Svářeč přečtené 279

Nezdejší 2017, Jana Rečková

Sračkou bych to nenazval jako tady kolega, ale i tak jsou moji dojmy značně rozpačité. Ještě jsem snad nečetl knihu, která by mě vlastně bavila a přitom se četla tak těžce. Autorčin styl mi vůbec nesednul. Dlouhé, neživé popisy, místy až „stěny textu“, u nichž je těžké udržet pozornost, jindy jsou zase důležité informace a údálosti odbyty ledabyle uprostřed věty a je snadné je přehlédnout. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se v textu ztratil a musel se vracet o pár odstavců dál, abych zjistil, co mi uniklo. Naštěstí to vyvažuje epický, poutavý příběh s osudovým nádechem a sympatické postavy, byť se nezapře, že to napsala žena. Bez těch popisů ztepilých, ladných těl a neustálých projevů náklonosti jeden k druhému bych se klidně obešel… Nicméně první díl jsem navzdory těžkopádnému stylu přečetl s chutí. Bohužel s druhým dílem to jde citelně dolů, příběh se rozplizne, odněkud se vynoří další postavy a na stránkách románu začne být poněkud „přeplněno“. V milostných trojúhelnících až mnohoúhelnících jsem se začal ztrácet a přišlo mi, že se postavy náhodně zamilovávají jedna do druhé a některé snad nemají jiný účel, než se stát součástí milostného trojúhelníku. V třetím díle se pak příběh totálně rozpadne, musel jsem se do čtení nutit. Postavy chodí nekoncepčně z místa na místo, o hlavním motivu knihy, nezdejších, se prakticky nic nedozvíme. Ústřední příběh vyšumí do ztracena a za finále knihy je vydáváno řešení jedné vedlejší zápletky. Kdybych musel hodnotit každý díl jednotlivě, první je za čtyři hvězdy, druhý za dvě a třetí za jednu. Škoda, v prvním díle to mělo slušně nakročeno, ale místo aby autorka s tím poteciálem něco udělala, tak se jí to vysloveně rozpadlo pod rukama.... celý text

Já, Gowery 2017, Vladimír Šlechta

Zklamání. Tři povídky z různých období, které spolu nijak nesouvisí a některé navíc navazují na jiné texty, což činí četbu dost matoucí. Děj všech tří příběhů by šel shrnout tak, že se někam jde, tam se střílí a je konec. Šlechta nikdy nebyl nějaká vysoká literatura, ale čekal bych od něj přecijen něco víc. Neznat již hrdiny a svět z minula, asi bych vůbec netušil, o co jde a dost bych se nudil. Povídky mají sestupnou tendenci, respektive první dvě dobré a třetí slabá. Jinak ve třetí povídce jsem poprvé v životě narazil na „continuity error“, kdy Gowery někomu věnuje svou pistoli a o několik stran dále z ní zase střílí (přičemž z předchozí textu vyplývá, že má jen tu jednu).... celý text

Krvavé pohraničí 2007, Vladimír Šlechta

S potěšením musím konstatovat, že zub času byl k úvodní knize legendárního českého cyklu poměrně milosrdný a užil jsem si ji stejně jako poprvé před lety. S odstupem času mi však přecijen neunikly jisté vady na kráse. Kupříkladu je evidentní, že Vláďa Šlechta ještě neměl při psaní této knihy moc zkušeností se stavbou příběhu, který mi přišel dost podivný. Zpětně jej vůbec nedokážu zrekapitulovat a obsahuje množství zbytečných odboček a divných, z prstu vycucaných zvratů ("odhalení" barona). Jinak ale nemám co vytknout, čtení této knihy pro mě byl silně nostalgický zážitek a hned mám chuť se vrhnout na Gordonovu zemi, jejíž kompletní nové vydání mám již delší dobu v knihovničce.... celý text

