Osamělé ženy magnetem psychopata

recenze

Kdyby býval emeritní policejní komisař Van Veeteren vyslechl nervózního kněze, který ho sám vyhledal, nemusela maardamská kriminálka tápat při hledání indicií v případu uškrcených žen.

Šestnáctiletá Monica Kammerlová žije se svou matkou Martinou zcela osamělý život. Martina trpí maniodepresivní poruchou a od tragické autonehody manžela to s ní jde z kopce. Střídající se manické a depresivní fáze nemoci nemá pod kontrolou, sabotuje léčbu, nezvládá svůj život, natož aby se zajímala o dceru. Občas naváže krátkodobou známost, ale nástupem depresí se žádným mužem déle nevydrží. Konečně se zdá, že narazila na partnera, se kterým by mohla začít žít lepší život. Benjamin Kerran je pozorný a milý, i Martiny dcera Monica mu důvěřuje. Vztah mezi Kerranem a Monicou ale začíná nabírat zcela nečekaný směr.

Bývalý policejní komisař Van Veeteren skončil již před čtyřmi roky po třicetileté službě u policie. Pracuje v antikvariátu, kde ho vyhledá nervózní kněz Tomas Gassel. U Van Veeterena hledá pomoc. Tíží ho svědomí. Zná příběh ženy, která ho zapřísahala, aby nekontaktoval policii. Van Veeteren u policie nepracuje, ale jeho dřívější policejní praxe jistě napoví, jak má kněz s tajemstvím naložit. Van Veeteren odjíždí právě na dovolenou a s knězem se domluví na schůzce ihned po návratu. K setkání už nedojde. O smrti kněze se Van Veeteren dočte v novinách.

Maardamská policie případu smrti kněze nepřikládá váhu. Vše nasvědčuje, že nejde o násilný trestný čin. Záhy musí řešit ohavnější zločin. V bytě bylo nalezeno uškrcené ženské tělo a záhadně zmizela i dcera oběti. Ke všemu se zdá, že neznámý škrtič má na svědomí i další oběti.

Přestože se jedná již o devátou knihu ze série „Inspektor Van Veeteren“, samotný Van Veeteren do vyšetřování moc nezasahuje. Tráví svůj čas prodejem v antikvariátu a jeho bývalí kolegové ho občas vyhledají pro radu, či pomoc v utřídění myšlenek. I když jeho policejní duše by tak ráda opět zasáhla do aktivního vyšetřování. Příležitost se naskytne až v samotném závěru. A Van Veeterenova vášeň pro knihy mu bude velmi k užitku.

Vyšetřování se věnuje hned několik členů policejního týmu. Právě velký počet osob, u kterých se autor snaží nastínit i něco z jejich osobního života, mi trochu kazilo celkový dojem z jinak velmi nápaditého a dobře vystavěného detektivního případu. Už tak vysoký počet vyšetřovatelů autor doplnil ještě novou posilou policejního týmu, inspektorkou Sammelmerkovou. Snad to byla snaha nabídnout pro nás již známé inspektorce Ewě Morenové kolegyni či kamarádku, se kterou by mohla sdílet své osobní dilema ve věci partnerského vztahu s Mikaelem Bauem (známe již z předešlé knihy „Případ Ewy Morenové“). Možná dobře míněný záměr dle mého ale nevyšel. Počet vyšetřovatelů působí na příběh roztříštěně. Raději méně vyšetřovatelů s výraznějšími osudy a dominancí, kterým budete rádi fandit, než se ztratit mezi spletí nevýrazných postav.

Samotná detektivní zápletka je velmi zdařilá a moc mě bavila. Umocňují ji pasáže, které prožíváme přímo z pohledu pachatele. I když netušíme, kdo to je a odkud pochází, vracíme se s ním také do minulosti. Máme oproti vyšetřovatelům jedinečnou možnost udělat si komplexní obrázek profilu pachatele i pro policii dosud neodhalených souvislostí jeho počínání.

Svým postavám se autor snaží vdechnout osobitý charakter, ať už jde o psychopata, osamocenou oběť, nebo některého z vyšetřovatelů. Prožijeme si tak třeba nelehký osud šestnáctileté dívky, které okolnosti dopřejí prozřít z naivní holčičky až na hranici zdravého rozumu, zvrácené uvažování labilního psychopata, nebo břitký humor a svérázné vystupování některých z vyšetřovatelů.

Nesserovy detektivky mě zcela vyhovují. Žádné okaté indicie, ale řada promyšlených detailů a osobitý styl.
Jo, a víte, že Van Veeteren sepisuje memoáry? Už na podzim by měl vyjít jeho „Případ G“.

Komentáře (0)