Čtenář z vlaku v 6.27

recenze

Čtenář z vlaku v 6.27 (2015) 4 z 5

/ MartinaF

Guylain každé ráno svým spolucestujícím ve vlaku předčítá úryvky z knih. Nemají název, ani autora. Jsou to jen vytržené listy. Pro Guylaina to nic neznamená, ale pro ostatní lidi je to velmi příjemných dvacet minut strávených na cestě do práce. Guylain pak listy nechá na sedačce. Jednou na té sedačce nalezne USB kartu. Flashku si vezme domů a po otevření zjistí, že je to deník jedné dívky jménem Julie. Guylain se do ní prostřednictvím těchto zápisků zamiluje a rozhodne se, že ji vypátrá.

Kniha Čtenář z vlaku v 6.27 byla u našich slovenských sousedů hodně propagována, u nás jsem o ní neslyšela. Upřímně si myslím, že je to škoda, protože knížka je milá, vtipná, trochu tajemná, trochu romantická.

Někomu se autorův styl psaní nemusí líbit, nepíše v kudrlinkách, ani v žádném vzletném jazyce. O knize se říká, že je to moderní pohádka a jako pohádka by měla taky tak vypadat. V podstatě ano, dalo by se to tak i říci. Je zde princ, který musí dennodenně bojovat s drakem Zestorem, aby mohl přežít další den. Princezna je ukrytá v zámku, o kterém statečný princ netuší, jestli vůbec existuje. Princ má kolem sebe věrné přátele - básníka a beznohého.

Ale všechno popořadě. Náš princ se jmenuje Guylain Vignolles. Bohužel rodiče asi nad jménem syna nepřemýšleli, protože v době dospívání byl Guylain svými pubertálními spolužáky přejmenováván na jméno Vilain Guignol, tedy ošklivý kašpar. Tato přesmyčka mu ztrpčovala celý život. Ale dál. Guylain chodí do práce, kterou z duše nenávidí. Musí pracovat s obrovským Zestorem, strojem, který požírá papír. Ano, Guylain pracuje v podniku, který recykluje papír. Kdyby to byly jenom noviny a normální papír, asi by to nebylo tak strašné, ale Zestor žere knihy a to Guylainovi trhá srdce. Jenže i Zestor není všežravý a ve svých útrobách vždy zanechá nestrávenou potravu v podobě několika útržků stránek s textem. Tyto útržky si Guylain schová do kapsy, aby je pak následující den vytáhl a před zraky cestujících v ranním vlaku tyto útržky předčítá. Pro ně je to příjemné zpestření, pro něj něco jako odplata za všechna ta zničená díla.

Guylain svou práci opravdu nesnáší, dokonce ani své matce neřekl, kde pracuje. Nebýt dvou přátel, určitě by brzy zešílel. Jedním z nich je vrátný, který umí mluvit pouze ve verších alexandrínu a všude, kam vstoupí, tam rozdává své verše. Druhým přítelem je bývalý zaměstnanec, který při výkonu své práce přišel o obě nohy a jeho sen je získat své nohy zpět kousek po kousku. A také je tu jedna zlatá rybka, sice ne která plní přání, ale je to Guylainův důvěrník, už pátý v řadě.

A pak tu máme princeznu Julii, která se za svou práci vůbec nestydí a dokáže v ní najít vždy něco pozitivního. Své zápisky svěřuje nejprve papíru a poté vše přepisuje do notebooku a pak stahuje na USB kartu, kterou jednoho dne zapomene ve vlaku v 6:27. Guylain kartu najde, zápisky si přečte a do neznámé dívky Julie se zamiluje. Rozhodne se ji vypátrat. Podaří se mu na základě indicií, které v USB zanechala, ji najít? Bude on ten princ na bílém koni, kdo ji vysvobodí z podzemí?

Vidíte, pohádka se vším všudy. I s tou zlatou rybkou.

Kniha je útlá a byla pro mě velkým zpestřením v záplavě knih, které si říkají bestsellery. Tato je nenápadná, přesto si své čtenáře určitě najde. Jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst, protože takové příběhy vyhledávám a chci se občas zasnít.