Do boje s Nejstatečnějším ze statečných

recenze

Dvě scény z Bondarčukova filmu Waterloo: Maršál Ney s bouřlivou energií uhání v čele kavalerie. Později se s nadlidským úsilím snaží zabránit už jisté porážce.

I tento legendární historický film je „jen“ film a historická fakta si občas přizpůsobuje ve jménu dramatické situace. Ale věřím, že charaktery všech aktérů vylíčil přesně. Včetně „Nejstatečnějšího ze statečných“, maršála Michela Neye. Paměti, které sepsal Neyův pobočník Octave Levavasseur, to potvrzují. A navíc jsou sympatické tím, jak usilují o nadhled a kritické myšlení. Levavasseur je sepsal až s odstupem času, k prvnímu vydání je pak připravil jeho pravnuk roku 1914.

Knihu opatřil četnými poznámkami Jiří Kovařík, který ostatně Levavasseurovy vzpomínky před časem využil při psaní vlastní monografie maršále Neye. Teď si tedy lze přečíst kompletní zdroj. Vydavatel k němu ještě připojil obhajobu Neyova počínání u Waterloo z pera jeho prvního pobočníka, plukovníka Heymèse. Když totiž Napoleon na Svaté Heleně psal paměti, svaloval na Neye, jenž se už nemohl bránit, vinu za vlastní selhání.

Levavasseurovy paměti začínají po roce 1800, kdy jejich autor absolvoval dělostřeleckou školu v Metách a jako mladý poručík byl svědkem návštěvy Napoleona, tehdy Prvního konzula, v Normandii na podzim 1802. V paměti mu utkvělo mimo jiné znovuotevření kostelů – výsledek smlouvy, neboli konkordátu, jenž Napoleon uzavřel s papežem.

Zúčastnil se tažení na Moravu, bojoval u Slavkova, což je pro našince bezesporu zajímavá, i když spíše jen letmo zachycená událost. Z popisu způsobů, jimiž si armáda i na „našem“ území obstarávala jídlo a otop, si lze nicméně udělat obrázek o tom, že pokud místní obyvatelstvo chovalo nějaké sympatie k idejím zosobněným francouzskými vojáky, během loupeží a rabování je určitě rychle ztrácelo.

Našince by možná potěšilo víc postřehů z území, které je dnes Českem, ale Levavasseurovi se očividně pod kůži ještě víc zarylo následné tažení na sever. Není divu, podmínky tam byly kruté, bitva u Jílového se zařadila k nejkrvavějším a pak, právě v této době se stal pobočníkem maršála Neye. Cenné jsou však i jeho záznamy o Španělsku, kde se popisy zaostalosti a mimořádně silného vlivu církve („Církev, tvořená třemi sty tisíci mnichů, žila mezi obyvatelstvem, které ji živilo, a ona je vedla do boje“) shodují s pozorováním britských protivníků, jako byl ostrostřelec Jonathan Leach. Na rozdíl od Angličana, který byl pro Španěly spojencem, bylo Francouzovi od počátku jasné, že na něj a jeho druhy místní hledí pomstychtivě.

Tažení do Ruska, v němž se Ney tolik vyznamenal, se Levavasseur neúčastnil, vlastní vzpomínky tak nahradil jiným popisem této tragické kampaně. Jeho vlastní vyprávění se nejvíc dramatizuje při líčení konce Napoleonovy vlády a role maršála Neye v těchto a následných událostech. Ney, jemuž Napoleon propůjčil i tituly vévoda z Elchingenu a Kníže moskevský, musel být bezesporu velice charismatický velitel. Jeho kouzlo bylo částečně dané ryšavými vlasy, hlavně však ohnivým temperamentem, mohutným hlasem, duchapřítomností v konkrétní vojenské akci a vskutku ďábelskou statečností. Tyto přednosti ale ne vždy šly ruku v ruce se strategičtějším uvažováním a obyčejnou prozíravostí. Jeho činy z poslední fáze na první pohled působí jako čítankový oportunismus - nejprve donutil Napoleona k abdikaci a přidal se na stranu navrátivšího se Ludvíka XVIII., dokonce mu slíbil, že Napoleona přiveze v „železné kleci“, ale když Napoleon uprchl z Elby, opět se k němu připojil. Po bitvě u Waterloo se stal jednou z hlavních obětí „bílého teroru“ a po procesu, jenž bychom dnes mohli nazvat monstrprocesem, byl 7. prosince 1815 zastřelen.

Levavasseur se k Neyovi snaží být co nejspravedlivější. Z jeho popisů situací a rozhovorů, které s ním měl, vystává Ney jako člověk reagující impulzívně, politicky naivní, snadno podléhající nahodilým okolnostem, nicméně vedený zoufalou a v jádru ušlechtilou snahou zabránit tomu, aby ve Francii vypukla občanská válka. „… maršál opakoval, že voják by se měl vždy řídit tím, co si žádá vlast,“ píše Levavasseur. Tomu lze věřit. Jenže vojáka rovněž váže přísaha a pak, jak s určitostí poznat, co si vlastně vlast žádá? Rozum v určitých situacích velí vyčkat. Jenže jak Levavasseur podotýká, kdyby Ney racionálně uvažoval, už by to nebyl Ney. Na to i doplatil, když propásl možnost úniku v doslovném i přeneseném (to když žádal, aby jej nesoudil vojenský soud, nýbrž francouzští pairové) slova smyslu. Člověka napadá, že závratné vzestupy z nižších či vyloženě nízkých poměrů, kterých kolem Napoleona nebylo málo (Ney byl synem bednáře a do jisté míry se to týká i Napoleona samého), byly sice dechberoucí a s ohledem na talent vlastně i zasloužené, ale ne každý se umí vypořádat s přívalem moci a bohatství...

