Intimní partie obrostlé mechem

recenze

Ona místa (2013) / simecef (168 views)
Intimní partie obrostlé mechem
Zamyšlení nad sbírkou Pavla Zajíce

Dánský režisér Lars von Trier v jednom ze svých filmů naznačil, že čistá nespoutaná příroda v sobě skrývá samotného Satana. Ač nejsem v hledání souvislostí takto přímočarý, Zajícova sbírka ukazuje, že můžeme ve spojitosti s přírodou mluvit minimálně o určité mrazivé tajemnosti.

Sbírka Ona místa je dokonalá svou sevřeností motivů, mezi nimiž dominuje les. Motiv lesa se však objeví pouze v kontextu promluvy v druhé osobě, případně v plurálu; tím je jasně řečeno, že přírodní motiv se zde prolíná s láskou či přátelstvím. Avšak autorova „ona místa“ nejsou jen přírodně-lyrickou reflexí reality – v hlubší rovině jde o tajemná zákoutí autorovy duše, kde své „mýtiny s trychtýři lišek“ nachází jen on sám.

Rovněž je zřejmé, kdo byl autorovou básnickou inspirací. Je jím v úvodu zmíněný Vojtěch Kučera a podíváme-li se na Zajícovy verše, je neoddiskutovatelné, že Zajíc Kučeru minimálně četl. Oba totiž naprosto precizně ovládají umění zachytit okamžik; typickým příkladem nechť je báseň Jde. Básnický čas zde jakoby zamrznul. Autor si k zachycení okamžiku ostatně pomáhá různě, ať již přímým pojmenováním (dnešek není ničí), vhodným epitetonem (vzácná ticha) či barvitou metaforou (náves chvěje se).

Přičteme-li k tomu ještě libozvučnost, díky níž básně v uchu příjemně lahodí, vyjde nám velmi podařený literární počin.

Komentáře (0)

kniha Ona místa recenze