Život v Leningradě

recenze

Podivně poskládaný příběh, z nějž jako hlavní hrdinka vystupuje Marina. Žije za války v Leningradě, pracuje v Ermitáži a zažila ty nejhorší hrůzy, které si člověk dokáže představit.
Hlad a zoufalství lidí, kteří již v nic nevěří. Přišli o jídlo, o teplo, o naději. V nelidské zimě a temnotě přestali věřit, že ještě může být dobře. Tolik lidí obléhání města nepřežilo a lidé již nemají ani energii na to, aby své mrtvé oplakali. A možná, že je mrtvým lépe než těm přeživším...

V současnosti je Marina stará žena, která žije se svým manželem, ale její mysl bloumá někde jinde... Marina utíká z přítomnosti do dávných dob a my s ní znovu zažíváme válečné dny.

Líčením života z Leningradu mi kniha připomněla příběh Táňa a Alexander. Tato kniha je útlá, spoustu stran zaujímá přítomnost a taky líčení obrazů, takže tolik o životě z války zde zase není, což je škoda. Na umění moc nejsem, takže líčení obrazů, výtvarných a sochařských děl mi zase tak moc neřeklo a během čtení se mi nechtělo každý obraz hledat.
Určitě bych čtení doporučila pro čtenáře, kteří se zajímají o malířství. Kniha tam není špatná, ale přeskakování v čase bylo občas trošku zvláštní. Příběh nemá moc velký děj (hlavně v přítomnosti), je spíš melancholický a smutný. Chtěla jsem se dozvědět více o osobách, o Aňi, Olze, Táňi, Míšovi... :(
Konec mi přišel strašně rychlý a useknutý.

Komentáře (0)