Legenda

recenze

Dobrý historický román nepřitahuje své čtenáře pouze dějovou rovinou, ale také vylíčením kulturních a historických kulis příběhu tak barvitě, že se nám vzdálená minulost zdá uchopitelná a blízká. Právě takový je román Eidži Jošikawy Musaši, v němž se vydáme na počátek 17. století. Jak název napovídá, hlavním hrdinou a středobodem knihy je legendární samuraj Mijamoto Musaši, skutečná historická postava. Na webu iliteratura najdete velmi podrobný popis knihy i její historie nebo současnosti. Já bych se ale chtěla podívat na kulturní stránku románu.
Japonsko je nám země vzdálená jak svojí polohou, tak svojí kulturou. Jošikawa nám ukazuje svět plný tradic a zvyků, tolik odlišných od těch našich: bábi si při slavnostních příležitostech barví zuby na černo. Akemi si pudruje obličej na bílo, muži i ženy si myjí nohy před vstupem do obydlí, silnější nosí na zádech ty slabší, kteří si tak mohou odpočinout.
V myslích se nám vykreslují obrazy japonské přírody, hory, dravé řeky, moře, vesnice i města, stavební materiály a postupy výstavby. Z popisů měst cítíme uspěchanost, horečnatost, z popisů přírody a venkova pak všeprostupující klid a obdiv k přírodě a jejím procesům.
Také lidé se chovají tak nějak jinak. Na jedné straně se přepadávají ve spánku nebo na cestě, pod maskou ochotného průvodce zrazují, na druhou stranu si půjčují koně a krávy, doprovázejí se mnoho kilometrů, pečují o cizího nemocného. Musaši v závěru vyjmenovává, co všechno dostal od lidí, kteří ho podporují, on sám nemá žádné peníze, přesto má vše, co potřebuje. Společnost je svázána tradicemi a přísným rozdělením podle společenského postavení. Přesto i bezejmenný bojovník může hovořit s váženými vysoce postavenými, sirotek Ocú smí žít v domech cizích lidí.
Rolí klášterů je pečovat nejen o božstva, zajistit jim úctu, ale také pečovat o poutníky, o prostředí, v němž se kláštery nacházejí. Tak se mohou vždy Musaši a jeho chlapci ubytovat v klášteře, získají tam jídlo, vodu, ošetření.
Díky pečlivým ženám - cizím - vidíme, co tehdejší lidé nosili: nejen kimona z různých materiálů, ale jsou zmiňovány bederní roušky, kalhotové pásy, kimona s rukávy a bez nich, ručníky kolem hlavy, pásky svazující rukávy a nohavice (z papíru a dalších materiálů), různé barvy a zpracování.
Zajímavá je funkce jména v japonské kultuře. Trvalé uchování tradic rodiny, kdy se jména předávají z pokolení na pokolení, ale také se mění, pokud je to potřeba. Musaši nebo Takezó, obě tato jména patří jedné osobě. Změna jména může vyjadřovat pokoru, strach, hrdost, naději.
A co teprve čest. Vzývají ji všichni, ve jménu cti se bijí a umírají, jen málokteří chápou rozdíl mezi ochranou cti a vlastní osobní nenávistí. Ti, kteří toto neumí rozlišit, hynou pod meči těch lepších. Bábi se pro znovuzískání cti své rodiny žene více než deset let po celém Japonsku, celé šermířské školy se rozpadnou po neúspěšných soubojích s Musašim, řekli bychom, že román je nasáklý krví všech, kteří zemřeli pro (svou) čest.
Hlavním tématem románu je bezesporu putování: Musašiho putování za dokonalostí, hledání správné životní cesty, Ocúnino putování za svou láskou, která se stále vzdaluje a znovu přibližuje, aby se znovu minuli, putování Takuana za pochopením života, putování mnoha dalších, jehož cílem je někdy získání slávy, někdy peněz, jindy životní moudrosti. Dále vidíme vytrvalost: Musaši ví, co chce, chce najít životní cestu a tomu obětuje vše i svoji lásku a osobní štěstí. Ocún chce svého muže a více než deset let ho hledá, bábi chce svoji pomstu, nedbá svého věku a hledá a hledá atd.
Je to monumentální dílo, z evropského pohledu trochu romantické, rozhodně ale nesmírně čtivé, poučné a zábavné. Po jeho přečtení získáte v mysli takový zvláštní klid, zkuste to.

Komentáře (0)