veronika4001 přečtené 351

Po hlavě 2009, Michael Frayn

Beletristická kniha Po hlavě od M. Frayna je dokonce poučná; tolik životopisné a výtvarné historie z Brueg(h)elovy tvorby jsem nikde nečetla. Nejsem odborníkem na dějiny umění, ale taková přímočarost v uchopení jeho děl a až animozita boje o ně je neuvěřitelná. Autor je zřejmě sám kunsthistorikem a čerpal z archivů, nebo je poučeným laikem v blízkém okolí kunsthistoriků zasvěceným do děl Brueg(h)ela, protože se v knize zabývá snad až vědecky shodami a rozdíly v dílech tohoto malíře a hledá právě v obrazu Veselice shodné prvky, které by formálně poukazovaly na Brueg(h)ela. Dokonce i signaturu autora studoval. Teprve v této knize jsem se na příkladu dozvěděla, že vedle ikonografie existuje i ikonologie a jaký je mezi nimi rozdíl. Beletrie podaná s teoretickým výkladem, a to tak, že bych to v koncepci hodnotila napůl. Musím říci, že tomuto malíři opravdu nerozumím, resp. neznám jeho tvorbu a kniha, připadá mi, pracuje s tím, že čtenář bude mít o Brueg(h)elovi alespoň teoretický základ. Knihu bych neváhala zařadit do teoretických svazků, možná by se zahanbil i ten nejprotřelejší uměnovědec. Proto jsem několika pasážím v knize nerozuměla a myslím si, že kniha je přednostně určena čtenářům výtvarného zaměření v období Brueg(h)ela.... celý text

Houpačky 2021, Lucie Konečná

Krásné a nezastavitelné s neutuchajícím žárem života. Tolik elánu a schopnosti žít a užívat nemám ani já ve svých téměř 42 letech. Těm ženám může leckdo závidět - chtít zkusit nevyzkoušené. V jejich stařeckém věku si počínají myšlením (i přes počáteční Alzheimerovu nemoc Zdeny) velice mladistvě a hbitě. Líbí se mi jejich nevázané čertoviny a hlavně až primitivní přímočarost v jednání a elementární radost ze života i s těmi útrapami, které přináší. Za svůj věk se nestydí, berou ho jako další plynoucí metu, které je třeba využít (vždyť už se nebude opakovat, tak proč toho nevyužít a nezařádit si?). Kniha je hezká česká. Líbí se mi její energie a náboj.... celý text

Rituál 2020, Adam Nevill

Konečně čistý horor bez příkras thrillerů a detektivek. Ne každý tento žánr umí psát, protože ne každý specificky hororově myslí. Dnes se běžně v řeči hororů má na mysli thriller a tyto žánry se zaměňují, protože je spoutává něco společného, a to napětí a poutavost. Kniha Rituál poskytuje standard hororu, pracuje s hororovými prvky, je tam hodně fantazie, napětí, v ději cítím scénografii jako promyšlené a plánovité jednání ze strany autora, ale i hlavních hrdinů s výjimkou Lukeových přátel. Nutno dodat, že jsem se ani na chvíli nenudila, vždy vystrkávala růžky moje pravidelná očekávání běhu událostí a v závěru jsem byla vyčerpaná, nikoliv z důvodu počtu stran v knize, ale obsahu děje, který neztrácel na dramatičnosti a příchodu nových chvil a situací, s nimiž nadcházelo peklo v podobě démonické lesní příšery. Kniha měla velký spád, četla se skvěle a já jsem nasycena a konečně spokojena.... celý text

