Pár poznámek o knize Natálie Kocábové

recenze

Tohle byl můj pokoj (2014) / JanaT. (321 views)
Pár poznámek o knize Natálie Kocábové
Pár poznámek o knize Natálie Kocábové
1) Kniha dcery „celebrity“.
Půjčila jsem si knihu Tohle byl můj pokoj spíše ze zvědavosti než na doporučení. Jméno spisovatelky máme spojené s jejím slavným otcem. Co se asi valí z pera mladé, velice pohledné mladé ženy, vychované v domácnosti undergroundového nezávisláka a bojovníka za demokracii?...Přesto je Natálie jiná, než jak si obvykle představujeme dcerušky celebrit. Její odměřený, nepřístupný, jakoby zastřený pohled si pamatuji z několika televizních relací, ve kterých se kdysi mihla. Jde jenom o můj dojem, ale tuším, že i próza Tohle byl můj pokoj bude taková: bude se odehrávat kdesi daleko od čtenáře, skrze mlhavý opar z nejistoty a mystifikace nechá autorka nahlédnout do života své hrdinky Almy (a potažmo sebe samé), naprosto bez ohledu na to, má-li z boje o sympatie publika vyjít vítězně, nebo právě naopak.

2) Cíloví čtenáři?
Toť otázka. Kniha byla letos nominována na cenu Jiřího Ortena, takže možná jsou to literární fajnšmekři. Jak jsem se ale dočetla, nominace Kocábové by měla hlavně „zatraktivnit cenu pro média a veřejnost“. Rozhlédneme-li se tedy v informačním oceánu zvaném internet po komentářích k tomuto textu, ulovíme pouze několik ošklivých a nelibě vonících rybek. Cituji. Lógr magazín: „Kocábová bez šance.“ Šéfredaktorka periodika Vaše perspektivy Marie Moravcová: (Knihu) „napsala osoba v dětství citově nešťastná, dnes bohužel hodnotově narušená a fakticky asociální.“ Recenze Miroslava Vejlupka v Literárních novinách je sama o sobě literárním dílem. „Výplody, jimiž Natálka až dosud zásobuje knižní trh, nemůžeme považovat za nic jiného než za autoléčbu a sebeukájení,“ tvrdí Vejlupek a vyčítá autorce jistou neprofesionálnost svého řemesla: odpudivý argot, nepochopitelnou rozmáchlost vyprávění, odbytou psychologickou kresbu postav, absenci vývoje a dramatičnosti apod. Také čtenářské reakce na literárních blozích nevyznívají příliš lichotivě ve prospěch mladé autorky a skoro už to vypadá tak, že jde asi přeci jen o jakýsi psychoterapeutický očistný text, prosycený značnou dávkou intelektuálního exhibicionismu, napsaný autorkou v každém případě bez ohledu na čtenáře - pro sebe samu. A přeci si podle mě svého příznivce získá. Tento text je totiž jiný, naprosto nepodobající se čemukoliv, co jsem kdy četla, tak nějak divně zajímavý a ošklivě líbivý. Začnete číst ze zvědavosti, brzy zjistíte, že vás kniha docela zajímá, kniha i autorka, která/protože se vám vůbec ničím nepodobá.

3) Kecy Natálie Kocábové.
Už od první kapitoly musíte být strženi vodopádem hovorově-slangového a místy velmi vulgárního výraziva a musíte obdivovat jeho variabilitu a pestrost. Hlášky se v průběhu textu neopakují, autorka stále nalézá nové a nové možnosti, jak popsat, vylíčit, přiblížit, vysvětlit…A nebojí se provokovat: „Se poseru. Mám paniku ve střevech, potřebuju šíleně na záchod. Jsem zapomněla, kde je… V prdeli.“ Fekální slovník není nic, co by nás dnes vyvádělo z míry, jsou ho plné autobusy, školní chodby, hospody a někdy taky dětská hřiště. Problematické, užíváním drog poznamenané hrdince Almě, jej nebudeme vyčítat už vůbec. Feťácký argot prošpikovaný intelektuálskou terminologií nepůsobí nepatřičně. Provokuje, ale baví, je jako Popelka, pod nánosem špíny a bahna se skrývá literárně jazyková zdatnost a obratnost: synonymické řady, dobře zvládnutá souvětí, která bych ke grafickému rozboru nepřála ani Havránkovi s Jedličkou, originální metafory, vygradované dialogické přestřelky, neurčitě vyznívající snově-halucinační pasáže (drogové úlety a flashbacky) oproti přímě definovaným reálným problémům (např. hádka s otcem kvůli jeho nevěře). Kocábová špiní češtinu, zlořečí jí některé nesouhlasné čtenářské komentáře. Řekla bych, že ne, její text je kanal revue, je to umělecká hra, performance.

