Teron
přečtené 277
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
Měsíční zahrady mě nadruhé čtení poměrně nadchly. U Domu mrtvých prožívám určité...rozčarování. Jak nad knihou samotnou, tak nad příběhem jako celkem a nad autorovým přístupem. V úvodu Měsíčních zahrad bylo napsáno "příběh vyčerpané říše, slova, která nezahřejí." A Stevie ani netušil, jakou má pravdu. Jeho gigantické univerzum, cca dva tisíce postav (podle několika seznamů a odhadů) totiž způsobují obrovskou inflaci tohoto prvku a nemůžu si pomoct, jakousi obecnou prázdnost a odtažitost. Je toho prostě hrozně moc na to, aby to dokázalo pořádně zapustit kořínky. Za obě dvě knihy mě zatím zaujali Kruppe, Anomander, Kalous, Stínupán, Rychlej Ben, Kalam a Iskalar. Když si vzpomenu na poměrně primitivní DragonLance, vyprávěly dobrodružství několika postav. Jenže Raistlin, Tanis i Tas a Sturm se mi dostali pod kůži během několika kapitol. Erikson mě dovedl ke stanovení pojmu "mrtvý text". Je to jazykově krásné, má to asi nějaký vývoj, jenže mám celou dobu pocit, že sleduju něco, co se jako bouře Smršti ša´ik odehrává někde za horama a je mi pořád nějak vzdálené. Dokonce ani těch několik "smrtí" se mě vlastně nijak zvlášť nedotklo. Jo, kniha hlavně v poslední třetině obsahuje poměrně dost vynikajících scén a specifický humor, který má fakt grády. Jenže celkově je to prostě odosobněné a mě začíná být dost putna, kam se to všechno bude ubírat dál. Takže začínám tuhle záležitost brát spíš jako takovou prozaickou studii toho, co se dá vyvádět ve fantastice, než jako příběh, který mě má nějak oslovit. Na skutečné zaujetí by univerzum muselo být poloviční, nebo těch knih být tak třicet. Druhým problémem je skutečnost, že Erikson používá detektivní prvky (hlavně v linii Cesty rukou), jenže neposkytuje čtenáři pravidla, podle kterých by mohl identifikovat indicie a stopy. Tudíž v konverzaci dvou postav sice tušíte, že tady se odehrává něco s významem pro pozdější děj, ale netušíte, jak si to přeložit, dokud to neosvětlí samotné postavy cca o 150 stránek později. U čehož neodbytně vytane na mysli zásada Pátera Knoxe, že "detektiv nesmí odhalit stopu, aniž ji odhalí i čtenáři". Třetím problémem je vágnost vymezení fungování více principů, především magie a ascendence. Pohled na seznamy osob dalších dílů série čtenáři odhalí, že nějaká ta postava považovaná za ztracenou je zase vrátí. Což je v pohodě, proti oživování a reinkarnacím naprosto nic nemám - pokud autor pevně stanoví zákonitosti a postupy, které k takové události mohou vést. Čím dál tím víc mám ovšem podezření, že Erikson si průběžně pomáhá a bude pomáhat deus ex machina zásahy, novými možnostmi magie a najednou se hodící asencencí, pokud mu přijde, že exla postava by se zase mohla hodit. Takže všechno se pak dá vysvětlit konstatováním "Protože bohové, protože magie, protože asendence." Tohle má je fakt cool jednou dvakrát, ale časem se to přejí. Teď k plusům a mínusům konkrétně Domu mrtvých: Plusy: poměrně četné množství velmi dobrých scén a perfektních motivů a nástrojů hlavně v poslední třetině knihy. Kalous jakožto fantasy historik, reportér a zpravodaj je luxusní koncept a jeho úvahy a pozorování provázející Psí řetěz jsou fakt vynikající. Hlavně jeho střety s místní šlechtou jsou naprosto boží. Coltain a sapéři. Ohořelá loď s Imassy. Minusy Smršť - u téhle linie je průser hlavně v jejím začátku, kdy je hrozně abstraktní a neudělal jsem si k ní žádný vztah. Neviděl jsem počátek povstání, jen následky, kterými procházel tuším Heborik nebo kdo. Po většinu knihy je to jen cosi vzdáleného, z čeho jako čtenář nemám strach a masivně to přispívá