Charlotta: Žena T.G.M. 2018, Lenka Slívová

Nikdy jsem nebyla na četbu memoárů, nicméně při výběru knihy jsem byla vedena nepopularitou tématu a tudíž pro mě námětem veskrze zajímavým. T. G. M., Edvard Beneš a M. R. Štefánik jsou známá témata, ale co my víme o manželce T. G. M. Charlottě Garrigue Masarykové? Nic. Moc se o ní nepíše, pokud ano, tak jen jako o manželce velikána politických dějin. A to je málo. Ona byla tou velikánkou, ona byla ta, kdo nesl břímě a pevně ve svých rukou třímal otěže. Masaryk byl bouřlivák a nestálý, tichou vodou, jež břehy mele byla Charlotta. Vždy pevná a hlavně v úvahách stabilní s nadhledem, nesoucí zátěž celé rodiny, Masarykových kolegů a přátel a lidí, kteří s nimi byli obeznámeni. Vždy stála na hranicích možného a vždy pevně za svým mužem. To ona, byť skrytě a anonymně se zasloužila o Československo. On na povrchu, ona uvnitř. Masaryk jí v životních inspiracích naslouchal. Zpočátku se mi zdálo, že se "zahodila", protože její potenciál byl vyšší (více než Masarykův), ale pak jsem si uvědomila, že její potenciál byl realizován, byť přes někoho jiného. Československo vzniklo na jejím potenciálu. Byl cíl vybudovat Československo nakonec Masarykovým cílem, nebo cílem jejím? Její myšlenky došly k realizaci a toho se chopil její manžel. U něho a pro něj vždy měla prostor a vždy jej intelektuálně naplňovala, možná až zosobňovala. Masaryk nebyl figurkou, to rozhodně ne (!), jen chci říci, že byl nenápadně kvalitativně ovlivňován v míře, v jaké se vždy manželé ovlivňují, možná až neuvědomněle veden. On byl tou pověstnou hlavou, ona tím krkem. Kniha velice krásně napsaná, oddávající se popisu charakteru Charlotty podle různých životních předělů a vzpomínek. Jednoznačně doporučuji, protože takhle lze alespoň málo poznat z pramenů a snad i Masarykovy živné půdy. ... "Ktož sú boží bojovníci." ...... celý text

Řeka 2020, Peter Heller

Kniha Řeka má výborné téma a čte se tak jako řeka - klidně, volně, přirozeně a přitom splavně tím, že čtenář si odnáší mnoho informací o způsobech plavby kánoí a hlavně o způsobech přežití v kritických životních podmínkách na vodě, na jejích březích a v lesích. Hlavní hrdinové utíkali nejprve před požárem, pak před manželem zachráněné ženy a před lovci. Z vodáckého koníčku a plavby několika řekami za dobrodružstvím se stal boj o život a úkol přežít. Autor má vytříbený spisovatelský styl a ačkoliv jsou pasáže knihy někde obecné a příliš nezabíhající do detailů, jeho neochvějným vypravěčským stylem nakonec zjišťuji, že on věci detailně popisuje, ovšem beze slov, procítěně. Tím jak upoutá příběhem a i tím obecnějším popisem přírody se čtenář do toho detailního dostane sám svojí představivostí. Úplně jsem ty potáplice slyšela, soby a medvědici s medvíďaty viděla, i ten požár a dokonce jsem z něj kouř, kousky dřeva a létající popílek cítila. Každou ránu a zlomeninu jsem slyšela a cítila, každé křupnutí. Oduševněle napsaná kniha, jako bych na vodě, na plážích a v lesích s nimi byla.... celý text

Písky času 2006, Barbara Erskine

Kniha Písky času je soubor povídek prokvetlých romantikou a duchařinou okořeněných špetkou dobrodružství. I tady se Barbara Erskine projevuje jako výborná vypravěčka krátkých, ale výstižných příběhů, ze kterých si lze odnést i ponaučení. Oceňuji pokračování knihy Šepoty v písku. Musím říci, že mě udivilo, že Luisa nakonec lordu Castairsovi ve svých tužbách (!) podlehla (byť ve snu), i přes morální úskalí, které se v lordu v podobě hrubiánství a sobectví nacházelo. U Barbary Erskine jsme zvyklí, že se kapitoly u jejích knih člení do dvou časových linií, které se střídají. U této knihy povídek to není; tady se přítomnost mísí s minulostí zároveň v jedné kapitole, ale Barbaru Erskine poznávám. Ty povídky jsou kromě stejného jazyka stejného zaměření.... celý text

