tsal přečtené 542

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Jsou knihy, které jsou skvělé, snad i geniální, s potenciálem změnit vám život, a vy se k nim přesto nikdy nevrátíte. A pak jsou knihy, které možná nejsou nejlepší z nejlepších, ale dotknou se vás u srdce a stanou se stálou součástí vašeho života. Takovou knihou je pro mě Zpěv drozda. Příběh budoucího Adama, Evy a Boha neoplývá adrenalinem, ani přemírou zápletek. Emoce vzbuzuje konstantně od začátku do konce, odzbrojujících citových nárazů se však nedočkáte. Postavy nejsou ani zvláštní, ani ničím výrazné, mohla by se jimi stát většina z nás. Styl psaní rozhodně není špatný, ale zároveň se nevyznačuje ničím speciálním, co by ho povzneslo nad jiné dobré autory. Ovšem hlavní myšlenka knihy, ta pro mě bude vždy vysoko. Zatímco si Bradbury ve svých 451 stupních Fahrenheita vystačil s likvidací jakékoliv vyšší kultury, Tevis šel ještě dál a lidstvo nezbavil jen podnětů k přimyšlení, ale i myšlení samého. Všechna práce se hodila na roboty, podpora individualismu došla tak daleko, že se jakýkoliv bližší kontakt mezi lidmi stal protizákonným, sex se změnil na vyprázdněnou útěchu základní tužby, kultura zcela vymizela a myšlení nahradilo drogové opojení. Situace je tak mnohem depresivnější, protože jak se můžete probudit ze spánku, který si sami nevědomky ordinujete? Přesto se to dvěma lidem povede. Po malých krůčcích zjišťují, že kolem nich existuje svět, v němž je možné všechno. Člověk jen musí umět to, co nás dostalo ze stromů do měst - zformulovat myšlenku. Vyjádřit názor. Knihy a četba, potažmo filmy, které zde sehrály roli buditele vlastně nejsou až tak důležité. Místo nich by mohlo být cokoliv, co vás donutí se na chvíli zastavit a přemýšlet. Zpěv drozda pro mě tedy není jen oslavou četby, ale hlavně oslavou všech těch maličkostí všedního života, které nás dělají, kým jsme. Zároveň je také varováním před tím, čím bychom se mohli stát.... celý text

Protože se stmívá 2017, Jana Rečková

Jana Rečková, s níž se teprve seznamuji, je zřejmě žena mnoha stylů vyprávění a žánrů. Jedno se však napříč jejím spektrem táhne neustále – úderná stručnost a přímost. Zatímco ve Virtuálních vrazích jsem ji proto milovala, její povídková forma u mě zase poněkud propadla. Obzvláště v některých povídkách, které mi nápadem přišly naprosto geniální, až přílišná stručnost naprosto zabila pointu, která by mohla být dobrá, kdyby se jí věnovala víc jak jedna věta. Na druhou stranu s formou povídek vyjma Japonců bojuji tak nějak plošně, takže problém bude asi jen ve mně. Jinde však pointa byla dotáhnutá k mé spokojenosti a text mi doslova sebral dech. Ať už šlo o sci-fi horor, městkou fantastiku, thriller či prostě jen skoro obyčejný život několika bývalých, často jsem narážela na prvky, které mě naprosto konsternovaly, o nichž jsem musela přemýšlet nebo u nichž mě přes vší korektnost a zjemnělost kolem rozhodila nahá a ničím nezastřená upřímost odprezentování. Odhalení pravdy, něčí smrt, rozloučení… Běžná věc, přesto mě tady často udeřila do srdce. Také musím pochválit originalitu. Ve sbírce nenajdete jedinou povídku, která by neměla alespoň špetku neotřelosti – buď zcela novou ideu, nebo nový pohled na již známou. I po měsíci mi stačí se podívat na název nebo velmi krátký úryvek textu a vše se mi jasně vybaví. A to už v mém sklerotickém případně sakra něco znamená! Mám-li ze sbírky vytáhnout kusy, které stojí za zmínku, rozhodně to budou nostalgická a lehce hororová Poslední píseň Tonyho M, brutální a neotřelé Nové bydlení či lehce necudná zato velmi hororová sci-fi Nebylo ráno. Nejméně mě i přes mou lásku k podpatkovým botám zaujala Sedm a více mil, jejíž smysl mi naprosto unikl.... celý text

