Fantastická cesta Peklem, Očistcem a Rájem

recenze

Božská komedie (1952) / Zentao

„Zanechte naděje, kdo vstupujete.“

Komedie, která si zcela zaslouženě získala přízvisko La Divina, Božská. Kniha, kterou jako by snad autor ani nestvořil ve své fantazii, ale jen zapsal to, co mu bylo vnuknuto něčím vyšším. Kniha, která v porovnání se současnou literaturou dokazuje, že 50 odstínů šedi, Dívka ve vlaku a další narychlo naškrábané texty nemají ani hodnotu papíru, na kterém jsou vytištěny. Kniha, která čtenáři zaručí jedinečný zážitek.

Božská komedie je epická báseň psaná v tercínách a tvořená třemi knihami (Peklo, Očistec, Ráj), které se dále dělí na 33 zpěvů (Peklo má 34 zpěvů, nicméně 1. zpěv je spíše prologem k celému dílu), přičemž každá kniha končí slovem hvězdy. Děj Božské komedie je prostý, ale plný jinotajů – Dante zabloudí v temném lese a snaží se dostat k vrchu ozářenému sluncem, nicméně mu v tom zabrání smyslnost, pýcha a lakota. Před pádem do propasti ho zachrání Vergilius, kterého vyslala Beatrice (Dantova láska), aby ho provedl peklem a očistcem až do ráje, kde Danta bude doprovázet právě samotná Beatrice.

Pro čtení všech částí Božské komedie je vhodné znát aspoň v hrubých rysech dějiny a kulturu doby, ve které Dante žil a psal. V recenzovaném vydání tomu napomáhají překladatelovy poznámky k veršům a kapitola Doba a život, která usnadňuje orientaci v kontextu, ve kterém Dante Božskou komedii psal. Vzhledem k tomu, že Danta provádí prvními dvěma knihami Vergilius, doporučuji předem také přečíst jeho Aeneidu. S ohledem na skutečnost, že Božská komedie je skrz naskrz protkána křesťanstvím a křesťanskou filosofií, neuškodí ani základní znalosti Bible a křesťanské filosofie. Dante totiž do jednotlivých částí Božské komedie umisťuje skutečné i fiktivní postavy podle toho, jaké k nim chová sympatie či antipatie, a nechává je promlouvat k němu a sdělovat zásadní myšlenky o politice, etice, náboženství apod.

Peklo

„Dílem lásky jdete.“

První zpěv v Pekle bývá označován za prolog a neodehrává se ještě v samotném pekle. Z hlediska celé Božské komedie se však jedná o velmi důležitou část především pro samotného čtenáře. Čtenář si totiž může uvědomit, že to, co zažívá právě Dante – neřesti ho odvádí od dosažení klidu a štěstí a hrozí mu, že se v nich ztratí a bude svržen do propasti -, zažívá v životě i sám čtenář. Právě to by mělo čtenáře navnadit, aby se na cestu vydal společně s Dantem a prožíval ji jako svou vlastní cestu. Dante tak sděluje, že vytouženého vrchu je možné dosáhnout životem, který spočívá ve ctnostech, které „objeví“ v průběhu putování s pomocí svých dvou průvodců a těch, které na své cestě potkává.