k výše zmíněné odosobněnosti textu. Nečitelná Cesta rukou. Ne že by se nedala číst, ale jak je asi pro Eriksona typické, není možné ji dost dobře rozklíčovat - viz předchozí poznámka o nečitelnosti stop. Roztříštěnost. Měsíční zahrady měly taky několik příběhových linií, jenže se kurva aspoň odehrávaly celkem na jednom fleku a vzájemně se dotýkaly i ovlivňovaly. Tady je rozbitost svazku ještě umocněná skutečností, že snad co linie, to naprosto jiný místo, i když mezi nimi dochází k nějakýmu pohybu. Což jen přispívá k oné odosobněnosti celku.... celý text
Drak Znovuzrozený
2013,
Robert Jordan (p)
Hmm...první kniha, která na mě působila výplňově. Je fajn, že Jordan přesouvá pozornost z Randa na další postavy a že Mat, Egwain, Perrin, Nyneiva a další mají sami o sobě co nabídnout. Problém je trochu v tom, že jejich akce se stejně točí kolem Randa a nemají zatím dostatečnou vlastní agendu. Více v recce...... celý text
Noc nožů
2009,
Ian Cameron Esslemont
Přiznám se, že jsem rozčarován. První, co mě otrávilo, je skutečnost, že úvodní seznam nezmiňuje všechny postavy, které se v knize vyskytnou. Za druhé kniha imo dodává něco jiného, než avizuje. Událost, kterou má osvětlovat, je dovoditelná už z dialogů v Měsíčních zahradách. Problém je, že kolem této události se postavy Noci nožů vždycky jen točí a její vlastní aktéry zahlédneme v celé knize jen asi na čtyřech stránkách. Jediná část líčená víc z jejich pohledu je kousek Epilogu. A já fakt, fakt chtěl víc Kellanveda, nejen trčet o patro níž a pak vidět, jak to "dopadlo". V čem je Noc nožů naopak perfektní je další lekce chování reality v Malazské říši, nota bene v čase, kdy se časy i říše prakticky dotýkají a překrývají. Plus výborný výlet do historie a mechanismů Mrzenina pletichaření - tedy exkurz s Dassemem. PS: Hrozně me pobavila scénka, kdy Tay klade Kisce na srdce, jak se věci odehrály. Připomněl mi Popletala popírajícího návrat Voldemorta:D... celý text
Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le
2017,
Mark Manson
Manson v zásadě obsahově nevybočuje z poselství, jaké předává většina knih o osobním rozvoji. Jeho devizou je velmi upřímný a nevybíravý styl a tah přímo k jádru věci, bez jakýchkoli vytáček, které jiné knihy nafukují o desítky i stovky stránek. Opakovaně jsem si při štní vzpomněl na Debordelizaci hlavy Ivo Tomana, tuzemský bestseller této oblasti i roky po vydání. První polovina mi přišla zajímavější ve svém záměru destrukce obecně přijímané a propagované pozitivnosti. Manson opakovaně zdůrazňuje, že život prostě nemůže už ze své podstaty být stále příjemný, šťastný, hepy a kůl. Dna i vrcholy jsou jeho přirozenou součástí a snaha tohle popírat a vyhýbat se tomu vede akorát k průseru na více frontách. V zásadě sděluje několik věcí: Pokud jsou věci jednoduché, nestojí za námahu. Okamžité uspokojení je povrchní a dlouhodobě destruktivní, je jako droga - sem patří i odkládání problémů. Skutečné uspokojení přichází jen ze skutečného řešení problémů, bez kterých se život neobejde, existují ovšem dobré a špatné problémy. Je potřeba hodit spoustu věcí za hlavu, protože jinak nemá člověk kapacitu soustředit se na to podstatné, co mu přináší skutečnou radost a má význam a smysl. Druhá polovina svazku už je o dost...víc poučovací. Ač mají Mansonem propagované hodnoty a postoje hlavu a patu, vadila mi jeho tendence podsouvat je jako jediné platné a takové, ke kterým musí nevyhnutelné dojít během života každý. Pravda, v mnoha případech k tomu nejspíš dojde, neznamená to však, že je to jediný platný vzorec, jak má Manson sklon tvrdit.... celý text
Stalingrad
2019,
František Kotleta (p)
odpad!