Marťan 2014, Andy Weir

Marťan je hodně skvělá věc. Takový Robinson Crusoe, který místo na ostrově skončil na Marsu, a místo Pátka mu společnost dělá neoblomný smysl pro humor a optimismus. I přes zdánlivou lehkost, s níž Mark Watney popisuje svůj každodenní boj o přežití, mě po celou dobu šimral mráz po zádech. Spousta sci-fi se odehrává ve vesmíru, ale ten je obvykle jen prázdnou kulisou. Příliš málo titulů vám opravdu dá ochutnat, jak nebezpečné a člověku nepřátelské prostředí to je. Marťan je rozhodně jednou z těchto knih. S každou chybou či poruchou se nejprve zasmějete Watneyho vtipu a pak vám dojde, jak blízko byl ke smrti. Jaký zázrak je, že ještě dýchá. A co všechno (čímž myslím absolutně všechno) se kdykoliv může pokazit a zabít ho. Je to dobrodružná cesta, jejíž konec sice vidíte jasně, ale přesto vás dokáže napnout od začátku do konce. A taky vás donutí ocenit, jak fajnové místo Země a váš útulný koutek na ní vlastně je. Jedinou slabinou tu pro mě byl častý technický výklad. Nestydím se přiznat, že jsem typická blondýna, která věří, že žárovky svítí díky malým trpaslíkům s pochodničkami. Výroba vody z plynů a ohně pro mě tedy byla naprostou španělskou vesnicí, jejíž princip bych skutečně nepochopila, ani kdybych chtěla. A já nechtěla. Zde nastupuje výhoda audioknihy (která je jen tak mimochodem rovněž skvělá). Odignorovat nezábavnou část v textu je podstatně těžší než odignorovat nezábavnou část zvukové stopy. Zážitek z četby mi tyto pasáže tedy zkazily jen minimálně. Technická linka knihy je nejspíš také zajímavá, ale mně ke spokojenosti stačila jen ta dobrodružná.... celý text

Atlasova vzpoura 2014, Ayn Rand (p)

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha? Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci. Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála. Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí. Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.... celý text

Abeceda personalisty 2016 2016, kolektiv autorů

Tato kniha mi doslova vytrhla pracovní trh z paty. K práci personalisty jsem přišla jako slepý k houslím a jen díky Abecedě personalisty jsem se začala v oboru orientovat. Po roce praxe je spolu se Zákoníkem práce stále mou pravou rukou. Krom personalistické teorie, historie a současných trendů obsahuje všechny důležité informace v jasně srozumitelné a stručné formě, nabízí příklady z praxe, několik vzorů a u sporných věcí i nejčastěji preferovaný výklad. Rozhodně doporučuji jak profesionálům, kteří čas od času potřebují připomenout méně užívané oblasti, i laikům preferujícím prežvýkanou verzi ZP a souvisejících zákonů.... celý text

Do tmy 2015, Anna Bolavá (p)

