Příběh jako cenný dar

recenze

Dárce (2013) / JanaT. (251 views)
Příběh jako cenný dar
„Učíme se prostřednictvím příběhů.“ Někde jsem nedávno tuto větu zaslechla a pořád se mi vrací. Už jako dítě jsem si představovala, jaké to asi je, když je člověk slepý, hluchý, chromý. Dnes k tomuto výčtu přidávám další handicap. Být bez minulosti. Ochuzen o příběhy. Knihy. Barvy. Lásku... Výměnou za bezpečí a jistotu. Snesla bych možná ztrátu jakéhokoliv smyslu. Ale Jonasův svět, to je pro mě pravá noční můra.

Ideální společnost, myšlenka, kterou se zabývali už antičtí filosofové. Lidstvo podniklo mnoho pokusů, jak uspořádat a řídit společnost, a mnohdy to byly pokusy dost odvážné i bizarní. Sama Lowryová vzpomíná na doby, kdy jako malá plachá Američanka vstřebávala uspěchaný, rušný japonský mikrosvět, do nějž byla vržena. Takové první velké „Jinde“, které předurčilo myšlenkové směřování směrem k fantastické, ale zároveň tolik samozřejmé a pochopitelné vizi, kterou nám představila ve své knize. Její hlavní postava Jonas je jako já, jako my, jako naše vlastní dítě. A to, s čím se musí vypořádat, je tolik bizarní a přitom představitelné.
Jak eliminovat veškeré zlo v podobě násilí, nebezpečí, nemocí, emočního strádání apod.? Lowryová ukazuje společnost, která toho docílila. To je fajn, ne? Pokud se v ní narodíte, možná ani nepocítíte jediný náznak nespokojenosti s tím, jak jsou věci uspořádány: aby vše bezvadně klapalo, musí se přísně dodržovat pravidla. A těch není málo. A aby dodržována skutečně byla, musí platit přísné tresty za jejich porušení. V Jonasově světě se opakovaná, byť i neúmyslná chyba trestá „vyřazením“. Vyřazení čeká také staré lidi, vždyť už nejsou pro společnost ničím přínosní. Také třeba neprosperující „novoděti“ nebo každé jedno z identických novorozených dvojčat, protože dvě totožné bytosti mohou představovat problém v podobě nedorozumění a zmatků. Děti jsou třízeny podle schopností, jako „dvanáctkám“ jim rada určí jejich osud. Být určen k péči o novoděti nebo staré je práce dobrá, horší je stát se dělnicí nebo rodičkou. O partnera si lze zažádat, vhodný vám bude vybrán radou na základě analýzy povahových rysů a schopností. Taktéž potomek. Máte nárok na dva. Jejich rodičku přitom ani nepoznáte. A ona nepozná dítě, které porodila. Nic vám přesto chybět nebude. Emoce nehrají žádnou roli, strach hrozí jen ve snech, „neklid“ (tak se označuje první milostné vzplanutí) je bezpečně rozptýlen spolknutím pilulky. Vše je dáno. Není možnost (ani potřeba) volby.

Pokusy o centralizované plánování lidských životů výměnou za bezstarostnost a pohodlí, to už ale z minulosti přeci trochu známe, narozdíl od Jonasových soukmenovců, kterým byla minulost záměrně zatajena. Automaticky přijímají to své tady a teď, dobře fungují jako užitečné součástky tohoto bezproblémového, ale odlidštěného mechanismu. Jonas dostane dar v podobě vzpomínek na minulost a tím tedy i možnost srovnávat, soudit a nalézt osobní svobodu v možnosti volby.

Lowryová je pro mě geniální, nebojím se říci – autorka formátu Orwella či Čapka. Očima Jonase líčí vizi bezbarvého a bezduchého světa nejdříve jako samozřejmost, postupně graduje napětí, až nás v samém finále nakonec opustí napospas vlastním úvahám o sobě a o svém místě na tomto světě. Naléhavost její výpovědi je skrze její příběh přitom dobře čitelná i mladším čtenářům, kterým je kniha primárně určena. Snad se i pro ně její příběh stane skutečným darem, zdrojem poučení, moudra i potěšení.

Komentáře (0)

kniha Dárce recenze