Ani peníze šťastný život nezajistí

recenze

Rok se s rokem sešel a spisovatel Vlastimil Vondruška dostál svému slovu. Johann Heřman usedá ke stolu, otevírá novotou vonící knihu, kterou si právě přinesl domů a začíná její zatím prázdné listy pokrývat svým úhledným rukopisem vzdělaného člověka. Kultivovaným jazykem a čtivým stylem nás seznamuje se všemi důležitými událostmi, které se během doby, kterou druhý svazek kroniky rodu Heřmanů, popisuje, odehrály. A to nejen ve světě či monarchii, ale i v rodině samotné…
Hned od prvních stránek se čtenář ocitá ve víru dění. Vrací se za svými starými známými do Kamenice, Rumburku, stejně jako se s Johannem Heřmanem nedobrovolně vydává na dlouhou cestu až na papežský dvůr, aby se stal očitým svědkem vyjednání o blahořečení Jana Nepomuckého, který se později stane dokonce svatým. Na těchto cestách se ale neztratí ani člověk, který se s rozvětveným rodem Heřmanů setkává poprvé. Autor jako vždy myslí na své čtenáře a vše důležité je shrnuto a zmíněno ve vzpomínkách a úvahách jednotlivých postav. K jejich přehlednosti napomáhá i stručný rodokmen rodu Heřmanů na konci knihy. Ten na jednu stranu usnadňuje pochopení rodinných vazeb mezi jeho členy, na druhou stranu ale poněkud ubírá na dramatičnosti děje. Čtenář snadno zjistí, že tento díl, je zároveň i poslední hned pro dvě stěžejní osobnosti rodu. Ze strohého přehledu se ale nedozví, proč vlastně tito lidé zemřeli. Ve snaze ukojit svou zvědavost doslova hltá jednu stránku za druhou, aby se dozvěděl, do zahubilo muže v plné síle a na vrcholu kariéry. Sotva to ale zjistí, objeví se nové lákadlo, nový osud, který čtenáři nedovolí knihu odložit před jejím dočtením. Kdyby se ovšem i někdo takový, kdo by nepřečetl Vídeňský sen, tak říkajíc na jeden zátah, našel, nemusí se bát, že by po čtecí pauze musel začít znovu od začátku, aby si připomněl děj knihy. Ta je členěna jak do kapitol, tak především částí, přičemž je každá u nich opatřena nejen vševystihujícím názvem, ale hlavně úvodním slovem psaným přímo Johannem Heřmanem, kde je opět shrnuto vše podstatné.
Druhý díl ságy je zasezen do let 1715 až 1725. Ač se jedná o kroniku, nemusí mít čtenář žádnou obavu, že by mu byla předložena učebnice dějepisu. Právě naopak, s historií dané doby se seznamuje zcela nenásilně díky popisu života lidí žijících v první polovině 18. století. Ač už se jedná o duchovenstvo, kam nás zprvu zavede kronikář Johann, prosté obchodníky z okolí Matyáše, chudé tkalce a přadláky pracující pro Annu či nejvyšší kruhy vídeňské smetánky, kam se na naléhání své sobecké a ctižádostivé manželky Marie vypracoval Leopold.
Ač se jedná o knihu ryze historickou, nejednoho čtenáře jistě zarazí její aktuálnost. Ať se jedná o otázky politickoekonomické, např. způsob sjednávání obchodních kontaktů, „oceňování“ přidělení různých privilegií, či čistě sociologické. Osamělé ženy byly alkoholismem ohroženy stejně tehdy jako nyní, stejně jako platilo, že to, že člověk žije v domě plným lidí, ještě neznamená, že není osamělý. Ne každý, kdo se usmívá na druhé, je šťastný. A tak jsme svědky toho, že jedna jediná událost, která se přihodila jednomu člověku, v našem případě mladé dívce, či spíše ještě holčičce, může ovlivnit osud nejen její, ale i všech v její blízkosti…
Ale to již filozofuji, stejně jako Johann Heřman při svých úvodech jednotlivých částí rodinné kroniky. Proto se i já stejně jako on omlouvám, zavírám druhý díl a nedočkavě očekávám, kdo se ujme sepisování dílu třetího s podtitulem Jarmarečník. Do září to musíme nějak vydržet…

Komentáře (0)