Chaos 2020, Patricia Cornwell

Na příběhu oceňuji svěžest podání a činorodost hlavní aktérky Kay, forenzní patoložky, která byla celý den a noc vzhůru, aby se mohla věnovat případu, který čistě nenáhodně souvisel s příbuzenskými vztahy její rodiny. Dát jeden den a noc do celého příběhu znamená dostát vysoké kvality, energie, svižnosti a temperanentu počtení. To vše ve mě vyvolalo zářný požitek a dychtivost číst dál. Zapředla jsem se do sítí a z příběhu jsem nemohla uniknout. Dozvěděla jsem se o forenzní patologii a spolupráci hrdinky s FBI, která, jak bylo řečeno, se nesmí ze strany FBI a její součásti CIA přehánět. Tím, že se autorka zabývá forenzním lékařstvím, dostává kniha (příběh hrdinky je další knihou v sérii) reálný a neumělý rozměr, zvláště v případě jednoho prožitého dne, do kterého jsou nahuštěny všechny situace, dvě vraždy, všechna jednání, vztahy, popisy osob, charaktetistika prostředí a atmosféry včetně popisu a vystižení činností, které postavy charakterizují. Jinými slovy hodně muziky na tak malém prostoru. Jediné, co bych vytkla je, že autorka vždy začne s nějakou osobou a na tom začátku ji jaksi opomene někam přiřadit, takže nevíme, co tam ta osoba dělá, v jakém vztahu a s kým je, tedy ke komu patří a jaká je její role. Abych pravdu řekla, ani nevím, kdo ten hlavní vrah - Carrie vlastně je? Je to sestra Kay? Pokud ano, vlastní nebo nevlastní? Její neteř (to pochybuji)? Někdo, kdo usiloval o Dessiho? Nebo je to opomenutý člen rodiny? Jaký? Kdo a kým tedy je? Tuto skutečnost měla autorka nějakým (skrytým) způsobem nastínit, aby čtenář netápal a měl ve vztazích jasno. To je nejdůležitější, pak se totiž stává, že příběh nebaví, protože čtenáři mají v postavách "chaos". Jinak moc pěkný příběh, který chytne a do konce knihy nepustí.... celý text

Střetnutí 1992, Frank Peretti

Je důležité, aby si člověk uvědomil, že ve fantastkním světě žije řada démonů, kteří žijí život a vize člověka, k němuž a do něhož se obrací. Existují dvě strany lidí (hodní, zlí), za nimiž stojí dvě strany démonů (ochránci, ničitelé). Příběh rozpoutává mezi nimi válku tak, jak nastává a pokračuje válka mezi oběmi stranami lidí. Zlo ke zlu, dobro k dobru. Každý má ve válce svého démona, který ho chrání a svého ničitele, který se ho snaží zlikvidovat. Tady jsou síla a odvaha na druhém místě. Jediný, kdo pomůže je Bůh a utkvělost myšlenek na něj. Bůh je skrze příběh viděn jako shluk myšlenek v naději na nebeskou pomoc, kterou je možné přivolat modlitbou. Díky příběhu jsem začala přemýšlet, zda mám dnes i já nějakého dobrotivého démona, který stráží moje tělo i duši a zda mě vůbec může vidět, zda může cítit to, co já prožívám a zda mi může nějak pomoci a ovlivnit můj život směrem k lepšímu. Možná v onom ďábelském světě také existuje můj zlý démon, který mi přeje zatracení, které se nakonec vyjeví jako důsledek špatných náhod, rozhodnutí a neštěstí v mém životě. Myslím si, že vyjma několika šťastných či nešťastných okolností v tomto životě, které mohou být pouhou souhrou mého nyní žitého nebo prožívaného života, tu správnou a jedinou pravdivou odpověď najdu v jiném životě, pokud po smrti nějaký je. Příběh je velice zajímavý a popisuje, jak autor vidí život ve světě; to, že je dvojí (lidský ve smyslu člověka na straně jedné a nebeský či ďábelský ve smyslu démona na straně druhé), a že člověk je tedy ve své podstatě nazírán dvojím pohledem.... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Příběh plný osobního lesku, toho, co nazýváme Osobním příběhem je cestou k nám. Je to informace o nás a s naším odhodláním. Příběh pojednává o pastýři Santiagovi a jeho sebepoznání formou Osobního příběhu, který mu ukazuje cestu k němu samému; k tomu, o čem jeho individuální život je, po čem touží, čím musí projít a co musí poznat, aby nalezl tu nejniternější a zároveň nejhlubší informaci o sobě. Je to zákoutí a přitom tak hlavní věc jít si za svým životem, za tím, po čem naše srdce touží a zároveň čím si musíme projít, abychom poznali, k čemu nás náš život předurčil, k čemu je naše já ve světě. Příběh je psán jednoduchým jazykem a je vyprávěním, i když některé pasáže ve výrocích jsem chápala méně, takže jsem se musela hlouběji zamyslet nad tím, jak to ta osoba ve své roli myslela a co tím chtěla říct. Kniha je plná známých mouder, z nichž nejznámější je to o Vesmíru. Nicméně mně se líbila i jiná jako například o Narcisu, což je moudro hned v úvodu, nebo "Bůh možná stvořil poušť proto, aby se člověk mohl usmát při pohledu na datlovníky." V knize jsou moudra o lásce (pomíjivosti fyzické přítomnosti v lásce), o přítomnosti v čase (co uděláš lepším v přítomnosti, bude lepší i v budoucnosti), nebo o pokladu, ke kterému se Santiago na konci svého putování dostává. Díky příjemnému jazyku, který lahodí mysli a podání příběhu v životních myšlenkách považuji knihu za příjemného odpočinkového společníka a jsem ráda, že jsem si ji konečně, po dlouhé době přání a odříkání přečetla.... celý text

