Neobvyklý typ | Skvělá kompozice, líbivé charaktery a nádech starosvětskosti

recenze

Neobvyklý typ (2018) / Sorrow
Neobvyklý typ | Skvělá kompozice, líbivé charaktery a nádech starosvětskosti
Neobvyklý typ je sbírkou sedmnácti různorodých povídek, které vzešly z pera jednoho z nejvýraznějších herců naší doby – držitele dvou Oscarů – Toma Hankse. Jednotlivé příběhy pokrývají širokou škálu témat, přesto je však řada věcí spojuje. Vedle velmi dobře vybudované kompozice, jsou to zejména líbivé charaktery, ke kterým je snadné přilnout, nádech starosvětskosti a v neposlední řadě Hanksova lehká ruka, což je prvek, jenž překvapí možná nejvíce. Tento slavný herec totiž skutečně psát umí!

Kniha zcela jistě upoutá pozornost právě díky zvučnému jménu autora. Myslím, že nebudu jediná, kdo se k pokusům slavných osobností cokoliv sepisovat, staví trochu odtažitě. Je docela logické, že se neubráníme jistým předsudkům. Kdo ví, jestli za tím stojí závist – „když už má dva Oscary, tak přece nemůže umět taky psát, ne?“ nebo nějaká předchozí zkušenost… To ať si posoudí každý sám, zcela jisté ale je, že Tom těmto předsudkům vmetá do obličeje pořádnou facku.

V sedmnácti povídkách autor předvedl, že má skutečně široký záběr, a byť se od sebe většina příběhů tematicky liší, jak jen může, u všech se Vám bude zdát, že herec ví, o čem mluví. Vedle vzpomínek válečného hrdiny tu tak stojí třeba cestování časem, příběh otce a syna surfařů nebo bowlingový mistr, který si svou výjimečnost ani nepřipouští. Plnohodnotné povídky oddělují čtyři novinové sloupky a neshází ani jeden scénář. Jak už to tak u povídek bývá, některé Vás nadchnou více než jiné. Ačkoliv asi nejsou tím typem, na který byste si vzpomněli ještě za dlouhá léta, Tomu Hanksovi se velmi dobře daří vybudovat na malém prostoru kvalitně zpracovaný příběh, jenž má hlavu a patu. Jeho charaktery je navíc skutečně snadné si oblíbit a hodně oceňuji tu "obyčejnost" - povídky jsou komorní, chce se říct jednoduché (ale v dobrém slova smyslu), a přesto jaksi úderné – některé vedou k zamyšlení, jiné mírně pobaví, další zase rozesmutní. Docela těžko se mi o Neobvyklém typu píše, každopádně ve mně něco zanechal a možná úplně nejlepší je ten koncept, kdy autor psal každou z povídek na jiném psacím stroji. Psací stroje se pak více či méně vyskytují i v jednotlivých příbězích, a i originální název – Uncommon Type snad odkazuje k "psaní na stroji = typewriting".

Domnívám se, že tuto knihu muselo být kvůli polytematičnosti neskutečně těžké přeložit. Přední český překladatel – Vladimír Medek – se s tím ale popasoval se ctí, a byť se musím přiznat, že některé slovní obraty pro mě trochu drhly, smekám zejména za „povídky z běžného života“ (bez nějakých technických, sportovních, módních slangových výrazů), kterými jsem i díky zdařilému překladu doslova prolétla. Vyjádřit se musím také k obálce a celkovému vizuálu knihy, který se podle mě povedl naprosto báječně – duo Tomski a Polanski mě zkrátka baví!

Závěrem snad jen řeknu, že Neobvyklý typ je skutečně zdařilou sbírkou povídek, která boří zavedený mýtus, že slavné jméno prodává balast. V tomto případě tomu tak vážně není. Po přečtení ve mně něco zůstalo, což je známka toho, že kniha stojí za přečtení. Pokud holdujete jednodušším starosvětským příběhům, bude pro Vás tím pravým.

Komentáře (0)

kniha Neobvyklý typ recenze