Na první dobrou

recenze

Zuzanin dech (2020) / RyxiraAmyGinger
Na první dobrou
Zuzanin dech mě nikdy nějak extra nelákal. Přečetla jsem Hanu od Aleny Mornštajnové a pocity, které ve mně zanechala, byly tak silné, že jsem je netoužila přebíjet nebo porovnávat s jiným příběhem s hodně podobným tématem. Přistupovala jsem tedy k nejnovější knize Jakuby Katalpy s mírnou skepsí už od samého začátku a autorce se nepodařilo mě mých předsudků zbavit.

Příběh je v podstatě strašně jednoduchý, s minimem postav a několika zápletkami, které jsou uvěřitelné a bezpochyby spolu dobře fungují. Autorka si v mých očích ale práci strašně "ulehčila" přítomným časem a tím, že se zaměřuje především na pocity a dojmy hlavní hrdinky a lidí, kteří ji obklopují. Díky tomu jsem četla obrovsky rychle, věty splývaly jedna s druhou, právě proto, že nebylo co vychutnat a u čeho se zastavit. Připadalo mi, jako kdybych se dívala na sérii časosběrných fotografií, které se střídají obrovskou rychlostí bez jakéhokoliv doprovodného komentáře.

Kniha nejde do hloubky, nepokouší se o žádnou hlubší reflexi. Vyjadřovací styl autorky není celkem ničím zajímavý, nenacházela jsem věty, které bych si opakovala znova a znova, žádné zajímavé momenty, u kterých bych se chtěla zastavit nebo se k nim vracet. Text na mě do jisté míry působí, jako kdyby ho Katalpa psala na první dobrou a pak už se neobtěžovala s úpravami nebo stylistickou zajímavostí.

Pokud jde grafickou úpravu jako takovou, tučný text mi také nepřijde jako nejlepší volba. Kdyby se trochu šetřilo místem, kniha by mohla být počtem stránek poloviční. Tahle skutečnost pro mě svým způsobem odráží i kvalitu obsahu. Zuzanin dech je pro mě další z řady děl, kolem kterých byl bezdůvodně veliký boom.

Komentáře (0)

kniha Zuzanin dech recenze