Kdyby se film Co ta holka chce odehrával v Tokiu…

recenze

Tokijský motýl (2021) / simona8126
Kdyby se film Co ta holka chce odehrával v Tokiu…
Nakladatelství CooBoo vydalo královskou romanci Tokijský motýl od Emiko Jean 1. listopadu 2021. Hrdinkou příběhu je Izumi Tanaka, jež má těsně před maturitou. Japonka žijící v malém městě v severní Kalifornii měla odjakživa pocit, že nikam nezapadá. Svého otce nikdy nepoznala. Pak ale objeví v jedné z matčiných knih věnování, které by mohlo být od něj. Když Google odhalí, že tenhle záhadný Mak je ve skutečnosti japonský korunní princ Tošihito, obrátí se život přímočaré a nepořádné Izzy vzhůru nohama. Nastanou jí časy plné luxusu, atraktivních bodyguardů, ale i náročných výzev, tisíciletých tradic a nemilosrdných pravidel, kterým je třeba se naučit. Zlomí Izumi tíha královské koruny, nebo se dočká šťastného konce?

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že Tokijský motýl nepřináší téměř nic originálního. Pokud po knize saháte v naději, že vám nabídne jedinečný příběh, jaký tu ještě nebyl, raději ji zase odložte. Bývá často přirovnávána k Princezniným deníkům (možná jste je nečetli, ale aspoň jste viděli film Deník princezny s Anne Hathaway). Za sebe bych řekla, že ještě výrazněji připomíná – ne-li kopíruje – romantickou komedii Co ta holka chce, kde hlavní hrdinka Američanka v sedmnácti letech díky internetu zjišťuje, že její otec je vážený britský lord, a vydává se za ním do Londýna. Pomalu se stává součástí jeho života, nachází si k němu cestu, zároveň se proměňuje z třeštidla v elegantně oděnou dámu. Dělá si nové přátele i nepřátele, a ještě stíhá zahořet láskou k pohlednému hudebníkovi.
Tokijský motýl nabízí v podstatě to samé s jediným rozdílem, že se namísto Anglie odehrává v Japonsku. Těží tedy alespoň ze zatím ne tak provařeného a přitažlivého asijského prostředí. Popisuje několik zajímavých míst, zvyků, pokrmů, zkrátka hezky vykresluje pro nás stále ještě spíše tajuplnou a nedosažitelnou zemi. Místo sexy muzikanta je tady sexy osobní strážce. A místo zlé nevlastní sestry jsou tu hned dvě zlé sestřenice. Izumi jim začne přezdívat „ďábelská dvojčata“, a když to uvidím, v duchu se zoufale ptám, copak nemohla autorka přijít s něčím nápaditějším alespoň tady? Aneb stejná ďábelská dvojčata už máme v sérii Ashley Elstonové (10 rande naslepo, 10 pravd a spousta odvahy) a myslím, že to bohatě stačí. Knihy dokonce vyšly ve stejném nakladatelství, a tak by člověk čekal, že alespoň redakce CooBoo projeví trochu iniciativy a poupraví ohranou přezdívku.

Jak příběh skončí, je jasné od začátku. Cokoli se autorka snaží zahalit tajemstvím – např. skutečného hlavního zloducha –, se dá odhadnout prakticky okamžitě. To jen sama Izumi je nepochopitelně slepá, naivní a natvrdlá, když nedokáže prohlédnout, kdo je jejím opravdovým přítelem a kdo ji tahá za nos. Nejdřív jsem si hlavní hrdinku zamilovala. Anotace knihu popisuje jako „romantický hit, u kterého se budete královsky bavit“. To je navzdory mým dosavadním výhradám nesporná pravda. Není originální, je předvídatelná, ale prostřednictvím Izzy nás zahrnuje tolika vtipnými hláškami a postřehy, že je zkrátka nemožné se u ní nesmát. Ve druhé polovině mi však Izumi začínala lézt na nervy svou nerozhodností a ke konci už mě jen rozčilovala. Patřím do Japonska! Ne, já nikdy nezapadnu do Japonska. Nemůžu se tam vrátit! Ale ano, musím se vrátit. Několik týdnů si za něčím pevně stála, jen aby to pak během jediné vteřiny zázračně přehodnotila, protože se jí „náhle rozsvítilo“. V tomhle směru si autorka moc dobře neporadila. Spousta scén, které do knihy vložila, působí vcelku zbytečně, jako by sloužily jen pro nějaký filmový efekt, např. zběsilá honička po silnici ve snaze dohonit odjíždějícího prince. Jak sám trefně poznamenal, mohla mu Izumi normálně zavolat, ne? Ale tohle děvče se neřídí rozumem, jen emocemi, které jsou jako na horské dráze. Asi to už zkrátka k tomuto druhu literatury patří…

