Dům zla znovu ožívá...

recenze

Prokletí rodu Usherů (2021) / TerezaMondeková
Dům zla znovu ožívá...
Walen je současná hlava rodiny Usherů. Teď je ale jenom upoutaný na lůžko jako těžce nemocný stařec. Ví, že mu moc času nezbývá, proto se rozhone, že svolá všechny své děti domů, aby určil budoucího nástupce a dědice.

Rix je jeden z Walenových synů. Se svou rodinou nemá moc dobrý vztah, protože se kdysi rozhodl odejít z domova a stal se spisovatelem hororů. Když mu jeho bratr řekne, že jejich otec chce, aby se vrátil domů, tak váhá, ale nakonec souhlasí.

Když se vrátil do svého rodného domova, zjistil, že se nic nezměnilo. Otec je pořád chladný, odměřený, matka nechce vidět realitu... ani nebyl překvapený, když ze všech stran slyšel jenom pohrdání. Proto se rozhodl plně soustředit na svůj cíl.

V knihovně našel různé dokumenty a spisy rodiny Usherů, které si otec nechal přinést... Ale proč? Rix se do nich ponořil a postupně přichází na kloub minulosti, ve které jsou vraždy, šílenství, náhlá úmrtí... dokonce i zvláštní rodinné prokletí, které se přináší z generace na generaci.

Největší záhadou ale zůstává obrovské, děsivé a tajůplné sídlo uprostřed lesa, kde si Rix jako malý kluk zažil největší děs svého života. Už léta se mu vyhýbá, ale stále má o sídle děsivé sny, ve kterých ho sídlo vábí do svých temných chodeb. On ale ví, že jestli do nich vstoupí, už nikdy nevyjde ven... Ale to, co ho tam čeká... to si nedokázal představit ani v nejhorších snech. Je to něco nemilosrdného, krutého, ďábelského.



