Na konci vesmíru - posádka Kraksny (už zase) v nebezpečí

recenze

Devátý díl vesmírné space opery Legie začíná dost zostra - kapitolou s názvem Konec. A je to dost drsný konec: "...pusu jsem měl plnou krve...jeho zoufalství nemělo konec ...Gerasim už jen chraptěl a zmítal se v poutech... čvachtavý zvuk...bytost se ke mně otočila..."
Kristýna Sněgoňová po úvodním šoku, který nepochybně prožije každý čtenář, nabízí cca 100 stran oddychové zábavy, hlášky, nakupování i nějakou tu obvyklou hospodskou bitku zakončenou slovy: "Doufám, že vám to aspoň stálo za to. ... Usmál jsem se, až mě rozbitá pusa zabolela. Jo, vlastně stálo." Tuhle část jsem si užívala, protože humor dvojice Kotleta-Sněgoňová je dostatečnou náplastí na starosti všedního dne.

Pak ale začíná samotný příběh, kdy posádka Kraksny má splnit prosbu Apulunaše, aby zjistili, co se stalo s rutašskou výzkumnou misí na planetě až kdesi na konci vesmíru. A na zbylých 250 stranách knihy se před čtenářem otvírá drsný hororový příběh. Sněgoňová to umí, její dystiopická série zakončená Světem v bouři je excellentní horor, po kterém budete v noci neklidně spát, a podobně hororový je i hlavní příběh Na konci vesmíru. Tajemné bytosti, jakési neuchopitelné nebezpečí a zlo číhající v troskách opuštěné rutašské stanice. Motiv hvězdné brány, šílené civilizace, vytoužené bolesti a bezbřehého mučení zasazený do hledání důležitého člena posádky. Riziko a sázka na vítězství. A strach, který neprožívá snad jen Aga a Fifinka. Amanda je tu už dospělá a Moravec ztracený.
Díl Na konci vesmíru patří nepochybně k těm lepším z celé série, rozhodně je ale hodně temný, z neznámé planety bude nejen posádka Kraksny, ale i sám čtenář odlétat s ulehčením.

Tak daleko jako tentokrát se posádka Vzdorující ještě nikdy nevypravila – mimo území enlilů, churitů a dalších velkých civilizací. Starý spojenec má však problém, a když o něco požádá vědec z prastaré rasy, po jejíž technologii pa... více

Komentáře (0)