siena
přečtené 646
Hortensie de Beauharnais
2020,
Izabela Michlian Straková
"..... 20. květen 1821, zámek Arenenberg Uschlá růže leží na mém stole. Její lístky jsou okoralé, temně rudé žilky nesou známky prasklin a ze žlutého středu se sype prach. K trnitému stonku je přivázán tenký klacík, vedle klacíku dlí malá plechová dóza s pramenem černých vlasů. Císařových vlasů. K těmto třem předmětům někdo přidal list papíru s neznámým rukopisem, který říkal: Pátého května roku 1821 v 17:49 hodin místního času zemřel na ostrově Svatá Helena generál Napoleon Bonaparte. Jedním z jeho posledních přání bylo odeslat madame Hortensii de Beauharnais tři předměty, jež obdržíte v obálce. Generálovo tělo bylo v souladu s jeho vůlí vloženo do bezejmenného hrobu u pramene Torbett’s Spring nedaleko Longwoodu, kde trávil své poslední dny vyhnanství. Hudson Lowe, guvernér ostrova Svatá Helena Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo úplně stejně jako před minutou, a přece se vše změnilo. Lesy kolem zámku Arenenberg, který jsem po šesti letech bloudění Evropou zakoupila a usadila se tu, se stále zelenají, sedmikrásky na okolních lukách stále kvetou a drozd za oknem stále zpívá. Jen mé srdce už… už nebije jako dřív. „Stalo se něco, mami?“ ptá se Napoleon Louis, z něhož od doby, kdy jsem do deníku naposledy psala, vyrostl statný muž převyšující mě o hlavu. „Právě zemřel muž, kterého jsem celý svůj život milovala,“ odpověděla jsem, nepřemýšlejíc o svých slovech. „Monsieur de Flahaut? Jakže? On zemřel? Já myslel, že se mu v Anglii daří!“ vyhrkl a uchopil mou ruku. Zavrtěla jsem hlavou, ale mluvit jsem nemohla, hrdlem se mi prodíraly první vzlyky. Ukazuji na obálku, Napoleon Louis čte. S každým okamžikem je jeho jemná tvář sinavější. „Ach, můj Bože, tak přece je to pravda,“ vydechuje a objímá mě kolem ramen. Najednou se kolem mne ovíjí další pár paží. Charles. Můj Charles s Napoleonovýma šedýma očima a jeho nosem. Cítím, jak srdce mých synů bijí a rezonují v mé hrudi. „Co znamená růže a větvička?“ ptá se po chvilce Napoleon Louis. „Ach, to už je dávno,“ usměji se, ale stále cítím neustávající proud slz. „Když se vaše babička seznámila s mladým generálem Bonapartem, vzal mě jednoho dne do zahrady v našem starém domě v rue de la Victoire. Vzpomínáte ještě na tu ulici? V té době mi nebyl sympatický, což jsem dávala velmi jasně najevo. On ale boj o mou přízeň nehodlal vzdát. Jednou mi daroval růži, již utrhl z keře v naší zahradě. Celý keř tím připravil o krásu. Později jsem mu vyprávěla o Eugènovi, který mě jako malou učil šermovat. Napoleon nevěřil, že to dokážu, a tak se o tom chtěl přesvědčit. Vyzval mě tedy na souboj, souboj s klacíky, ve kterém jsem vyhrála, on to ale nepřiznal,“ zasmála jsem se znovu. „V ten den jsem se do Napoleona zamilovala,“ přiznala jsem. „Nikdy jsem nevěděl, že jste… že jsi…“ „Nikdo to nevěděl. Jen má přítelkyně Adéle,“ odpověděla jsem a cítila další ostré bodnutí. Adéle, moje drahá Adéle… „Císař si na ten okamžik zřejmě vzpomněl.“ „A ty ses mu nikdy nevyznala ze svých citů?“ „Ne, ale myslím, že to věděl.“ Musel. Růže a větvička toho byly důkazem. Jsou to poslední slova, která mi určil, poslední nevyřčená slova… „Měl jsem strýčka Napoleona velmi rád,“ ozval se Charles. „Ano, to my všichni, zlatíčko.“ „To mu způsobili oni, že, mami? Angličané? Zabili císaře, protože ho nenáviděli. Stejně tak Rusové, Rakušané a Prusové. To oni jsou zodpovědní za jeho osamocený konec,“ pronesl Charles, z jeho hlasu je slyšet vztek. „Na tom už stejně nezáleží,“ odpovídám a hladím ho po vlasech. Je císařovi opravdu podobný. Charles se mi vytrhává, bere vzkaz od Hudsona Lowa a muchlá ho v pěsti. „Já ho pomstím,“ říká pomalu a klidně. „Půjdu v jeho stopách a potrestám ty, kteří jsou vinni.