O knize Páté jablko

Rodinná sága, odehrávající se v Předmostí u Přerova. Anděla a Fabián Francovi vlastní v srdci úrodné Hané ovocný sad, mají kousek od kostela svaté Máří Magdalény obchod – a spoustu plánů do budoucna. Skončila druhá světová válka, a oni se nadechují svobody. Chtějí pozvednout své sadařské řemeslo i krámek s ovocem, jenže synové Teodor a Eduard mají jiné představy… a ani doba takovým záměrům nepřeje. Nenaplněné sny, bouřlivý osmačtyřicátý rok a nastupující padesátá léta divoce míchají kartami jejich osudů. To, že přijdou o půdu, nasycenou potem a krví předchozích generací, se nakonec v sérii životních událostí ukáže jen jako malá hořkost. Osud pro ně přichystal něco mnohem děsivějšího…... celý text

Co říkají o knize uživatelé?

Páté jablko je silná rodinná sága, která se odehrává v poválečném Československu. Příběh sleduje osudy rodiny Francových, kteří se snaží znovu vybudovat svůj život po druhé světové válce. Politické změny a nástup komunismu však přinášejí nové výzvy a komplikace. Autorka mistrně zachycuje atmosféru doby a emocionální hloubku postav, což čtenáře vtahuje do jejich příběhů. Kniha je napsaná čtivým stylem a vyvolává silné pocity a zamyšlení nad osudy jednotlivců v těžkých časech. Více v komentářích.

Komu by se kniha Páté jablko mohla líbit?

Čtenáři historických románů
Milovníci rodinných příběhů
Fanoušci české literatury
Ti, kdo se zajímají o poválečnou historii
Čtenáři, kteří ocení silné emocionální příběhy

Kniha Páté jablko v seznamech uživatelů

(aktualizováno 1x za hodinu)

v Právě čtených	13x
v Přečtených	1 141x
ve Čtenářské výzvě	180x
v Doporučených	97x
v Mé knihovně	259x
v Chystám se číst	392x
v Chci si koupit	91x
v dalších seznamech	7x

Koupit knihu

Citáty z knihy (3)

„Ač nevěřící, také on se už modlí ke svatému Petrovi, aby pršelo třeba dva týdny v kuse. I v Bečvě, u které teď sedí, je vody sotva po kolena. Nahazuje pruty a dívá se na vlnky, které odrážejí odpolední slunce. Kousek odtud, na pláži Ostende, slyší výskající děti, čabrající se v mělčině. On šel rybařit kousek dál proti proudu, směrem ke Kozlovicím… Jednak nechce nahazovat pruty v blízkosti koupajících se lidí, a pak má už dost všech těch bloncalů, kteří po něm pořád něco chtějí. Je si jistý, že i tam by ho našli, znají jeho tvář, budou se kolem něho motat a ptá se na věci, na něž nechce myslet. Hlavně na katastrofální sucho, které z úrodné Hané dělá poušť. Je vedro, i ryby jsou líné. Sedí tu na břehu hodinu a nemá jediný zátah, ale jemu to až tak nevadí. Potřebuje dát odpočinout hlavě a přemýšlet si nad věcmi, které se ho osobně dotýkají. Tedy především nad těmi, kterými ho včera zasypala Betty Bellová. Chtěl jí pomoct se zavedením obchodu na vesnicích v okolí Přerova – nic víc –, a teď je skoro viněn z toho, že si ji dovolil seznámit s Francovými a zkomplikovat jí život. Vyčítá mu to ona i Teodor… jako kdyby on mohl za to, že si šmizla z Přádelny začala s tím malým chcípákem Eduardem! Ne, není šmizla, brzdí se. To on si ji tak nazval, aby na ni zapomněl, aby ho už přestala lákat. I mezi lidmi o ní zle mluvil, předkládal jim ji jako povětrnou holku… i když ví, že ona byla spíše mrcha prospěchářská než milostná. O to víc nechápe, kde se v ní vzala touha osedlat si mladého France a zadělat si s ním na parádní průšvih – jak se právě včera dozvěděl. Však proto tu dnes, v ústraní za keřem, na ni čeká… aby ji podrobil výslechu a pomohl jí vysekat se z toho všeho, jinak udělá nešťastným dalšího chlapa. Tak jako Donáta, tak jako jeho.“

„Betty pozoruje z okna své prodejny drobotinu, která se dnes vrací ze školy s vysvědčením; uvědomuje si to, co už za války předpovídal Donát: jestli to tady jednou vezmou komunisti, budou lidem kartáčovat mozky. Začnou u dětí, pak u starých lidí… a to, co bude uprostřed, se ze strachu přizpůsobí. Ona ale už poznala i to, žen střed se bouří, hned po únoru přišla první velká emigrační vlna, se kterou se s Eduardem nesvezli, s novorozenými dětmi to prostě nešlo a bez nich by neodešla. Do roka ale už budou pryč, nic ji tu nedrží. Stále ještě čeká na dopis od rodičů, kteří by ji měli pozvat na návštěvu, psala jim už v únoru a doufá, že jejich starý svár bude zapomenut, a ona nepřijde o hnízdo, v němž se bude moci usadit – než se rozkouká. V osmatřicátém roce odcházela bez jejich požehnání, utekla proti otcově vůli… ale kdo by se mohl divit holce z nemajetné rodiny, která se o všechno dělila s pěti staršími sestrami? Po válce se jí máma s tátou ozvali a žádali, ať se vrátí do Bradfordu, ale ona nechtěla. Když jim vloni napsala o těhotenství, odmlčela se. Teď ale nutně potřebuje jejich zvací dopis, bez něj se těžko podívá na Západ… Má vztek, jak lehkomyslně se zbavila svého občanství. Říká si, že už musela mít mléko vražené do hlavy, když na to přistoupila. Dnes mohla být svobodnější.“

všech 3 citátů najdete u autora