Cesta za svobodou a poznáním

recenze

Autobiografické zápisky z cest mladého Waltariho je nejen působivý popis evropských měst a Istanbulu, ale i autorova cesta za svobodou, za životem, za romantikou a poznáním.

Waltari netrpělivě očekává ukončení svého studia na univerzitě. Univerzitu miluje i nenávidí. Chce konečně žít, cítit se svobodným. Plánuje svou první samostatnou cestu z Helsinek až do exotické Konstantinopole, jen s psacím strojem a fotoaparátem. Nechce cestovat jako turista, chce získat vlastní dojmy, hledat život, romantiku, nové lidi, nová města.

Z Helsinek se vydává lodí, vlakem pokračuje přes Berlín, Prahu, Víděň, Budapešť, Bělehrad, Sofii, do Istanbulu. V každém jednom městě tráví čas a zaznamenává do deníku své pocity, zážitky, hodnotí národy. Ve Vídni se setkává s finskými studenty, se kterými podniká bláznivý výlet do pohoří Rax. Už v této fázi cesty zažívá pocity smutku a melancholie. Pochybuje, že ho cesta osvobodila. Na toulkách městem ho uchvátí obrovský plyšový pes, kterého také hned koupí, aby mu dělal společnost na dlouhé cestě. Plyšový Rax podněcuje pozornost. Pozdvižení vzbudí i u celníka, kterému se musí Waltari zaručit, že pes nijak nenaruší politické ani hospodářské poměry nového Turecka.

Čím déle je Waltari na cestách, tím více se propadá do osamění. A to přesto, že získává nové známosti, podniká společné výlety s novými přáteli, poznává nahodile kolemjdoucí na ulici. Pohání ho touha rychle odcestovat přes Itálii do pro něho známé Paříže, odkud se již vrátí zpátky do Finska.

Waltariho kniha je čtením o autorově hledání, iluzích, jeho vnímání a pohled na věci okolo sebe. Dokáže pojmenovat to, co my jen cítíme. Dokáže zachytit rozpoložení mladého muže, kterému se otevírá celý svět. Jeho pocity svobody a energie na straně jedné, jeho poklesy mysli, melancholie a hořkost poznání na straně druhé. A jak už k mládí patří i pocity rozháranosti, smyslnosti a erotiky.

Waltari podnikl svou cestu v meziválečném období. Možná proto, že kniha popisuje převážně autorovy pocity a prožitky, je jeho deník nadčasový. Pro mě osobně to bylo čtení se silným nostalgickým nádechem. Stejné pocity jsme zažívali po sametové revoluci, kdy jsme netrpělivě očekávali maturitu a naše touha po svobodě a samostatnosti byla podpořena otevřením hranic a možností volně cestovat.

Z Waltariho rozsáhlé tvorby jsem doposud četla pouze dva historické romány. Deník Vlak osamělého muže na mě dělal dojem, že čtu zcela jiného autora. Vůbec jsem nečekala tak vytříbený literární styl, když se ke všemu jedná o dílo z počátků jeho tvorby. Střídají se zde krátké, stacatovité věty s půvabnými metaforami. Působivé úvahy přechází do prostých telegrafických sdělení. Velmi milá knížka, která stojí za přečtení.

V poměrně útlé knize, která je členěna do krátkých pasáží, čtenář nalezne spoustu fragmentů, které stojí za to citovat. Jeden za všechny: „I mnoha lidem můžeme porozumět, teprve když vidíme, koho milují, jaké knihy mají rádi, jakou hudbu nejraději poslouchají.“

Komentáře (0)