Černý kafe 2019, Sophie Loubière

Kniha se zpočátku nečetla moc valně, na překážku mi bylo plno zbytečných postav vsazených do děje, které v něm ani nenašly uplatnění. Na příběh vůbec nenavázaly a nijak se s nimi už nepracovalo, a to je nehorší - získat do příběhu osoby, dát jim jméno a nepracovat s nimi, když čtenář očekává, že s nimi naopak pracováno bude, že jim bude přidělena nějaká role, funkce, činnost, vztahy, nějaká individualita. Jakmile se v příběhu mihla nějaká osoba, už dostala jméno, z něhož ale nic nevzklíčilo a čtenář nevěděl, kam ho má zařadit, k jaké skupině lidí. Nakonec tyto osoby zůstaly samy bez dalšího provázání s textem. Příběh byl delší, což je v pořádku, protože tam bylo více děje, aktuálnosti případu, přistupovaly další a další osoby, další indicie při řešení a nakonec rozuzlení. Co se mi velmi líbilo, a to opravdu oceňuji, byly krátké kapitoly. Vcelku pěkné počtení, kdyby bylo ubráno na osobách, dala bych o hvězdičku více.... celý text

Jako o život 2019, Lisa Jackson

"Je to něco jiného, než co u Lisy Jackson znám." Přesně tohle jsem si říkala, když jsem začala knihu číst. Začátek je uvozen nelegální adopcí dítěte ženou, která vlastní dítě a manžela ztratila (autohavárie) a která odjížděla z právnické firmy, kde byla zaměstnána, hledat nový život. Adopci dítěte jí nabídl její nadřízený. Kniha je členěna do několika sekcí podle hlavních hrdinů a tyto sekce vypráví o okolnostech jejich narození, dětství, mládí a dalším životě vybroušeném krutostmi osob, s nimiž svůj život sdíleli. Zabíhání do soukromých životů hlavních hrdinů je důležité pro pochopení spletence vztahů sesterských, bratrských, blízkých příbuzenstev a dalšího soukolí. Tady šlo o boj, ve kterém měly místo peníze, lži, sex, manipulace, úklady a ubližování (psychické, fyzické). Dvě odlišné společenské vrstvy, dva odlišné rody s odlišnými životy a východisky, přesto provázané krví, myšlením, emocemi a city. Autorka mě velice překvapila, jak se jí vše podařilo skloubit a pozor! bez toho, aby šlo o thriller v tom řádu, v jakém je zvyklá psát, tedy počínaje vraždou, s obsahem vražedných a/nebo sebevražedných úmyslů. Poradila si jiným uvozením a jiným záběrem, kterým je rodové schizma. Podle mého názoru výborně zvládnutým, na Lisu Jackson až netypickým, alespoň já jsem jiný začátek u thrillerů než vraždu při sportu nebo vraždy při shromažďování různých předmětů do sbírek, nezaznamenala. Od nelegální adopce se odvíjí celý příběh, který je svým sepětím, okolnostmi a hlavně deformacemi rodů a cíli odlišný od toho, co u autorky znám, a to je příjemná změna, protože nyní vím, že autorka je nezávislá na svých příbězích, na tom, jak škatulkuje a jak své příběhy rozmáchne v několika knihách v sériích i románů samostatně vydaných. Skvělé. Impozantní. Stejná a přitom jiná Lisa Jackson.... celý text