Ehhh....Kotleta začal se svou tvorbu v Hustým nářezu celkem snesitelně, první díl jsem si přečetl ještě relativně s chutí. Postupem času a s přibývajícími svazky, který seká jak Baťa cvičky, jde úroveň postupně, ovšem nezadržitelně dolu, k čemuž je nutno připočíst houževnaté recyklování stále stejného materiálu i postupů. Pravda, nikdy nepsal bůhvíjak, ovšem tenhle literární průjem laciného samoúčelného kurvování a ještě lacinějšího porna jsem zavřel ani ne ve čtvrtině s klidným vědomím, že na světě je tolik příjemnějšího čtiva, že je život moc krátký na to věnovat pozornost téhle srágoře:-)... celý text
Anděl bez slitování
2006,
Miroslav Žamboch
Ehh...Žamboch používá stále totožný scénář a i ho stejně pohřbí. Když jsem někdy v pubertě četl Koniáše, docela mě to bavilo, protože ten chlápek nebyl tak hrozná korba a byl uvěřitelnej. Bakly je předimenzovanej stroj na zabíjení přicházející na posledních několika stranách jako deus ex machina, smete cokoli a všechno a pravidelně přitom málem exne. Moment překvapení? Nula celá nula. Zábavnost? Jakmile si uvědomíte šablonu, prakticky zmizí. Propracovanost prostředí a styl psaní? Výbornej, o to větší škoda finále. Je to jako vyrobit krásnou komplikovanou skleněnou vázu a pak ji rozbít nohou od stolu.... celý text
S koňským srdcem
2019,
Karel Keslly Mazánek (p)
Jedna za obálku, druhá za námět a těch pár vtipných momentů (strava, narážka na luk). Problémem "knihy" je její hrozná stručnost, díky které nemá naprosto jakýkoli z prvků možnost zapustit byť minimální kořínky a oslovit čtenáře jakkoli hlouběji a zanechat delší dojem. To, co by mohla v běžném románu být kapitola na 15 - 20 stránek, se tady odehraje max na dvou. Výsledkem je absence napětí, jakéhokoli náboje či jiskry. Věci se odehrávají hnedka, co by mohlo být mnohem působivější na několika stránkách, odehrává se na několika řádcích. Žádné překážky v cestě, žádné komplikace, vše hned vyřešeno. Přitom námět je nosný klidně pro 400 stránkovou knihu. Tohle je spíš takový načrtnutý děj pro pozdější rozpracování, jen to není v bodech (podobně jsou na tom třeba Kyšovi Válkotvůrci v jednotlivých "povídkách").... celý text
Návrat zabijáka
2005,
Miroslav Žamboch
Zíííívvvv....Žamboch obvykle popíše velmi zajímavé a propracované prostředí, nabídne spoustu detailů od zbrojí po lidské charaktery až po nejrůznější nuance - pozorování bojovníka při tréninku v aréně bylo nádherný. Takže cca do půlky stránek je to fakt zajímavý...jenže pak se rozjede plochej avatar (ne, tomuhle nedokážu říkat postava) a začne z rutinního důvodu hodnýho Seagalovejch a Norrisovejch filmů rubat všechno kolem. A samozřejmě na konci už skoro chcíplej sejme nějakým úskokem hlavního hajzlíka, takže místo zápasu na tři stránky je to zápas na pět řádků. Jo, když to použil prvně, mělo to ještě jiskru, napodruhý už to bylo jen trapný. Zajímavý je, že zatímco snímky obou zmíněných bijců (hlavně ty poslední toho prvního) dostávaj adekvátně kvalitě černá čísla, literární verze od Mírka Ž se koupe v červených, ačkoli jsem mezi oběma typy příběhů nenašel výrazné obsahové rozdíly...... celý text
Uchovej mou duši
2018,
Ivo Fencl
