Žena na Západním Špicberku

recenze

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách (2020) / MartinaF
Žena na Západním Špicberku
Dokážete si představit, že byste opustili pohodlí svých domovů a odjeli na Špicberky? Přiznám se, že já ne. Možná tak na několik týdnů a to ještě za polárního dne. Christiane Ritter, nadějná mladá umělkyně tam strávila celý rok a navíc to bylo ve třicátých letech dvacátého století.

Její manžel, Hermann Ritter, již na Západním Špicberku několik let působil jako lovec kožešin, když jí napsal, ať za tím hned přijede. A tak si sbalila to nejnutnější a lodí vyplouvající z Hamburku odjela. Chtělo to kus odvahy a dobrodružnou povahu a Christiane jich nejspíš měla na rozdávání.

Spolu s manželem a další lovcem jménem Karl se usadili v chatě na Gråhuku. Ale nepředstavujte si nějakou nóbl chatu s veškerým komfortem. Ne, ta chata je jedna místnost, která slouží jako ložnice, kuchyně a obývák dohromady.

„Chata stojí uprostřed malého poloostrova, jehož břehy strmě spadají do moře. Je to nevelká, holá čtyřhranná krabice, celá potažená černou dehtovou lepenkou. Přes ni je křížem krážem přitlučených několik latí, jediné světlé plochy v černi. Ze střechy trčí do mlhavého vzduchu osamělá roura od kamen. O chatu jsou opřené bedny a kádě, sáňky, vesla a staré lyže...V místnosti, která měří necelé tři čtvereční metry, se válí oblaka kouře a na skromné, primitivní zařízení, které vnímám jen částečně, se snášejí saze. V rohu jsou nad sebou dvě široké dřevěné palandy, u stěny je pryčna, pod oknem stoleček, a pak je tu jedna větší a jedna menší police, na které stojí zaprášené lahvičky, zřejmě obsahují koření.“ (str. 28 a 31)

Christiane deníkovým stylem zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Rozepisuje se o okolí své chaty, o tom, že v rámci přežití si opravdu toho roztomilého tuleně musejí ulovit. Aby si vydělali nějaké peníze, muži se soustředili na lov lišek.

Vzhledem k tomu, že Christiane na Špicberkách pobývala rok, prožila tam obě polární období - polární noc a polární den. Přijela tam na sklonku polárního dne, nezkušená, nejistá, neznalá krutých polárních bouří, skučení větru, podivných zvuků a strachu. Nejdramatičtější okamžiky prožívala, když za jedné takové bouře zůstala na několik týdnů sama. Sama se svými úvahami, strachem nejen o sebe, ale i o oba muže.

Christiane opravdu výborně popsala tmu, co v ní cítila, jak se chovala a co dělala, aby nepodlehla depresi z vědomí, že už slunce nikdy nevyjde. Každý z nás to má nejspíš nastavené stejně - když po dlouhé době vidíme slunce, je nám hned o něco lépe. I tuto část polárního cyklu autorka popsala naprosto skvěle, doslova jste cítili onu radost ze života, popisovala probouzející se faunu a floru a vy jste najednou měli pocit, že Špicberky jsou hotovým rájem na zemi.

„Sedíme na černé střeše naší chaty, která se nyní pomalu začíná vynořovat ze sněhu. Vyhříváme se na sluníčku, navlečení víc nebo míň, a cítíme se jako v pozemském ráji. Kolem nás jásá arktické jaro, je hrdinky nádherné, čisté a krásné jako nic jiného.“ (str. 176)

Mnoho románů o dalekem Severu jsem nečetla, ale několik jich bylo. Vše bylo viděno pouze z pohledu muže a ten svět vidí jinak než žena. Ona víc prožívá a vidí krásu tam, kde muž vidí jen skály.

Christiane Ritter své zápisky psala v roce 1934, kdy němčina, ale i čeština, byla jiná než dnes. Překlad má na svědomí Viola Somogyi. Němčinu převedla do současného českého jazyka a díky tomu je příběh čtivý a hodně zajímavý. Kniha je doprovázena fotografiemi Rolfa Stangeho, který provozuje cestovní kancelář specializující se na Špicberky, Island či Grónsko a do tamních míst organizuje pěší túry či plavby po moři.

Žena v polární noci byla zmíněna v jiné knize a to Tma, kterou vydalo stejné nakladatelství. Autorka se na tmu dívala z různých úhlů pohledu. Christiane Ritter však v tomto ohledu vyhrála na plné čáře. A i přesto, že zápisky vznikly před osmdesáti lety, mají v současnosti čtenářovi stále co říct.

Komentáře (0)

kniha Žena v polární noci: Rok na Špicberkách recenze