Neobyčejná ženská síla

recenze

„V těch dnech nikdo nevěděl, kdo koho udává, a člověk se strachoval ukázat, že v něm něco člověčího ještě zůstalo.“ – str. 46 –

Vzpomínky Dagmar Šimkové, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů komunistickým režimem. Na cele byla společně s Růženou Vackovou (více v z knize Trestankyně), Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou.

Čteme nezvykle bystré, smyslově bohaté líčení surovosti, s jakou se museli vyrovnávat političtí vězní 50. a 60. let, kteří byli tehdejším systémem bráni za větší „verbeš“ než opravdoví kriminálníci, zloději a vrazi.

Dagmar, vězeň číslo 1211, byla odsouzena k patnácti letům vězení v Pardubicích, poté ve věznici v Opavě. 3 měsíce před jejím oficiálním propuštěním, jí byla udělena amnestie. S maminkou následně emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra.

Líčení každodenního drsného života za mřížemi je plné sarkasmu a ironie. Jsme svědky absurdních praktik při vyslýchání, brutálního mučení vězňů, tvrdé dřiny.

Dagmar patřila k těm ženám, které si chtěly stůj co stůj zachovat zdravý rozum. Byla pevná ve svých názorech, zachovala si svoji morálku i hodnoty, neustále se se svými vzdělanými spoluvězeňkyněmi učila novým věcem, prahla po informacích, nenechala se zmanipulovat a svoboda slova pro ni byla důležitější než pohodlí.

„Uvědomila si dříve než my ostatní, že vězni jsou jediné svobodní lidé v zemi, protože víc, než ztratili, už ztratit nemohou.“ – str. 20 –

„Lidé si zvyknou na nová slova, a musí uvěřit, protože opakujeme-li stále něco, zahnízdí se to v mysli, zmučené stálým opakováním, mysl si oddychne, že už se nemusí dál namáhat a přijme s úlevou to, co se v ní uhnízdilo. Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“ – str. 48 –

„Lidé vůbec nemusejí plánovat svou budoucnost, protože vše rozhodne moudrá Strana, aby lidé snad nerozhodli sami ku své škodě a nelitovali ke stáru svých mladických nerozvážností.“ – str. 57 –

Komentáře (0)