Průměrem hodnocení povídek to vychází lehce nad tři, pocitově někde mezi 2-3. 4 velmi zdařilé kousky jsou převáženy průměrem a někdy totálním WTF bizárem. Celé je to navíc asi taková "malá domů", kdy je pět výherců soutěže webovýho portálu doplněno organizátory. Výsledek neurazí a nenadchne, za chvíli vyšumí a svět se točí dál.... celý text
Pekelný dům
1996,
Steve Jackson
Tak po letech konečně dokončeno a stalo se přesně to, čeho jsem se obával, tedy nemožnost ubránit se pocitu zklamání. Proč? Protože přes výborné mechanismy, dvojité návnady a další věci, které Jackson fakt umí, je správná cesta Pekelným domem hrozně krátká, bez odporu a nemůžu si pomoct...nudná. Vybavuju si moment, kdy jsem dostal do ruky Ketherské bratrstvo a zcela náhodou ho dokončil během asi dvaceti odkazů, takže když jsem obracel na 400stovku, ještě jsem se ani pořádně nerozběhl a měl chuť ten malej paperback roztrhnout vejpůl. Něco podobného nastalo u Pekelného domu. Úvod je krásný a možnosti průzkumů a voleb po prvních krocích v Kelnorově sídle dávají najevo, že tady bude záležet fakt na detailech, protože se můžete dost pochroumat už předtím, než se vlastně dostanete na skutečnou startovní pozici, což je asi 10tý odkaz od číselného startu. A tady začíná problém. Nástin toho, co se doprdele děje v pozadí celého příběhu, základní výzbroj a klíčovou informaci máte k dispozici téměř okamžitě. Když se pak vyhnete hoře hlušiny, absolvujete klíčovou místnost, získáte klíčový předmět a sejmete hlavního bosse, zjistíte, že jste se ani nedotkli tý evidentní tuny materiálu, kterou Jackson připravil vlastně jen jako povětšinou slepé uličky. Což je při takhle fantasticky navrženém prostředí hrozná, hrozná škoda. O to víc, když hledání potřebné zbraně má tak nádherné falešné stopy, zatímco okultní prostředí domu s pokoji se jmény démonů je z 90% nepotřebná hlušina, která hráče jen zásobuje zbytečnými souboji a body strachu. Protože toho, co opravdu potřebujete k dokončení, je naprosté minimum. Je to jako objevit kouzelnou zemi, ale dostat se přes ni vrtulníkem místo možnosti ji projít pěšky. K čemuž vlastně Jackson hráče vede i díky instrumentu strachu - když se budete potloukat po Dromově baráku moc dlouho, buď vás něco sejme, nebo natáhnete brka hrůzou. Správná cesta pak vypadá asi jako díl Lovců duchů, kde s Winchestery nic nebací o zem, nic jim nevyrazí kvér z ruky a nikdo je neomráčí. Mechanismy odkazů v Hellhouse jsou super, ale mnoho jednodušších gamebooků (Město zlodějů, Talisman smrti, Jeskyni sněžné čarodějnice...) jsem si užil nakonec mnohem víc.... celý text
Velké hledání
2012,
Robert Jordan (p)
Druhé kolo...pořád cestujeme, tentokrát míň, zato zajímavěji. Jordan odhaluje další vrstvy svého světa stejně jako vlny minulosti, které stále více prosakují a chápou se současníků. Postavy se více usazují na svých chtěných i nechtěných místech na šachovnici a každá má dostatek potenciálu na vlastní linii. Vyvstávají třecí plochy, vlákna a vztahy, budoucí možnosti dalších konfliktů, pádů i triumfů. A ve finále...tam se stejně jako u Oka světa dotkneme legend, pověstí, utrousíme několik geniálních hlášek a odškrtneme další z doteků archetypálna. A autorovi to nelze vyčítat, naopak je to vítáno...protože tady to není recyklát, tady je to tesání klasiky do kamene.... celý text
Oko světa
2012,
Robert Jordan (p)
