tatjana1737 přečtené 613

Tajemná Řásnovka 1994, Jaroslav Foglar

Jako jo, po přečtení některých knih, které o Foglarovi pojednávají, musím přiznat, že Jestřáb touhle knihou sepsal agitku nejen na čtenářské kluby Mladého hlasatele, ale udělal si i reklamu na některé své nápady. Jako dítě jsem to ovšem nevnímala a jako dospělé mi to vlastně ani zvlášť nevadí. Po letech se mi úplně nepozdávala pouze Jindrova postava, což je dáno i jistou zkratkou ve vyprávění: hlavní hrdina se seznámí s partou cizích kluků, hned se s nimi spřátelí, a aniž by je pořádně znal nebo respektoval skupinovou dynamiku, ihned aktivně přichází s vlastními nápady, co a jak by klub měl dělat, stejně jako jak by měla fungovat jemu doteď zcela cizí a neznámá čtvrť, až nakonec "vystrnadí" původního vůdce klubu Vildu. (Jistě, Jindra je lepší než Vilda, nemluví sprostě a je to upřímný kamarád, v reálu by to ale takhle černobílé nebylo a Vilda měl spoustu legitimních důvodů „vetřelce“ nesnášet.) Dříve jsem oceňovala, že Foglar dal prostor i učňovskému školství a nijak nehaněl propadlíky, teprve nyní mě trklo, že Jindra celou dobu nepřestal toužit po svém učitelském snu, zakousl se do učení a nakonec deficit dohnal. (Ba dokonce ho i přísný otec pochválil!) V tom vidím další autorův morální apel na to, aby se jeho čtenáři dobře učili a aby si uvědomili, že vlastní pílí a silnou vůlí to mohou dotáhnout daleko nebo aspoň tam, kam se dostat chtějí. V kontextu víkendové debaty o úcty dnešních dětí a jejich rodičů k vlastním rodičům, zajímavá byla reflexe vztahu otec – syn. Jindru táta mlátil jako žito a maminka proti tomu neřekla ani popel. Až intervence třídního profesora zabrala, přesto si tatínek prosadil, že kluk půjde ze školy bez ohledu na jeho přání nebo vlohy. Ba dokonce kdyby Jindra sám neodnesl přihlášku na radnici, otec by mu vybral učňovský obor a žádná diskuse. Tajemnou Řásnovku řadím mezi ty lepší foglarovky a jak je několikrát napsáno v komentářích níže, kniha obsahuje všechno potřebné: drama, kamarádství, škarohlídy v klubu i mimo něj, dobrodružství, která může s trochou štěstí zažít každý, ale i pády a ne zrovna úspěšná klubovní období. (Což opět může působit jako vzpruha pro ty, kterým se zrovna nedaří a jejichž klub se potýká s problémy.) Zajímavé je vykreslení členů klubu, včetně kleptomana Baldy. Věřím, že pro mnoho dětí kniha představovala výzvu k založení vlastního klubu, ale i inspiraci, co vše zažít a podniknout. (Jen mi nepřijde, že by dnes děti byly tak podnikavé, aby sestavovaly vlastní vozíky – ostatně ani my to už nedělali. Opět zajímavá dobová výpověď.) S výjimkou jistého moralizování (viz výše), které ale leckomu unikne a já sama ho kriticky vidím až nyní, nemám knížce co vytknout. Jen mi chybělo rozuzlení, co se stalo s ukradenými součástkami – kam balík z úkrytu zmizel.... celý text

Odkaz 2022, Elle Kennedy

Tak toto bylo důstojné zakončení série, ačkoli z toho, jak to končí, není vůbec patrné, zda se o zakončení skutečně jedná :-). Z hlediska kompozice mi trochu vadilo, že příběh Garretta a Hanny je zařazen na konci, když jimi byla celá série zahájena, ale ono to dává smysl - s i ohledem na název této části a celé knihy. Kdo patří mezi fandy Elle Kennedy, a komu její hrdinové přirostli k srdci (navzdory všem mým výtkám uvedeným u jednotlivých knížek), toho Odkaz potěší. Je zde vše, co člověk od autorky zná, jen fanoušci by mohli nadávat, že je to moc stručné a krátké a že chtějí víc. Výtku bych měla jedinou, totiž že je to fakt limonáda, ale to je přesně to, co člověk od žánru a autorky čeká, takže vlastně nejde o výtku, ale jen konstatování zjevného :-). Logan a Grace pobavili, scéna v zapadlém autě kralovala celému příběhu a diskusi o tom, kdo koho sní v případě potřeby, bych rozhodně nepodceňovala. U Allie a Deana jsem se po přečtení jednoho komentáře níže bála, protože je to můj oblíbený pár (mám slabost pro zlobivé chlapce), ale i tady to dobře dopadlo. Sabrina mi ze všech hrdinek byla nejméně sympatická, Tucker naopak působí až nadpozemsky svým stoickým klidem a snahou vyjít partnerce vstříc. Líbilo se mi, že jejich příběh chronologicky navazoval na děj předchozích, a pokud chtěli ti dva nasbírat extra zážitky, aby měli na co vzpomínat, splnilo se jim to vrchovatou měrou. Ten kokos mi přišel trochu moc. Nu a Garrett a Hanna - opravdu si někdo myslel, že to dopadne jinak? :-) Zajímavé je, že ač jsem jednotlivé díly série četla před nějakým časem a nepovažuju to za výkvět literatury, jednotlivé postavy i jejich osudy jsem si pamatovala poměrně přesně a nepotřebovala si nic osvěžit. Vlastně to vypovídá o tom, že EK svoje kvality má a v rámci žánru to patří k tomu lepšímu (i když mi to pořád přijde hrozně nerealistické - aneb starosti mladých, nechutně bohatých a nadpozemsky krásných). Oceňuji autorčin slovní humor, kterým si mě v této knize získala víc než opisy erotiky (tady už mě nemá moc čím překvapit), a chválím i zdařilý překlad. Úplně nejvíc pro mne v Odkazu byl Alexander, na kterého rozhodně jen tak nezapomenu, a i když byl creepy, kdykoli se objevil na scéně, musela jsem se smát.... celý text

