Předesílám, že svou recenzi píši z pohledu katolického křesťana, za něhož se osměluji považovat...

recenze

Bílá Voda (2022) / JanH
Předesílám, že svou recenzi píši z pohledu katolického křesťana, za něhož se osměluji považovat...
Nechtěl jsem, ale nakonec to tedy řeknu. I když těch obdivných recenzí na „novou Tučkovou“ je už tolik, že jeden disharmonický tón, narušující oslavné unisono, bude vnímán jako zlobný výlev podivného grafomana, který se musí za každou cenu předvádět. Copak ale opravdu nikdo jiný nevidí, že „královna“ české prózy je nahá? Dokonce i Radim Kopáč, kterého si jako literárního kritika velmi vážím, se z pro mě nepochopitelného důvodu svezl na euforické vlně „veřejného mínění“ a na stránkách iDnes se vyznal ze své fascinace literárním charismatem autorky Bílé vody. Jiní jdou ještě dál a Tučkové tlustospis již dopředu pasují na Knihu roku, takže je asi vymalováno – kdo z porotců soutěže Magnesia Litera si troufne jít proti proudu?

Hodně zapracovala i reklama. Již dlouho dopředu bylo avizováno, že to „bude pecka“, neustále se zdůrazňovalo, jak strašně dlouho (prý deset let!) to té Tučkové trvalo a kolikrát své životní dílo přepisovala, než si s ním troufla jít mezi lidi. Davy poblouzněných knihomilů si vůbec nepřipustily, že je s nimi ošklivě manipulováno – mezi časem, stráveným psaním knihy a její kvalitou nemůže přece být žádná přímá úměra. No ale dobře, deset let je deset let a navíc prý v tom je hodně duchovna, nadčasovna, aktuálna a taky trocha té nezbytné pikantérie – jeptišky, co se kdysi spustily a porodily... To přece musíte mít doma!

Johann Wolfgang Goethe jednou napsal, že když si člověk špatně zapne první knoflík, nikdy se již nemůže správně obléct. Myslím, že právě tato věta nejlépe vystihuje, proč Bílá voda dopadla z mého pohledu tak katastrofálně. Tím pomyslným „prvním knoflíkem“ Kateřiny Tučkové je totiž samotné téma (postavení ženy v katolické Církvi), které si pro svou knihu zvolila a s nímž si evidentně neví rady. A z logiky věci ani nemůže, protože nechápe základní premisy, především tedy fakt, že Církev není (a díky Bohu za to!) demokratická instituce na způsob politické strany či nějakého spolku, kde si členové a členky odhlasovávají stanovy, program a volí (a odvolávají) své vůdce. Jak známo, různí heretici si právě takové „církve“ založili – a postupem doby se rozštěpili na tolik nejrůznějších církviček, že už je nikdo nespočítá...

O tom, že hlavním poselstvím knihy je opravdu kritika údajné mužské dominance, resp. ženské podřízenosti či dokonce diskriminace v Církvi, svědčí mimo jiné i to, že jako zářný příklad osvíceného reformátora je čtenářům představován biskup tajné církve z dob komunismu Felix Maria Davídek. Nikoli ovšem pro svou statečnost během čtrnáctiletého žaláře, ale z důvodu přesně opačného, kdy se samozvaně prohlásil za člověka, stojícího nad církevním zákonodárstvím a „vysvětil“ na kněze (tedy spíše kněžku) jistou Ludmilu Javorovou. Kéž by takovýchto Davídků bylo víc, jak krásně a emancipovaně by se pak nám ženám v Církvi žilo, když bychom nemusely živořit někde na okraji, ale staly se rovnocennými mužům včetně práva na kněžské svěcení! Takhle explicitně se sice Tučková nevyjadřuje, ale mezi řádky je to naprosto čitelné.

Abych nevypadal jako mysogin stále jen já, ocituji zde několik vět Ludvíka Vaculíka z jeho deníkové knihy Český snář. V souvislosti s návštěvou Jana Pavla II. v USA a stížnostmi tamějších „katolických“ feministek na to, že kněžími mohou být pouze muži (a papežovou odpovědí, že v Písmu se o žádných kněžkách nikde nepíše) se autor na hlavu katolické Církve regulérně rozzlobil! To on, Ludvík Vaculík, by se na jeho místě nežinýroval a řekl jim to nikoli diplomaticky, ale pěkně od plic. Asi takto: „Ty krávy americké proslulé jsou schopny z důvodů rovnoprávnosti žádat vstup do výslovně pánských organizací! My vás varujeme! Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“ Co k tomu dodat? Současný papež Bergoglio sice škodí Církvi kde může, ale ani on si nedovolí v otázce kněžství změnit odvěkou doktrínu. Stačí se ostatně podívat, kam to dopracovaly „církve“, které mají kněžky a dokonce biskupky!

