„Greenovka“ lepší než od Greena

recenze

Dám ti slunce (2016) / JanaT. (477 views)
„Greenovka“ lepší než od Greena
Dám ti slunce…a budu skomírat ve studené temnotě…a černým uhlem čmárat obrázky toho, co by mohlo být…a není…Tak by se dal vyjádřit pocit téměř každé postavy, o které vypráví Jandy Nelsonová ve své knize. Autorka mnoha superlativy opěvované kniha Dám ti slunce bývá přirovnávána k novodobému Greenovi v sukních. Proč?

Nelsonová přináší silná a naléhavá témata, každá z postav prožívá své martyrium, uvržené na ni osudem a okolnostmi. Navíc si s sebou nese stigma hříchu, kterého se dopustila na svých nejbližších. Příběh střídavě vypráví dvojčata Noah a Jude, dvě éterické bytosti s uměleckými sklony, propletené do sebe už v matčině břiše jako jedno tělo. Spojeni telepatickým souzněním myslí, dva elementy Jinu a Jangu. Kdo je ten černý? Z každých dvojčat je jedno anděl, jedno ďábel. (str. 46) Tak zní moudro jejich babičky Sweetwinové, hodné čarodějnice, která sepsala celou knihu svých moudrých rad a pouček. Tato bible se stala nejcennějším dědictvím Jude, která s babičkou komunikuje i po její smrti. (Komu schází někdo důležitý, nebude vnímat tuto skutečnost jako nic nepřirozeného nebo přehnaného. Dialogy se svými mrtvými jsou normální, běžné, očistné. Jejich pravděpodobné reakce známe, předvídáme, přehráváme si je v hlavě. Zpřítomňujeme si je ve své mysli vizuálně a tak nám poskytují oporu i jen jako představa. Hovoříme s nimi, jako Jude se svou babičkou.) Zato maminka s Jude komunikuje jinak: boří její dílo.

Jude chodí na uměleckou školu a nikdo tu nemá takovou smůlu. Snad každá její socha popraská, každičký keramický výtvor v peci praskne…Pomsta mrtvé matky? Jude nese na svých mladičkých ramenou tíhu viny, která ji drtí, mění její bytostnou podstatu, uzavírá ji do kobky vykutané hluboko pod zemi, po které radostně skotačí a jásají ti, kterým kdysi říkala kamarádi. S Jude se stalo něco závažného a nejde jen o ztrátu maminky. Surfuje po vlnách velikých jako barák a skočit dokáže odkudkoli. Má kůži, která jí padne, a kamarády a tátu a sweetwineovský dar a žábry a ploutve krom normálních plic a nohou. Ona vyzařuje světlo, já vyzařuji tmu. (str. 62) Tak to dříve skutečně bylo, Jude byla energická, vitální, společenská, uvolněná, oblíbená. Tak ji viděl Noah, outsider smiřující se se svou homosexuální orientací, trýzněný sebeobviňováním za žárlivost na bezstarostnou a silnou sestru. „Dám ti slunce! A stromy, hvězdy a oceán k tomu, “ smlouvala s ním kdysi Jude, aby z něj vymámila kresbu záhadného Angličana. Jejich dětská hra na šmelinu se vším, co stojí za to žít, jakoby symbolicky nastínila zvrat, ke kterému mělo dojít po smrti milované maminky. Té moudré. Vznešené a vzdělané. Vnímavé a empatické. Obě děti se chtěly hřát na výsluní její přízně. Táta byl tehdy pro obě jen přízemním a naprosto stereotypním prototypem klasického živitele rodiny. Ale máma….sdílela zájmy, touhy, sny svých dětí. Zahřívala dušičky roztřesené pochybnostmi, nezkušeností a zmatkem jako životadárná síla tak jasná a samozřejmá, veliká. Noah ji miloval, ve hře na kdo by – kdyby však přesto vítězila Jude: Když se jedno dvojče pořeže, druhé krvácí. (str. 150) Zeptáte-li se kohokoliv z dvojčat, koho z rodiny by jako jediného v smrtelném ohrožení zachránil, mají oba jasno: Noah a Jude = Noahjude. A to i v době, kdy se jejich světy vzdálily. Jude studuje na umělecké škole, uzavírá se do sebe ve své samotě, zatímco Noah je prudce „normální“. Ze zakřiknutého podivína se skicákem pod ramenem se najednou stává cool frajer, kterého nezapomenou pozvat na žádnou významnou party. Image umělce, pár laciných karikatur místních teenage celebrit, kladný vztah k alkoholu, to je snadná cesta k úspěchu u ostatních. Ostatní ale nejsou my a Noah to své my hledá. Jude? Brian, jeho spřízněná duše, duchovní dvojče, láska, o kterou přišel? Matka? Noahovo my není hmatatelné, a tak je lepší utápět život v nicneříkající a neplodné aktivitě. Noahovi slunce svítí do zátylku, to, které od Jude získal výměnou za portrét Angličana, jehož kdysi namaloval coby vetřelec na umělecké škole, kam nebyl přijat. Svítí a pálí, sžírá, zraňuje, protože on je vykořeněný ze svého předurčení, postavený mimo kolej, ne a ne se rozjet, uplatnit své nadání, svou přirozenost, neschopen zakořenit a vstřebávat tu životadárnou sílu svého slunce. Není žádné. I o to prapůvodní přišel ještě dávno předtím, než jeho život sám od sebe nešťastnou náhodou vyhasnul. Také Noah cítí provinění ve vztahu k matce, té, která jej bezvýhradně přijímala se vším všudy takového, jaký byl.