Královny nemají nohy 2018, Vladimír Neff

Moje první literární setkání s autorem, kterého znám podle jména nejen přes jeho syna (četla jsem na VŠ), ale i skrze seriál Sňatky z rozumu, který se mi velmi líbil. Zásadní kritiku vyčerpám hned zkraje konstatováním, že vydání z roku 2018 je - jak je již řečeno v jiném komentáři - redakčně velmi odbyté, zejména co do práce s uvozovkami přímé řeči. Přitom kniha je jinak hezky zpracovaná, což byl - spolu se skutečností, že je román uváděn jako historický - důvod, proč jsem ji před nějakou dobou koupila manželovi, skuhrajícímu, že by si nějaký román historický chtěl přečíst, ale neví jaký. Od té doby titul ležel nepovšimnut v knihovně, a když mne počátkem roku chytla čtecí krize, sáhla jsem po něm já. Že nejde o román "seriózní" jsem pochopila poměrně záhy, když autor v textu použil slovního spojení zcela nevhodného pro 16. století. Trochu mě to zamrzelo, ale přistoupila jsem na jeho jazykovou hru a i díky volbě prostředků a obratů, které do Neff vložil, jsem si příběh užila. (S jedinou zásadní výjimkou, a tou byl konec kapitána d'Auberée.) Ta třetí sudička byla vskutku krutá, protože když už se zdálo, že se blýská na lepší časy, přišel úder vedený na Petrovu tvář (a jiné části těla) nečekaně a z netušené strany. Od určitého momentu už si hrdina za své smolné příhody mohl valem sám a, i když jsem ho chápala, s jistou životní zkušeností jsem současně smutně pokyvovala hlavou. Celý děj odehrávající se ve Strambě mi přišel moc, ale chápu, že autor chtěl Petra z Kukaně posunout dál z Itálie a vstříc jiným příhodám. Myslím, že knihu si vychutnají nejen milovníci češtiny, ale i ti, co už v životě mají něco najeto a jejich naivní mladická neústupnost dostala v realitě života trochu nafackováno.... celý text

Čaroděj Zeměmoří 1992, Ursula K. Le Guin

Zvažovala jsem, že knihu zařadím ještě do loňské výzvy jako knihu obsahující mapu, protože právě kvůli té mapě na předsádce jsem si ji kdysi vybrala. Bylo to v dobách, kdy cesta z Liberce do Prahy byla daleká, a proto jsme tam moc často nejezdili. Když jsme se ale už do velkoměsta vydali, s bratrem jsme vždy přemlouvali rodiče, abychom se zastavili v knihkupectví U Jednorožce na Staromáku, protože to byl jeden z mála kamenných krámů, kde měli sci-fi a fantasy literaturu, a to dokonce cizojazyčnou. (Doteď přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si nekoupila anglického průvodce kosmickou lodí Enterprise se všemi stavebními plány.) Tam jsem se setkala s Morressym, jako první objevila Zeměplochu (abych si ji nikdy nepřečetla, a pak tenhle jediný díl vyhandlovala s bratrem za nějaký komiks), kupovala zde některé své Star Treky. Aby bylo jasné, ty knihy jsme si s bratrem nepořizovali za své, ale při každé návštěvě jsme dyndali na rodičích, aby nám je koupili oni. A protože i ceny knih byly jinde, každý při návštěvě dostal jednu knihu, a tak jsme museli vybírat hodně pečlivě, abychom pak nelitovali. První A5kové vydání prvního dílu Čaroděje Zeměmoří mě dle ilustrace na obálce nezaujalo, ale ta mapa mě okouzlila, takže si pamatuji, že jsem knihu sice vrátila do police, ale několikrát se k ní vrátila a nakonec volba padla na ni. V těch pravěkých dobách někdy před 30 lety jsem ji pak doma četla výrazně déle, než jakou rychlostí čtu nyní, ale byla to první (a zatím jediná) kniha, kterou jsem po dočtení ihned začala číst znovu, jak se mi líbila. Zpětně nedokážu definovat, čím mě Gedův příběh tak zaujal, v dnešní době plné jiných titulů, kdy se fantastika bere za rovnocennou součást literatury, se může někomu zdát naivní či odbytý, bez epických bitev či magických tvorů. Přesto je to pro mne srdcovka.... celý text

Gazely 2023, Patrik Hartl

Včera dočteno. Knihu mi tchán předával ve středu s tím, že by ji tchyně potřebovala vrátit do konce příštího týdne, protože jí slíbila kolegyni na dovolenou. S ohledem na to, že jsem zase doma s nemocnými dětmi, prohlásila jsem ji, že do pátku mám přečteno. "Do toho příštího myslíš," smála se. - "Ne, do toho tenhle tejden," upřesnila jsem já :-). Souhlasím s hodnocením, je to typická Hartlovina. Oproti prvotině je vidět posun v tom, že se autor víc "vykecává", kniha je výrazně košatější a delší než Šampon, Prvok, Tečka a Karel. U jiných Hartlových knih mi to trochu vadí, protože na uzavřeném prostoru rozehraje tolik motivů, že by to jiným autorům vystačilo na pentalogii, ale on to všechno zhustí do jedné knihy. Tady mi to nevadilo, i když těch skoro 450 stran popisuje dění v průběhu jen jednoho týdne - možná to bylo dané návratem do světa Šampona a spol., kterážto kniha se mi od PH líbí nejvíc. Nemohu říct, že bych se identifikovala jen s jednou z "Gazel", ale v každé jsem našla nějaký střípek toho, co řeším buď já nebo moje kamarádky. Knížka je pro mě tak trochu generační výpovědí, zajímalo by mne, zda by stejné momenty na mě měly tentýž účinek při čtení třeba za 30 let, a jak příběh vnímají holky třeba o 10 let mladší než já. (Sama jsem téměř ve věku hlavních hrdinek.) Na tomto místě si dovoluji položit otázku: "Co Vy? Zavolali byste na to číslo, jak bylo nabízeno v závěru knihy?" Dokážu si představit, že se k postavám Hartl vrátí třeba za 10 let a předloží nám další generační výpověď. Bude kniha taky zfilmovaná a Gazely budou hrát tytéž herečky jako v adaptaci Šampona a spol.? Pokud někdo neřeší vyloženě podobné životní věci jako hlavní hrdinky, knížka pro něj bude milou oddechovkou. Líbí se mi Hartlův laskavý styl, v knize není žádný vyložený haj.l nebo sv.ně, hlavní postavy se k sobě chovají laskavě a neubližují si, čtenář z četby neodejde vnitřně rozložený. Pokud naopak řeší některé podobné situace a rekapituluje, zda svůj život skutečně žije nebo přežívá, pak mu knížka navzdory lehkému peru možná nabídne podněty k zamyšlení. (Jen nevěřím, že sama o sobě ho ke změně přiměje, na to je spousta věcí neuzavřených.) Každopádně ze současných autorů je pro mě Patrik Hartl vždy (a většinou jen s malými výhradami) sázkou na jistotu. Ananas!... celý text

