Síla a odhodlání žen

recenze

Laetitia Colombaniová je veřejnosti známá spíše jako francouzská filmová herečka a režisérka, ovšem svým literárním debutem s názvem Cop dokázala, že oplývá rovněž neuvěřitelným spisovatelským umem.

Tento román mě zasáhl přímo do srdce. Je to ten druh knihy, u které se na konci rozčilujete, proč už sakra končí? Proč nemá více stránek? Rozhodně by si každý ze tří příběhů v knize popisovaných zasloužil svůj vlastní románový prostor. Opravdové umělecké dílko. Na co se vlastně čtenář může těšit? Na nálož emocí, nových informací a staronový pohled na ženská práva, která jsou v mnohých společnostech i ve 21. století neustále pošlapávána. Uvědomění si, že jsou stále místa na zemí, kde má žena nižší hodnotu než dobytek, kdy násilí na ní páchané nestojí ani za zmínku. Je jasné, že při čtení budou zejména ženy pociťovat úzkost, nespravedlnost a těžkost osudu.

V knize se snoubí příběhy tří dospělých žen žijících na různých světadílech. Indka Smita se svou dcerou Lalitou, které se snaží utéct před nelehkým údělem té nejnižší společenské kasty, tzv. dalitů neboli nedotýkatelným. Smita je ten druh hrdinky, která nad svým osudem přivírá oči, ale pro svou dceru chce jen to nejlepší, rozhodně ne osud sběračky výkalů, který si pro ni život připravil. Podniká riskantní cestu za lepším životem.

Druhou hrdinkou knihy je Italka Giulia, která po tragické smrti otce zdědí rodinnou firmu na výrobu paruk. Z pohodlné dívky se stává rozhodná žena bojující za přežití nejen rodinného podniku, ale také za svou nejistou lásku k cizinci se snědou pletí.

Třetí ženou je elegantní, oslnivá a nesmírně výkonná právní zástupkyně z Kanady, Sarah. Matka tří dětí a jednoho nechtěného v podobě rakovinotvorného zárodku. Z úspěšně, opěvované ženy se rázem stává rozbitá věc, kterou je potřeba odhodit do harampádí. Kolegové a falešní kamarádi ukáží svou neskutečnou sobeckost, pokryteckou sklíčenost a hranou soucitnost. Byla hozena přes palubu. Sarah se stala díky své nemoci nedotýkatelnou, vyhoštěnou na okraj společnosti. Tyto ženy se spolu nikdy nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbolické pouto vzpoury proti nepřízni osudu.

Nejdůležitější poselství knihy spatřuji v pokusu o porovnání dvou naprosto odlišných světů – rozvojovou Indii a moderní kapitalistické země. Očekáváme, že v tom moderním budou mít ženy již jasně vytyčené místo nepoznamenané diskriminací svého pohlaví, avšak opak je pravdou. Každým dnem právě ony musí dokazovat, že v jistých oblastech dokáží mnohem více než samotní muži, každým dnem musí dokazovat, že i jejich mozek je „funkčním nástrojem“ a že ho umí používat.

Druhým vzkazem, který jsem z knihy vyčetla, byl fakt, že právě ve chvílích, kdy nám začne téct do bot, se nevyplatí být skeptický a vidět svět jen v temně černých odstínech. Naopak, na povrch naší osobnosti se musí prodrat odvaha čelit problémům a víra v jejich zdárné vyřešení. Pokud se je nepodaří vyřešit, času k breku bude vždycky dost.

Kouzelná kniha, nádherný sloh. I když je kniha krátká, autorka dokázala přesně popsat myšlení i pocity všech hrdinek a propojit je s procítěním čtenáře, který, chtě nechtě, musí nad románem popřemýšlet.

Kde je chyba? Kde je zakopaný pes?... Jen v nás samotných…

Komentáře (0)