Oko světa jsem rozečetl kdysi ještě v době dvousvazkovosti a teprve teď jsem ho dorazil... Jsem nadšen, okouzlen a zažívám příjemný návrat do časů minulých...časů pověstí, válek síly a spousty dalšího. Proč? Protože Jordan vytváří prototyp, mýtus, archetyp a čertví co ještě dalšího. Tady se nedá úplně říct, že autor používá klišé, protože za něj to zřejmě klišé ještě nebylo, nebo aspoň ne tolik. Kolo času rozehrává high fantasy šachovou partii se všemi potřebnými figurami - vyvoleným, starým motivem, který se po letech vrací a je prorokován, Temným, Světlem, Stínem, průvodci, posluhovači a nohsledy na obou stranách a tunou drobných detailů, které vytváří nádherný svět, kde všude něco čeká nebo číhá. V Randlandu je to jako v Azerothu - kamkoli přijdete, čeká vás nějaký příběh, místní podrobnost, několik vypíchnutých detailů. Akorát těch questgiverů je tu hodně málo, takže se postavy drží na linii ústřední výpravy a po cestě občas seberou někoho, kdo se k nim chce přidat. Některé recenze vytýkají Jordanovi nepřílišné jazykové nadání. Jenže já to považuju spíš za výhodu. Díky nijak oslnivému jazyku se kniha čte zcela hladce a člověk nemusí mít výčitky, pokud občas přeskočí nějaký popis nebo z velkých odstavců zachytí jen pár podstatných informací. Nu, čas na pořádné Velké Hledání;-)... celý text
Muffin a čaj
2018,
Theo Addair (p)
Předně podotýkám, že nejsem podle všeho cílovka, ačkoli mám trochu problém s legitimitou tohoto termínu a v literatuře se nebráním celkem ničemu. Jak ovšem soudím dle profilů zdejších komentujících (většinou dam a dívek), ležím skutečně mimo cílené spektrum. Co je podstatnější, můj náhled na vztahy je...řekl bych dosti cyničtější a sarkastičtější, než průběžné cukrování Kita a Daniela. Anglicky střižené gymnázium někde v českém zapadákově mi přijde celkem křečovité, navíc když jsou Kit a Daniel snad jedinými studenty s cizími jmény. Takovouhle instituci bych pochopil někde ve větším městě. Matně si vybavuji historii vzniku rukopisu a tuším, jak to vzniklo, křečovitost výsledku to ovšem nemění. Postavy X křoví. Tohle začalo být zřetelné někde v půlce knihy. Kit a Daniel jsou vlastně jediné životaschopné postavy ve škole...všichni ostatní jsou o několik řádů v pozadí a kromě jména a jejich projevů se nedovíme nic. Střídání pohledů. Hmm...tohle dává smysl prvních pár kapitol. Jenže pak ta technika začíná být silně kontraproduktivní a to ze dvou důvodů. Má smysl, když je postav víc a má smysl, když jsou vzdáleny v čase a prostoru. Ještě víc to prásklo do očí, když jsem listoval Dračím městem od Petry Machový a většina knihy je z pohledu Jany. Proč pak doprdele používat tohle? V momentě, kdy se Kit s Danem setkají, to navíc přináší hrozně otravný překrývání děje, kdy je vždycky cca první stránka nový kapitoly skoro totožná s koncem předchozí. Pokud jde o obsah, ze začátku mě to přišlo celý hrozně ukňučený. Když pak kluci měli nějaký cíl, zlepšilo se to. Jejich setkání a totální vykolejení Daniela Kitem a následná konverzace jsou asi nejlepší částí knihy. Pak to trošku ovadlo a ke konci ještě pokleslo, ten jsem vlastně spíš prolít. Celkově vzato je příběh poměrně ok, napsaný velmi čtivě (celkem mi nevadily ani klišovité fráze a obraty), jen mu v mých očích uškodila forma a některé aspekty výstavby, rozvedení a důrazu na konkrétní elementy.... celý text