Záludnosti těla 2022, Barbora Klárová

Další z knížek, která mne zaujala v Adventním kalendáři Arga. Čteno s předškolačkou, kterou to bavilo hodně. Já už jako dospělák měla svoje výhrady, ale celkově z toho mám dojmy také dobré. Mylně jsem čekala, že kniha bude seriózní popularizací skutečných záludností těla, ne fantazijním vysvětlením různých jevů, kterými nás vlastní tělo občas překvapí. To je moje zásadní výtka, ale dceru to naopak bavilo a po některých kapitolách dokonce vymýšlela vlastní vysvětlení. Mne Mžitka iritovala (valem za to mohl popis samotné hlavní hrdinky a neustálé zdůrazňování Mžitčiny povýšenosti a přechytralosti), dceru bavila a neustále se ptala, jak vypadá, a chtěla si ji nakreslit. Samotné ilustrace a ručně psané části textu jsou silnou stránkou celé knihy, která je vizuálně opravdu pěkná. Jen tedy formát není příliš kabelkový, kniha je sice útlá, ale o něco větší než A4 sešit, takže na čtení při cestě na výlet ve vlaku se úplně nehodí :-). Ač mě samotnou titul moc neoslnil, dcerka si jej přála domů, a tak jsme navzdory velké pořizovací ceně koupili k svátku.... celý text

Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí 2023, Danka Štoflová

Ač je tomu hodně dávno, kdy se na mne usmálo štěstí v nějaké soutěži, a zpravidla patřívám k těm, kteří nic nevyhrajou, tato kniha se ke mně dostala jako výhra v Adventním kalendáři nakladatelství Argo. Zařekla jsem se, že soutěžit budu jen o ty tituly, které mne zaujmou, a tento mě praštil do očí svým názvem. Když jsem si pak přečetla anotaci a podívala se na hodnocení, řekla jsem si, proč ne, poslala odpověď, a pak se divila, že se na mne štěstí usmálo. Ač bylo Argo rychlé i co do odeslání výhry, do čtení jsem se pustila až po Novém roce a musím říct, že autorka si mne rychle získala svým stylem i humorem. Jen jsem si tedy musela knihu dávkovat, maximálně dvě kapitoly denně, jinak bych ji měla přečtenou do dvou dnů maximálně a nebyla z ní tak nadšená. Některé kapitoly jsou si totiž podobné, takže se vytrácí moment překvapení, a i proti slovnímu humoru Danky Štoflové čtenář trochu otupí. Je-li však kniha dávkována v tom správném množství, tak nezevšední a čtenář se k ní vrací a těší se na další příběhy a historky. Souhlasím s pochvalou i výtkami níže uvedenými. Já sama byla zprvu nadšená, takže jsem se chtěla dozvědět víc o autorském blogu i o spisovatelce samé. Google byl však překvapivě skoupý, ať jsem zadávala jakákoli hesla, a tak se nabízí jen dvě vysvětlení: Danka buď píše pod pseudonymem, nebo je to celé smyšlené. Vysvětlení č. 2 na mě poprvé vyskočilo tady na DK a jen ta myšlenka mi vzala hodně radosti a potěchy z četby. Na popisované události, zejména ty "ezoterické" jsem najednou začala pohlížet mnohem skeptičtěji a mé nadšení bylo zchlazeno. Po pár dnech jsem se trochu otřepala, v mezičase si četla některé příspěvky na blogu, a přijala, že něco asi přibarvené bude, ale blogeři že zpravidla píšou o tom, co dobře znají, takže to celé vymyšlené být nemůže. Neboť přijmout za své představu, že neexistují nejen muži galantní a nepřekonatelní v lůžku (jsem přízemní, i mě tato informace hodně zaujala), ale ani věci mezi nebem a zemí, sepjetí s Přírodou a schopnost jí naslouchat, to by ze mně vysálo i naději a víru v dobro. V mnoha komentářích zaznívá, že Danka Štoflová se trefila do myšlenek mnoha bílých Evropanů vyjadřujících touhu po něčem ryzím, pravdivém, na co už jsme zapomněli, uvěznění v civilizaci i v každodenních povinnostech svých životů. Být o něco mladší a punkovější, asi bych si sbalila krosnu a vyrazila do Smokey Mountains, když ne najít svého Indiána, tak aby mě Čerokí naučili všechno to, co je pro jejich děti samozřejmost. V tomhle je kniha nepřekonatelná a věřím, že leckterá romantická duše se vypraví aspoň do lesa na výlet, když ne na cestu do hlubin svojí duše. Je otázkou, jestli bych byla tolik skeptická, kdyby mi v hlavě neklíčila myšlenka na to, že vše je fikcí, nebo bych přijala, že tak, jak to autorka líčí, se to opravdu stalo. Zejména některé snové a duchovní pasáže mi během čtení přišly neuvěřitelné. Chtěla bych věřit tomu, že se toto děje, ale něco ve mně se tomu vzpírá, a za to ta jedna hvězdička dolů v hodnocení. (Ačkoli to, že jsem to sama nezažila, neznamená, že to nemůže být pravda.) Knížka ke mně přišla v pravý čas, mnoho úvah na téma muži a ženy se trefilo do mého momentálního rozpoložení a věcí, které zrovna prožívám a řeším. Danka sice nepíše nic nového, mnoho doporučení a rad, která mezi řádky nabízí, jsem již někdy slyšela, ale zde jsou zahaleny do vtipného hávu s indiánskými pírky a do kontrastu dvou odlišných kultur, takže věřím, že tím spíš jim třeba někdo bude naslouchat nebo ho to minimálně přiměje k zamyšlení. V knize jsou hezky schované univerzální pravdy o partnerském soužití nebo výchově dětí a mně se to četlo hezky. Autorčin styl mi sedl a pokud bychom se třeba někdy setkaly osobně, věřím, že bychom si notovaly a hodně se nasmály. I za to dík. Milá Danko, věnování v knize „ať udělá radost“ vyšlo na jedničku. Nejen proto, že jsem měla radost, že jsem něco vyhrála. Nebo proto, že jsem ze čtení radost měla. Celkově mi tato výhra udělala radost tím, že jsem potkala novou svěží autorku, která umí psát lehce i o vážných tématech a čtenáře, který je vnímavý, naučí víc naslouchat sobě samému i lidskosti, která by neměla být výsadou Indiánů, ale něčím univerzálním, co všechny lidi spojuje. P.S.: Radost bych měla i z toho poznat nějakého štědrého indiánského milence, ale myslím, že když začnu praktikovat některé rady indiánských žen, nebudu za ním muset jet až do Severní Karolíny, ale najdu ho u sebe doma :-). (A kdyby ne, předejte, Danko, nějakému Čerokí moji adresu :-P.)... celý text

