Manifest skepticismu pro 21. století

recenze

Devatenáct set osmdesát čtyři (2014) / Zentao
Manifest skepticismu pro 21. století
1984 jsem poprvé přečetl na střední škole. V té době jsem knihu vnímal jako připomínku hrůz autoritářských režimů a varování do budoucna, abychom zabránili opakování těchto hrůz.

1984 jsem si přečetl podruhé na konci svého doktorského studia. Knihu jsem četl po měsících čtení suchých akademických textů. A snad právě proto mne střet s kvalitní literaturou úplně vyzul z pantoflů. Kniha není pouhým mementem dávné minulosti, která je zdánlivě za námi. Ta kniha naopak rozstřílela napadrť naše současné „myšlení“. 1984 je pro mne geniálním manifestem skepticismu pro 21. století. Ano, Orwell svůj manifest vykreslil na pozadí autoritářských režimů připomínajících zlovůli autokratických vůdců, ale ačkoli tito vůdcové zmizeli v učebnicích a kulisy se změnily, poselství Orwella přetrvává. Nesmíme zapomínat, že všichni pořád žijeme v Platónově jeskyni, i když se samotná jeskyně proměňuje. Moderní verzí Platónovy jeskyně se stal virtuální svět, jenž je naší nedílnou součástí. A jedině pokud si to budeme každý den připomínat, můžeme zabránit tomu, abychom se vrhli do zkázy kvůli tomu, co nám někdo jiný předložil ve virtuálním světě, ale my jsme to nikdy neviděli, nevyzkoušeli jsme si to, nesetkali jsme se s tím a nerozumíme tomu. Jenže je to tak obtížné, když moderní verze jeskyně (podobě obrazovky) je tak svůdná, tak individualizovaná, tak zábavná, tak jedinečná, tak iluzorně spojující s ostatními, tak snadno přístupná, tak všudypřítomná, ale přesto tak zavádějící, tak tiše sledující, tak nevypočítavá, tak ďábelsky elegantní a návyková. Velký bratr už není člověk či jeho idea, ale server a v něm běžící software, který s námi komunikuje prostřednictvím nevypnutelné obrazovky.

„Jejich filozofie mlčky popírá nejen platnost vlastní zkušenosti, ale samu existenci vnější skutečnosti.“

V průběhu čtení celé knihy se mi na mysl vkrádala představa člověka sedícího u stolu a zírajícího na počítačovou obrazovku před sebou. Nalevo je zapnutá televize. Napravo je položený mobil a ovladač k televizi. Někde dále je pohozený tablet. Nejspíše na gauči nasměrovaném k obrazovce televizoru. Na počítači je otevřený Facebook, Twitter, Google a zprávy. V televizi běží nekonečná smyčka doporučených videí na YouTube nebo Netflixu se záplavou seriálů a filmů, případně zpravodajský kanál 24/7. Na mobilu skáčou notifikace sto a jedné aplikace o tom, co píšou a říkají ostatní (lidé či algoritmy) a co se právě možná děje někde jinde na Zemi, ale možná taky ne. Veškerá data o vyhledávání, komunikaci a pozici člověka jsou pečlivě sbírána a odeslána do tiché serverové místnosti, kde učící se algoritmus vybírá další („nové“) šokující zprávy, filmy, seriály, počítačové hry a další a další novinky pro člověka a jeho vnitřní svět. Aby byl přesně podle představ tvůrce algoritmu. Aby byl člověk-uživatel (pojem uživatel používají pro své zákazníky snad jen ICT společnosti a prodejci drog) vystrašený, nemyslel, rozhodoval se rychle a emočně, a proto více četl další senzacechtivé zprávy a co nejvíce sledoval inzerci a toužil vlastnit nové lesklé nepotřebné věci, a proto nakupoval. Nakupuje, tedy je. Jeho chování je precizně sledováno a zapisováno a v případě odchylky je zahájena akce, aby člověk u obrazovek trávil více času. Čím více, tím lépe. Nákupy a tupé konzumování nezaplní svíravý pocit samoty, strachu a nejistoty podporovaný děsivými zprávami, ale to nevadí. Zásadní je růst zisk díky růstu tržeb. Nikoli radost a štěstí člověka.