4) Co je Alma a co je Natálie?
Podle anotace má být próza částečně autobiografická. Jak by se text četl, kdyby kniha vyšla anonymně, kdybychom si nedomýšleli, nakolik je Almin otec (úspěšný podnikatel a nevěrník) podobný Michalu Kocábovi, nakolik je uražená maminka Martina Marschou Kocábovou, nakolik je Ella Dobrá (otcova milenka-nomen omen!) Lejlou Abbasovou? Oddělit od sebe autorku a hlavní postavu Almu asi nelze. Paralely mezi jejich životy, podobnosti a souhry ve zkušenostech jsou zřejmě zákonitým předpokladem porozumění textu. Alma je rovněž spisovatelkou. Ne příliš úspěšnou – neobjevenou, nepochopenou, neuznanou. 505 výtisků její knihy, které se prodaly, zřejmě stejně koupil tajně její otec…Natáliiny nepřímé vzkazy a názory prosvítají textem, například když s nelibostí kvituje vysílání snad nejpříšernějšího televizního pořadu na světě. (Myslí se Sama doma. Moderátorkou pořadu se na čas stala také Lejla Abbasová.) Tátova nevěra Almu fakt žere: Ella je Dobrá, Alma ne. Ale mělo by to být právě naopak, ne?…Nakolik je Alma Natálií a Natálie Almou, je nakonec stejně asi jedno, pokud se Natálie chtěla hlavně vypsat, bez valných ambicí na masovou prodejnost své knihy, s předpokladem, že čtenářstvo se sice rozdělí na plevy a zrno, ale snad aspoň některá zrníčka se uchytí v půdě porozumění a uznání ve světě literatury.

5) Umíte anglicky? Umíte česky?
Hodit k tomuto celému vhodný statement? Vyoutuju se z toho sama radši dřív, než se z toho stane totálně ultimátní bullshitt… Natáliina nenápadně vtíravá slovní spojení a fráze se vám mohou podvědomě trvale uhnízdit v paměti. Co všechno se dá vyjádřit a jak…Takhle nás to ve škole neučili. Hra se slovy. Oblékání významů do slov. Anglických, českých, odborných i odporných, metafor a symbolů, fantasmagorických halucinačních náznaků i dojemně smutných obrazů… Tohle Natálie umí. Hloupé to rozhodně není: „Otevírá mi záře bodových reflektorů. Jsou pohlcující, sálající. Vedro. Mokro. Z tmy sadu a nočních můr vstupuji na parkety, které znamenají svět. Nemám monolog v rukávu. Nemám nic. Ani úplatek. „Jsi připravená odpustit?“ ozve se familiární hlas. „Co? Komu?“… „Sobě.“Sobě. Sobě.Sobě…“ (str. 287-288) Poslední část knihy je asi nejsilnější. Už to není jenom žvanění, cítíme emoce, začínáme tušit katarzi. Je to originální a velmi působivé, pokud porozumíte. (Nebo si aspoň myslíte, že jste porozuměli…)

Oblékání významů do slov. Sluší jim to? S myšlenkami je to vlastně jako s módou, co jim sluší víc či míň je dáno pouze a jen vkusem čtenáře. Almu nejspíš nikdy nespatříte na jehlových podpatcích, jaké nosí Ella Dobrá. Ve své temné uniformě a converskách si bude kráčet parketem světa, hledat, psát a vzpomínat. „My place, my rules. After all…Tohle byl můj pokoj…“(str.289)

Komentáře (0)

kniha Tohle byl můj pokoj recenze