Sisssi
přečtené 680
Dědictví Nibelungů
2011,
Wolfgang Hohlbein
Stejně slabé jako předchozí díly. A to, jak Regin na konci udělá z nothungu excalibur, tak to jsem tedy nepochopila, časově to nevychází.
Dcera Kury
2009,
Debra Austin
Takové dětské. To, co hrdinové dělají, umí, cítí, jak smýšlí je neuvěřitelným mišmašem, který nedpovídá době před 500 000 (nebo dvěma a půl miliony jak je na obálce?) lety, ale zcela náhodně si vyzobává prvky z celého pravěku i fantazie. Postavy vypadají ještě napůl jako opice, velice archaicky se páří, vydávají zvířecí zvuky a mručí na 100 způsobů, ale na druhou stranu používají abstrakta, velmi pokročilé nástroje a bydlí na úrovni, která 500 000 let př. n. l neodpovídá. O náboženských představách nemluvě. Zajímavé je, že náboženský koncept Velké je v textu líznutý spíše patriarchálními než mateiarchálními prvky. Tudíž mě obliba knihy u feministicky (vlastně spíš pseudofeministicky) orientovaných čtenářek poněkud udivuje. Úsměvné byly i šelmy, které se vůbec nechovají "divoce", ale spíš nepřirozeně a za každou cenu krvelačně. Autorka má dle záložky zálibu v paleoantropologii - pak nechápu, proč ji při psaní alespoň trochu nevyužila, kniha je napsána, jako by autorka znala z pravěku sotva látku základní školy.... celý text
Růže a tis
2021,
Mary Westmacott (p)
"To poslední, o co při volbách stojíte, je zbytečně moc těch, kteří používají mozek a umí si dát dvě a dvě dohromady." Prostě Agatha...
V síti paměti uvízl, slunce se ptal
2016,
Václav Cílek
Mám dojem, že jsem se vlastně téměř nic nedozvěděla. Sem tam nějaká zajímavá informace, ale ta je podána tak nenápadně ve vrstvě vaty, že ji člověk téměř (a někteří záměrně) přehlédne. Třeba poznámka o tom, že skutečných "menhirů" je u nás maximálně pár desítek, zbytek je novodobá módní náplava či nepochopení něčeho staršího, ale ne pravěkého.... celý text
Fenomén Býčí skála
2020,
Martin Golec
Zajímavé, jen mám dojem, že kniha je jednou z těch, co brzy zastarají. Připadá mi poněkud poplatná době. Když je v módě bláznění po bohyních a posvátných místech, autor tomu ochotně vychází vstříc. Věda by však měla být nezávislá a povznesená nad dobovou poptávku. Stati Evy Čermákové není radno brát příliš vážně, ty beru jen jako doplněk pro pobavení.... celý text
Prsten Nibelungů
2011,
Wolfgang Hohlbein
Tolik jsem se těšila, ale středověké Písni o Nibelunzích to nesahá ani po kotníky, velmi slabé, naivní, nemá to švih ani kouzlo. Od předního německého autora fantasy bych čekala daleko víc. Jaký je rozdíl mezi tímto plochým, černobílým Hagenem a tím mnohovrstevnatým ze středověkého eposu, kde si celou dobu říkáte, že byste ho měli nenávidět a přesto úplně nemůžete, protože je to postava jako živá a vy ji nejen odsuzujete,ale přesto ji v koutku duše i chápete...... celý text
Nulté číslo
2015,
Umberto Eco
Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas. str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří. str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník. str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit. str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju. str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní." str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet. str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu... str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.... celý text
Sisi, mladá císařovna: Mýtus a pravda
2022,
Martina Winkelhofer
Velmi dobré. Ač se autorka nevyhýbá nezdravému zobecňování, ve vyvracení mýtů jde místy až trochu do opačného extrému a občas opomíjí kriticky zhodnotit některé zdrojové dokumenty (třeba jen pár odstavců poté, co totéž odhaluje u jiného autora), přesto se jedná o knihu, která nám dosud chyběla. Jen více takových! Překlad chvílemi vykazuje známky nepozornosti překladatele. Škoda, že chybí rejstřík.... celý text
Toulky po stopách císařovny Sisi
2022,
Dagmar Beňaková
Ano, čtenář se občas dozví některé střípky nebo perličky jinde nezmíněné, ale jinak je kniha spíše cestováním po stopách mýtu Sisi než po stopách císařovny samotné. Z uvedených pramenů se dalo vytěžit více. Po dlouhé odmlce, kdy o Sisi nevycházelo vůbec nic, však vyhladovělý čtenář ocení i to.... celý text
Ženské příběhy II – Když promlouvá tělo…
2013,
Lilia Khousnoutdinova
Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?... celý text
Ženské příběhy
2012,
Lilia Khousnoutdinova
Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy. Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu). Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru? Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky. Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?... celý text