Gail Godwin, Sídlo smutku

recenze

Marcus Harshaw má jedenáct a v noci spí se svojí matkou v jedné posteli, protože si nemohou dovolit větší byt, kam by se vešla i druhá postel. Vůbec mu to ale nevadí, protože kromě svého kamaráda Sípala, s kterým se jejich cesty už stejně rozešly, má na světě právě jen svoji maminku, která pro něj znamená vše. Pak se mu ale svět kvůli její smrtelné nehodě obrátí vzhůru nohama.

Jediným příbuzným Markuse je jeho prateta Charlotte, která žije poustevnický život a živí se malováním. Může se ho tak ujmout jedině ona. Pro Markuse je to ale úplně cizí osoba, protože ji nikdy neviděl. Navíc bydlí opravdu daleko a on tak za ní musí letět dlouhou cestou na ostrov v Jižní Karolíně.

Charlotte je v jádru dobrosrdečná, ale má také své tajemství, které jí moc ublížilo. Je zvyklá na svůj osamělý život a nemá žádné zkušenosti s dětmi, proto se k Markusovi chová odměřeně a chladně. Jsou zrovna letní prázdniny, takže Markus nemá moc povinností a má spoustu času. Seznamuje se proto s okolím a chodí na procházky po pláži. Podívá se i k chátrajícímu domu na severní straně ostrova, o kterém mu teta prozradila, že z něj před 50 lety při hurikánu Hazel zmizela celá rodina, která zde bydlela. Proto mu místní přezdívají Sídlo smutku.

V Sídle smutku spatřuje ducha chlapce, který zde žil. Určitě ale nečekejte žádný duchařský příběh s prvky hororu. Četla jsem recenze, kde čtenáři byli zklamaní tím, že se příběh právě tomuto nevěnuje, mě to ale naopak vůbec nevadilo. Pochopila jsem, že nejde hlavně o ducha (i když se Markus zabývá jeho identitou a tom, co se tenkrát přesně mohlo stát), ale jde hlavně o Markuse. Čtenář má skrz tuto knihu šanci nahlédnout mu do nitra duše. Je to příběh o vypořádání se s nelehkými situacemi v životě, o smutku, bolesti a osamělosti.

Právě protože se Markus cítí osamocený, hledá kontakt všude, kde je to možné. U ducha ze Sídla smutku, u muže, který na pláži sbírá odpadky nebo u hnízda nevylíhnutých želviček. Seznámí se také s Lachicottem, který zná jeho tetu už mnoho let a snaží se vždy pomoct. Částečně mu tak supluje otce, kterého Markus nikdy nepoznal, protože mu maminka slíbila, že mu o něm poví, až vyroste, což už nestihla. Časem pozná také pětadevadesátiletou Coral, která ho zaujme svým vyprávěním o chlapci, jehož ducha potkal a dá mu pár vodítek k jeho minulosti.

Myslím, že autorka pojala pocity Charlotte i Markuse naprosto bravurně a vznikl tak výborný psychologický román. Čte se o něco pomaleji, ale máte tak alespoň čas vše vstřebat a přemýšlet nad tím. Kniha předčila má očekávání a vůbec jsem netušila, o jakou skvělost půjde.

Líbí se mi i to, že autorka nenechala příběh nijak výrazně viset ve vzduchu, ale ukončila vše, co si o to žádalo. Na konci se vrací k věcem, které bylo potřeba pro Markuse uzavřít a vnáší to tak do příběhu jakési uklidnění a smíření.

Je to celé hodně o emocích, ale pokud jste alespoň tak empatičtí, jako já, směle do čtení. Možná se na vás trochu přenese smutek, ale rozhodně si to užijete, protože Gail Godwin to umí se slovy krásně.

Komentáře (0)