Meč Vontů 1999, Jiří Hogan

Po letech přečteno znovu. Hned v úvodu je nutno uvést, že tuhle knihu je nutné číst jako knihu od Hogana, ne jako pokračování Foglara. Pokud čtenář čeká návrat do universa Rychlých šípů, a ještě ve Foglarově stylu, bude Mečem Vontů zřejmě rozčarován. Pokud někdo jen hledá návaznost na původní trilogii a nevadí mu autorský příběh i motivy, pak bude Hoganem zřejmě nadšen či minimálně potěšen. Mně se svého času nepozdávalo právě to, že je kniha jiná než trilogie, ale protože jsem četla jiné autorovy knihy, dokázala jsem ocenit i samotný příběh. Dokonce bych nyní, s odstupem několik desítek let, knihu hodnotila mnohem výš než kdysi. Hogan představuje zcela nové postavy a zcela jiná Stínadla, než z dob Rychlých šípů. Děj se odehrává s odstupem nějakých 50 let, takže původní postavy zde nevystupují a tajemná stínadelská čtvrť je nutně jiná. Někomu by mohlo vadit, že s klubem RŠ a dalšími vedlejšími postavami trilogie se autor vyrovnal poměrně rychle (měli jiná jména, odstěhovali se, ve městě již nežijí nebo odmítají o minulosti mluvit), mně to vlastně ve finále vyhovuje, protože bych akorát mohla být zklamaná. Víc rozpracována je pouze postava Otakara Losny, ale vlastně také jen zprostředkovaně. Dozvídáme se sice, že měl sestru, ale i další příbuzné, z nichž jeden ve městě zůstal a má vcelku prima vnučku v tom správném věku, aby popletla hlavu aspirantovi na Velkého Vonta, jinak je to pouze několik vět. Mnoha čtenářům Foglara Hoganův styl nesedí, ale já jsem na něj zvyklá. Kamarádka se do knihy pokoušela několikrát začíst, ale nakonec ji odložila. Vytýkala zejména přechytralou mládež, která prostě takhle nemluví. V tom musím souhlasit. Autor sice výrazněji uplatňuje dívčí element, postava 12leté (!) Makiny je ale nejen na svůj věk mimořádně inteligentní a všímavá, ale taky neskutečně oprsklá a drzá. Jak uvádí absolventská práce Barbory Kovalíkové (FF UPOL, 2017), Hogan užívá hodně květnatý jazyk, užívá moderní výrazy a obecnou češtinu, ale místy to působí neobratně, nebála bych se říct uměle. JH také do knihy - stejně jako ve Společnosti správných romantiků - vkládá do úst hned několika postav odsudky minulého režimu, což bych mu asi i odpustila, kdyby o politice nemluvily i děti (což se mi již zdá nevěrohodné). Jako třetí výtku bych uvedla některé zkratky, kdy z popisu není hned na poprvé zjevné, že se změnila situace nebo prostředí – kupříkladu v Tajemství Volavčího jezera doteď nepobírám scénu s potyčkou jednotlivých part, ta je prostě napsaná tak nepřehledně, že se v ní neorientuji a před svým vnitřním zrakem ji nevidím. V Meči Vontů to tak markantní není, ale i tak je Hoganův rukopis na některých místech znát (např. při pátrání na matrice se pak hrdinové dále baví, aniž by ale z textu jasně vyplývalo, že už odešli a svoje repliky pronášejí venku). Protože ale knihu vcelku dobře znám a četla jsem i jiné jeho knihy, nyní mě to tolik do očí nebilo. Hoganova Stínadla jsou nutně jiná než Foglarova, nejen uplynutím oněch 50 let, ale samozřejmě i kvůli jinému autorovi a jeho stylu. Přesto mě tahle městská čtvrť bavila, a dokonce jsem některé ulice začala na mapy.cz hledat v Brně, kde by se příběh měl odehrávat, abych zjistila, že tam nejsou :-). (Stejně tak v Archeologickém ústavu nenajdeme Františka Losnu nebo Vendu Hrubeše v ústavu historickém.) Dala jsem si předsevzetí, že až příště pojedu za sestřenicí do Brna, musím se na Králova Pole podívat. Co se týče zapojení Keltů, tím, že je kniha zcela jiná než původní trilogie, mě to nevadilo kdysi a nevadilo mi to ani teď. Naopak vnímám, že mnoha čtenářům to mohlo dát novou látku k přemýšlení. Osobně by mě jen zajímalo, jak k rozšíření myšlenky a oživení vontského hnutí v praxi došlo. V neposlední řadě musím pochválit velice zdařilé ilustrace Jiřího Petráčka. Jen skini na titulce mi vždycky přišli tak ohavní, že jsem knihu opatřila papírovým přebalem, abych se na ně nemusela koukat :-). Po letech musím konstatovat, že mě vcelku mrzí, že se svým postavám Hogan nevěnoval v nějakém pokračování a také, že nám některá stínadelská tajemství ponechal nevysvětlená. Vlastně i za to jsem však ráda, protože mě to příjemně dráždí a mohu dát průchod svým teoriím a přáním. P.S.: Za ty roky jsem si chybně pamatovala, že Taranem je ten pán, kterého objevilo Bratrstvo; úplně jsem zapomněla na to, že tahle teorie byla vyvrácena. Pokud bych měla hledat mezi postavami z knihy, mám svůj tip. Chce někdo podiskutovat? :-)... celý text