Dantova cesta Peklem pro mne jako čtenáře byla asi nejpůsobivější. Do pekla prochází Dante branou, kterou zde vstupují ti, kteří do Pekla nespadli jako hříšníci. To samo o sobě vyvolává pro čtenáře mnoho a mnoho otázek. A tak to bude po celou dobu putování Božskou komedií. Cesta Peklem začíná v limbu, kde spočívají ti, kteří žili ctnostně, ale bez křtu a pravé víry. Jeho popisy trýznění a mučení hříšníků jsou velmi působivé a čtenáře tak nutí uvažovat o hříchu a neřestech. Dante přitom čtenáři nabízí i lék na jednotlivé hříchy. Podobně jako v Aeneidě jsem byl za tyto pasáže vděčný, protože mi jako postmodernímu čtenáři nabízí možnost zamyslet se nad hodnotami, které vyznávalo středověké křesťanství a které vůči zkažené Florencii té doby staví do popředí i Dante – pracovitost, věrnost, soucit, odvaha, láska aj. Čtenář tak prochází spolu s Vergiliem a Dantem pekelnými kruhy, kde vidí ty, kteří se provinili hříchem a za to pykají, aby se jednoho dne dostali do očistce. Mikešův překlad považuji za velmi čtivý a moderně pojatý, proto ani pro mne cesta Peklem nebyla žádné peklo. To se ovšem nedá říci o přemýšlení. Jednotlivá okruží pekla čtenáře nutí vztahovat příklady trpících hříšníků k sobě a tvořit si tak úvahy o tom, jak v životě správně jednat a žít. To považuji za velmi osvěžující a milou přednost klasické literatury. Domnívám se také, že v Pekle najdou zalíbení čtenáři bez ohledu na to, zda jsou věřící, nebo ateisté, a to především pro krásné a promyšlené verše a přirovnání. Intelektuální lahůdkou jsou odkazy na antickou kulturu.

Vzhledem k tomu, jak pečlivě je vystavěna struktura Božské komedie, podařilo se ve mně Dantovi vzbudit zájem o to, jak bude vypadat poslední kruh a kdo bude umístěn v jeho středu. Podle mne zpracování závěru Pekla si nic nezadá se současným filmovým průmyslem a jedno jméno největšího z hříšníků nepřekvapí, zbývající dvě naopak velmi. Pouze mne trochu mrzelo, že mezi Satanem a oběma poutníky nedošlo k větší interakci, ale naštěstí k tomu může posloužit Miltonův Ztracený ráj.

Za zábavnou vsuvku pak považuji pohled Danta na ďábly. Ačkoli Dante sám je většinu cesty v pekle ochromován hrůzou, jejich ďáblů a jejich chování mi přišel legrační ve srovnání v popisem hrůzností pekla.

V Pekle (ale projevuje se to posléze i v Očistci a nejvíce asi v Ráji) pro mne jako čtenáře bylo náročnější pochopit, jak si Dante představuje půdorys Pekla. Obecně pasáže týkající se prostoru a času jsem vnímal jako náročnější na pochopení, protože vycházejí z myšlenek, které jsou pro mne jako postmoderního čtenáře překonané (např. Země je středem vesmíru, Očistec je hora čnící z opačné strany Země, než na jaké je Jeruzalém, Ptolemaiovské představy o pohybech vesmírných objektů apod.). Tyto části však podle mého názoru zachraňuje poznámkový aparát překladatele umístěný na konci knihy, za což překladateli děkuji.

Očistec

„Jste vinni tím, co na světě vám vadí.“

Po překonání Satana přichází Dante do očistce, který je tvořen sedmi kruhy, které jsou vyhrazeny duším, aby se očistily ze sedmi hříchů, kterými jsou pýcha (pasáž obsahuje terciny HOMo - člověk), závist, hněv, lenivost, lakota/marnotratnost, nestřídmost a chlípnost. Dante v každém kruhu uvádí i „léky“ na tyto hříchy – pokoru, lásku, pracovitost, idealismus, střídmost ad. Rozmluvy v očistci nabývají filosofičtějšího rázu a je zde umístěn střed Božské komedie obsahující zpěvy 16., 17. a 18., do kterých Dante umístil jedny ze stěžejních myšlenek. I při cestě očistcem se objevuje mnoho narážek na poměry panující v Evropě za Dantových časů. V konci Očistce se setkává Dante s Beatricí a Vergilius mu postupně předá korunu i mitru, aby se Dante stal pánem nad sebou. Poslední zpěvy obsahují silnou kritiku středověkého stavu církve.

