Amanzi

recenze

Většina děje se odehrává v blízké budoucnosti v post-apokalyptické Jižní Africe ve vesničce Vanderkloof v Northern Cape poblíž stejnojmenného jezera. Nico Storm a jeho otec Willem přežívají virus zvaný „Horečka“, který zlikvidoval 95 % světové populace. Horečka přišla z Afriky a byla kombinací dvou virů – lidského a netopýřího. Román začíná krátce po Horečce v roce Psa, kdy Willem s třináctiletým synem Nicem putují po jižní Africe, aby našli vhodné místo jednak pro přežití, ale i budoucí život. Willem si vzal na svá břemena založit novou civilizaci, novou komunitu v tomto temném a beznadějném světě a i přes tento nelehký úkol se tohoto plánu neúnavně drží a svou železnou vůlí a tvrdou prací se mu podaří založit Amanzi. Amanzi přijímá přeživší uprchlíky z různých koutů, aby jim poskytl nejlepší podmínky a útočiště pro postupné oživení ztraceného světa. Ale i zde se skrývá nebezpečí v podobě nejen divokých psů, kteří napadají každého bez rozdílu, ale také útoky útočících gangů, které okrádají komunitu o jídlo i střelné zbraně a jsou ochotni jít i přes mrtvoly. Aby byla Amanzi chráněna, je potřeba vybudovat bezpečností složku a odrážet nečekané útoky. K tomu dopomůže Domingo, poněkud tajemný, svéhlavý a nebezpečně působící bývalý voják. Z obyvatel, kterých je čím dál více vybírá ty nejlepší, aby vybudoval silnou obrannou sílu. Z Amanzi se časem stává demokratická republika v čele s řádně ve volbách zvoleným starostou Willemem Stormem. Společnými silami se jim podaří rozvíjet zemědělství, za účelem výroby benzinu a základní obživy a strategická poloha u jezera dopomůže vybudovat vodní elektrárnu. Postupně se tak všichni navrací k normálnímu způsobu života. Jak už to ale v životě bývá, vždy se najde někdo, komu se zavedený systém nepozdává, a proto vstane v čele vzpoury. Ve stejném okamžiku je Willem Storm zavražděn a je pouze na Nicovi, aby zjistil pravdu, jak tyto dvě věci spolu souvisí a uctil tak památku svého otce.

I když je kniha žánrově postavena na rozmezí románu a sci-fi, tak jsem si dovedla představit, že by se něco skutečného mohlo opravdu odehrát. Nemusíme jít příliš do historie, abychom si všimli, že se světové pandemie v nepravidelných intervalech na Zemi opakovaně objevují, a proto oceňuji, že si autor vybral právě tuto problematiku.
Velmi se mi líbila dějová linka mladého Nica, který se vyvíjí v dospělého muže za takto extrémních podmínek. Zažívá první platonickou lásku a později i opravdovou lásku, která ale nezastíní hloubku celého příběhu. Oceňuji biografie postav sepsaných v pamětích Willema Storma, které v každé kapitole dávaly vyniknout svému vlastnímu příběhu, takže čtenář měl možnost se dozvědět, jaký život vedli před Horečkou. Již na počátku Nico zmíní, že bude vyprávět příběh o vraždě svého otce, ale viník a okolnosti jsou známy až na samém konci. A musím říct, že ačkoliv jsem měla jasno v „záporákovi“ již v první čtvrtině knihy, závěr mě opravdu šokoval a musím přiznat, že jsem se ve svém úsudku velmi mýlila.

Příběh ve mně zanechal spoustu emocí a donutil mě se zamyslet nad současnou světovou problematikou, a proto mohu knihu doporučit všem, kteří rádi o knihách přemýšlejí i po jejich přečtení a chtějí být součástí příběhu. Za sebe musím říct, že tato kniha je pro mne zatím to nejlepší, co jsem v letošním roce četla.

„Minulost je jako řeka, Nico,“ řekl mi tenkrát. „Neumíme si zapamatovat vodu, která utekla
pod mostem. A tak, když se ohlédneme, napřed vidíme kousky naplaveného dříví. Kousky suti,
která zůstala na břehu, i když bouře a povodně dávno pominuly.“

„Vůbec nechápu, co tím myslíš, tati,“ řekl jsem naštvaně. Vztah s mým otcem byl dost
nahnutý a byl jsem teenager. Dospělí mi obecně lezli na nervy.

„Nejlíp z všeho si pamatujeme okamžiky velkého traumatu. Strach, pocit ztráty, ponížení…
Jednoho dne to pochopíš.“

Komentáře (0)