Příběh z pravěku 2023, Pavel Čech

Poklad černého delfína 2002, Jaroslav Foglar

Dlužím komentář, a tak napravuji. Vybavuji si, že když jsem tuhle knihu brala do ruky poprvé, podle názvu jsem čekala nějaký exotický dobrodružný román a už při prvních odstavcích pocítila mírné zklamání. To ovšem brzy vystřídalo ponoření se do děje a prožívání dobrodružství hlavních hrdinů. Za mne je to příběh patřící mezi lepší autorovy knihy. (Ve srovnání kupř. s Přístavem volá je Poklad Černého delfína mnohem propracovanější, vyspělejší i konzistentnější co do děje a poselství.) Jedná se o jednu z foglarovek, které propagují oddílový život (ne nutně v rámci oddílu skautského) a představují jednu z kultovních celotáborových her, o úvodní hře na Vyzvědače ani nemluvě. Poměrně hezký rozbor motivů knihy nabízí Evangelium podle Jaroslava Foglara: smysluplné trávení volného času vs. poflakování se po ulicích či Stepní vlci (včetně rváče Mlejnka) obdivující ručně psanou kroniku a toužící zažít něco podobného. Vybavuji si, jak jsem kdysi spolu se Standou a Lojzkem doufala, že Jitka Mlejnková "bichli" přinese, a jak mě stejně jako Standu zraňovalo Lojzkovo jednání a svalování viny. (Dokázala jsem se do toho všeho znovu vžít znovu po letech, i s ohledem na to, že jsem v daném věku stejně jako Standa kromě kolektivu potřebovala i jednoho nejlepšího kamaráda, a stejně jako Standu i ten můj mě zklamal a naše cesty se rozešly, i když jsme se pak spolu dokázali normálně bavit.) I když některé reálie dnes už nejsou aktuální, dynamika turistického oddílu a promyšlená hra, vyplňující čas ještě dlouho před táborem a na táboře završená hledáním pokladu, jsou nadčasové. I coby skaut jsem toužila, aby podobná dobrodružství připravil i někdo pro nás, a jako dospělá musím obdivovat promyšlenost jejich přípravy i organizaci. Oceňuji i aktivnější zapojení dospělých, kdy se Standa doma svěří rodičům, jak to s kronikou bylo, a později, když se přizná i hlavní viník, se kroniky snaží domoci oddílový vedoucí. Ve většině Foglarových knih stojí dospělí zcela stranou nebo vystupují jen jako průvodci a vedoucí hlavních hrdinů, zde to bylo o dost věrohodnější. Nakonec jsem si vybavila ještě jedno další zklamání, které mi kniha kdysi přinesla, a které se opakovalo i po těch skoro 30 letech. Od prvního čtení uteklo hodně vody a já na to stačila zapomenout. Když se Poklad Černého delfína chýlí k závěru, čtenář má před sebou ještě několik kapitol a těší se, jak si v příběhu pobude a co bude dál, aby ovšem zjistil, že těch několik kapitol se týká návodů pro oddílový život a popisy her - nejde o pokračování děje.... celý text

Boj o první místo 2004, Jaroslav Foglar

Další z raných foglarovek, ale ve srovnání s knížkou Přístav volá - ač podobně útlá - mnohem komplexnější a propracovanější. I když reálie školní třídy a celého příběhu zůstávají prvorepublikové, i dnes leckterý čtenář v třídním kolektivu nalezne takové Rudy Lorence nebo Motejly. Líbil se mi postupný růst hlavního hrdiny, jeho práce na sobě samém, a pamatuji si, jak jsem v době prvního čtení pokukovala po spolužačce, která do třídy přistoupila a chodila do skautu, a jak jsem podobně jako hlavní hrdina nakonec byla ze "svého Cyrina" spíše zklamaná :-). Podobně jako @RoBertino27, měla jsem tendence sbírat krabičky od sirek, ale myslím, že jsem nakonec neslepila ani dvě dohromady, natož abych promyslela celou náročnou konstrukci :-). To už mi přišlo snazší vyrýt si do lavice kružítkem železnici, ale ani to neklaplo :-). Závěr knihy mohou někteří považovat za "agitku" pro myšlenku junáctví - a vůbec celá kniha propaguje ideály skautingu. K těm ovšem Petr Solnar vlastně nejprve dospěl sám, ještě než vstoupil do oddílu. (Dvojkaři prý Jestřábovy knihy příliš neznali a nečetli, ale pokud ano, muselo je potěšit, jak jejich jména a příhody zapracoval do svých děl - zde se kupříkladu mihne hned několik jmen legendárních členů oddílu, včetně Skukuma.) Co mne překvapilo bylo poměrně rychlé složení nováčkovské zkoušky i Petrův brzký nákup kroje - co si pamatuji, u mě obojí trvalo delší dobu. Jak na knihách moc nemusím kapitoly ve smyslu "a co bylo s hrdiny dál", zde to vyznívá velice pěkně. Povšimněme si i nenápadné zmínky, že Petr bude i v dospělosti pro svůj smysl pro čest a spravedlnost narážet...... celý text

