Medvědím drápem do čtenářova srdce

recenze

Medvědín (2017) 5 z 5

/ MortRainey

Znáte tu slavnou filmovou scénu z filmu Revenant, kde oscarový Leonardo DiCaprio zápasí s medvědem, který ho takřka rozdrápe zaživa? Tato sekvence, ve více než dvouhodinovém filmu, trvá asi 10 minut. Medvědín čtete déle než koukáte na film, a věřte, že i když vám, jako Leonardovi, nejde o život, ten pomyslný dráp medvěda na své kůži cítíte, jak se pomalu, ale jistě do vás zarývá...

"Proč se lidé zajímají o sport? Protože sport vypráví příběhy?" Str. ~ 42

Když mi kolegyně doporučovala a předávala Medvědín se slovy, že pro ni byl příběh daleko silnější než Hana Aleny Mornštajnové, kterou přečetla hned poté, byl jsem vůči četbě knihy skeptický. Přece nelze srovnávat příběh o holocaustu se švédskou současností a nebetyčnou láskou k hokeji. Ale stejně jako Hana není knihou o holocaustu, tak Medvědín není hokejovým příběhem.

Ještě v půlce knihy jsem měl pocit, že se brodím mezi vztahovou literární seznamkou á la Děti z Bullerbynu pro dospělé, sem tam prošpikovanou seriálem Beverly Hills 90210 nebo jiným americkým výkřikem, jaké to je být privilegovaným sporťákem frajerem na střední škole, který si může dělat co chce. V mrazivých skandinávských kulisách.

Momenty pomyslné plytkosti, originálních autorových zamyšlení, které načínají každou z padesáti kapitol knihy jako samostatné citáty o životě, především o rodičích a dětech. Stejně tak dávky ironie, sarkasmu a humoru: "Jednou od někoho slyšel, že nejlepší způsob mentální přípravy na rodičovství je postavit si stan na rockovém festivalu a bydlet v něm obklopený partou kamarádů, co kouří hašiš. To pak pobíháte kolem s neustálým spánkovým deficitem a s tričkem se skvrnami od jídla, které jste jen zřídkakdy jedli vy sami, máte šelest v uších, nemůžete projít kolem bazénu, aby se do něj někdo s hihňáním nevrhl, nemůžete jít na záchod, aniž by vám někdo bušil zvenčí na dveře, zaručeně vás někdo probudí uprostřed noci, protože ho "právě něco strašně důležitýho napadlo", a ráno vás hned na uvítanou někdo další počůrá."
Str. ~ 223-224

Jenže přesně v půli pomyslného zápasu čtenáře s autorem k něčemu dojde a výše nakousnutá síla příběhu se ukáže v celé své kráse, ošklivosti a momentu překvapení jako vyrovnávací gól v poslední vteřině třetí třetiny "prohraného" zápasu. Kniha vám totiž, jak to umí jen literatura, a ačkoliv to může znít pateticky, nastaví zrcadlo.

Najednou už nejde o zdánlivou pohádku, bylo nebylo, za sedmero řekami, sedmero horami a sedmero lesy ležel Medvědín, kde hokej znamená víc než klub, město a jeho obyvatelé. Cítíte všechny aspekty lidského chování v jeho největší kráse i krutosti, totální zatvrzelosti a zabedněnosti, nespravedlnosti i hlouposti. Zvláště pak ve vztahu mezi rodiči a rodiči, dětmi a dětmi, a všemi navzájem. Jak píše jeden ze švédských deníků na přebalu knihy: "Medvědín ukazuje, jak daleko jsou rodiče schopni zajít, aby ochránili své děti - bez ohledu na to, jestli je jejich dítě obětí, nebo pachatelem."

Medvědín prostě nemá chybu! Nemůžu si pomoci, ale tam nahoře na severu Evropy jim to prostě jde - hokej, detektivní thriller i (sociální) drama. Perfektně vystavěný příběh o zarputilosti hokejového okresního přeboru s touhou být lepší než větší města, co v tom jejich uprostřed lesů (ne)chybí. Promyšlenost detailu - třeba ten, kdo se zápletkou souvisí jen okrajově nebo není medvědínský nemá v bear story jméno, je "jen" kolegyní, sponzorem nebo ředitelem. A ta gradace! Skoro jak infarktový zápas play-off na mistrovství světa v ledním hokeji.

Šlo o moje první knižní pivo s Fredrikem Backmanem a nemůžu se dočkat až zajdu na další, nejen na chystané volné medvědínské pokračování My proti vám nebo jeho bestseller Muž jménem Ove. Doporučuji všem, dětem i rodičům, zvláště pak těm, kteří dali svoje talentované ratolesti na sport a dávají do toho všechno, až moc... tak moc jako je Medvědín opravdu silným příběhem.