Poslední přání 2011, Andrzej Sapkowski

Když jsem Poslední přání četl před lety, tak jsem moc nechápal, proč je ta kniha vyzdvihována jako takový kult. Ani po druhém přečtení se tento můj názor nezměnil, což ale neznamená, že by to nebyla vynikající kniha. Sympatický hrdina, zajímavá struktura (povídky prokládané propojujícím příběhem) a hlavně vynikající středověký svět, s jehož popisy autor dost šetří a přesto má člověk pocit, že mu ožívá před očima. To ale nic nemění na tom, že k dokonalosti tomu v mých očích ještě něco chybí (některé příběhy mi přijdou rozřešené dost podivně) a místo v mé Top 10 mají vyhrazeny úplně jiné knihy.... celý text

Spad 2016, František Kotleta (p)

Po strašlivých Velkých problémech v malém Vietnamu jsem již nečekal, že by mě Kotleta ještě bavil, nicméně ze SPADu se nakonec vyklubal jeho jednoznačně nejlepší román. Předně musím říct, že v porovnání s jeho předchozími knihami působí SPAD překvapivě disciplinovaně. Kotleta se nepokouší o humor za každou cenu, svými rádoby vtipnými přirovnáními a hláškami šetří, akční scény jsou docela sporadické, úsporné, přehledně popsané a vždy posouvají příběh dopředu. Ano, tahle kniha opravdu disponuje něčím, co lze označit jako „příběh“, byť směšně jednoduchý, není to jen sled jakž takž navazujících akčních a erotických scén (a teď jsem si uvědomil, že žádný sex se snad v knize ani nevyskytuje, což je po předchozích Kotletových knihách, kde jím nešetřil, příjemné osvěžení). Postavy jsou živé a sympatické, prostředí je správně depresivní a dobře popsané (jen jsem se vůbec neorientoval v cestě hlavních hrdinů, pokud by mi někdo do diskuze napsal, po které řece se to hlavní hrdinové vlastně plavili, byl bych vděčný). Upřímně řečeno, tahle kniha se natolik vymyká tomu, co jsem od Kotlety dosud přečetl, že mi ta teorie o více lidech píšících pod jedním pseudonymem nepřipadá až tak neuvěřitelná. Pokud to tak je, tak prosím odstavte toho břídila, co je zodpovědný za Velké problémy v malém Vietnamu, a autora SPADu naopak připoutejte k počítači bez připojení k internetu. Od tohoto Kotlety si rád přečtu víc.... celý text

Infico 2016, Petr Heteša

Opět zcela klasický Heteša. Pět hvězdiček přecijen dát nemohu, protože oproti Morphin Red nebo Sex, drogy & cyb'n'roll mi tam subjektivně k dokonalosti něco chybělo, byť to nedokážu přesně definovat, ale narozdíl od slabších kousků jako Ruská ruleta nebo Fatal virtual zde nenacházím ani žádné zásadní vady. Z logického hlediska mi snad jen trochu vadilo, jak se hlavní hrdina poctivě "odpojoval", když hlavní hrdinka zavelela, přestože bylo jasné, že v mezičasí může dojít k nějakému průšvihu. Jinak ale přečteno na jeden zátah, prostě klasický Heteša v nejlepší formě - napínavý příběh, břitké dialogy a spousta humoru. Heteša píše v podstatě pořád to samé, ale nijak zásadně mi to nevadí.... celý text

Mračna nad Arénou 2016, Michael Bronec

Zajímavá space opera, lépe řečeno její příslib. Začátek je dost nudný díky nevhodně zvolenému stylu vyprávění s velkým množstvím flashbacků (které obecně nesnáším a tady jich je hodně), takže chvíli trvalo, než jsem se do toho začetl, a pak byl najednou konec. Je to opravdu až příliš krátké a pokračování bych chtěl ideálně hned, protože mě to docela chytlo. Zajímavý svět, sympatické postavy, z nichž některé ale kvůli nevelkému rozsahu nemají tolik prostoru, kolik by to chtělo. Jen jsem si úplně nezvykl na česká jména a zasazení do české kotliny, které na mě působilo trochu nepatřičně. Říká se "ševče, drž se svého kopyta", nicméně musím konstatovat, že nakladatelův spisovatelský pokus dopadl docela dobře a těším se na pokračování.... celý text

