání tohoto produktu z mořského dna mě fascinoval a způsob, jakým je do příběhu zakomponovaný, je originální.

Román se dobře čte. Na své si přijdou milovníci romantiky, velké lásky, či bezpodmínečného přátelství, kterým zdárně sekundují zrada, bolestné ztráty i smrt. Některé pasáže se mi zdály zbytečně uspěchané a rychlým přelétnutím nebyl využitý potenciál k vyvolání silnějšího emočního prožitku. Román na mě v takových místech dělal dojem, že se autorka honem rychle snaží čtenáři předložit nový dějový posun a ponechává hrdiny i čtenáře, aby si zpracoval emočně tíživá místa v sobě sám.

Samotný příběh mě bavil, i když je v lecčem předvídatelný. Koncepce celého románu je ale natolik rozmanitá, že nabízí i řadu zajímavých dějových posunů, které dopředu neodhadnete. Postavy Rachael i Sophie si u mě v mnohém vysloužily sympatie, jindy zase úplně protichůdný postoj. A tak to mám ráda. Ani v opravdovém životě není nikdo dokonalý. Zajímavě jsou vykreslené i některé vedlejší postavy, které si oprávněně získají čtenářovu pozornost.

Román „Fotografie“ doporučuji čtenářům, kteří preferují příběhy o nevyzpytatelnosti osudů ženských hrdinek, střídání minulosti a přítomnosti a bohatý děj zasazený do různých zemí. Při tom sami odhalíte, komu přinese štěstí mořské hedvábí.

Komentáře (0)

kniha Fotografie recenze