Lastočky

recenze

Lastočka (2021) / knihovnička007
Lastočky
Přiznám se, že poctivě každý týden kontroluju na Databázi novinky, abych měla trošku přehled, co vychází.
Když jsem spatřila v novinkách knihu Lastočka a přečetla jsem si její anotaci, okamžitě jsem zatrhla, že si chci knihu přečíst. Mám ráda knihy, které se opírají o historické události, ale hlavními hrdiny jsou obyčejní lidé, kteří jsou těmi dějinami cloumáni a nemohou dělat nic jiného, než se v dané době snažit být alespoň trošku šťastní...
Spolu s Josefem, jeho manželkou Růženkou a jeho rodinou se vydáme do tolika míst (postupem čtení jsem je přestala počítat, protože toho stěhování bylo opravdu velmi mnoho)...
Růženka se s Josífkem seznámila na vesnické zábavě roku 1927 a i když si to její otec nepřál, zamilovali se do sebe. Josef byl obrovský pracant a dříč, velel na stavbě, zajímal se o lidi a oni jej měli rádi. Pak jej v hospodě upoutala řeč jednoho muže a Josífek začal poslouchat... to ještě netušil, že tím změní život sobě i celé své rodině. Josef se seznámí s Rudolfem Slánským, Antonínem Zápotockým, Klementem Gottwaldem... Všichni na něj pějí ódy a on s nadšením a svou rodinou odjíždí do vysněné země-do Sovětského svazu, kde je všechno krásné, úžasné a všichni se mají dobře...
Ale pak...Po nějaké době, kdy vystřízliví a přijdou o své ideály, se šťastnou shodou náhod podaří rodině utéct, vrací se zpět do Prahy, ale to už je polovina třicátých let, nad Evropou se snáší mrak beznaděje v podobě druhé velké války, poté pád tisícileté říše, únor 1948 a dlouhé období šediva...
Kniha není moc velká, má necelých 330 stran, ale autorka toho obsáhla poměrně velké časové období-od konce 20.let, přes hospodářskou krizi, život ve Svazu, nástup nacismu, komunisty i sametovou revoluci...
Upřímně-je to kniha o hodně velké bolesti. Bohužel, taková doba byla, ale nečetlo se mi to dobře. Paní Ludmila, která příběh většinou vypráví, si toho zažila tolik, že jsem občas musela knihu odložit a poté se k ní vrátit. Pořád jsem čekala, kdy už se na ní usměje štěstí... A bohužel tím, že je kniha časově hodně pestrá, je zastoupena i smrt... Tak, jako v životě – lidé se rodí a umírají...
Paní Ludmila měla na jedné straně velkou smůlu, ale velké štěstí na své okolí, na svou rodinu. Občas mi byla velmi sympatická, jak se dokázala se vším poprat a nezbláznit se z toho všeho. Na druhou stranu jsem jí občas nechápala a tu cigaretu, když měla nemocné dítě, se kterým musela k moři, ji neodpustím...
První polovina knihy utíká velmi rychle, stále s něco děje, druhá již trošku stagnuje, protože, jak Ludmila trefně poznamenala, se uzavřel červený sarkofág a mnoho se toho již dělat nedalo...
Nechci říct, že by kniha měla být povinnou četbou, takových knih je hodně, ale kniha se mi líbila a určitě doporučuji všem k přečtení-hlavně všem těm, kteří stále říkají, jak bylo za bolševika dobře. Trošku bych knihu přirovnala ke knize Lustr pro papeže... je hrozné, co dokáží ideologie...
Jak si pravdu dokážou jednotliví lidé překroutit tak, aby se jim hodila a drží se toho, ač dobře vědí, že je to špatně. Jak vás dokáže zradit kamarád a pak pomůže člověk, od kterého to nečekáte...
Pokud nad knihou přemýšlíte, neváhejte
Docela velkou část knihy se autorka rozepisuje o zatčení Josefa... v pátek to bylo přesně 72let, co si pro něj přišli v dlouhých kožených kabátek a on 13let neviděl slunce... proč? Pro svobodu, pro naději... a pro víru ve spravedlnost a pravdu...

Komentáře (0)

kniha Lastočka recenze