Algar tarch 2001, Karolina Francová

Slušná klasická fantasy. Když to srovnám se Stezkami krve (to srovnání se nabízí - klasická fantasy, ženská autorka, reedice po letech), tak je to sice úplně stejně neoriginální, ale mnohem zábavnější, má to sympatičtější postavy a lepší příběh. Hlavně je to mnohem čtivější, nemusel jsem přeskakovat celé odstavce a věty, abych to zvládnul dočíst. Několik slabších pasáží, kdy jsem se neubránil menší nudě, by se sice našlo a samozřejmě bych se obešel bez některých popisů mužných těl (je poznat, že to napsala žena), ale to už jsou pouze drobnosti. Na to, že je to autorčina prvotina, opravdu velmi slušné. btw. díkybohu, že už je doba těchto příšerných obálek pryč! :)... celý text

Legenda o Rovenu 2016, Jindřich Rohlík

Ten začátek je vyloženě k nepřežití. První třetinu až polovinu se totiž prakticky nic nestane a já jsem měl snad poprvé v životě při čtení knihy pocit naprosté zbytečnosti. Mnohokrát jsem si říkal, že tenhle odstavec by šel vyjádřit jedinou větou nebo že tahle pasáž by tam vůbec nemusela být. Tady měl prostě zapracovat redaktor a nemilosrdně škrtat a škrtat. Chápu, že autor chtěl na úvod své rozsáhlé ságy pečlivě představit hlavní hrdiny, ale co je moc, to je moc a tohle bylo vážně utrpení a mnohokrát jsem bojoval s nutkáním knihu odložit. Naštěstí! S příchodem na Roven to konečně chytne dech, příběh začne odsýpat a hlavně ta Rovenská linie s mágy je mnohem zábavnější než první polovina se třemi hlavními hrdiny. Na konci už jsem se nemohl odtrhnout a okamžitě bych si dal druhý díl. Takže řečí čísel: začíná to nepříjemně blízko „odpadu“ a končí na velmi silných čtyřech hvězdách s náběhem na pět. Nu což, pořád lepší než kdyby to bylo naopak :)... celý text

Konstantynův efekt 2016, Karolina Francová

Když nad tím přemýšlím, tak tři astry mi přijde jako zoufale málo, ale dát tomu čtyři zase s čistým svědomím nemůžu. Subjektivně mi to trochu připomnělo Algor (intriky, milostné zápletky, militantní civilizace s diktátorem v čele, atd.), ale tak dobré to rozhodně není. Především postavy nejsou ani zdaleka tak sympatické a zajímavé a na konci jsem si uvědomil, že nad jejich osudem jen krčím rameny a jsou mi v podstatě ukradené. Rovněž jsem se nemohl ubránit pocitu, že toho "vesmíru" v téhle vesmírné opeře moc není, jelikož se o něm skoro nic nedozvíme. Padnou jména nějakých planet, ale na nějaké detailní informace si čtenář musí nechat zajít chuť. To samé pak platí i pro popis společenství a techniky. Dozvíme se, že tady jsou nějaké dvě civilizace, autorka zmíní základní technické vymoženosti (transportní bubliny, arvelský transfer), které autorka dokonale vytěží a využije, ale vše ostatní zůstává záhadou a já jsem se během čtení nemohl ubránit pocitu, že o tom světě vlastně vůbec nic nevím. Autorčina nezkušenost se space operou se pak projeví zejména v popisu vesmírné bitvy, kdy se prostě nějaké anonymní lodě neznámých proporcí navzájem likvidují a úplně to postrádá nějaké napětí nebo měřítko. Přes všechny výtky ale zase nemohu upřít, že mě to docela bavilo a i přes můj nezájem o postavy jsem byl z nějakého důvodu docela napjatý, jak to dopadne. Takže co s tím, čtyři hvězdy moc, tři málo, nu což, jsem v dobrém rozmaru, tak tomu trochu přisadím :)... celý text