Trest smrti pro Neye Levavasseura hluboce zasáhl, chápal ho jako pomstu francouzských "ultras", a pomsta to bezesporu byla. Lavavassuer rozrušeně vyčítá i vévodovi z Wellingtonu, že nezasáhl, když přece článek 12 smlouvy o kapitulaci Paříže z července 1815 zakazoval pronásledování za politické názory. Tady na chvíli odbočím a připojím poznámku pro čtenáře, které třeba nešťastný konec maršála Neye zajímá. Neyův případ přirozeně poutal velkou pozornost, jeho manželka Aglaé navíc rozjela něco, co bychom dnes nazvali "mediální kampaň", a orodovala i u Wellingtona, jehož ovšem celá kauza stavěla do ošemetné politické situace. Vévoda reagoval vydáním obsáhlého memoranda („Memorandum respecting Maréchal Ney“, z 18. listopadu 1815), v němž mimo jiné zdůraznil, že dohoda ze St. Cloud byla uzavřena mezi veliteli spojeneckých armád a knížetem z Eckmühlu (neboli maršálem Davoutem, jenž velel obraně Paříže) a vztahovala se výlučně na vojenskou okupaci Paříže. Zmíněný článek 12 zaručoval jejím obyvatelům, že spojenecké armády budou respektovat jejich majetky i politické postoje. K ničemu však nezavazoval francouzskou vládu ani krále, který dohodu nepodepsal. Čili na Michela Neye se nevztahoval.

Nehledě na právní výklady, nebyl přesto Wellington jediný člověk, který mohl Neye zachránit? A chtěl to udělat? Když byl vévoda v budoucnu tázán, odpovídal v tom smyslu, že nemohl intervenovat, či dokonce že bylo nutné dát odstrašující příklad. Nicméně Elizabeth Longfordová, autorka jedné z jeho nejhodnotnějších biografií, přináší docela pozoruhodný příběh, který Wellington údajně vyprávěl až po mnoha letech. Krátce před začátkem procesu s Neyem Wellingtona překvapilo, jak přezíravě se k němu zničehonic začali chovat Ludvík XVIII. i jeho okolí. Toto „odcizení“ trvalo přesně po dobu procesu. Wellington, jenž na protest přestal ke dvoru chodit, dále konstatoval, že oficiálně napadnout rozsudek a žádat Neyův život nemohl. „Mohl jsem o něj pouze požádat jako o výraz zvláštní laskavosti vůči mé osobě. Ale když mne takovým způsobem uráželi a nebyl jsem zadobře s králem, nemohl jsem pomyslet na to, abych ho o nějakou laskavost žádal.“

Celý smysl králova chování mu prý došel až později. „Jsem přesvědčen, že mne urazili proto, aby mne odstranili z cesty, abych nemohl intervenovat a zabránit Neyově popravě. Nedlouho po ní totiž král ke mně poslal hraběte D’Artois, aby vyjádřil velkou lítost nad mou nepřítomností.“ Hrabě D’Artois byl Ludvíkův mladší bratr, budoucí král Karel X. a jeden z hlavních „ultras“ neboli zastánců tvrdého postupu vůči lidem jako byl Ney. Když mu Wellington chladně opáčil, že je anglický gentleman a nikdo ho nebude beztrestně urážet, hrabě D’Artois prý uchopil vévodovy ruce a v slzách ho ujišťoval o bratrově nevině. Wellington nakonec přislíbil, že se ke dvoru vrátí…

Tato historka může působit přitažená za vlasy, nicméně zapadala by do umanuté snahy "ultras" Neye za každou cenu exemplárně odstranit. A také se z ní dá vyvodit, že Wellington žádost o milost pro Neye přinejmenším bral jako možnost. Psychologicky vzato není divu, že se později nechlubil tím, jak ho u královského dvora převezli. Vítěz od Waterloo nebyl vztahovačný člověk, ale i on měl své ego...

Hlavně to ale vše dokumentuje – a tím se vracím k Levavasseurovi - jak hluboké byly ve Francii od revoluce příkopy mezi znepřátelenými tábory a vůle k přemostění chyběla. Na to ostatně hořce poukazuje i Neyův pobočník sám, když staronovému královskému režimu vyčítá, že si nevzal ponaučení, nepokusil se využít slávu Napoleonovy armády (jež v té době už paradoxně dávno nebyla republikánská) ve prospěch svůj i Francie, že dával přednost předrevoluční šlechtě a "rychlokvašeným oficírům". Na druhou stranu, lze se „ultras“ tolik divit, že byli „ultras“? Z extrému Francouzské revoluce povstaly jiné extrémy…

Ze svědectví Levavasseura (a nejen jeho) si nicméně lze udělat obrázek, že mezi samotnými vojáky se ještě plus minus dodržoval jakýsi kavalírský způsob boje. Vylíčené scénky bývají někdy až úsměvné, třeba když se znepřátelení důstojníci na mostě dohadovali, zda bylo skutečně uzavřeno příměří nebo když francouzští, ruští i rakouští vojáci v jednom vinném sklípku pár dnů před bitvou u Slavkova zapomněli na nepřátelství a pili z jedné číše. Skoro to připomíná atmosféru špičkových sportovních utkání. S tím rozdílem, že další dny se „hráči“ zabíjeli.

V desetiletí napoleonských válek vyplněných taženími a bitvami nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která skončila v jasu slavkovského slunce, d... více

Komentáře (0)