Do tmy je hodně zvláštní kniha. Přitáhla mě k ní chvála, která se ozývala snad ze všech koutů internetu, a tak jsem ji jednoho dne v knihovně popadla, přestože jsem nevěděla, co přesně čekat. Anna je svérázná hrdinka s až extrémními vlastnostmi. Na jednu stranu ji musí člověk obdivovat pro její duševní sílu, odhodlání, píli a ochotu obětovat i nějakou tu krev pro svůj cíl. Je to v zásadě něžná duše s citem a pochopením pro přírodu a její vnitřní monology probouzejí chuť vyběhnout do přírody a projít se vysokou trávou. Na druhou stranu se jí a o ni bojíte. Je šílená. Těžko říct, zdali je šílenství zdrojem jejích fyzických potíží, nebo zda jsou její fyzické potíže zdrojem těch duševních, či měla smůlu a chytla obojí nezávisle na sobě. Bez pochyby je však fyzicky i psychicky narušená a to jí znemožňuje žít normální život. Začlenit se, udržet si přátele, mít fungující vztah. V jejím životě je jen sběr, kterému obětuje vše. Snad protože je pro ni tak důležitý, snad proto že si myslí, že je to jediná věc, kterou jí nikdo nesebere, která neodejde. Rovněž se mi líbí vhodně zvolený název. Skutečně začínáte na světle. Na slunné polednem prohřáté louce a pak se dnem za dnem, stránku po stránce sunete do tmy, do míst, které by spousta z nás nazvala peklem. Je to příběh o člověku, který se zničil a ani na okamžik toho nezalitoval. Něco, co zaujme a zároveň vzbuzuje strach. Zájem a znepokojení však byly jediné emoce, které ze mě kniha vydolovala. Nějak jsem vůči Anně nedokázala vzplanout jakoukoliv jinou emocí a od začátku do konce jsem se cítila čistě jen jako nezávislý pozorovatel. Divák, který se na chvíli zastaví a pak jde zase o dům dál.... celý text

Železný anděl 2016, Alan Campbell

Druhý díl má své klady i zápory, v zásadě mi ale přijde lépe napsaný než Zjizvený anděl. Souboje přestaly být nelogické a přitažené za vlasy. Velkou měrou za to může fakt, že jsme se přesunuli od čistě lidských bojovníků k těm nadpřirozeným, takže akce je stále nadsazená, ale již nepůsobí směšně. Nerozptyluje zbytečnými otázkami a jen si užíváte jízdu. Také musím pochválit autorovu fantazii. Už Hluboká brána v prvním díle byla hodně zvláštní město, ale oproti Labyrintu a jeho obyvatelům, kteří dostali místo v Železném andělu, to bylo pouhopouhé nic. Je to fascinující, barvité, plné skvělých a neotřelých nápadů a přitom funkční a děsivé! Pan Campbell je nadán představivostí, kterou mu mnozí mohou závidět. Bohužel s psaním už je na tom trochu hůře a obávám se, že se nikdy nevymaní z rámce lehčí fantasy. Kniha je rozdělena na několik hlavních částí, které se soustředí vždy na jinou postavu. Jednou z nich je i Dill, který byť jen na chvíli konečně opustí svou pozici pasivního ňoumy k ničemu, což jsem ocenila. Že to nevydrželo už tolik ne. Hlavním problémem tohoto sekvencování však je, že ani jedna linie není pořádně dotažená. Jakž takž na sebe navazují, nakonec se lehce prolnou, ale stejně stále každou vnímám jako vlastní příběh, k němuž mi autor nedodal konec. Jako celek to zkrátka nefunguje, ani když vezmu v potaz, že jde o prostřední díl. Mnohem lépe by to působilo jako sbírka novel s vlastními pointami. Teď už jen zbývá se ptát, ve kterém století vyjde třetí díl?... celý text