Neočekávané dýchánky 2016, Jan Dobiáš

Honza Dobiáš je bezpochyby skvělý povídkář, jen pro něj bohužel neplatí, že „co slovo, to perla“ a na každou jeho vynikající povídku připadá několik průměrných až podprůměrných. Do antologií jako obě Legendy se pochopitelně dostane jen to nejlepší, ale v tomto autorském sborníku (podobně jako v Po dračím ohni) se tento nešvar projevuje v plné nahotě. Takže tady máme dvě excelentní povídky, které by obstály v libovolné konkurenci (Kobliha a Ples příšer), několik nadprůměrných a poté bohužel mnoho průměrného až podprůměrného balastu, který kdyby nikdy nespatřil světlo světa, nic by se asi nestalo. Celkově převládají spíše rozpačité pocity.... celý text

Záře supernovy 2016, Aleš Pitzmos

Mnohem lepší a zajímavější než první díl. Trochu mi přijde, že autor nechtěl plýtvat zajímavými a originálními nápady, tak se nejdříve rozhodl napsat Světlo plusaru, aby se ujistil, že dokáže napsat space operu, a teprve když viděl, že tedy ano, tak se rozhodl střílet ostrými. Příběh je tady mnohem méně předvídatelný a klišovitý, zvraty jsou narozdíl od jedničky opravdu nečekané. Hlavní postavy z předchozího dílu jsou poněkud netradičně odsunuty na vedlejší kolej a na jejich místo nastupuje mnohem zajímavější a originálnější hrdina. Pitzmos navíc dále rozvinul svůj svět a já jsem měl během čtení pocit, že by klidně utáhnul mnoho dalších příběhů. Trochu to sráží dolů jen mírně zmatené a nejasné popisy, občas bylo dost těžké si nějak vizuálně představit prostory, v nichž se hrdinové měli nacházet. Ale to je maličnost. Celkově velká spokojenost a hned bych si dal pokračování (nejlépe rozvíjející motiv mimozemských civilizací a původ koridorů).... celý text

Vlčice a staré plemeno. Svazek 2 2014, Zdeněk Žemlička

Tak nic, první část docela ušla a na konci se slibně rozjela, ale v druhé části Žemlička všechno nadějné spolehlivě pohřbil několika náhodnými polodemetními zvraty ve stylu „Mysleli jste si, že to bylo takhle, ale ve skutečnosti to bylo takhle…“ nebo „Mysleli jste si, že to bylo takhle, ale já jsem vám nějakou důležitou informaci neřekla, protože proto…“ Hned na začátku např. dojde k poměrně zásadnímu zvratu, jehož následkem se z ultimativních záporáků, jejichž moc, zlo a hrůznost jsou celou dobu pečlivě budovány, stane banda neschopných nýmandů, z nichž si hlavní hrdinové dělají v podstatě dobrý den. Celá linie s Prvorozenýmy je odsunuta na vedlejší kolej a uzavře se již někde za polovinou a místo ní se řeší… něco. Týká se to nějakých kleteb a proroctví, ale bylo mi to úplně jedno a nebavilo mě to. Posledních 50 stran jsem již jen toužebně vyhlížel konec, který stále nepřicházel. Mimochodem, musím se trochu omluvit autorovi, že jsem příběh v komentáři k předchozí části nazval „vycucaným z prstu“, v doslovu totiž autor uvádí jako zdroj inspirace např. Bibli a křesťanskou nebo židovskou mytologii. Přesto bych byl ale radši, kdyby byl příběh zasazen do trochu reálnějšího rámce skutečných historických událostí, jako např. bitva v Teutoburském lese ve Vlčici a Mandragoře. Tyhle biblické nesmysly, které tady zejména v druhé polovině dost prosakují, mi fakt nejsou moc po chuti. No nic, musím se zopakovat, první Vlčice byla výborná, ale pokračování jsou úplně zbytečná a další již prosím ne.... celý text

Dům u vycházejícího slunce 2011, Aleksandra Janusz

Hrdinové jsou do jednoho sympatičtí, rozhodně se však do nich nějak nevžijete, ani vám nepřirostou k srdci, na to jsou popsáni příliš jednoduše. To samé lze říci i o samotných příbězích - především o posledním. Něco jim chybí. Ano, jsou čtivé, zábavné, ale... nedokážu to nijak popsat :) Poslední povídka mi už pak připadala zbytečně zdlouhavá a na to, že zabírá přes polovinu knihy, velmi, velmi jednoduchá. Jen díky sympatickým postavám jsem ji dočetl. Takže výsledkem je zajímavý a poměrně zábavný, nikoliv však nějak světoborný povídkový román. Druhý díl si určitě koupím, i když priority budu mít jiné...... celý text