Orwell píše na adresu obrazovky, která pro mne představuje moderní média, že „Přístroj se dal ztlumit, ale nebylo možné ho úplně vypnout.“ Přijde mi, že takovým přístrojem, který se dá ztlumit, ale nedá se vypnout, je celý virtuální svět. Svět v našich hlavách napojený na „chytré“ hodinky, mobily, tablety, počítače ad. Ani tento svět se už vypnout nedá. I když tyto přístroje u sebe nemáme, tak na ně stejně myslíváme. A především Internet se dá ztlumit, ale není možné ho reálně vypnout. Média samotná tak z nás udělala občany Oceánie. Nemůžeme přemýšlet svobodně na základě informací, které jsme získali z vlastních zkušeností. Vlastních zkušeností máme málo. Náš život je příliš krátký na to, abychom získali informace o všem. Proto se vzděláváme s pomocí médií, která však přímo ovlivňují náš vnitřní svět. Některá média nás možná obohacují, jiná možná škodí. Oboje ale odvádí naši pozornost od reálného světa. Světa tam venku. A především od našich lidí a vztahů s nimi. Navíc se zdá, že najít obohacující média je obtížné v záplavě rafinovaných pastí na naši pozornost. Orwell výstižně popisuje Oceánii, ve které lidé vážně diskutují a hádají se o událostech, které se dost možná nestaly (typicky válka v 1984) nebo nezáleží na tom, jestli se staly. A navíc jsou tyto zprávy vymyšlené někým jiným (Ministerstvo pravdy) a nepodstatné. Nemáme to podobné? Také diskutujeme nejnovější zprávy a témata, která za styčná vybral někdo jiný, kdo o nich napsal, aniž by ta témata byla nezbytně relevantní pro náš život a učinila náš život zajímavějším, plnějším a šťastnějším. A když to dnešní zásadní téma pomine a další den ho nahradí jiná senzace, kdo si vůbec na to včerejší téma vzpomene? Díky Orwellovi se už nedivím, že se daří tolika konspiračním teoriím. Když se člověka nad tím zamyslí, tak jak vlastně víme, komu a čemu máme věřit? A proč bychom vlastně i měli? Vždyť mainstreamová média, která by měla zodpovědně informovat, jsou mainstreamová v tom smyslu, že na ně kouká mainstream. Ale většina médií referuje o událostech, o kterých nemůžeme s jistotou usuzovat, jestli se staly, nebo nikoli. Jenže informace z médií v našich hlavách žijí a my je denně používáme a jsme na nich dost možná i existenčně závislí.

Orwell ke vztahu pravdy a lži ve veřejném prostoru píše: „Jak mohl člověk konstatovat třeba jen nejzřejmější fakta, když neexistoval žádný záznam mimo jeho paměť. (…) Někdy však člověk mohl na jasnou lež ukázat prstem. (…) Ale dokázat člověk nemohl nic.“ My snad ještě něco dokázat můžeme, ale i když se nám to podaří, je jen otázkou času než to někdo jiný, byť nesmyslným argumentem, shodí a někdo další mu uvěří.

I my diskutujeme podobně jako lidé v 1984 často o věcech, které jsme nikdo z nás neviděli a nezažili. Slovy Orwella jako ten „lidský gramofon“. A pokud náhodou ano, pak náš pohled je nejspíše jen jeden z mnoha a je ovlivněn omezeními našich mentálních modelů a smyslového vnímání. Myslím si, že z 1984 jsem si tak odnesl zejména nutkavou snahu zamyslet se nad tím, co opravdu znám a vím, jak funguje, z mé vlastní zkušenosti. A, upřímně, není toho mnoho. Většina mých znalostí určitě pochází z jiných zdrojů než mé bezprostřední zkušenosti. A to ani nemohu s jistotou tvrdit, že bezprostřední zkušenost nezbytně odpovídá realitě.

„Jak měl člověk rozeznat, co z toho byla lež?“

Pokud bychom takové zjištění měli všichni neustále na mysli, asi bychom se zbláznili. Myslím si ale, že je dobré si jednou za čas uvědomit, že myslíme a jednáme na základě informací, které nám předložil někdo jiný prostřednictvím určitého média a že to neznamená, že ta informace popisuje skutečnost a je přesná, tedy není jen útržkem z mnohem komplikovanějšího kontextu. Mimo to mne při čtení 1984 napadlo, že propaganda v Oceánii i v dnešním světě funguje ve dvou krocích. Prvním krokem je výběr tématu, který se vůbec považuje za vhodný k řešení. Druhým krokem je pak způsob, jakým se téma diskutuje. Druhého kroku si můžeme dnes všimnout snadněji. Ale toho prvního? Proč některá témata jsou v 1984 a našem světě pro média důležitá a jiná nikoli? A co se děje se včerejšími zprávami? Jako by také odešly do díry zapomnění.