Fantom Manhattanu 1999, Frederick Forsyth

Předem říkám, že pana Forsytha neznám a že jsem Fantoma Manhattanu četla pouze kvůli Fantomovi opery. Začněme klady. Kniha se četla svižně a téměř sama. Když se to vezme kolem a kolem, nemá vlastně ani moc stránek a text není obtížný, spíše oddychový a prvoplánově zábavný. Příběh se k nám dostává skrze výpovědi různých osob v různých formách - novinové články, přátelský potlach v hospodě, deník, zpověď. Vypovídající osoby jsou pak stejně různorodé - kněz, začínající novinář, klaun. Většina z nich jsou osobami neznámými, do příběhu náhodně zataženými a na tragédii nahlížejí zvenčí. Sami často celkový obraz příběhu nechápou, dokáží si ho složit jen čtenáři, kteří projdou všemi výpověďmi. Díky tomu text získává na barvitosti a musím uznat, že novinářská forma mu dodala osobité kouzlo, které mě nadchnulo. Teď ovšem k záporům. Přestože sledujeme pokračování příběhu známých hrdinů, jejich role je takřka zanedbatelná. Jediný, koho skutečně slyšíme promlouvat bez prostředníka je Erik a to jen v omezené míře. Navíc to nebyl on. Ani muzikálová, ani románová verze. Byl to nějaký jiný Erik, sotva z poloviny zajímavý. Christine je loutkou na jevišti a z Raoula se stal prázdný, zbytečný stín. Příběh by mohl být dobrý, byť se vyznačuje několika nelogičnostmi stejně jako jeho předlohy - původní novela a muzikál - ale nedostal dost prostoru. Forma je sice svěží a čitelná, ale absolutně neposkytuje dost prostoru pro emoce. Pokud jste tedy fanouškem Fantoma opery, přečtěte si to. Moc času vám to nezabere, zaškrtnete si další POTO položku, ale pak… pak už se k tomu nejspíš nikdy nevrátíte ani v myšlenkách. Nevěřila bych, že to řeknu, ale patetická a scénáristicky nezvládnutá Love Never Dies, tedy muzikálová verze této knihy, je v mnoha ohledech lepší.... celý text

Náklonnost 2013, Sarah Waters

Náklonnost pro mě byla oživením četby hned v několika ohledech. Jednak mě snad poprvé donutila se zamyslet, jak to v té době vypadalo v ženském vězení a musím uznat, že mě trochu vykolejilo, jak významnou roli v jeho řízení měly ženy. Když se člověk zamyslí, dává to smysl, ale obvykle se ke mně dostávají jen příběhy žen z vyšších vrstev, jejichž největším výkonem je v krizové situaci neomdlít. Člověka to zblbne. Druhak se mi po dlouhé době dostal do ruky milostný příběh, který neuháněl mílovými kroky k výbuchu sopky, ale který se raději ubíral pomalu, krůček po krůčku z nenápadného, takřka neviditelného počátku k tajnému vyznání. Takový přístup k romantickým vztahům je u současných autorů vzácný. A za třetí mě autorka utáhla na vařené nudli, třebaže jsem od začátku věděla, o co půjde. Naštvala mě, protože vystavila mou naivitu světu na odiv a pak práskla dveřmi. Pátou hvězdu Náklonnost ztratila kvůli hluchému místu cca. ve třetí čtvrtině knihy, kde se děj opravdu nesmírně táhnul, pokud se vůbec hýbal. Zbytečná vada na kráse, ale stojí za to ji překonat.... celý text

Eleanor a Park 2014, Rainbow Rowell

Tohle! Tohle jsem čekala od Fangirl! Eleanor a Park mě jen utvrdili v dojmu, že Fangirl k čitelnosti potřebovala seškrtat asi tak 100 stran. Teď však zpět k našemu párku outsiderů. Být divný a na střední škole je vždy snadná cesta do pekel. Někdy stačí málo - třeba být jediný Asiat v okolí. Jindy je ta nálož divnosti větší - třeba když jste z chudé problémové rodiny, nemáte ani kartáček na zuby a váš nevlastní otec je ožrala a surovec. Z naší dvojice to má zcela jistě horší Eleanor, v jejíž kůži by nechtěl být nikdo z nás. Park, který si do setkání s ní myslel, že prožíval těžký život středoškoláka, si teď musí trochu přeskládat priority, zamyslet se nad vlastním životem a hlavně přehodnotit některé své postoje. A zatímco se ti dva perou se svým životem i sami se sebou, vzniká mezi nimi pouto přátelství, důvěry a nakonec i lásky, která je oba překvapuje. Ve všech ohledech je to svižné, chvílemi snad trochu banální, čtivo o dvou puberťácích, jejich první lásce a objevování sexuality. Je to však skvěle napsaný příběh o puberťácích a Eleanořina linka mu navíc dodává na dramatičnosti, která v závěru špičkově vyvrcholí. Kéž by takové byly všechny knihy paní Rowellové. Závěrem pochvala obálky. Minimalismus knihám zkrátka sluší, snad jen ty reklamní nápisy ještě osekat.... celý text

