Mluviti pravdu?...Hledejte pravdu! (pár poznámek)

recenze

To bude možná problém. Je to na mě moc chytré a moc surové. Přesto mě to láká, a tak se já, průměrná, řadová a uhlazená panička, spustím a pustím se do komentování Formánkovy knihy o „válce, vězení, lidském utrpení, ale i životní lásce, tajných snech a odvaze jednoho muže.“ Takže, kdo je to vlastně Bernard Mares?

Bernard Mares je paskvil, jako jeho vlastní jméno. Tak nějak divně nedotažený, něco mu chybí a nejde jen o háček nad s. V hříchu počat, zrozen v tajnosti, odložen a vržen do života bez minulosti. Jakási pofiderní, sebeutvářející se identita, bez kořenů a ideálů. Jak trýznivé i osvobozující – co takové bytosti nejvíce chybí? Blízkost kohokoliv. Co jí přebývá? Absolutní svoboda v rozhodování, při kterém netřeba brát na kohokoliv ohledy. Takový člověk může všechno a nemusí nic. To je Bernard Mares, milionář ze smetiště.

Bernard Mares je živoucím odrazem našich dějin. Tisíckrát ponížen se zvednul z bahna, posílen křivdou na něm spáchanou. Vláčen a smýkán stokami dějinných okolností se má coby voják nacistické armády zamilovat do Židovky, přeběhnout k Rusům a spatřit její ponížení, když ji jeho kolegové před jeho zraky znásilňují, stát se členem československé armády a slibným komunistou (vždyť pod lampou je největší tma, tak co by se bývalý SSman neschoval přímo pod žárovku), nechat se zavřít, utíkat a vracet se do lágru a nakonec přijít k balíku v Německu. Jakoby ty extrémní zkoušky osudu měly natisíckrát prověřit jeho charakter. A Bernard instinktivně a pudově rozhoduje o vlastním životě a smrti: „Co zbylo z jeho života? Nic a jen to mohl také ztratit.“

Bernard Mares je ryzí člověk. Osekáte-li z člověka všechnu přidanou hodnotu, tedy výchovu rodiči, vzdělání, vliv společnosti a podobně, zůstane vám hranatá, ostrá a čirá esence lidství, personifikovaná v postavě Bernarda Marese. Tento vzteklý dědek je jako kaktus, který nelze obejmout, který živoří v nehostinné poušti i několik let bez deště. Stejně silná a vytrvalá je jeho vůle k životu, a ta je hnána láskou, jejím vlahým a životadárným příslibem. Náš novodobý Romeo by za svou Sophii položil život. Za Sophii, kterou od něj tolikrát oddělili mříží a ostnatým drátem.

Napadá mě: ženy jsou z Venuše a muži jsou z Marsu. Válka. Mučení. Trýzeň. Nízká pudovost. Milé ženy, podnikněte maličkou exkurzi do mužského mozku. V extrémních podmínkách, které redukují život na pouhé přežívání, jdou vyšší hodnoty stranou, člověk by sežral i vlastní hovno, zabil pro trochu jídla, do postele vlezl i se škaredým chlapem…Provokativně přímočaré, až naturalisticky detailní líčení vojenského a vězeňského prostředí jemnocitnou duši ochromí a nám se chce křičet: „Chudáčku, pojď sem, maminka bolístku pofouká!“ Chce se nám znovu postavit, opravit ten poničený svět, posbírat ty kostky, které páni kluci rozkopali všude kolem, a postavit novou věž, vysokou až do budoucnosti…A mluvím tu o světě Bernarda Marese, stejně jako o Josefu Formánkovi, který se vzhledem k Maresovi v průběhu psaní vymezoval a nacházel sám sebe v mnoha podobách, z nichž nejdůležitější byla role objevitele a samaritána.

Potřebujeme příběhy, abychom lépe pochopili hluboké myšlenky? Jednoznačně ano. Mluviti pravdu! Ve Formánkově textu se skrývá hluboká ontologická pravda, prapůvodní a všem lidem společný předpoklad vnímání samotného lidského bytí, který Formánek, Mares, snad i čtenář podvědomě cítí, skrze příběh si jej velice plasticky představí a pojmenuje pomocí mnoha úvahových vsuvek, citátů a glos, kterými je Maresův (a Formánkův) životní příběh prostřednictvím krásných vět dokreslován. Hledejte pravdu...
„Nic nedal život smrtelníkům bez velké námahy.“ (Horatius, citováno na str. 336)

Komentáře (0)