Záhada černolických vražd přehled

Je tohleto vůbec možný?! Ptám se sama sebe, protože jsem vlastním očím nevěřila. Co to jenom paní Černá sesmolila a proč? Možná slyšela nějakou starou kramářskou baladu "O tom přeukrutným mordu a umrlé celé rodině " a vzápětí k ní přilétla myšléénka, že by z toho mohla kápnout knížka. Že ona ji nezahnala....To přece není žádná historická detektivka, ale parodie na ni! Od začátku do konce to tam falešně vrže, samozřejmě nechybí mladý dychtivý vyšetřovatel, co na konci svou věrnou lásku nalezne. Jinak tam autorka vrší a na kupu předešlých přihazuje další faleš a jalovost. Od začátku je jasné, jak to bylo a proč. Skoro nemá cenu číst, stačí jen listovat, tak je to řídké. Lidové postavy tu mluví jako kniha, o filozofování tu není nouze, mudruje se v každém odstavci. Zkrátka NEČÍST!!! Kdyby tu místo toho byla jenom ta jarmareční balada, bylo by mi líp. Všechno to, co mě štvalo, výborně vystihla Galadwen přede mnou.

23.10.2022

Kniha mě nijak nepotěšila ani neoslovila.
Příběh je převzatý z poměrně známé kramářské písně, kterou zpracovala už před drahným časem kapela Ginevra v baladě Voják. A zatímco na tříminutovou píseň bylo materiálu dost, tady se ze stejného motivu vaří 180 stránek, takže mě zajímalo, jak si s tím autorka poradí (co je to za příběh, jsem pochopila po pěti stranách). Známé téma by nevadilo - koneckonců, nové zpracovávání známých událostí je podstatou historického románu -, ale muselo by být zajímavě pojednané. Což bohužel není. Vyprávění o historii Johaniny rodiny vedoucí nakonec k vraždě mi připadalo jako jedna velká nudná vycpávka, s nezajímavými a dost nevěrohodnými postavami. Do celkového rozsahu knihy je první příběh doplněn ještě druhou novelkou, s předchozím dějem moc nesouvisející a jen volně navazující osobou vyšetřujícího.
Co jsem ale opravdu nemohla překousnout, je velká nevěrohodnost reálií. Děj je údajně zasazen do konce třicetileté války, ale tomu nevěřím. Část reálií odpovídá 19. století (popisované stavební dispozice chalup, stravování - brambory, dýně a zajíc v 17. století v našem prostředí na venkově?, zmíněná existence krajských soudů v Plzni a Berouně a fungování soudnictví obecně - to snad ne!), figurují tu křestní jména, která se v té době vůbec nepoužívala (Alois přišel do módy až v 19. století, zatímco Boleslav a Bořivoj už byli za třicetileté války naopak dávno pasé), náhodně se střídá tykání a vykání, vyšetřující se bez rozpaků druží s katem, autorka pravděpodobně zaměňuje saský vpád roku 1631, kterého se účastnilo jen minimum Švédů, s pozdějším švédským... To všechno mě příšerně dráždilo. Když k tomu připočítám množství stylistických chyb a celkově podprůměrné vypravěčské řemeslo, beru to tak (po druhém pokusu), že tato autorka není pro mě.
Jedna hvězda za příběh, druhá je výhradně za pěknou obálku.