Bílá noc 2015, Jim Butcher

Dva z Tókja 1943, Futabatei Šimei

Kočičí host 2016, Takaši Hiraide

Kočičí host je nesmírně milá kniha. Takové laskavé pohlazení po duši, které čas od času potřebuje každý z nás. Příběh manželského páru, který si tak trochu přivlastnil sousedovic kočku a tak trochu proti své vůli jí věnoval mnoho lásky a pozornosti, se vyznačuje všemi typickými znaky japonského umění. V popisu sousední staré vily a křivolakých uliček v okolí domu se nachází smysl pro detail. V líčení rozlehlé staré zahrady pak japonské souznění s přírodou, uvědomování si koloběhu života a neustálých změn, jimiž vše kolem nás prochází. Hlavně zde však autor ve formě deníkových zápisků zachytil prchavý okamžik života. Před očima se vám sice míhají písmenka, avšak v duchu vidíte obrazy. Detailní snímky, zachycující zcela obyčejné a přesto vzácné minuty, které uplynou dříve, než si je stačíme uvědomit. Z celé novely na vás tak nevtíravě padá spousta emocí. Radost, něžnost, smutek, nostalgie, melancholie. Vplíží se vám do myšlenek, stočí vám oči ke stromům za oknem a ruku zvednou ke kočičímu kožíšku. Nebude to trvat dlouho a jednotlivé scény zapomenete. Ten pocit, který jste však měli při jejich čtení, ten s vámi zůstane.... celý text

Vinen 2014, Jim Butcher

Osmý díl je pro mě bohužel menším zaškobrtnutím v jinak skvělé sérii. Všechny běžné složky jako postavy, svět, akce, humor, případně vážnější okamžiky fungují, jak mají a jak jsme zvyklí. Bylo fajn po menší pauze zase vidět na scéně Murphyovou a nový hlavní vedlejší charakter slibuje mnohé. Nemůžu se však zbavit dojmu, že pokud jde o příběh, tak to tentokráte Jim Butcher nezvládl. Je neuhlazený, spousta věcí je do sebe napasovaná takřka násilím, děj neplyne plynule a kdybych měla z hlavy dát dohromady události, jak jedna vedla k druhé, bez listování v knize bych toho nebyla schopná. Vinen mi svou roztříštěností dost připomínal Temnou hrozbu, která trpěla podobným neduhem. Po ní však následovalo několik skvělých dílů, takže se nebojím, že kvalita začne upadat.... celý text

V posledním tažení 2014, Jim Butcher

Sedmý díl byl o ždibíček lepší než většina série a vyloženě mě bavil. Harry je Harry, o něm už nemá cenu mluvit. Akce je akční, příběh odsýpá a pěkně sedí, humor funguje, sebezpytování vás nutí Harryho potlapkat po hlavě. Svět kolem něj už se nám také vcelku ustálil a jen se upevňuje v základech, takže ani tady nic moc nového. Pokud jde ovšem o přátele/komplice a nepřátele, zde autor neusnul na vavřínech a s každým dílem nám přináší něco nového. Tentokrát proti našemu nejmilejšímu čaroději stála hromada zombie v čele s nekromancery, u čehož jsem se jakožto zombie fanoušek tetelila blahem. O spolupráci se postaral Thomas, jehož charakter se zatím rýsuje jen velmi neochotně, a... fascinující bude nejspíš to nejbližší slovo... patolog Butters. Čím to, že v případě Harryho spojenců umí pan Butcher tak krásně prokreslit různorodé charaktery bez ohledu na to, jak velkou roli hrají? Jedna z mála sérií, které na začátku nahodí tempo a pak bez větších výkyvů pokračují kupředu. Rozhodně nelituji, že má tolik dílů, protože když i sedmý stojí za to, je to už docela kumšt.... celý text