„Teď přijdou zlé zprávy (…).“

Vždycky musí být zlé zprávy. Jen zlé zprávy budí zájem a senzaci. 1984 nás varuje, abychom si dávali pozor na to, co je nám prostřednictvím virtuálního světa předkládáno a jak se to postupně mění. Novináři a další manipulující skupiny snažící se získat naši pozornost si navykli zprávy podávat tak, že jsou zlé. Zlé zprávy (prý) budí zájem. Náš strach tak tyto lidi živí. Ale nám neprospívá. Nemyslím si však, že bychom v tom my mohli dělat něco jiného než přestat sledovat toky „rádoby zpráv“. Spíše je to možná Orwellův (či můj) apel na novináře a sociální média, aby si uvědomili, čím nás krmí. Protože když nás budou krmit takovým množstvím strachu a nejistoty, možná budou muset žít ve společnosti plné strachu a nejistoty. Kolik lidí už jsem slyšel říkat, že svět je zlý a že je divná doba. Svět byl do jisté míry zlý vždycky a divná doba také byla vždycky, ale oproti stavu před 200 i 1000 lety se máme mnohem lépe. Orwell krásně popsal fungování propagandy strachu, která však funguje bez ohledu na vládnoucí režim.

Orwell také poukázal na nenávist, jakožto emoci se strachem úzce spojenou. Nenávist vůči všemu, co je jiné. Co je cizí. Čemu nerozumíme. A čeho se proto bojíme. Díky sledování našeho chování na Internetu a jednotlivým doporučením žijeme každý ve své vlastní Platónově jeskyni, ve které máme obrazovku, která nám předkládá svět, o kterém si myslíváme, že je skutečný. Nejspíše už ani nepřemýšlíme o tom, že informaci máme z virtuálního zdroje a jaká je její pravdivostní hodnota. Kdo se už dnes vůbec zatěžuje tím, co je pravda? He said, she said a aktivistický journalism („Ani slovo z toho se nedalo dokázat nebo vyvrátit.“) a uzavírání lidí na sociálních médiích do bublin zasadili poslední hřebík do rakve naší schopnosti smysluplné rozepře. Jak moc se ti druzí musí mýlit? Když se přitom mýlíme nejspíše my všichni. A kdybychom se nemýlili dnes, budeme se mýlit zítra. Jednou zlouni, podruhé hrdinové. Jednou se válčí s Eurasií, jindy s Eastasií. Nepřipomíná to současný přístup k velmocem? USA, Rusko, Čina… Jednou spojenec, podruhé nepřítel. A možná se vlastně vůbec neválčí. Ale kdyby „se neválčilo“ (nic špatného by se nedělo), tak by se nejspíše lidé tolik nebáli, a pak by nevěnovali pozornost inzerci či propagandě. Pardon, chci říct zprávám. A možná by místo toho začali myslet samostatně. Byla by to pohroma? Pokud ano, pro koho vlastně? Ani v tomto ohledu se Oceánie od našeho světa tolik neliší.

„Lež se stala pravdou.“

Za mrazivě trefnou pak považuji tuto pasáž:

„Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. (…) pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil (…) obecenstvo řvalo smíchy. (…) nikdo se nestará (…)“

Kdo by v roce 1949 tušil, že se v roce 2020 budeme opravdu dívat na uprchlíky ve Středozemním moři? A že pro někoho to budou hrdinové a pro někoho zase zlouni. A že se někdo bude živit na našem strachu z cizího. 1984 je mimo jiné příkladem toho, jak se dá zneužívat strach z cizího – vypadají jinak, chovají se jinak a mají jiné hodnoty. Jsou tudíž hrozba a musíme s nimi bojovat. A je jedno, jestli to jsou uprchlíci nebo Eastasijští vojáci. Nemám preferenci pro jeden z táborů, protože je to jen další téma, které také odplyne v díře zapomnění. Mám ale obavy z toho, jak moc propaganda v 1984 i našem světě pracují se strachem z cizího a cizinců. Cizí a cizinci = špatné, tj. strach a nenávist.