Lexikon lektvarů paní Daneové 2010, Katherine Howe

Příběh Lexikon lektvarů paní Daneové mě velice překvapil zaujetím autorky pro historii a zároveň obrodu čarodějnických procesů ze Salemu z roku 1692. Autorka Katherine Howe je zasvěcená vypravěčka s univerzitní znalostí získanou studiem a především doplněnou významnou částí svojí doktorandské práce, pro kterou čerpala ze zdrojů univerzit, knihoven a jiných veřejných a soukromých institucí i fyzických osob. V knize využila skutečných událostí a skutečných jmen, např. všech šest žen souzených a oběšených za čarodějnictví. Rovněž využila opravdových nástrojů a postupů čarodějnických procesů, příběhů a života čarodějnic. Dokonce sdělila, že ke dvěma čarodějnicím (jedné odsouzené, jedné obviněné) v salemských procesech, a to k Elizabeth Howe a Elizabeth Proctor směřuje přímo její rodinná vazba. Dalo by se říci, že sama autorka se zhostila role hlavní hrdinky příběhu, protože příběh je takový zkoumavý a pátravý (skoro mi připadá, že chce až osobně vědět, jak to je). Samotný příběh se odehrává ve dvou časových liniích, což je pozitivum, protože do problematiky salemských procesů by měl být neznalý čtenář uveden. Jakmile je seznámen, pak snadno pochopí touhy hlavní hrdinky - doktorandky po poznání svých předků a po tom, co je spojovalo/spojuje (babička Sarah, blízcí příbuzní, matka Grace) a vlivem poznávání se roztáčí pomyslné kolečko děje magie a jejích symbolik. Klíčem je kniha lektvarů používaná Deliverancí Daneovou a Bible. Obě dohromady pomáhají léčit i uvrhnout do kletby. Příběhy psané na pravdivém základě jsem si oblíbila, protože tady se autor pro svou knihu namáhal studiem, k němuž využíval archivy a výzkumné instituce. Vedle toho příběh tím, že je beletrií, je zajímavý, přitom ale současně splňuje přízvisko naučnosti, tedy čtenáře obohatit o nové (pravdivé) informace. Příběh je beletristicky pro mě nový, velice poutavý, čtenáře vtáhne hned do děje a hlavně - nezanechává otazníky. Čtenář má tak pocit, že se autorka dopodrobna salemskými procesy zabývala, a že ho neodbyla jen něčím povrchním. Kromě toho, a to mě zaujalo možná nejvíce, příběh vysvětluje, že středověké čarodějnice se od čarodějnic tak, jak si je představujeme my, liší tím, že mají na koštěti ve slámě zapíchnutou svíčku a pozor nemají kočku (prý je s čarodějnicemi spojené jiné zvíře, často žlutý kanárek). Každopádně zajímavé a poučné právě proto, že autorka pracuje s historiografií a je vidět, že si s knihou dala hodně práce. Chtěla bych si přečíst ještě jedno její dílo, a to Posedlost.... celý text

Prokletý ostrov 2017, Lauren A. Forry
odpad!

Může se, bohužel, někdy stát, že knihu nedočtete. Ačkoliv se vždy snažím knihu dočíst, v tomto případě, vysílena, jsem ji musela odložit. Ze začátku to byl zmatek v osobách, takže nevíte, kdo ke komu patří. To se někdy stává. Neodradilo mě to, protože i za této nepřehledné situace se příběh začal rozbíhat. Následovalo další zklamání v podobě absence pochopení samotného příběhu. Myslela jsem si, že jsem ho až do strany 127 pochopila, ale autorka udělala rázný přešlap tím, že místo, aby čtenáři potvrdila pochopení příběhu, tak začala příběh zašmodrchávat, takže nakonec jsem měla pocit nepochopení již dříve pochopeného. Když už nechci, aby čtenář rozeznával jednotlivé osoby (nechápu proč, když každá má svoji roli a jsou jí přikládány důležité vlastnosti a funkce!), tak alespoň se snažím zapracovat na příběhu. Tragikomická změť osob a nějakých do sebe zapletených situací, které vůbec na sebe nenavazují, nejsou v souladu a ani třeba jako rozporuplné nejdou k sobě, vyvolává v čtenáři nechuť číst dál, pocit promarněného času a zvláště otazníky, proč autorka vůbec píše, resp. co ji k tomu vede. Autorky mi bylo v tomto smyslu líto, protože zřejmě hledala někde uplatnění.... celý text

