Láska bolí

recenze

Britská spisovatelka Sarah Winmanová se do povědomí čtenářů dostala díky svému světovému bestselleru Když byl bůh králík. Ve svém nejnovějším románu s prostým pojmenováním Slunečnice se autorka nebála zvolit ožehavější téma a spojit ho se jménem jednoho z velkých umělců 19. století pocházejícího z Nizozemí – Vincenta van Gogha. Někoho by možná mohla odradit ne zcela povedená obálka díla, ale v tom případě byste se ochudili o naprosto bravurní emociální čtenářský zážitek.

Vyprávění tohoto poetického románu začíná v zimě roku 1950, kdy se těhotná Dora Juddová poprvé vzepřela svému manželovi Leonardovi poté, co ve výhře v tombole dala přednost krásnému obrazu se slunečnicemi místo jeho provolávané whisky. Tento okamžik se stal jejím prvním osobním vzdorem. Dalo by se říct, že tato úvodní část je takovým předobrazem toho, co vás čeká dála.

Náhle se příběh přesouvá do roku 1996 a seznámíte se s šestačtyřicetiletým Ellisem – zapšklým samotářem nosícím v srdci obrovskou bolest. Jediné, co mu na světě zbylo, jsou vzpomínky na dobu dávno minulou a nedávnou, která se však nikdy nevrátí. Vzpomíná na své dětství a lidi, kteří se mu v životě dostali hluboko pod kůži – nerozlučného kamaráda Michaela, svou Annie, matku a otce, se kterým si nikdy neměl co říct. Ellis ve své mluvě hojně užívá negativismů. Smutek je z něj cítit na kilometry daleko a vy máte dvě možnosti – buď s jeho postavou soucítit anebo ho odsuzovat. Tak jako tak si po svých životních zkušenostech zaslouží spíše tu první možnost.

V další části následuje opět změna vypravěče, a to na Michaela, jehož vyprávění je velmi emotivní a poetické. Michael je chlap z masa a kostí, který se nebojí dát najevo své city. Jeho příběh je sem ta okořeněn užitými vulgarismy, jež vám ale v daném kontextu nepřijdou nevhodné. Naopak si řeknete, že přesně to dané slovo se tam hodí.

Patnáct slunečnic, některé rozkvetlé, jiné už vadnoucí. Žlutá na žluté, místy tmavnoucí do okrova. Žlutou kameninovou vázu zdobila doplňková modrá linka, která se táhla jejím středem.
Originál namaloval jeden z nejosamělejších lidí na světě. Ale namaloval ho v záchvatu optimismu, vděčnosti a naděje. Oslava transcendentální síly žluté barvy. (Str. 84)

Pokud očekáváte jednohubku na pár hodin, budete zklamáni. Ačkoliv rozsah knihy čítá dvě stě stránek, její čtení není snadné. Oproti tomu čtenáři vyhledávající náročnější literaturu, budou na vrcholu blaha. Veškerá vyprávění se odehrávají bez užití přímé řeči. Už tento fakt vás ve čtení zpomalí, neboť se musíte naplno soustředit na text, aby vám neutekl sebemenší detail či promlouvající postava. Pokud však překonáte tento způsob vyjadřování, odměnou vám bude poetičnost textu a hrdinové hledající odpovědi na otázky typu: Co by bylo, kdyby…?

Slunečnice je rozdělena na několik částí, ve kterých se střídají vypravěči a místa odehrávání. Ellisova část příběhu je vyprávěna prostřednictvím vševědoucího vypravěče, zatímco Michael vypráví v první osobě. Oba vypravěči kombinují minulost s přítomným časem. Co se týče minulých zážitků a vzpomínek, převažují převážně ty radostnějšího rázu. V Michaelově části autorka hojně využila francouzských slov.

Sarah Winmanová ve svém románu doslova útočí na čtenářovy city. Setkáte se totiž s několika podobami lásky – lásky mateřské, nenaplněné, neopětované, homosexuální, tragicky ztracené. Stejně jako život není vždy jen šťaastný, tak i láska bolí. O tom se mohou přesvědčit i naši dva hrdinové. Podaří se jim nakonec najít, co hledají?

Co se týče postav, jsou vnitřně velmi silné a jen tak se nenechají ničím zlomit. Jsou důvěryhodně vykreslené, takže ve vás vzbudí sympatie a vyvolají váš zájem. Jistě vás zaujme, že nejsou nikterak přehnaně ufňukaní, i přesto, čím vším si někteří z nich musí procházet.

Mezi dočtením poslední stránky Slunečnice a psaním tohoto článku jsem si dala poměrně dost času na vstřebání dojmů. Ačkoliv se jedná rozsahově o poměrně útlou knihu, ta smršť emocí, co ve mně vyvolala, je až k neuvěření. Příběh ze mě jen tak nezmizí. Měla jsem tu čest se s jejím dílem setkat poprvé a v blízké době bych si od paní Winmanové přečetla i její další díla, protože se mi její styl psaní zalíbil, i když jsem byla po dočtení dost sentimentální.

Slunečnici bych doporučila k přečtení čtenářům vyhledávajících náročnější díla a těm, kteří se cítí osamělí. Po přečtení této knihy se totiž již nikdy nebude cítit sami, neboť si uvědomíte, že jsou lidé, jež jsou na tom o dost bídněji než vy. Jedná se totiž o příběh, jenž se neztratí mezi záplavou všech románů vydávaných v současné době.

Říká se, že nemáme knihu soudit podle obalu. V případě Slunečnice jsem se naštěstí řídila anotací a udělala jsem dobře. Je pravda, že by si dílo zasloužilo důstojnější obálku, působí lacině a k samotnému příběhu se vůbec nehodí. Oproti krásnému originálu díla zobrazujícím slunečnice, česká verze vydání kazí dojem z jinak naprosto bravurního románu.

Je to téměř milostný příběh. Ale tak jednoduché to není… Nezapomenutelný a bolestně něžný nový román Sarah Winmanové, autorky světového bestselleru Když byl bůh králík, o lásce ve všech jejích podobách. Všechno začne obrazem v... více

Komentáře (0)