Přístav volá 1995, Jaroslav Foglar

Pamatuji to těšení se, kdy Olympie vydá další Foglarovku, a přemlouvání rodičů, aby mi ji koupili. Jak mi některé kusy, včetně "Přístav volá" chyběly, a jak jsem se třásla, abych knihu měla v knihovničce, a počítala, co mi ještě chybí a těšila se, co ještě budu číst. (Kupříkladu po "Tajemné Řásnovce" jsem prahla několik dlouhých měsíců a nebyla s to ji nikde sehnat, alespoň jako zápůjčku k přečtení.) Jiné foglarovky si pamatuji lépe a detailněji, tuhle jsem zjevně četla pouze 1x v 90. letech, z čehož usuzuji, že mě tenkrát nevzala tolik jako jiné. Nevzala mě tolik ani nyní. Jako dospělý čtenář s odstupem věku - i těch mnoha let od prvního čtení - vidím, že knížka má hodně nešvarů a nejde jen o útlý rozsah. To, že dospělí - a rodiče zvláště - zde hrají minimální roli (s výjimkou škodící sousedky), bych autorovi odpustila, to je rys všech jeho knih. Ale spousta dalších věcí, se kterými šlo pracovat do hloubky, zůstalo nevyužitých. Ačkoli první část knihy byla velice významná, z děje se kupříkladu po navázání přátelství s Láďou zcela ztratila parta, předtím tolik aktivní ve Vilemínově pronásledování. S výjimkou jednoho dopisu se po Michalovi, Kočkodanovi i Lexovi zcela slehla zem - nechce se mi věřit, že by ze dne na den přestali Láďovi škodit. To spíše autor upnul pozornost jiným směrem. Ale i zde: Přátelství hlavního hrdiny je sice líčeno velkými slovy, ale nikterak detailně jako třeba u Chaty v Jezerní kotlině, a v knize vlastně zabírá hrozně malý prostor. Zápletka s Rudou Šaflířem, vztahy ve školní třídě a ukradenou třídnicí mizí zcela do ztracena, přitom i zde by to bylo na pořádné drama a morální vítězství hlavního hrdiny. Stejně tak setkání s Dvouhlavcem a jeho tajemné kopání zůstalo epizodou. Dala by se čekat i nějaká katarze stran paní Zábranské či alespoň vytouženého kola, tolik důležitého v úvodních kapitolách, ale ani toho se autor nedotkl. Na knížce je hodně znát, že jde o jednu z autorových prvních, a možná i to, v jak krátkém časovém úseku byla napsána pro literární soutěž. Přesto nesporně svoje morální kvality má a ať hodí kamenem, kdo se jako dítě alespoň chvíli nepokoušel také žít Modrým životem (a kdo si snad po vzoru hlavního hrdiny nezavedl vlastní sešit, kam si opsal Jiřího pravidla :-) ). EDIT: Jde taky o zajímavé svědectví doby, jak žily tehdejší děti. Dnes zcela nemyslitelná třeba situace, kdy Tondova sestra má jednu rozbitou panenku, kterou ukládá do krabice od cukru. Jiřího tatínek shání každou korunu pro bratra, kdy vezme i pracně naspořené synovy peníze, či chování Tondova otce k synovi. EDIT 2: Vzpomněla jsem si ještě na rozhlasové čtení namluvené Alfrédem Strejčkem, které běželo na pokračování v rádiu na polštář. Kterak jsem na vlastním rádijku s dlouhatánskou anténou ladila Touláček a nesnášela temně pronášené intermezzo "Přístav volááá!" Nevím, zda to bylo u téhle Foglarovky, ale zúčastnila jsem se i soutěže, správně zodpověděla dotaz na ilustrátora Rychlých šípů a vyhrála jeden sešit jejich příběhů :-).... celý text

Láska ve střihu cosplaye 4 2023, Šin'iči Fukuda

Moje hodnocení určitě nebude objektivní a úplně spravedlivé, protože do ruky se mi nejprve dostal 4. díl, aniž bych měla návaznost na předchozí. O čem to je, to jsem věděla z anotace, ale neznala jsem postavy a neorientovala se v kresbě, kdo je kdo, s výjimkou chlapeckého protagonisty. Příběh jsem nepobrala a celé mi to přišlo spíše jako příručka pro cosplayery, jak se líčit, z čeho šít, kde (v Japonsku) levně nakoupit.... celý text

Wika 2023, Thomas Day

Wika na mě vyskočila při filtrování v sekci erotických komiksů. Po letmém nahlédnutí jsem v četbě dala přednost Druuně, protože vizuál mě odrazoval. Druuna je realističtější, ale erotický náboj pro mě neměla žádný a příběh byl s pokračujícími díly čím dál divnější, takže jsem z celé četby vyšla spíše neuspokojená. (Ano, ten dvojsmysl je tam záměrně.) Po Wice jsem dnes sáhla, protože jsem potřebovala nějakou "jednohubku", než si vyberu něco k dlouhodobějšímu čtení, a bylo to velmi příjemné překvapení! V zásadě souhlasím s ódami i výtkami všech komentářů níže. Zařazení mezi erotické komiksy nerozumím, protože erotika se zde sice vyskytuje, ale pomálu, velmi cudně a jedná se o láskyplná spojení. Příběh přináší všechno to, co mám na fantasy ráda, i když je to plné klišé a je to předvídatelné. Je zde zhrzená láska, intriky, ukryté dítě s velkým potenciálem i osudem, charismatičtí padouši, mentoři a průvodci a nechybí ani závěrečná epická bitva. Asi jsem divná, ale nepřišlo mi to přehnaně sexuální ani násilné. Kniha je neskutečně kvalitně provedená, rozkládací stránky jsou překvapením i dárkem pro čtenáře a považuji je za velice osvěžující a dobrý nápad. Jen tedy nesdílím nadšené ovace stran kresby, i když před její propracovaností a detaily smekám; ani si nechci představovat, jak dlouho se s Wikou kreslíř potýkal. Na mě to však bylo velmi přeplněné, barevné, odvádělo to moji pozornost od děje a hůř se mi soustředilo - a to si myslím, že jsme člověk hodně vizuálně založený, podobě hrdinů jsem musela přijít na chuť. (Původně jsem zvažovala dát za to jednu hvězdu dolů, ale jestli ode mě Druuna dostala tři, tak tady je to na plný počet.) Když jsem se ale podřídila zákonitostem obrázků i světa, neskutečně jsem si příběh užila a dokážu si představit, že bych si ho mrtě užívala i na stránkách knihy, obzvláště byla-li by hlouběji vykreslena psychologie jednotlivých postav. Kupříkladu Běs je postava jako víno, nemluvě o samotném Oberynovi.... celý text