Přestože rozhodně mám k románu Tokijský motýl své výhrady a spoustu věcí bych udělala jinak, nemůžu popřít, že jsem se opravdu královsky bavila. Nejednou jsem se rozesmála i dojala skoro k slzám. Soustředila bych se raději na vztah mezi dcerou a otcem a také mezi matkou a otcem. To druhé autorka v poslední třetině knihy dost urychlila a omezila, což mě velmi mrzí, protože zrovna tohle mohlo být zajímavé a propracovanější. Naopak věnovala více času událostem, které mě až tak nezajímaly. Ani romantická linka mezi Izumi a Akiem mě neohromila. Taky jsem ochotná přísahat, že John McClane v české verzi říká „Jupi ja jej, šmejde!“, nikoli „jupi ka jej“.
Knihu doporučuji spíše náctiletým romantickým duším, které nehledají originalitu, ale jednoduchost a zábavu. Kapitoly jsou krátké, prokládané SMS zprávami Izuminých skvělých a vtipných kamarádek a také bulvárními články, pro něž bych mimochodem zvolila tmavší písmo. Takhle se totiž při určitém nasvětlení špatně čtou. Styl psaní je poutavý, ale při čtení vás vyruší četné překlepy. U knížky nemusíte přemýšlet, jen se uvolněte a užijte si záplavu klišé.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Albatros Media.

Dodatek k druhému dílu (čtěte až po dočtení prvního!)
Ačkoli by se příběh Izumi mohl šťastně uzavřít hned prvním dílem, napsala autorka pokračování s originálním názvem Tokyo Dreaming (v českém překladu tedy Tokijské snění nebo možná Tokijský sen, což by se patrně lépe hodilo k první knize Tokijský motýl). O čem bude druhý díl vyprávět?
Když se Izumi dozvěděla, že její otec je japonský korunní princ, stala se prakticky přes noc princeznou. Musela se vypořádat se záludným bratrancem a sestřenicemi, nenechavým tiskem a pořádným skandálem, než konečně našla místo, kam patří. Z jejího dokonalého bodyguarda se teď stal její přítel. Páchnoucí pes Tamagotchi s ní žije v Tokiu a milovaní rodiče obnovili svůj vysokoškolský románek. Dokonce jsou nyní zasnoubení! Schyluje se ke královské svatbě a zdá se, že život Izumi je prostě splněným tokijským snem. Jenže…
Zásnuby rodičů narazí na zřejmě nepřekonatelnou překážku. Císařská rada odmítá sňatek schválit kvůli neurozenému původu dívčiny matky Hanako. A navíc Izumin přítel Akio učiní šokující rozhodnutí ohledně jejich vztahu. Najednou hrozí, že se zase všechno rozpadne, ale Izumi si umane udělat vše proto, aby radu přesvědčila a pomohla rodičům dosáhnout jejich „šťastně až do smrti“. I kdyby to znamenalo zahrát bezchybnou princeznu. Co když se ale bude muset vzdát sebe sama?
Upřímně řečeno se nezdá, že by anotace druhého dílu přinášela něčím neobvyklý námět. Spíše to působí, jako by se autorka snažila do poslední kapky vyždímat téma, které vymačkala už první knihou a které dávno před ní vytěžily Princezniny deníky Meg Cabot a výše zmíněný film Co ta holka chce. Ale když už nás Emiko Jean zřejmě ničím nepřekvapí, třeba nás alespoň znovu pobaví. Předběžné datum vydání Tokyo Dreaming v originále spadá na 31. května 2022. Budeme si tedy muset ještě počkat.

Komentáře (0)

kniha Tokijský motýl recenze