Nejkrásnější - Příběh Levany 2015, Marissa Meyer

Nejkrásnější jsem četla až po Winter, nikoliv v pořadí vydání po Cress, a v závěru jsem tomu docela ráda. Levana si tak pro mě zachovala kouzlo tajemna až do samého konce, což bylo jednak v souladu s množstvím informací, které o ní měly hlavní postavy série, druhak jsem si tak naplno užila oba pohledy na ni. Přestože je Levana jednou z nejzajímavějších postav celé série, novele samotné jsem příliš nevěřila. Říkala jsem si, že je tak trochu jasné, o co v ní půjde a jak bude vše probíhat, protože cíl všichni dobře známe. Autorka však příjemně překvapila. Nic si neusnadnila, ponechala Levanin charakter jak ho známe a jen ho propracovala do detailu. Pomalu odkryla a prohloubila všechny lži, šílenství a emoční deprivace, s nimiž se budoucí královna potýkala, doplnila podrobnosti šeptandám, které už jsme slyšeli, a střípky poskládala do fungujícího celku, přičemž vyvrátila pár mých domněnek, o jejichž pravdivosti jsem byla zcela přesvědčená. Místo jednoho velkého domnělého čekání na okamžik, kdy se všechno zvrtne a zcela zvrátí, mě tak unesl plynulý proud bezradnosti, kdy mi sebrali i možnost doufat. Autorka opět ukázala, že se známými klišé umí pracovat na jedničku a bravurně jim dodává na svěžesti. Za mě druhá nejlepší kniha série po Cinder.... celý text

Winter 2016, Marissa Meyer

Winter nepřekvapila. To jsem od ní ovšem ani nikdy nečekala. Přestože paní Meyerová od začátku série bez zaškobrtnutí dokazuje, že i s předem známými motivy a klišé se dá pracovat svěžím a originálním způsobem, konec byl prostě daný. To už ovšem k pohádkám patří. Jedinou výtkou k němu je, že že by se dal o pár stran zkrátit. Winter však nepřináší jen konec. Poslední kniha zabírá bez nadsázky třetinu celé základní série a není divu. Konečně se dostáváme na Měsíc, Cinder konečně přestává jen utíkat a podléhat osudu. Příběh i její život se dostaly do bodu, kdy musí vzít věci pevně do svých rukou a odhodlaně si jít za svým cílem. Na jednu stranu to bylo fajn, protože po dočtení Cress jsem začala mít pocit, že s takovou se Cinder k revoluci v životě nedostane a do smrti zůstane sedět někde zalezlá na zadku. Na druhou stranu je zde vidět, že autorka na vážnější literaturu nemá. Její revoluce je zkrátka... naivní, plná oslích můstků, náhod a zbytečného natahování, které absolutně nesedí se zadanými časovými limity. Nad celou revolucí jsem tedy musela přivírat oko, chvílemi i obě, byť příjemně překvapila násilností poslední bitvy. Přiznejme si ovšem, že nikdo z nás sérii nečte kvůli válečnému drama, ale kvůli sladkým romancím. A ty stále fungují. Winter, nová postava, mi k srdci bohužel moc nepřirostla. V jejím případě jsem musela souhlasit s Levanou, protože skutečně byla neužitečnou hloupou holkou. Naštěstí její linii zachraňoval na intriky a krutosti bohatý měsíční dvůr a Jacin, který s ní měl boží trpělivost a kterému konečně dodali charakterovou hloubku. Díky nim se z ní stala nejzajímavější linie série. Cress a Thorne dodaly trochu roztomilé rozpačitosti a zbylé dvě vztahové linie, v nichž bylo již vše důležité řečeno, pokorně čekaly, až s nimi nováčci chytí krok, aby do onoho "šťastně až do smrti" dorazili všichni pohromadě. Kdo na konci není rozněžněn, musí mít srdce z kamene.... celý text

