Evžen Boček – Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

recenze

Kastelán Státního zámku Milotice, český spisovatel a především autor humoristické série o mladé aristokratce Marii III. Kostkové Evžen Boček opět září na pultech knihkupectví. V polovině října letošního roku vydal svou v pořadí již pátou knihu – Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka.
Evžen Boček debutoval v roce 1999 románem Deník kastelána, který ovšem vyšel pod pseudonymem Jan Bittner. Oproti budoucím knihám není Deník kastelána tak humorný a uvolněný, jelikož hlavní protagonista řečí mnohé existencionální problémy.
Roku 2012 se autor představuje pod svým skutečným jménem a vydává knihu Poslední aristokratka, za kterou obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka (literární ocenění za nejlepší humoristický román českého autora). Krátce nato následují další dvě pokračování – Aristokratka ve veru a Aristokratka na koni. Humorné deníkové zápisky aristokratky Marie III. Kostkové z Kostky se staly čtenářsky oblíbenými. Sám Boček v rozhovoru pro Kosmas uvedl, že návštěvnost na zámku v Miloticích vzrostla právě díky jeho knihám a návštěvníci se často dotazují na různé souvislosti mezi skutečným milotickým zámkem a fiktivním zámkem Kostkou.

„Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí.“
Tímto výrokem vítá pisatelka Marie čtenáře na začátku knihy své čtvrté knihy. Podobně jako v předchozích dílech stručně shrnuje rodovou historii a minulost zámku Kostky a následně čtenáře vrhá přímo do děje, který je uvozen dopisem jejímu milovanému Maxovi. Oproti minulým třem dílům v knize chabí slovníček postav, který by čtenáři připomněl, s kým má tu čest.
Marie se vrací od Maxe zpět na Kostku, kde ji čeká nemilé překvapení. U brány ji zastaví policie. Po příchodu do kuchyně, ve které najde i zbytek své rodiny a služebnictva, se dozvídá, že bylo na Kostce v předešlých čtyřiadvaceti hodinách spácháno několik trestných činů – od pokusu o krádež obrazu, hanobení lidských ostatků až po pokus o vraždu zahradníka pana Spocka.
V této chvíli se kniha značně stylově odklání od svých předchůdkyň a příběh je nám vyprávěn formou Mariiny snahy o rekonstrukci celé události. Nejedná se tedy o klasické deníkové zápisky, na které jsme byli z předchozích dílů zvyklí, ale o souhrn informací, získaných od samotných účastníků a kriminální policie, a jejich převyprávění Mariiným osobitým humorem.
Poslední prázdninový den znamenal pro zámek Kostka naprostý chaos a možné spekulace o tom, zda se nejedná o psychiatrickou léčebnu. Den předtím se osazenstvo na zámku jalo překvapit návštěvníky autentickým zážitkem ze setkání s Miladou ve svatebních šatech Helenky Vondráčkové, s Josefem v roli reichsführera SS Heinrich Himmler či s Vivien Kostkovou ztělesňující princeznu Dianu.
Nenadálé okolnosti ovšem zapříčiní, že estráda chystává rovněž i na poslední srpnový den je na poslední chvíli odvolána. Prohlídky jsou zrušeny a Kostka (nebo alespoň její dámské osazenstvo) truchlí nad smrtí skutečné princezny Diany. Pařížské neštěstí otřásá celým světem.
Ve stejný den se dvě na sobě nezávislé dvojice lidí rozhodnou vydat na Kostku za účelem krádeže. Angelika se Sonym, dva naprostí budižkničemové se znatelně nízkým IQ, mají za úkol ukrást z hrobky na Kostce lebky Marie I. a Marie II. Postraší manželé Majerovi, kteří celý život vyučují na základní škole a slušnost a bytí vzorem je jejich druhé jméno, naopak chystají výměnu ztraceného Rembrandtova obrazu za lacinou fotokopii. Vydělané peníze by vytáhly z nepříjemné životní situace nejen je, ale i jejich příbuzného Karla, kterého pronásledují jeho vinou těhotné studentky. První dvojice přijíždí na Kostku prakticky bez smysluplného plánu, druhá naopak s pečlivě promyšleným plánem. Oba plány by se jevily jako dokonalé, shoda náhod pokazí ale vše, co se jen pokazit dá. Vše započne smrtí princezny Diany a pokračuji drobnými selháními – od defektu kola vykradačů hrobů až po halucinace z předávkování lexaurinem na stran manželů Majorivých. Chaosu na zámku dodává třešničku na dortu honička psů či „povstání z mrtvých“ pana Spocka.
Příběh dvou nevydařených krádeží končí přivoláním policie. Vše je vyprávěno retrospektivně a krátké kapitoly, popisující dění na různých místech zároveň, dodávají knize tu správnou šťávu.
Kapku detektivní zápletka dodává nové Bočkově knize něco neotřelého. Jedná se o příjemnou změnu oproti přechozím třem dílům. A tuto změnu osobně kvitují, protože si myslím, že by další klasické deníkové zápisky mohly této humoristické sérii spíše ublížit. Přestože je celé vyprávění spíše tlumočením faktů a čtenář může chvílemi zapomenout, že vše vlastně stále vypráví naše známá aristokratka, neopomíjí se Marie ve správnou chvíli opět přihlásit o slovo a situaci nám vtipně okomentovat.

Boček v jednom z rozhovorů zmínil, že jeho nová kniha odkazuje k humoristické knize známého anglického spisovatele. Vlna zločinnosti na zámku Blandings je kniha britského spisovatele Pelhama Grenvilla Wodehouse , jedná se o soubor humoristických povídek založených na slovním humoru a vynalézavých metaforách.
Řekla bych tedy, že Evžen Boček opět nezklamal. Jeho osobitý styl psaní a smysl pro humor je něčím, co si čtenář může bezpečně představit pod pojmem „oddechová literatura“. Mnozí by mohli dodat, že Bočkovy stále se opakující vtipy a narážky jsou již ohrané, avšak autor je dokáže postupně dovést do takových výšin, až se nad absurditou popisovaných situací objeví na tváři úsměv prakticky každému.
Otevřený konec, jenž je pro sérii příběhů mladé aristokratky typický, nabádá k otázce, zda můžeme čekat další pokračování. Napadá mě však otázka, zda by to nebylo již příliš. V nejlepším by se mělo přestat. Evžen Boček ovšem vypadá, že je ve víru humoristických románů jako doma. V rozhovoru pro Kosmas také uvedl, že „by nedokázal napsat žádnou vážnou knížku, či dokonce depresivní.“ A proto můžeme jen vyčkávat, zda svatba aristokratky Marie III. Kostkové z Kostky a Maxe Launa skutečně bude, nebo ne.

Komentáře (0)