Evangelium podle Jaroslava Foglara 2017, Pavel Hošek

POKRAČOVÁNÍ: Zajímavá mi přišla analýza polarity mezi Stínadly a Druhou stranou, která mně díky Hoškovi zase evokovalo ono „My“ (Kultura) a „Oni“ (Příroda) z hlediska kulturní antropologie a etnografie. V tomto kontextu se musím s úsměvem ptát, co to o mně vypovídá, že já VŽDY sympatizovala s nositeli žlutého špendlíku. s. 106–107: „Zřejmě nejnázornějším příkladem Foglarovy bezděčné „blízkosti archetypálnímu až mystickému vnímání světa“, který se podle řady znalců přímo nabízí jungiánské interpretaci, je polarita vědomí a nevědomí a hranice mezi nimi, vyjádřená polaritou Druhé strany, zastupované Rychlými šípy, a tajemných Stínadel, symbolicky oddělených hranicí v podobě Rozdělovací třídy. Rychlé šípy, symbolizující bdělé vědomí, jako nositelé řádu, podnikají výzkumné a nebezpečné výpravy do tajuplného temného, strašidelného světa Stínadel, která jsou neobyčejně výstižným symbolem nevědomí. (...) Čtenář se tak na jedné straně obvykle „vědomě“ identifikuje s hochy Rychlých šípů (s jejich osvícenskou racionalitou (...)), na druhé straně ale sám „nevědomě“ podléhá podmanivému kouzlu Stínadel a opakovaně se do nich vrací s příjemným mrazením v zádech. (...) Čtenářovo vědomí tak spolupracuje s Rychlými šípy, zatímco jeho nevědomí je spojencem Stínadel“ Svého času jsem svým propadnutím kouzlu foglarovek a identifikací se s jejich hrdiny byla ostatním k smíchu. Hošek mi pomohl najít slova, která toto období charakterizují a vysvětlují, proč jsou mi myšlenky foglaringu stále blízké a proč je mi v nich tak dobře. „Je to hra, která se stala životem“ (s. 50), „(...) tato hra se postupně stane čímsi jako způsobem bytí-ve-světě. Stane se určitou verzí světa, jistým typem vědomí, jakoby „vytapetovaného“, „vydlážděného“ či „vymalovaného“ určitým způsobem, vědomí vnitřně strukturovaného osobitou sítí symbolů, hodnot a orientujících se opěrných bodů v čase a prostoru“ (s. 159). Hezky to zrcadlí i citát Tomáše Vučky: „Nečetli jsme Foglara, nýbrž žili jsme Foglara.“ (s. 44) Pro mě byl ale nejvýstižnějším slovní obrat ze začátku knihy (s. 17), a totiž foglaring jako domov pro duši.... celý text

Druuna 2 2016, Paolo Eleuteri Serpieri

Opravdu jsem zvažovala, že to nedočtu a vrátím do knihovny. Čekala jsem na rozvinutí a vysvětlení sci-fi zápletky, ale bylo to to samé jako v prvním díle: hnusáci, sny ve snu (pokud někdo tápal u filmu Počátek, tak tady bude úplně ztracený), anální znásilňování hlavní hrdinky (které si ovšem Druuna užívá, takže je to cajk), Chachar žije / nežije, Lewis žije / nežije, Chachar-Lewis se zjeví a zase zmizí, sem tam se tam mihne kapitán Will, stroje a organická hmota se prolínají, Druuna se producíruje v zaříznutých gaťkách... Moje heterosexualita při pohledu na hlavní hrdinku neprošla žádnou zásadní zkouškou. Přečetla jsem včera a víc si z toho vlastně nepamatuju.... celý text

Druuna 3 2018, Paolo Eleuteri Serpieri

Asi je to moje chyba, protože jsem naivně čekala, že příběhy na sebe navazují, vše se nějak vysvětlí, osvětlí a na konci Druuna padne Chacharovi do náruče. Ve třetí knize jsem byla už úplně ztracená, neorientovala se v jednotlivých snech, hladinách reality a kdo je replikant, kdo mutant a kdo Druuna. Sexu ubylo, což by mi nevadilo, přesto měla hrdinka potřebu čtenáře i ostatní figury přesvědčovat o tom, že je děvka a má to tak ráda. Asi jde o mužské erotické fantazie, ale mě to spíše otravovalo a z duše mi to nepromlouvalo. Byla bych hodnotila dvěma hvězdami, nebýt závěrečného příběhu, který se úplně vymykal a konec si slušně pohrál s čtenářem. Takže nechávám tři a slavnostně slibuji, že tuto neplechu jsem ukončila a Druunu si už asi nikdy nepřečtu :-).... celý text

Druuna 2015, Paolo Eleuteri Serpieri

O Druuně jsem již slyšela, a když jsem teď dostala chuť na prasárničky (nestydím se za to), půjčila jsem si v knihovně. Mylně jsem čekala něco mezi Barbarellou a Muriel, ale tohle bylo... divný. Jakože fakt divný. Rajc to pro mě nemělo vůbec a i když jsem měla kalhoty dole, jak se v doslovu čtenářům vysmívá pan Karlík, bylo to kvůli tomu, že jsem se při četbě zavřela na záchod, aby děti nenapadlo koukat mi přes rameno, co čtu. Druunu jako ženskou hrdinku posuzovat nebudu, ale příběh mě - i když šlo o opravdu o něco mezi Dalím a Švankmajerem - zaujal, přestože mi v průběhu nedával mnoho smyslu. Jen tedy neschopnost plodit ve Městě děti nespatřuji v tom, že by se stavěl čas, ale že Druuně to většinou dělali blbě (čti: tam, kudy se děti nedělají).... celý text