Liga výjimečných II 2004, Alan Moore

Na druhý díl Ligy výjimečných jsem čekala dlouho, předlouho, až mi nakonec náhodou spadl do klína. A tak jako byla Popelka nadšená z tří oříšků, já byla nadšená z druhého dílu. Po lehce epizodním prvním díle přichází zcela souvislé a jednolité pokračování, které se s ničím nemaže a situaci hrotí již na samém počátku. Moore pokračuje v nabalování odkazů na známá díla a postavy a krom několika drobností se dočkáme i hlavní zápletky z Války světů. Scénář také přitvrzuje. Hrdinové jsou brutálnější, potýkají se s většími nejistotami, čelí vlastním slabostem a vztahy se vyostřují. Dočkáme se milostného vyznání i sadistického násilí páchaného na spolubojovnících, zvyšující se důvěry i odporné zrady. Jako kdyby první díl byl jen předehra a až teď se všechny motivy projevily naplno. Kresba je stále na vysoké úrovni. Výrazná, nelichotivá, úderná a chvílemi propracovaná až do děsivých detailů. Rozhodně skvělé počtení. Jedinou vadou na kráse je závěrečná povídka, která je spíše výčtem zajímavostí, které po chvíli nejsou ani tak zajímavé jako spíš ubíjející.... celý text

Jantarové oči 2013, Vilma Kadlečková

Někde tam vzadu je asi velké nebezpečí pro celý lidský druh. Někde tam vzadu se asi schyluje ke galaktické politické krizi a možná i válce. Ale o tom se k nám dostávají jen náznaky. Prioritně jde totiž o osobní životy tří lidí a jedné Össeanky, jejichž osudy se proplétají. Občas pracovně, ale hlavně citově. Lucas je roztomilá sbírka komplexů a psychických problémů, kterými ho zatížil sadistický otec. Jeho linii jsem měla ráda. Lucasův humor, sebevědomí, cílevědomost, to jak stojí nohama pevně na zemi, nic si nenalhává, ale také se nikdy zbytečně nevzdává, to vše mi imponovalo. Bohužel byl jediný, koho jsem si skutečně oblíbila. Ambiciózní Fiona ze začátku vypadala slibně, ale v okamžiku kdy vyplaval na povrch její náboženský fanatismus, se mi začala příčit. Maëwënë, jejíž linie byla nejakčnější, na tom byla se snesitelností o něco lépe. Když se držela při zemi a soustředila se na skutečně důležité věci, když byla v ohrožení života. Jakmile ovšem sklouzla k malicherné žárlivosti, bylo po dobrých dojmech. Zdaleka největším utrpením pro mě však byla Pinkertina, která zosobňovala snad všechny povahové neduhy přiřknuté ženám. Slabá, povrchní, hloupá, naivní, neschopná a pro základní příběh vlastně i naprosto postradatelná. Její linie pro mě byla čirým utrpením. Došla jsem k závěru, že paní Kadlečková musí ženy bytostně nesnášet. I přes mnohé výtky k (ženským) postavám, jsem se však od (audio)knihy nemohla odtrhnout. Byť kniha roztáhla na 300 stran krizi, kterou by drtivá většina autorů bez problémů vecpala do první kapitoly akčního příběhu a využila ji jen jako start pro něco většího, dokáže si i přes klidnější tempo udržet pozornost po celou dobu čtení. Musíte se jen smířit s myšlenkou, že hlavním tématem knihy není velký epický příběh o osudu celé civilizace, jak se chvílemi snaží tvářit, ale občas až obyčejná životní dramata jednotlivých postav, které bojují s většími i menšími překážkami. S vražedným církevním představitelem, několik let starým otevřeným dopisem, nemocí nebo osaměním.... celý text

Enola Gay 1993, Gordon Thomas