Křížová cesta - trilogie

recenze

Křížová cesta. 3, Ponuré ráno (1950) 5 z 5 / Lenka180
Křížová cesta. 3, Ponuré ráno

Některé knihy si člověk přečte až na doporučení, nejinak tomu bylo i s trilogií Alexeje Tolstého Křížová cesta. Tento název se užívá pro celek, jednotlivé díly mají své vlastní názvy: Sestry, Osmnáctý rok a Ponuré ráno. Dostupné vydání z roku 1977 nakladatelství Odeon v sérii klasici sovětské prózy sice museli v knihovně vydolovat z archívu a trochu divně si mě u výpůjčky prohlíželi, ale za tu trochu námahy a adrenalinu to stálo.

Kniha má dvě vzájemně propojené dějové linie: velké dějiny prvoválečného, revolučního a občanskoválečného Ruska od Petrohradu až k Donu, a linii osudové lásky mezi Dášou a Těleginem a Káťou a Roščinem. Je úplně jedno, který z příběhů považujete za hlavní, oba se vzájemně prolínají a ovlivňují a oba sledujete se zatajeným dechem. Až na poslední čtyři strany třetího dílu nenajdete v knize žádou sovětskou propagandu, spíš naopak. Velké dějiny jsou tu zobrazeny tak široce, že kniha může být dobrým pomocníkem při studiu daného období každému historikovi. A. Tolstoj si ke knize shromáždil ohromné množství dobového materiálu, ze kterého nakonec vznikly ještě další drobnější literární díla. V knize se setkáme s Děnikinem, Kolčakem, Machnem, Kornilovem, anarchisty, esery, bílými, Němci i Čechoslováky a mnoha mnoha dalšími historickými postavami či hnutími. Rozsah a zpracování musí ohromit každého čtenáře. Přirovnání snesou určitě největší klasikové realistické prózy jako Zola či L. Tolstoj, mezi které se A. Tolstoj zařadil jako rovný s rovnými. A když k tomu připočítáte velkou lásku, velké neštěstí, velké náhody a obrovské ideje, jak je to pro ruskou literaturu příznačné, dostanete ohromující celek, který si nezaslouží zapadnout jen proto, že na posledních čtyřech stranách autor, jak bylo dobovým zvykem, připomíná Stalinovy zásluhy. Ono to ostatně ani jinak nešlo, poslední kapitola třetího dílu knihy byla dopsána 22. 6. 1941.

Komentáře (0)

Přidat komentář