Čím se Noah provinil vůči matce? A čím Jude vzhledem k Noahovi? A matčino tajemství? Kdo je záhadný Angličan a jaké břímě nese na svých bedrech on? Jaká shoda okolností propletla život dvojčat s přežíváním nerudného umělce, sochaře Guillerma Garcii? A kde je sakra Ralph? Kniha vám podá odpovědi i na otázky, které jste původně vůbec nekladli. Ale zajímavé, a podle mě jaksi „nadgreenovské“ je hlavně to, jak se to děje. Kniha nám plynule a soustavně dává značný prostor pro možnost rozehrát svou vlastní fantazii, imaginaci a kreativitu. Vytváří příležitost malovat si v hlavě obrázky, které jako fotomomentky dokumentují danou situaci. Zobrazovat, zpřítomňovat si její aktéry. Sžívat se s nimi. Přímo z ní čiší názorná obraznost, líčení situací překypuje emocemi, které z děje přímo přetékají a zaplavují vás jako silný dojem z melodie, obrazu, který se vám kdy vepsal pod kůži. Každá Nelsonové věta je výživná, plná, silná. Noah si své prožitky črtá do miniportrétů, pojmenovává si je a my je v této zkratce máme šanci ve své fantazii spoluutvářet: AUTOPORTRÉT: Dvojčata – Noah kouká do zrcadla, Jude z něj. AUTOPORTRÉT: Piju tmu z dlaní. AUTOPORTRÉT: Chlapec se řítí z okraje světa…. Jude se zase radí s babiččinou biblí: Napiš své hříchy na jablka, rostoucí dosud na stromě. Až spadnou, spadne s nimi i tvé břímě....Když smůla ví, kdo jsi, staň se někým jiným…Chcete-li se usmířit s členem rodiny, vyjděte do deště s miskou a počkejte, až se naplní, a pak dešťovou vodu vypijte hned, jak zase vysvitne slunce... Symbolické poselství těchto rad si vnášíme i do svých životů jako jakési všelidské předporozumění světu, do kterého jsme byli vhozeni jako ryby do oceánu, aniž by se nás kdo kdy ptal, zdali vůbec umíme plavat…Ale to se předpokládá, očekává se to od nás tak, jako my očekáváme od Slunce, že opět ráno vyjde nad obzor zazářit nám na cestu životem, tíživým i slastným, temným i přenádherným najednou. Tíha a lehkost. Vina a odpuštění. Láska a nenávist. Barevnost a šeď. Život a smrt... Noah a Jude. Dva protipóly téhož, dva elementy stejné prapodstaty, jedním slovem život.

Kniha je krásná. Úžasná. Podnětná. Doporučuji spíše něžnému pohlaví jakéhokoliv věku. Překvapila mě a nadchla mě tak, že ji stavím vysoko nad poslední texty J. Greena.

Komentáře (3)

kniha Dám ti slunce recenze

Jirikk
01. března

Moc pěkná a strhující recenze, budu se muset natu knihu podivat

JanaT.
24.04.2016

Brilantní příběh první lásky, rodiny, ztráty a zrady pro fanoušky Johna Greena, Davida Levithana a Rainbow Rowellové....Nelsonová - "Green v sukních". Tady cituji pasáže z anotací a článků, které mě k přečtení knihy od Nelsonové přiměly, které mě na její existenci vůbec upozornily. Proto srovnání s Greenem. Pro mě je tato kniha prostě lepší nežli Kateřiny nebo jeho romance v Sněží, sněží. I podle mě Green vítězí u čtenářů chytrými dialogy, humorem a různými nápady, kterými děj okoření. Různé ty teorémy lásky, hledání papírových měst, poslední věty slavných...to všechno je fajn. Ano. A u Nelsonové najdete zase něco takového, hru s obrazností. Mám ráda umění, i proto mě to zajímá. Kniha není temná, depresivní, i když se týká těžkých témat. Čte se rychle, plynule, pracuje s emocemi čtenáře. Srovnáním s Greenem jí dělám vlastně podobnou reklamu jako autoři výše uvedené citace. Kniha vyhrála v USA kolem 30 různých literárních cen. Tam se bestsellerem stala. Přeji jí úspěch.

Babouš
24.04.2016

Na knihách Johna Greena se mi líbí, že jsou i přes nelehká témata vtipně a lehce napsané. Podle vaší recenze soudím, že tato kniha v sobě moc humoru nemá, tudíž bych se ani neobtěžoval s přirovnáním ke Greenovi. Pěkných a citlivě napsaných knih je spousta, to Greenův smysl pro humor navíc z nich dělá bestsellery.