Likario 2011, Vladimír Šlechta

Podle mě jedna z nejlepších Šlechtových knih vůbec. Není to zas tak dobrodružné, spíš taková městská detektivka. V prvních dvou třetinách hrdinové jen chodí od domu k domu, hodně se mluví... což je celkem fajn, protože Thompson je skvělá postava, co se týče dialogů. Šlechta píše čtivě, takže i přes pozvolný děj se to čte dobře, bez nejmenšího zadrhnutí. Poslední třetina, to je jiné kafe, akce se pořádně rozjede, o mrtvoly není nouze. Pokud je Šlechta výborný v "klidových" pasážích, v akčních je naprosto excelentní! Velké plus je taky za prostředí - Likario. Rozestavěné město uprostřed divočiny... má to takový nespoutaný, romantický nádech, vzpomněl jsem si třeba na Bílého tesáka a obecně romány z prostředí zlatých horeček na Aljašce a Yukonu. Jo jo, Šlechta se zase vytáhl...... celý text

Vlčice a staré plemeno. Svazek 1 2014, Zdeněk Žemlička

Vzhledem k tomu, jak mizerný byl předchozí díl, mě první část Starého plemena docela příjemně překvapila. Zatímco v Mandragoře a zejména Dětech noci mi připadalo, že postavy se nekoncepčně pohybují z místa na místo a řeší romantické nesmysly, tady je příběh mnohem jasnější a cílevědomější, dokonce i ty citové výlevy jsou tady značně omezené. Bohužel mnoho neduhů ale přetrvalo. V prvé řadě má jít o histotrickou fantasy, ale tu historii tam moc nevidím. Autor příběh zasadil do atraktivního období, které v literatuře moc zpracované není, ale místo aby pro příběh využil skutečných historických událostí a reálné mytologie, tak si vymyslel jakousi báchorku o prastarém božstvu a z prstu vycucaných proroctvích a kletbách, jaké jsme už mnohokrát četli jinde. V podstatě by stačilo změnit jména a mohlo by se to odehrávat v nějaké smyšlené zemi. Vůbec mi taky nesedí autorem vytvořený systém magie, přijde mi, že to nemá vůbec žádný řád, což je u fantasy dost problém. Pořád se objevují nějaké nové kletby, zaklínadla, hrdinové cestují do jiných světů, a absolutně během čtení nemáte představu, co může přijít příště – může to být doslova cokoliv a v rámci Žemličkou nastaveného vnitřního (ne)řádu by to dávalo smysl. Postupem času mi taky vadily čím dál častější „vize“ hlavních hrdinů (nevím, jak jinak ty pasáže nazvat), plné abstraktních popisů, které jsem zejména ve druhé polovině už jen zběžně prolítával, jestli v nich není něco důležitého, protože jinak nedávaly moc smysl. V knize se také vyskytuje mnoho postav z předchozích dílů, ale stojí jaksi podivně v pozadí a vystupují sotva na pár stránkách, i když jejich úloha je vlastně docela důležitá. To je holt nebezpečí toho, když si autor v průběhu série naseká mnoho postav a najednou neví, co s nimi. Nicméně navzdory výtkám se to čte mnohem lépe než předchozí díl a pro druhou část je příběh nastaven docela slibně, tak uvidíme.... celý text