Divoši 2011, Lucie Lomová

!!! POZOR SPOILERY !!! Ilustrace byly velmi podařené a Lomová mě přesvědčila, že umí. To jsem věděla už dávno, její Anča a Pepík patřili mezi moje top ve Čtyřlístku, ale nyní už s jistotou vím, že umí i pro dospělého čtenáře. Kresba byla detailní, zejména stará Praha mě uchvátila. Bohužel příběh jako takový mě příliš neoslovil, i když vnímám jeho poselství a po dočtení jsem cítila smutek za Čerwuiše, vytrženého z původního prostředí, nakročeného mezi dvěma světy, ale nepatřícího ani do jednoho. A cítila jsem i nostalgii po dobách, kdy ještě na světě byly bělochem nedotčené kouty přírody. Velice zajímavý je závěrečný doslov obsahující Fričův životopis - neměla jsem ponětí, že ve světě téměř není známý, měla jsem za to, že šlo o jednoho z našich významných "etnografů" (v uvozovkách proto, že on by se tak asi nenazval). Zajímavé, že jeho potomci žijí na dvou kontinentech - a potěšující, že se setkali.... celý text

Tajemství Velkého Vonta 1999, Jaroslav Foglar

!!! POZOR SPOILERY !!! Včera konečně dočteno, po mnoha a mnoha letech znovu. Jak jsem se již chlubila, knihy jsem si pořizovala v novém vydání od Albatrosu s ilustracemi od Jiřího Gruse. Ty jsou opět velmi zdařilé, i když opět obsahují drobné chyby (třeba když Dabinel drží v Opuštěném dvoře dva špalíky tlustých svíček a my přitom víme, že šlo o svíčičky tenké). Co ovšem musím veřejně a důrazně zpranýřovat je redakční práce Albatrosu u všech tří knih Stínadelské trilogie. Zapomenuté uvozovky, čárky či sem tam překlep byly v každém díle, třetí mi však přišel ze všech nejodbytější. Asi na 4 místech v knize je slovo "líp" psáno jako "lip", chybí zde uvozovky a na jedné jediné stránce (!) je asi 4x namísto "i" ve slovese napsaný vykřičník. Za absolutní výsměch pak považuji zvolání: „Žlutá je barva našel!“ s L na konci Přitom jinak jsou ty knihy velice pěkně udělané, tištěné na příjemném papíře, mají všechno, aby se dobře četly (a třetí díl má dokonce opět látkovou záložku). Redaktor by se měl čtenářům pokorně omluvit a Albatros by jim měl vrátit peníze, nebo aspoň nějakou jejich část! (V tomto kontextu se mi příliš nechce do pořizování dalších Foglarovek, které u Albatrosu postupně vychází, i když jsem zvažovala, zda si je do sbírky nepořídit.) Po přečtení některých komentářů níže musím souhlasit s tím, že RŠ tentokrát dělají mnoho kontroverzních kroků, kterých si zřejmě byl vědom i sám autor, neb je vzápětí nějak vysvětlí, odůvodní a chlapci se i omlouvají (uzmutí hlavolamu Rejholcovi ve sklepě, míchání se do Dratušových věcí, samotný boj s výrostky v Kocouřím hrádku). Pro dospělého čtenáře to jsou zkrátka Rychlé šípy se vším všudy, nikdy se nemýlící, a i když dělají něco, co se s jejich zásadami úplně neslučuje, morální imperativ to vždy zachrání. Zde je namístě položit zajímavou a stále nezodpovězenou otázku, jak Jestřábovy knihy vnímají ti, co je četli až jako dospělí, tedy nikoli v onom magickém období, kdy jeho příběhy mají takovou moc. (Ano, mám zrovna rozečtené Evangelium podle Jaroslava Foglara.) Co se příběhu týče, znalcům Rychlých šípů asi netřeba představovat. Přemýšlím, kolik mi bylo, když jsem tento díl četla poprvé, ale byla jsem už relativně velká. Přesto mě to napětí kolem tajemství Velkého Vonta neskutečně drásalo a pořád jsem netušila, co to je. Autor neustále natahoval a prodlužoval, a když pak došlo k odhalení, pamatuju si, jak to na mě silně zapůsobilo a při pozdním nočním čtení mě mrazilo. Jak já si nadávala, že jsem si to nepřečetla až další den za světla! A pamatuji si, že když jsem knihu půjčovala kamarádce, ona pasáž ji rozhodila naprosto stejně a v šoku a fascinovaném znechucení citovala Cizincovy výroky. Debatovaly jsme tenkrát, co měl Foglar za problém, že toto do svých knih cpal, a tohle nám přišlo jako to nejvíc nejhorší – a to mě občas ještě dnes při větrných nocích děsí přízrak pomateného Derneta z Chaty v Jezerní kotlině. Coby pravověrnou Vontku mě více než těšily opisy Stínadel, v nichž přibyly některé nové ulice, ale hlavně spatření onoho „modrého zázraku“, který dokonce ani někteří místní doposud neměli možnost zahlédnout, ale my jím symbolicky zakončili celou trilogii. Ta končí více než optimisticky. (Rozhodně lépe než druhý díl, kde – jak správně píše @Pytlík – Foglar píše o nezdravosti celé čtvrti a vyslovuje naději na její zbourání. Hanba! Přivázat autora k židli a krmit ho panádlovou polívkou od Hojerů!) Těší mě i to, že ač mnoho pokračovatelů z Oty Losny dělá největšího losera mezi Velkými Vonty, zde se mu od samotného Foglara dostalo rehabilitace, zadostiučinění a konečně může všem prokázat svoje kvality, o nichž RŠ, Vláďa Dratuš ani my čtenáři nepochybujeme. Při jeho krátké inaugurační řeči i slzička ukápla. Jelikož jsem více než úchylná, nejenže od léta nosím žlutý špendlík (a to i v práci, i když mi to kazí outfit), ale ze všech tří knih jsem si v průběhu četby vypisovala jména, stínadelský místopis a pomístní názvy. Dnes si hodlám v klidu vzít k ruce mapu Stínadel od Pavla Čecha a hezky se v ní porochňat a porovnat svoje vývody s těmi jeho. Žlutá je barva naše!... celý text