Orwell u popisu podněcování strachu mezi lidmi nekončí, a naopak se překonává a popisuje Dvě minuty nenávisti. Co jiného než Dvě minuty nenávisti je každodenní dávka zpráv o měnícím se světě a dávka nenávisti na sociálních médiích? A co teprve Týden nenávisti?

„Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se.“ „Byla to zuřivost tak abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu.“

Společná nenávist vůči jiné skupině lidí dává pocit nadřazenosti a sounáležitosti. Jako by nenávist díky tomu byla nakažlivá. Tím spíše, když je vyburcována vedle strachu z neznámého. Nenávidět je tak snadné. Vždyť přece to ti druzí jsou zlí a jednají v omylu. Navíc i ostatní nám dávají za pravdu a nenávidí. Necháváme se strhnout k nenávisti založené na informacích, které nám poskytl někdo jiný, o kom vlastně ani nevíme, jestli existuje, a jaké jsou jeho / její cíle a motivace. Ale přesto my máme pravdu a oni se mýlí, protože nevidí svět tak, jak ho vidíme my. A přece je to tak jasné!

Ike říká, že kdo kritizuje, měl by přijít i s řešením. Mne jako řešení tohoto problému napadlo zamyslet se nad tím, proč druhá strana přemýšlí tak, jak přemýšlí, a myslí si, že jedná v pravdě. A také se snažím si uvědomit, že oba žijeme ve své propagandistické bublině podobně jako členové Strany a proléti v 1984. Jak se tomu můžeme divit, když díky nejnovějšímu pokroku s aplikací deep writing už máme i ty veršotepy. Nemyslím si ale, že by mediální gramotnost pomohla jak lidem v Oceánii, tak nám. Jak poznat, která zpráva je pravdivá, když prakticky žádná zpráva se nedovolává naší každodenní zkušenosti? Vlastní zkušeností mohu přispět jen tak, že jsem párkrát sledoval, jak se noviny zabývají projektem, kterému jsem se věnoval, a říkal jsem si, že o tom píšou tak nepřesně a dopouštějí se (dost možná nevědomky) propagandy v obou krocích tak, že se úplně bojím, jaké nesmysly se z nich dozvím o věcech, o kterých vůbec nic nevím.

Podobně jako lidé Oceánie jsme navíc i my neustále sledování a dobrovolně se vzdáváme svého soukromí. Možná, že i my bychom si měli začít uvědomovat, že (zejména na Internetu) „Člověk musel žít (…) v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb (…) zaznamenán.“ V Oceánii neexistuje soukromí: „tragédie patří do starých časů, kdy ještě existovalo soukromí“. Co z toho plyne pro nás? Že bychom se ho neměli, alespoň dobrovolně, vzdávat. A že strach (např. z války) a potřeba někam patřit mohou sloužit jako zástupné důvody pro odstranění soukromí.

Zajímavou reflexi nabízí Orwell větou „Nic nebylo nezákonné, protože žádné zákony už dávno neplatily.“ Orwell tím pravděpodobně naráží na nacistický výklad, že právem je to, co míní vůdce. Bezpráví v socialistickém Československu mělo trochu jinou podobu ve formě socialistické zákonnosti. Toto bezpráví tak nebylo spojeno s neexistencí zákonů, ale spíše s nerespektováním základních právních principů a brutálním formalismem. Ten je bohužel ještě pořád přítomen v českém pohledu na právo. To je pochopitelné, ale je důležité, aby formalismus nesloužil útlaku člověka. Pro mě z toho plyne poučení, že i když v ČR bezpochyby máme demokratický právní stát, jde o hodnotu, o kterou je potřeba neustále bojovat a neusínat na vavřínech.