Tučková vyplýtvala sedm set stran na lkání nad tím , že ženy se v Církvi nemohou realizovat. Jako by tu Církev byla kvůli tomu, aby v ní šlo dělat kariéru! Když se někdo stane křesťanem, pak (řečeno slovy apoštola Pavla) je to „nové stvoření“. Obvyklé kategorie (muž-žena, otrok-svobodný, žid-pohan, běloch-černoch atd.) ztrácejí jakýkoli význam a jde pouze o to, zda konkrétní osoba prožije svou pozemskou existenci tak, aby dosáhla věčného života. Kromě toho v katolické Církvi neexistuje žádné právo či nárok na kněžství, a to ani u mužů – tyto lidi si vybírá sám Bůh a jde (slovy papeže Jana Pavla II.) o „dar a tajemství“. Proto nikdy v minulosti by žádnou křesťanku ani ve snu nenapadlo to, pro co horuje Tučková. Naopak! Když si vezmeme třeba takovou Terezii z Avily (1515–1582), tak ta byla prakticky po celý život pod dohledem inkvizice a musela pro své názory snášet od mužských církevních autorit mnohé ústrky a obviňování, aniž by si na to jakkoli stěžovala. A přesto ji 40 let po její smrti prohlásil papež za svatou a za dalších 350 roků dokonce za Učitelku Církve (u nás katolíků naštěstí všechno dlouho trvá, takže za pozemského života si nikdo nemůže dělat zálusk na nějaké pocty či privilegia). Kateřina Tučková by se zřejmě zeptala: „A co z toho tedy ta Terezie měla, když za svého života se žádného ocenění nedočkala?“ Tím se dostáváme k jádru věci – katoličtí světci a světice nečekají odměnu od lidí, ale od Boha...

Autorka knihy Bílá voda není katolička, přesto však cítí potřebu udílet Církvi rady, jak jít s dobou a otevírat se světu. Hlavně a především by podle ní měla skoncovat s nadvládou mužů a dát větší prostor pro seberealizaci ženám. Kateřina Tučková je v tomto ohledu zcela mimo, neboť si neuvědomuje, že nejvíce se v Církvi „realizuje“ ten, kdo slouží svým bližním, modlí se a má neustále před očima svou pravou vlast v nebi...

Přeji Kateřině, aby našla pravou životní cestu, kterou Církev ukazuje každému poctivě hledajícímu (doporučuji přečíst si životopis již zmíněné svaté Terezie z Avily či svaté Benedikty od Kříže (Edity Steinové). Vůbec totiž nezáleží na tom, kolik knih ještě napíše, Bůh se jí jednou bude ptát na něco jiného. Stejně, jako každého z nás...

Komentáře (4)

kniha Bílá Voda recenze

lazarus
22. července

Vzhledem k faktu, že jsem konvertovaný pohan a jsem na to hrdý, do kostela jsem chodil do 17 a náboženství ve škole jsem měl rád, tak na hodnocení počkám až po dočtení. Bílou Vodu mám připravenou na dovču na příští týden, takže uvidíme. Tato recenze mě přijde hodně zaujatá, ale možná je to jinak.

Damniel
03. července

Jane, velmi Vám děkuji za tuto recenzi a za krásné myšlenky v ní. Já jsem se už smířil s faktem, že v současnosti Katolickou církev nejvíc chtějí napravovat nekatolíci, a tato kniha je toho jen dalším důkazem.

JanH
03. července

Mikkinnen - Když jsem katolík a považuji katolickou Církev za držitelku zjevené pravdy, proč bych měl "uhýbat z církevních dogmat"? A jako ze kterých? Že kněžími mohou být pouze muži? To ovšem Církev nehlásá jako dogma! Co je na tom špatného nebo protiženského? Navíc ani každý muž nemůže být z pouhého svého přání vysvěcen na kněze. Musí být (např.) tělesně a duševně zdravý (proto kněžské svěcení se neuděluje homosexuálům). A jsou zde i praktické důvody - Církev má praxi ušní zpovědi a zpovědního tajemství, takže pochybuji, že by se k takové kněžce šel zpovídat nějaký muž... A pokud se někomu Církev a její dogmata nelíbí, může se přece dát k husitům, jehovistům, scientologům... Výběr je velký. Máte pravdu, že Církev není Bůh - ovšem byla založena Božím Synem, což samo o sobě je zárukou toho, že se v podstatných věcech víry a morálky nemůže mýlit!

Mikkinnen
03. července

A přesně kvůli vám a vám podobným rigidním lidem, bez jediného uhnutí z církevních dogmat, která si vytvořil sám člověk (nikoliv Bůh!), Tučková tuto knihu napsala. Církev není Bůh. Bůh je i bez církve, ale ne naopak. Tučková poukazuje na to, že se má k lidem přistupovat bez rozdílu pohlaví.
Nic jste nepochopil! Vůbec nevíte co ta kniha říká, ale hlavně, že jste napsal recenzi. Samozřejmě na to máte své právo. Nicméně stejně tak, já mám právo říci, že jste úplně mimo.
Ale Bůh je láska a proto věřím, že Vám dá ještě čas to pochopit.