Ráj

„Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.“

Ačkoli jsem se vždy na čtení Božské komedie těšil, byl pro mne Ráj oproti předchozím dvěma knihám nejméně přístupným. Navíc ačkoli k Božské komedii přistupuji především jako k uměleckému dílu, obsahuje také mnoho teologických tvrzení, které pro mne jako moderního čtenáře smýšlejícího pod vlivem formální logiky neobstojí. I tak se ovšem domnívám, že Ráj je velmi zajímavou návštěvou galerie myšlenek 13. a poč. 14. století a obsahuje mnoho působivých teologických úvah, i když tato návštěva pro mne nebyla tolik obohacující, jako ty obsažené v Pekle a Očistci. Nicméně i zde mne především z hlediska krásy nakonec zaujalo mnoho zpěvů, a to zejména ty, ve kterých je Dante přezkušován apoštoly, kteří ho zkoušejí z toho, co je víra, naděje a láska. Dante odpovídá, že „víra je důvod toho, co nám není zjevné.“

Vyobrazení poslední sféry nebe a umístění důležitých žen Bible do tohoto „trůnního sálu“ je neobvyklé a velmi moderní. Celé pojetí ženskosti jako určitého ideálu není v literatuře běžné a hovoří o Dantově pohledu na svět a touze udělat z něj lepší místo. A právě v tom spatřuji ohromnou a jedinečnou sílu celé Božské komedie. Ačkoli můžeme z dnešního hlediska vidět mnoho tehdejších úvah jako překonaných, jedná se především o jejich nádherné a jedinečné provedení, které je tolik působivé.

Právě uvědomění si, že Božská komedie vznikala v době, kdy její autor prožíval nejtěžší období života (vyhnanství z rodného města) a neměl k dispozici nástroje moderní doby, dává pochopit, proč má toto dílo tak ohromnou sílu. Dante navázal na teologické závěry svých současníků a pomohl vytvořit jedinečný fantazijní svět, ke kterému se později mnoho umělců vtahovalo (doporučuji podívat se na vyobrazení Pekla a Očistce v malířství). Jedná se tak o promyšlené dílo, které bylo ještě před svým vznikem mnohokrát čteno a upravováno a které snoubí krásnou formu s hodnotným obsahem (napadá mne, že dnes jsme rádi často aspoň za jedno z toho).

Jako velmi pozitivní hodnotím vývoj vztahu Danta k tomu, co vidí a prožívá. V Pekle se jedná o člověka svazovaného strachem a nejistotou. V Očistci se stále objevuje úzkost a nejistota. V Ráji už se jedná o člověka, který má víru a odvahu čelit (nešťastnému) osudu. Až tak vysoko člověka může dovést tvořivá láska a cesta za poznáním.

A o tom vlastně celá Božská komedie podle mne je, a to jsem si z jejího čtení odnesl. Kromě mnoha večerů strávených po práci u stolu jen s lampičkou a knihou, kdy jsem hltal každý verš a těšil se, co krásného se dočtu, jsem si odnesl i svou vlastní cestu peklem, očistcem a rájem.

Božskou komedii považuji za tolik objevnou i proto, že jsem ji četl očima ateisty, a proto na mne jako čtenáře od počátku kladla větší nároky – přijmout aspoň na chvíli svět autora, ponořit se do jeho světa a jít s ním, i když se rozcházíme už hned v předpokladu celého příběhu. O to zajímavější mi ovšem přišlo, že jsme se v mnoha závěrech nakonec shodli. A co na tom, že teologické úvahy se nutně nezakládají na skutečnosti, ale na víře. To jednotlivým popisům (zejména v Ráji) neubírá na síle a působivosti.

Autorovi i překladateli velmi děkuji za to, že mi tu cestu maximálním možným způsobem zjednodušili a že jsem tu cestu mohl jít. Rád se na ni vydám časem znovu.

To doporučuji každému.

„Stačí, aby mi v duchu jenom kmit
ten její úsměv a mysl se kalí
jež zrak nezvyklý na sluneční svit.“

---

Recenze zpracována podle překladu Vladimíra Mikeše:

ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Přeložil Vladimír MIKEŠ. Praha: Academia, 2009. Europa (Academia). ISBN 978-80-200-1762-8.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---