Důmyslnou zdí chránící Velkého bratra a Stranu v Oceánii je prosazování strachu z myšlení – thoughtcrime (zločin závadného myšlení). Jde o pokus kontrolovat samotnou mysl jako, zdánlivě (v době Orwella), jediné místo, kam nebylo možné nahlédnout. S dnešní technologií na rozeznávání emocí z tváře je to však už jen otázka času a správného nastavení. Přesto i bez toho umíme sami a dobrovolně omezovat své myšlení. Používáme k tomu podobně jako lidé Oceánie všelijaké drogy (včetně obrazovky a alkoholu) a snažíme se zahnat skutečný zázrak přírody – paměť a naše vědomí. Tedy „Vědomě si přivodit nevědomost.“

Osamělost je pro lidstvo bezpochyby téma od vzniku člověka jako sociální bytosti. Přesto se Orwell trefil s osamělostí naší doby umocněné naším způsobem žití ve virtuálním světě. „Na vteřinu, na dvě vyměnili dvojsmyslný pohled, a tím to skončilo. I to však byla pozoruhodná událost v uzavřené osamělosti, v níž musel člověk žít.“ „Byl sám.“ „Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná. Jakou měl jistotu, že třeba jen jediná živoucí lidská bytost je na jeho straně?“ A co teprve osamělost vybičovaná nesmyslnými požadavky na věci, které ani omezit nemůžeme? Nejistota vyplývající z nedosažitelnosti ideálů. Dříve ideálů narozených. Dnes už neexistujících virtuálních modelů a modelek – „ideální typ člena Strany existuje, a dokonce převažuje: vysocí svalnatí hoši a dívky s těžkými ňadry, světlovlasí, vitální, opálení a bezstarostní.“ Opravdu tak vypadáme? A i kdybychom tak vypadali, zajistí nám to radost a hodnotný život? Jsme nedokonalí a náš virtuální svět nám to nezapomene připomenout. A podobně jako lidé v Oceánii můžeme být osamělí, i když jsme obklopeni mnoha lidmi a neustále sledováni. „V zásadě neměl člen Strany nikdy volno a nebyl nikdy sám (…).“ Jenže když nejsme nikdy sami, jak se můžeme odchýlit od stádního myšlení a prožívat hlubší emoce? „Dnes existoval strach, nenávist a bolest, ale žádný důstojný cit, ani hluboký nebo složitý smutek.“ V Oceánii museli používat náročné sledování, aby věděli, jak se lidé cítí. Dnes nám tuto informaci naservíruje algoritmus, který prolítne naše fotografie na cloudu, porovná je s naším vyhledáváním na Googlu, diskusí s kamarády na Facebooku a WhatsAppu a rychle prolítne náš nejnovější status na Facebooku či Twitteru. Vždyť ani my sami nedáváme si někdy nedáme čas věci prožít. Ani toho Velkého bratra na to nepotřebujeme.

„Předpokládalo se, že pokud právě nepracuje, nejí nebo nespí, účastní se nějaké společné zábavy; dělat cokoli, co by jen připomínalo touhu po samotě, třeba jít sám na procházku, bylo vždy poněkud riskantní. V newspeaku pro to bylo slovo, jmenovalo se to ownlife, vlastní život, a znamenalo to individualismus a výstřednost.“

Zajímavé. Myslím, že většina z nás si přeje být jedinečnými, ale máme strach být výstřední, protože by nás společnost ostrakizovala. Já to cítím více v postkomunistických zemích než jinde. Možná je takové myšlení návyk z dob totality. A možná právě proto by bylo dobré se ho zbavit. Ale možná je to také jen lidská přirozenost. Chceme být obdivováni davem, nechceme se cítit jako součást davu, ale zároveň bez jiných lidí jsme křehcí a zranitelní.

Snad by se dalo shrnout, že skutečné pilíře Strany v Oceánii jsou strach, nenávist, bolest, osamění (i v davu) a nevědomost (zdánlivá vědomost). Orwell tak hezky shrnul, na jakých pilířích stavět posilování a udržování moci ve společnosti. Moje interpretace je taková, že to nikdo nedělá záměrně, ale že je to jen vedlejší důsledek toho, že nám jako lidstvu občas trvá soustředit pozornost na všechny aspekty pokroku a nových technologií.