Tajemství Abigale Hall 2018, Lauren A. Forry

Myšlenka zpracovat pokračování Brownawelova šílenství byla výborným nápadem, jen příběh vyzněl trochu chaoticky. Jádro mi připomnělo série Lisy Jackson, neboť vrahové této autorky většinou shromažďovali lidská těla do svých sbírek. V Tajemství Abigale Hall šlo o pokračování sbírky, pokračovatelem Brownawella byla paní Pollardová. Pokračujícím sbírkovým předmětem měla být Eliza a pokračovatelem její sestra Rebecca. Příběh mě svojí nápaditostí zaujal, bohužel, sepsán byl méně pochopitelně a částí vykreslených do dramatu bylo také málo, ačkoliv tam naopak o drama, hysterii a okamžiky napětí šlo. Myšlenka na příběh byla skvělá, ale nebyla propracovaná a dotažená do konce.... celý text

Ostrov Duma Key 2008, Stephen King

Knihu jsem četla, když jsem byla poměrně silně nachlazená. Vybrala jsem si ji pro období nemoci záměrně, chtěla jsem, aby odvedla moji pozornost od nemoci k zážitku. Povedlo se. S. King má doménu v minimálně jedné věci, a tou je, že bravurně zvládá silné příběhy hororového žánru o několika stovek stran. Jiný autor by byl již vysílený, ale temperamentní King se nevzdává ani na poslední straně, na které má stále co nabídnout. Tito beletrističtí velikáni - To, Pod kupolí a Ostrov Duma Key - mohou mít bez dalšího pokračování. S. King je literární psycholog a je to znát nejen na psychické rozpracovanosti a typice povah osob, ale také v celkové koncepci a nasazení příběhu. Ta síla, kterou dokáže čtenáře hnát stále vpřed. Na první pohled uzavřený příběh, nakonec snese pokračování, a v tom je další psychologie. Vyčíslit to tak, aby byl čtenář spokojen a přitom si ponechat otevřená zadní vrátka. A to ne každému se podaří.... celý text

Hora mrtvých 2020, Jeremy Bates

Jeremy Bates je výborný spisovatel, umí nakládat s podrobnostmi, tam kde je zapotřebí zatlačit a využívat jich. Netušila jsem, že tak zdatně ovládá literaturu faktu, protože jsem mu pro Les sebevrahů připisovala spíše roli autora thrillerů. Kniha Hora mrtvých není thrillerem, protože z větší části čerpá ze skutečného případu, a tedy faktografických znalostí o Djatlonově výpravě. Obrysů thrilleru nabývá až od poslední čtvrtiny příběhu a podle mého názoru, tato čtvrtina mohla být sepsána způsobem, který by opět upoutal směrem ke skutečnému případu, tj. rozklíčoval by, co stálo ve skutečnosti za zmizením Djatlonovy skupiny, ale neuváděl by nic najisto. Bohužel poukaz na yettiho není nejvhodnější a sem nezapadá. Zpočátku Bates začal neuvěřitelně náročně, těžkým popisem toho, co se stalo, vše vedené ve dvou liniích, až mě to trochu mátlo a musela jsem se v textu vracet. Ten text, který zabředával do podrobností uchopil pointu a byl zároveň přitažlivý, očekávala jsem, že taková bude celá kniha a já četla dál a dál. Domnívala jsem se, že obtížné bude i vysvětlení záhady zmizení Djatlovovy výpravy, že sám čtenář bude muset zapojit svoji mysl a fantazii, aby na to přišel, jestli vůbec. Domnívala jsem se, že tak, jak není uzavřel případ Djatlova, tak nebude uzavřen ani tento příběh, resp. tato kniha, která mohla přijít s různými alternativami řešení, ale zároveň by nic jistého a tak zřejmého jako je yetti nepřinesla. Mohl to být další neuzavřený příběh, který by neztratil nic na svém půvabu, protože samotný příběh nedělá jeho závěr. Příběh nemusí být uzavřen, ale závěr musí mít příběh, a to si myslím, že Bates neustál. Ačkoliv začátek byl těžkopádný, měl vyšší (přidanou) hodnotu, na rozdíl od konce příběhu, který byl napsán tak, aby příběh nějak skončil. Příběh ale nemusel skončit, záhada zmizení Djatlovovy expedice je také dosud nevyřešena a přitom dramatičnosti a možností úvah by stále přibývalo a přibývá vzhledem k tomu, že o této záhadě byl napsán další příběh tedy kniha Hora mrtvých. Takže zajímavých úvah může být skutečně plno a tak, až sofistikovaně, jak příběh začal, mohl skončit. Chtělo to jen další podobný záběr, a to už podle mého názoru Bates neutáhl. Škoda. Myslím, že kniha měla opravdu velký potenciál, který však nebyl plně využit, resp. byl zničen ukvapeným závěrem vypovídajícím o ničem.... celý text

Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet 2018, Sherry Argov

Knihu jsem celou nepřečetla. Není to tím, že by mě nebavila, ale tím, že jsem četla její předchozí díl Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč, který jsem vyhodnotila jako postačující. Pokračující kniha Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet hodně z té první přejímá (a to doslova!) a já se cítila tak trochu ošizená. Kromě toho už jsem neměla potřebu se potvorami nadále zabývat, protože vše už bylo řečeno v díle prvním.... celý text

Mráz pod kůží 2020, Allie Reynolds

Příběh má svoji pointu a určité zařazení, kterého chtěla autorka dosáhnout, četl se vcelku dobře bez zaškobrtnutí. Zaujal mě tématem, protože thriller ze závodního snowboardingu jsem nikdy nečetla. Jediné, co mi hodně vadilo byla nepřímá řeč. Ne vždy se pro psaní beletrie nepřímá řeč hodí a tady vyloženě vadila. Nepřímá řeč v tomto případě příběh brzdila, nestmelovala ho tak, jak by bylo žádoucí, ubírala jeho svěžesti a oslovení čtenáře, kterého více autoři beletristické literatury zaujmou, pokud píší přímou řečí. Přímá řeč totiž snadno čtenáře dostane do děje a on se pak cítí zúčastněný a někdy se dokonce dostává do role hrdinů, nebo jim alespoň fandí. Tady to bylo naopak. Příběh vlivem odstupu způsobeného nepřímou řečí čtenáře tolik neoslovoval, cítila jsem se nezúčastněná, nevtažená do role, tak trochu v zákrytu, zpoza sledující. Věřím, že kdyby autorka použila přímou řeč a větší dávku záhadnosti a skrytých intrik hlavních hrdinů (mám na mysli zejména Saskii a k závěru rozkrývání intrik Odette) kniha by si u mě získala více sympatií a docílila by opravdovému thrilleru. Je to autorčina prvotina a uznávám, že mohlo být lépe, ale na druhou stranu, je to dobrý odrazový můstek. K dobru přičítám, že jsem získala poznatky ze závodního snowboardingu, nejen používáním termínů, ale i vztahy mezi hlavními aktéry.... celý text

Správní právo. Obecná část 2019, Martin Kopecký

Skriptum obecně hodnotím kladně k teorii. K praxi už tak použitelné není, neboť ve většině částí přepisuje ustanovení právních předpisů (většinou zákonů) a ani není použitelné jako komentář, protože pro praxi nic nevysvětluje a nijak ji neobohacuje. Kniha je opravdu jen skriptum a nelze ji použít jinak.... celý text

Anna a král 2000, Elizabeth Hand

Film jsem shlédla jako první, a to několikrát, protože jsem se ho nemohla nabažit. Unikátní herecké obsazení, které v případě obou postav bylo protikladem po všech stránkách. Líbilo se mi prostředí filmu, to bylo to, co mě lákalo. Ta bohatost, pestrost, uhlazenost manýrů, líbivost, někde divoká příroda, takové to zřejmé okolí krále. Kniha tuto atmosféru ne úplně na všech místech dobře zachytila. Poznávám, že některé příběhy je třeba podkreslit něčím, čím by více zaujaly, něčím, co je charakterizuje, něčím, čím dokáží oslovit, a to vizuálně. Kniha mi v tomto smyslu připadala dost fádní, ačkoliv já jsem milovnicí knih! Král, ze začátku despota, později na poměry příjemný člověk. Anna učitelka s břitkým jazykem, se smyslem pro pravdomluvnost a spravedlnost. Jodie Foster má ostřeji řezanou tvář, takže postavy samostatných žen a tzv. semetrik, které se nedají, na ni dokonale sedí. Přiznám se, že herec mi byl cizí a dokážu si ho spojit pouze s tímto filmem. Knihu v poměru k filmu jsem považovala spíše za nástavbu, za jakýsi dodatek pro připomenutí. Otevřela jsem ji a viděla jsem ten film. Kdybych ho neviděla, nevím, jestli bych hodnotila tak, jak hodnotím nyní.... celý text