Vlčice a děti noci. Část druhá 2011, Zdeněk Žemlička

Ještě zbytečnější pokračování než Vlčice a Mandragora. Hlavní hrdinové se skoro nikam neposunou, příběh prakticky neexistuje a celé to působí spíš jako telenovela, kde se pořád řeší, kdo koho miluje, komu zahýbá, atd. Hodně mi také na této sérii vadí naprostá historická neautentičnost, např. hrdinové se často baví jako současní lidé a vůbec Žemlička naprosto selhává v navození nějaké dobové atmosféry. Když čtu např. Červenáká, tak mám pocit, že mi ta doba ožívá před očima, to mi tady úplně chybí. Nebýt občas nějakého známého jména, tak by se to klidně mohlo odehrávat v nějaké úplně smyšlené zemi. Fantastické prvky mi přijdou velmi neobratně naroubované na skutečné pověsti a mytologii, navíc to zdejší pojetí magie na mě působí až příliš fantasmagoricky. Např. když zhruba v polovině knihy jedna postava vypráví, co se jí stalo, zní to jako nějaké uhozené podobenství z Bible, ale tady to má být pravda. První Vlčice byla parádní historická fantasy, ale pokračování jsou fakt úplně o ničem a zbytečná.... celý text

Velké problémy v Malém Vietnamu 2016, František Kotleta (p)

Nevím, jestli už jsem z tohoto typu literatury vyrostl, nebo jestli je tahle kniha prostě odpad, ale kloním se spíše k té druhé možnosti. Povídkový první díl mi celkem sednul, ale románová verze téhož pro mě byla dost utrpením. Příběh je úplně primitivní, již stokrát zrecyklovaný a slouží spíš jako výplň akčním a erotickým scénám, kterých je tady asi milión a jsou napsané neskutečně rutinně a strojově, prostě jen někdo někoho seká, střílí nebo š*ká, úplně bez napětí a emocí. S přibývajícími stranami jsem začal přeskakovat celé odstavce a vždy si jen na konci oddílu přečetl, jak bitka skončila. Vtipná přirovnání jsou tentokrát spíš rádobyvtipná a působí křečovitě a vynuceně. Vůbec celá kniha na mě působí neskutečně odfláknutě, jako by to autora snad vůbec nebavilo a jen si plnil povinnost vůči nakladateli. Např. hlavní hrdinka je LITEVSKÁ tajná agentka, o níž se jen tak mimochodem dozvíme, že pochází z RIGY. Co si mám myslet o autorovi, kterému vlastní román nestojí ani za to, aby si zjistil hlavní město země, z níž pochází jeho hrdinka? Ale chápu, že pologramotného bruntálského řezníka nejspíš zmátla prastará past na nepříliš zdatné angličtináře Litva/Latvia. Jedna hvězdička za občasné záblesky vtipnosti, jinak je to naprostý odpad a upřímně nechápu ty lidi, co to tady pětkujou. Kotletu jsem nikdy příliš nemusel (solidní Swingers párty, snesitelná Perunova krev a jinak nic), ale touhle spatlaninou se pro mě definitivně stal nejvíce přeceněným neumětelem v naší zemi.... celý text

Conan a dvanáct bran pekla 2003, Thorleif Larssen (p)

Conana nevyhledávám, tohle jsem přečetl jen proto, že je to od Červenáka. Jako oddechovka nakonec slušné. Příběh odsýpá, autor si nebere servítky a nešetří krví ani vyhřezlými střevy. Dost mi sedlo exotické prostředí. Na druhou stranu mi vadil jakýsi nepoměr mezi tím, co je v knize nejdříve popisováno a co se nakonec skutečně stane. Záporák je vylíčen jako strašlivý, nepřemožitelný černokněžník, který pobíjí nebožáky po tuctech a všichni se před ním třesou strachy, jen Conan se mu samozřejmě úspěšně postaví, uprchne z jeho obří pevnosti, z níž ještě nikdo nikdy neuprchl, přičemž pobije desítky jeho elitních nohsledů. No budiž, hádám, že to je prostě Conan. Každopádně text je místy trochu kostrbatý, je poznat, že je dost starý a autor ho před novým vydáním nijak neupravoval. Slušná oddechovka, ale Červenák už je dnes někde trochu jinde.... celý text

Devět Mečů slávy 2009, Miroslava Kvášová

Neoriginální až hrůza, ale z nějakého důvodu mě to bavilo. Má to v sobě zvláštní kouzlo Tolkienovských příběhů, nádech osudovosti a prastarých legend, o nichž si lidé vyprávějí o tisíce let později. Postavy jsou sice ploché a jednoduché, ale sympatické. Zdejší nízké hodnocení mi přijde trochu nefér.... celý text