S příchutí brutality

recenze

Na porážku (2018) / Joseef
S příchutí brutality
Britský novinář a spisovatel Tony Parsons se prý lekl toho, že lidé čtou „Padesát odstínů šedi“, a tak napsal detektivku. To jsem se aspoň dočetl na webu. Pokud je to pravda, pak mě potěšil. Předpokládám, že „Padesát odstínů šedi“ bych nečetl ani kdybych se býval narodil v ženském těle a disponoval stejnou „konzistencí“ jako nyní – i když proti gustu žádný dišputát, samozřejmě nechci a nemohu odsuzovat ty čtenáře, které „Padesát odstínů šedi“ oslovilo - ale za to od Tonyho Parsonse jsem se už od začátku do konce „prokousal“ dvěma kriminálními thrillery, a to tituly s docela drsnými názvy – „Smrt všem prasatům“ a tento týden novou detektivkou „Na porážku“. Je to vlastně první a druhý díl ságy se sympatickým detektivem středního věku Maxem Wolfem, který je otec – samoživitel jedné dcery. Zde se Tony Parsons zřejmě inspiroval sám sebou, protože i on zůstal po odchodu své ženy novinářky na výchovu jejich syna sám a podle zdrojů právě tato životní situace ho přivedla k dráze spisovatele. Zde platí, že všechno zlé (odchod vlastní ženy a matky syna) je k něčemu dobré (svět získal výjimečného spisovatele krimi).
Kniha „Na porážku“, jak název napovídá, řeší dění týkající se vraždy. Není to ale vražda jedné oběti, nýbrž vyvraždění skoro celé dobře situované rodinky v Londýně ve čtvrti High Gate Village. Jenom nejmladší chlapec z rodiny Bradley zmizel … Před detektivem Maxem jsou hned dva úkoly: nejen vypátrat vraha, ale zároveň co nejrychleji najít a zachránit chlapce … Co vůbec udělal vrah s Bradleyem? Žije klučík ještě? A jaký je motiv vražd? To jsou otázky, které se nabízí.
Během vyšetřování se detektiv Max Wolfe velmi často dostává do těžkých problémů, ze kterých se vysvobozuje téměř jako James Bond a pokračuje, jakoby se nic nestalo. To vidím trochu nereálné, jakoby zidealizované či nadsazené, v práci vyšetřovatele – detektiva. Myslím, že v reálu by se z takových těžkých situací nedostal Wolfe tak snadno - ale to je můj osobní postřeh a názor.

Jinak nemám ale knize co vytknout. Tony Parsons píše plynule, dynamicky a velmi dobře formuluje. Knihu hodnotím jako napínavé, dobře vyprávěné policejní krimi. Ten, komu se líbil první díl „Smrt všem prasatům“, může po této knize bez obav sáhnout.
Některé úseky jsou částečně poněkud brutální, což ale čtenáři tohoto žánru snad zvládnou, když jsem to „dal“ já, člověk, který má problém s tím, usmrtit o Vánocích kapra.
Jako čtenář jsem ocenil, že jsem byl udržován v napětí, kde se chlapec nachází, kdo za tím vším stojí a jaké jsou skutečné motivy, až do konce. Snad i proto jsem nechtěl knihu pustit z rukou, dokud jsem se nedostal na poslední stránku.
Pokud bude pentalogie pokračovat na této úrovni, mám se nejenom já na co těšit.

Komentáře (0)

kniha Na porážku recenze