Christianne F. v říši divů

recenze

Říše Agord (2001) / simecef (411 views)
Christianne F. v říši divů
Tato pozoruhodná publikace pojednává o dívce jménem Lucie, která se nudí, a tak zkusí chemickou látku, pomocí níž se přenese do říše snů. Alegorické připodobnění však jasně dává vědět autorův záměr. Krutá daň za nebezpečný experiment je v tomto případě odpuštěna, kniha však jasně burcuje mladé lidi k tomu, aby si nezačínali s narkotiky.

Příběh začíná tím, že se hlavní hrdinka setká s Letišukopem (pokušitelem), jenž pozná, že se mladá dívka nudí a nabídne jí nadpozemské zážitky. Letišukop tak paradoxně přichází ve chvíli, kdy dívka uvažuje nad vytržením z každodenní letargie. Je zřejmé, že nejde o žádnou konkrétní postavu, nýbrž pouze o její horší já, které pomalu více či méně nahlodává morální zábrany každého z nás.

Další postava, Abolz (zloba) hraje důležitou roli. Je prostředníkem ke vstupu do říše, jejíž hranice by neměly být překročeny. Do říše AGORD. Alarmující antipatie obou Lucčiných společníků nevzbudí její podezření ani ve chvíli, kdy dívka postupně přijme jméno Lucinka Halucinka.

Dívka však do říše AGORD nakonec vstoupí. Zvědavost přetne poslední šlahouny nejistoty a Lucinka Halucinka se odebere do zvláštního světa plného podivných posmutnělých bytostí. Kritický zlom celého příběhu nastává ve chvíli, kdy hlavní hrdinka potká Astrologa, který dívku přesvědčí, že má hledat zázračný květ jménem Oldimám (mámidlo), s jehož pomocí se přenese do říše snů. Dvojsmyslná varování od celé řady postav však dívka zatím nevnímá jako zásadní problém.

Náhle však potká chlapce jménem Celafuoz (zoufalec) právě v okamžiku aplikace drogy, tedy vdechování silic Oldimámu. Celafuoz tvrdí, že při nadýchání Oldimámu je schopen lítat, avšak po užití drogy se jen rozvalí na zemi jako placka a užívá si stav. Lucinka Halucinka je zmatená a nechápe, jak může někdo současně létat a ležet, ale poté, co si šlehne svoji dávku, chemický sen ji přenese do říše pohádek. Dojezd však již tak příjemný není a dívka je vyděšená. Opět potkává celou řadu postav, které ji varují před hrozícím nebezpečím. Pozoruhodný je například žabák, který již nemůže ani mluvit, a tak se z něj veškeré informace linou na papíře, který leze z jeho úst. Když dívka narazí na houf motýlů se zavázanýma očima a mluvící strom jí vysvětlí, že všichni marně hledají Oldimám, v Lucince Halucince je zaseto první semeno pochybnosti, které znenadání začíná klíčit. Po uzření mrtvých i umírajících motýlů dívčin žaludek důrazně zaprotestuje a dívka začne pochybovat o dokonalosti onoho zázračného květu.

Po moudré rozmluvě s filozofem Fosilem je již téměř přesvědčena, že by měla říši AGORD opustit, když tu náhle vstupuje do hry Relíd (dealer), který Lucinku Halucinku nepustí a nabídne jí čerstvý a voňavý kvítek Oldimámu. Mladá dáma již téměř skloní svůj nos k omamujícímu kalichu, ale to již přichází tajemný Galapágos a naznačí dívce, že Oldimám je její svoboda. Buď svou svobodu prodá droze, nebo odmítne. Zmatená dívka je přivedena k posmutnělé ženě, a ta se rozvypráví o osudu svého syna. O osudu Celafuoze. Žena se snaží zapůsobit rýmovanou nostalgií, kterou ještě podbarví její celkově strhané rysy a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Chytrá dívka pochopí, že Oldimám přináší jen zlo a s chutí doposlouchá příběh o velkém NATASOVI (satanovi), který Oldimám vyrábí ve svém hradě i o rytíři, který se mu marně snaží dostat na kobylku.

Vyvrcholení celé knihy nastává ve chvíli, kdy se dívka dostane až do samotného hradu a po odmítnutí hromady Relídů a rozdrcení tisíce zhoubných myšlenek se z domnělé oběti stává hrdinka, neboť dívka přijde na to, že NATASE porazí pouze tehdy, zvítězí-li sama nad sebou. Pochopí také, že rytíř Quantiko vede spíše boj s větrnými mlýny. Lucinka Halucinka nakonec říši Agord nadobro opustí a odnáší si spoustu ponaučení.

Co tedy říci k celkovému poselství knihy? Myslím si, že autorův záměr byl jasný. Alegoricky odstrašil malé děti od experimentů s neznámými látkami, které mohou poškodit jak fyzické, tak především duševní zdraví. Zajímavé metafory ukazují na téměř filozofickou hloubku autorových myšlenek. Jména, napsaná pozpátku dávají například najevo, že úskalí moderní doby jsou všude kolem nás a nevyhneme se jim, objeví je však jen ten, kdo se na věci dívá z více zorných úhlů. Hojně je zde použito také obrazových asociací – například otep slámy s mluvícíma očima, kdy otep slámy znázorňuje patrně svázanost a beznaděj onoho nešťastníka, který do říše AGORD zabloudil.

Autor ale zapomněl na důležitý fakt, totiž že malé děti rády zkoušejí zakázané ovoce. Daniel Heviér projevil ve své knize k drogám doslova patologickou nenávist – viz postava samotného Satana, který drogy vyrábí – což může (avšak nemusí) mít dva neblahé důsledky – dítě bude mít buď doživotní hrůzu z toho, že by si mělo srknout v hospodě piva, nebo se nechá unést prepubertálním vzdorem a drogu skutečně ochutná.

Komentáře (0)

kniha Říše Agord recenze