Letní zahrada

recenze

Letní zahrada (2013) 5 z 5 / Lensiiee
Letní zahrada

Paullina Simons se narodila v Leningradě v roce 1963. V deseti letech se odstěhovala s rodinou do USA. Rusku však zůstala v srdci věrná a zasvětila mu trilogii o osudech Taťány a Alexandra. První díl této trilogie, Měděný jezdec, který ve Spojených státech vyšel v roce 2001, byl do češtiny přeložen již v roce 2004. Na další díly jsme si ovšem museli počkat až do roku 2013.

Závěrečný díl má název Letní zahrada a dějové spadá do období po II. světové válce.
V předchozích dílech jsme měli možnost sledovat osudy Taťány a Alexandra v průběhu války. Nyní už je po válce. Dramatická a vypjatá atmosféra války je pryč a všichni, kteří přečetli oba předchozí díly jistě přejí této dvojici dlouhý a klidný život. Jenže jak všichni víme, život není procházka růžovým sadem. Paullina Simons je vynikající spisovatelka, jejíž knihy jsou plné napětí a zvratů. A Letní zahrada není výjimkou. Jak už se z anotace dovídáme děj závěrečného dílu této ságy se odehrává v Americe a tentokrát se už děj netočí jen kolem Taťány a Alexandra, ale velký prostor zde získává i jejich společný syn Anthony.

S napsáním svého názoru na tuto knihu jsem hodně dlouho otálela, protože tato trilogie se stala mou srdeční záležitostí a já jsem tak trochu doufala, že časem ze mě všechny ty intenzivní pocity vyprchají. Bohužel se tak nestalo a já se teď budu muset hodně krotit, aby nebyla tahle recenze jen srdíčkově růžová :-D

Názory na jednotlivé díly se liší. Ano, každý díl je úplně jiný, ale to je přeci známka toho, že Paullina Simons je úžasná spisovatelka, která nám má co nabídnout a dokáže zaujmout každého čtenáře. Podobně jako u druhého dílu, Taťána a Alexandr, se často ocitáme zpátky v minulosti, kde je stále rozvíjen děj z předchozích dílů.

Válka změní každého a Alexandr si prožil opravdu hodně. Už to není ten stejný Šura jako v Měděném jezdci. A ani Taťána nezůstala stejná. Je ještě tvrdohlavější než dřív. Je tak tvrdohlavá, že jsem na ni jednu chvíli dost nadávala. A to už je co říct. Ale na druhou stranu ji chápu. Miluje své chlapy tak, že by pro ně i zemřela. Taková Taťána prostě je. To musí být všem jasné už do zimy v Leningradě. No a jak vypadá láska poznamená gulagem? Změní se stejně jako Alexandrovo tělo, které je nyní pokryté množstvím tetování. Ale jen jedno jediné si nechal Alexandr udělat dobrovolně. Po válce přibydou i jizvy a to nejen na těle ale i na duši.


Alexandře, můžeš utíkat, ale před minulostí neutečeš, tu si neseš v sobě.

Konec série jsem obrečela. Přišlo mi strašně smutné, že se s touto dvojicí musím rozloučit potom, čím vším jsme si „společně“ prošli. Celá trilogie je vyčerpávající. Emoce se ve vás bouří a vy jste naštvaní na Alexandra, Taťánu, lidstvo, válku a nakonec vlastně i sami na sebe, ale přesto všechno vám toho spoustu dá. Jak už jsem se zmínila, je pro mě Měděný jezdec srdeční záležitost. Budu ho doporučovat všude, kde budu moct. A upřímně doufám, že si od Paulliny Simons ještě něco česky přečtu. Byla by to obrovská škoda, kdyby ne.

Ale za to, žes mě nesl na zádech, žes táhl sáňky s mými mrtvými, žes mi dal poslední kůrku chleba, že ses kvůli mně nechal zmrzačit, za syna, kterého jsi mi dal, za těch devětadvacet dní, kdy jsme žili jako rajští ptáci, za písek v Naples a víno v Napa, za všechny ty dny, kdy jsi pro mě znamenal první i poslední můj dech, za Orbeliho – ti odpustím.

Komentáře (0)