Asi nejděsivější část 1984 spočívá v bezmoci jednotlivce. „A jestliže všichni ostatní přijímají lež (…) pak lež přešla do historie a stala se pravdou.“ „(…) když si pomyslel, jaký obrovská síla stojí proti němu.“ K čemu to, že se člověk v Oceánii sám snaží přemýšlet a jít jinou cestou, když ho pak společnost postavená na lži převálcuje? A co dělat v době, kdy už na pravdě nezáleží, protože nikdo nemá čas ji zjišťovat? Když je snazší zaútočit na posla zprávy než na zprávu samotnou? Orwell k tomu píše, že „bude existovat právě tak autenticky a na základě stejných důkazů jako Karel Veliký nebo Julius Caesar“ a „Z obrazovky se dál linula vybájená statistika (…)“. Nejsme na tom podobně? Kdo z nás viděl kostru Karla Velikého a Julia Caesara? Samozřejmě, že se nedá nic dělat a musíme se spoléhat na to, že nám archeologové a historici říkají pravdu prostřednictvím knihy jakožto média. Ale ukazuje to příklad, jak moc jsou pravdivá fakta důležitá pro zdárný rozvoj společnosti a civilizace. A že možná proto bychom měli staré myšlenky prověřovat a nikoli slepě přijímat. A čím více bude pravda upozaďována a fakta nahrazována příběhy a důrazem na emoce, tím hůře se nám povede. Ve vztahu k médiím je pak Orwell značně kritický, když píše, že „Jde jen o to nahradit jeden nesmysl jiným.“ a „Zde se produkovaly podřadné noviny, v nichž nebylo téměř nic jiného než sport, zločin a astrologie, senzační šestákové románky, filmy, z nichž sex jenom kapal, a sentimentální písničky.“ Příklady není třeba hledat daleko.

„Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení?“ „Vlastně ani žádné myšlení nebude.“ „Být pravověrný znamená nemyslet – nemít potřebu myslet.“ „Ochranná hloupost.“ Vlastně možná nejlepší strategie je zahlcení lidí informacemi. Informací je už tolik a z tolika zdrojů, že je v podstatě nemožné se v tom vyznat. No, v Oceánii to měli vymyšlené velmi chytře.

Po druhém čtení 1984 tak považuji knihu za fascinující skeptický pohled na naše myšlení a připomínku, že máme být skeptičtí k věcem, které se dozvídáme skrze média – televizi, sociální média, rozhlas, noviny, mobilní telefony, učebnice, jiné knihy ad. Připomínku, že Platónova jeskyně nepotřebuje okovy a hru stínů. Připomínku, že svoboda vnímat skutečný svět a soustředěně myslet a číst, jsou dnes tím pravým luxusem. Připomínku, jakým způsobem mohou samozvaní vůdci posilovat svou moc šířením strachu a nenávisti s pomocí dezinformací. Připomínku, že naše současné myšlení je často jen opakování informací, o jejichž pravdivosti nemáme nejmenší tušení. Návod, že pokud se chceme o světě něco dozvědět a nežít jen ze dne na den, abychom nezjistili, že člověku utekl život mezi prsty zíráním do obrazovky, měli bychom sami zkoušet žít a přemýšlet sami za sebe. Přemýšlet bez pomoci novinářů, rádoby expertů, PR manažerů a jiných lidí, kteří se snaží z letící kapky rosy učinit bouři. Při čtení či sledování zpráv se stresuje spousta lidí. Není potřeba, aby se stresoval další člověk. Hlavní zprávy se člověk stejně dozví od ostatních a zbytek není důležitý. Život sám o sobě a v našem okolí je mnohovrstevný a plný příběhů. Ty stačí. Případně si člověk může použít nějaké starší médium, jako např. knihu. Ale kvalitní knihu, tj. ideálně nějakou napsanou před rokem 1950, když ještě lidé měli prostor myslet. Než je začnou zase pálit. Protože odvádí lidi od obrazovek. A pravidelně útočit na vlastní domněnky. Svět a lidé kolem nás je to nejcennější, co máme a co nás ovlivňuje. Tím bychom se měli zabývat.

„Bylo zvláštní, jak mu skutečnost, že ji držel v prstech, připadala významná ještě dnes.“

Pro mne je proto hlavním poselstvím 1984 pravidelně si klást tuto otázku:

„Co opravdu vím?“

Důsledně rozlišovat mezi „x je y“ a „x se mi zdá být y“. Pyrrhón by měl z Orwella radost.

A zbavit se „obrazovek":

„Není tu obrazovka!“ neubránil se.

„Ach,“ řekl starý muž, „nikdy jsem nic takového neměl. Příliš drahé. A nikdy jsem jaksi necítil potřebu to mít.“

Komentáře (0)

kniha Devatenáct set osmdesát čtyři recenze