Ukázka:
New zůstal nehybně ležet. Lapal po dechu a v ústech cítil krev.
„... slyšíš mě, Newe? Slyšíš mě?" Nathan zněl pořádně vyplašeně.
Newovi e po tvářích řinuly slzy boleti. Nic neviděl, a když se pokusil otřít si oči, nedokázal uvolnit ruce. V něčem viděl. Cítil pronikavou vůni hlíny a jakýsi ostřejší a sladší zápach. Puch čehosi mrtvého, a to v těsné blízkosti.
„Nathane?" zavolal. Měl za to, že se zmohl pouze na zašeptání. „Nathane?" křikl už o něco hlasitěji.
„Seš v pořádku?"
Naštěstí, pomyslel si a málem se rozesmál. Hořely mu všechny klouby v těle. Co nejsilněji škubl pravou rukou a uslyšel, jaks e páře látka. Pak si z očí vytřel slzy a lepkavou špínu a ve fialovém přísvitu uviděl, kde skončil.
Nezřítil se přímo z Briartopu, pouze zapadl do prohlubně, kterou tam zakrýval podrost. Hádal, že je asi dese metrů hluboká, měla strmé hliněné stěny a pokračovala dál do tmy. On sám skončil v trnitém houští, které se mu jako ostnatý drát omotal kolem hrudi a nohou a v zápěstí mu zcela znehybnilo pravou ruku. Kolem těla se mu ve smyčkách, spirálech a kličkách stáčely odporné třícentimetrové trny. S příšerným úlekem si uvědomil, že kdyby s pohnul, mohly by ho sevřít ještě pevněji.
Nejhorší ze všeho ale bylo to, co věznělo v trní spolu s ním.
Obklopovaly ho hnijící mrtvoly v rozličných stadiích rozkladu, od čerstvých napuchlin po zažloutlé kosti. K obloze zvedala rozložité paroží kostra jelena beznadějně zapletená v trnitých šlahounech. Všude byly kosti mývalů, skunků, lišek, hadů, a ptáků. Napravo ve změti spočívala čerstvá srnčí mršina, která někdy nedávno pukla. A když New otočil hlavu doleva, do krku ho škrábly ostny.
Necelá dva metry daleko v trní ležela i liská kostra. Halily ji cáry červené flanelové košile, kalhoty z jelenice s třásněmi a na nohou jo dosud držely boty. Mrtvola doširoka otevírala ústa, jakoby v posledním heknutí nebo výkřiku. Páteř už jí obrůstalo trní a prasklinami v lebce pronikly šlahouny kudzu. Pravá ruka nebožtíka byla v ostrém úhlu zkroucená vzhůru, očividně si zlomil kost. Asi o metr dál ležela zrezivělá puška a lovec měl u pasu prázdné pouzdro na nůž.
New se prudce zazmítal, aby se z trní pokusil z trní vymanit. Kolem hrudi se mu ale jen pevněji stáhly smyčky.
„Pomoc!" zakřičel. „Nathane! Utíkej pro pomoc!" Nemilosrdně mu dunělo v hlavě.
Nathan chvíli neodpovídal. Pak řekl: „Já mám strach, Newe. Jako by sem něco zaslechl. Něco, co se tady procházelo."
„Utíkej pro pomoc! Přiveď mámu! Honem, Nathane!" Hluboko do lýce se mu zarýval trn.
„Já něco slyšel, Newe!" Nathanovi se chvěl hlas. „Blíží se to!"
Na oblohu stoupal měsíc. Je jako dýně pomyslel si Newe - a pak ho zamrazilo.
„Utíkej," zašeptal. Pak zakřičel: „Utíkej domu, Nathane! Mekej! Padej odsud!"
Když k němu dolehla Nathanova odpověď, už v ní zaznívalo nové odhodlání.
„Poběžím pro mámu! Zachráním tě. Newe! Uvidíš!" Bylo slyšet, jak se sám prodírá houštím a pak ještě slabě křikl: „Uvidíš!" - a bylo ticho.
Zvedl s vítr. Do prohlubně slétlo suché listí. New poslouchal chrčení svého vlastního dechu. Kolem se přeléval puch smrti.
Nevěděl, s jakým odstupem se to stalo, ale najednou se zachvěl, když mu do kostí pronikl strašlivý, bolavý chlad. Něco ho sledovalo - cítil to se stejnou jistotou jako pes na stopě lesní lišky. S bušícím srdcem zhlédl k okraji jámy.
Ve slabé záři měsíce tam deset metrů nad ním stála jakási postava. Byla zahalená v černém a v pravém podpaží nesla něco, co vypadalo jako pytel.
New málem něco řekl - málem -, ale to už mu ztuhla krev v žilách a pochopil, na co se to dívá.
Postava se nehýbala. New neuměl určit, co je zač, ale působila... neurčitě lidsky. Nehýbalo se ani to, co držela v podpaží, avšak New měl na děsivý okamžik pocit, že měsíc zazářil na bledou, vzhůru vytočenou tvář. Tvář malého chlapce.
New zamrkal.
Pak postava zmizela. Pokud tam tedy vůbec byla. Vmžiku se neslyšně vytratila.
„Nathane!" zakřičel. A jméno svého mladšího bratra křičel, dokud jeho hlas nepřešel do vyčerpaného šepotu. V duši cítil stejné bezútěšné zoufalství, jako když sledoval, jak do země vkládá rakev s jeho tátou.
Běž, utíkej, zlou novinu nesem, Dýňák se nám zase krade lesem...
Ze rtů mu splynul rozechvělý výkřik úzkosti. A okolo zarachotily kosti, když se kolem nich prohnal další poryv větru.



Kniha se mi moc líbila. Začátek knihy mi připadal trochu slabý, nepřipadal mi tak poutavý, chytlavý. Pak se ale kniha začala rozjíždět a já se začetla a nemohla se odtrhnout. Myslím si, že autor dokázal skvěle propojit minulost a přítomnost. Pomalé odkrývání minulosti, co se děje v tom lese, co je doopravdy v tom domě, jak to spolu souvisí... pomalu vrůstající napětí. Překvapení rozhodně v knize nechybělo. Líbilo se mi vyprávění z pohledů více postav. Některé kapitoly končily v tom nejlepším a pak následovalo vyprávění z pohledu jiné postavy. To jsem pak dychtivě otáčela stránky.

Musím říct, že mi tahle kniha připadala jako horor, i když jsem se při ní nebála. To by chtělo silnější kalibr, abych se já bála, ale občas jsem při čtení měla husinu. Občas mi sice přišlo, že autor popisuje do úplných detailů něco, co je úplně zbytečné a moc mě to nebavilo. Taky se mi občas pletly postavy. Ale rozhodla jsem se, že za to strhávat hvězdičku nebudu. Když pomyslím na příběh, tak mám chuť si ho přečíst znovu. Jak tahle kniha ukazuje, tak být nejbohatším člověkem automaticky neznamená štěstí. Spíše naopak. Některé bohaté rodiny mají tajemství, o kterých se nám ani nesní.

Komentáře (0)

kniha Prokletí rodu Usherů recenze