Přijmi hovor a ještě ráda zemřeš

recenze

„Jsem hlas, který uslyší, až bude umírat. Moje slova. Zeptám se jí, jestli se bojí. Odemknu její mysl. Zastavím jí srdce. Zatluču ji do podlahy a popasu se na jejich zkrvavených ústech. Kdy? Brzy.“

Profesor Joseph O’Loughlin, nazývaný Joe, je klinický psycholog. Přijal nabídku přednášet behaviorální psychologii na univerzitě v jihozápadní Anglii v Bathu. Když rozebírá úspěch své první přednášky se šéfem oddělení psychologie Bruno Kaufmanem, je Bruno náhle vyžádán k okamžitému zásahu při vyjednávání se sebevrahem. Bruno taktně přehodí tuto povinnost na Joa. Na visutém Cliftonském mostě stojí zcela nahá žena s mobilem v ruce, vyděšená a přesto rozhodnutá svůj život ukončit. Joe se snaží ženu před skokem odradit, navázat s ní kontakt, ale bez úspěchu. Jediné a to poslední, co Christine Wheelerová řekla, že by tomu nerozuměl. Měla pravdu. Celá událost nedá O’Loughlinovi spát. Nepochybně to byla sebevražda, ale psychologicky to nedává žádný smysl. Všechno, co udělala, nese známky záměru, a přesto se toho účastnila neochotně. Jeho pochyby o sebevraždě ještě posílí Christinina dcera Darcy, která utekla z internátní školy a hledá u Joa pomoc. Je přesvědčená, že matka by se nikdy nezabila a k tomu tímto způsobem, když měla panickou hrůzu z výšek.

Inspektorka Veronica Crayová, která se zásahu na mostě účastnila, neshledává žádné nesrovnalosti. I ona uzavírá případ jako sebevraždu. Situace se změní ve chvíli, když je nalezena další mrtvola z Christinina okruhu, kdy oběť zemřela zcela jiným způsobem, ale přesto jeví určitou podobnost.

Vyšetřování je prokládáno pasážemi, které jsou pohledem záhadné osoby, která sleduje všechny aktéry, oběti, pozůstalé. Projevuje se zde její zvrácenost a vulgarita. Je to „Pan nedotknutelnej, nezjistitelnej. Umí procházet zdmi, zámky se mu rozpadaj v rukách“. Tyto části značně přispívají k dramatičnosti knihy.

Je zde popsán psychologický střet dvou myslí. Joe musí využít svůj profesionální um a zapojit svůj profesní důvtip, aby odvrátil katastrofu, která se ho osobně dotýká.

Na pozadí událostí sledujeme i osobní život Joa O’Loughlina. Před čtyřmi lety mu byla diagnostikována progresivní, degenerativní neurologická porucha. Pan Parkinson se postaral. Joe je jiný - zádumčivější, hloubavější a melancholičtější. Neustále se pozoruje, kontroluje, jestli se mu neklepe a nekontrolovatelně necuká jeho ruka. Při chůzi kulhá. Své nemoci dává za vinu své odcizení od manželky Julianne.

Na knihu Střepy australského autora Michaela Robothama jsem se moc těšila. Již před časem, kdy jsem autora objevila, mě zaujal jeho styl psaní. Jeho knihy se čtou samy.
Životní osudy Joa jsem měla možnost sledovat v již dříve vydaných knihách a získaly si moje sympatie. Škoda jen, že vycházejí na přeskáčku. Ale i tak jsem knihu opět zhltla na jeden zátah.

Už se moc těším na další případy.

Komentáře (0)