“ Okvětní lístek z růže se v jemném tanci vznáší k zemi a neslyšně dopadá. Slova mého syna znějí přesvědčivě. Je mu velmi, velmi podobný… ..... " Otevírala jsem tuto knihu s mírnou skepsí, o to více jsem byla překvapená, mile překvapená. Paní Izabela Straková napsala román, kde historie není jen divadelní kulisou pro její příběh. Čehož, bohužel, nemálo současných autorů je schopno, ale i ochotno. Příběh dcery francouzské císařovny Josephine je napsán formou jejích deníkových zápisků, takže se občas autorka neubránila stylu "... a to bylo tak". Ač sama předem varuje před jistým moderním slovníkem, kromě asi dvou, tří výrazů, mi zvolený jazyk nepřišel nijak rušivý. I dle přiloženého seznamu publikací, které zúročila ve svém vyprávění, je jasná její snaha o co největší autenticitu "svého" příběhu. Dle mého, se autorce povedlo velmi zdařile skloubit romantickou linku příběhu, nenaplněné lásky Hortensie, s vylíčením tehdejší doby, včetně hlavních okamžiků vlády Napoleona Bonaparteho. Jak jsem zmínila na začátku, opravdu velmi příjemné setkání s vyprávěním paní Strakové.... celý text
Dívka se zlatýma očima
1907,
Honoré de Balzac
Honoré, Honoré, nebývala bych si to někdy jen pomyslela, že cosi podobné vyslovím... ale tvá Dívka se zlatýma očima byla k nepřečtení. Občas z textu probleskoval tvůj dar romanopisce, obzvláště v počátku, kdy glosuješ tehdejší mravy francouzské, pařížské společnosti, dle mého, společnosti obecné. Ale byly to záblesky velmi slabé a velmi krátké...... celý text
Hrozba
2011,
Dick Francis (p)
Byla to má první přečtená, opětovně přečtená, kniha po hooodně dlouhé čtecí pauze. Mlhavě jsem si vybavovala zápletku a její hlavní aktéry. Romány pana Dicka Francise se ale dají číst opakovaně, i bez toho pocitu "napětí", protože jsou to především dobré příběhy. Samozřejmě, ne všechny jsou excelentní, ale i ty slabší, mají logickou a celkem uvěřitelnou zápletku. A jsou příjemným důkazem, že i bez "dechberoucí" akce, bez nejmodernějších forenzních metod, dokonce bez mobilních telefonů, lze dopadnout padoucha, zde jednoho "profesionálního" únosce...... celý text
Slyším sirény v ulicích
2018,
Adrian McKinty
“…Obrazy z asymetrických válek budoucnosti: zkroucené copánky kouře z unesených aut, armádní vrtulníky visící nad městem jako komáři nad louží, těžce vyzbrojení vojáci a policisté pohybující se v řadě za sebou po obou stranách ulice v obytné čtvrti… Padá noc. Obloha má barvu tmavého piva. Vojáci mají v rukou poloautomatické samonabíjecí pušky a na sobě plnou výstroj. My, policisté pohybující se v semknutém útvaru, máme na sobě neprůstřelné vesty a v rukou samopaly sterling. Sledujeme okna a střechy. Jsme roztaženi do rojnice a držíme si odstup od svého souseda, aby nás nastražená bomba nebo reaktivní granát nemohly pozabíjet všechny najednou. …“ … Epilogem mne, jako čtenářku, autor vrátil zpátky do tvrdé reality života v Belfastu osmdesátých let minulého století. Znovu jsem uvědomila, na těchto posledních pár stránkách, že nejen samotné vyprávění detektivního příběhu tvoří tuto knihu, knihy autora. Detektivní příběhy severské, či italské, ale i ty anglické bývají zároveň i romány sociálními, popisující problémy v té, které době. Pan Adrian McKinty to tak činí velmi dobře, stejně jako např. pan Peter Robinson, paní Phyllis Dorothy Jamesová a další. Jak už bylo i v komentářích zmíněné, oproti první knize je tentokrát zápletka dobře vystavěná a i vyšetřování postupuje logicky ke svému cíli. Než k němu oddělení Královské ulsterské policie dospěje, musí se vyrovnat i se špionážními službami, včetně FBI. Co jsem již při čtení vnímala, stejně jako inspektor Sean Duffy, jen jako rutinu, kulisu, denního života policisty, vojáka v Severním Irsku, připomnělo se mi opět ve zmíněném epilogu: “Nesmiřitelné sektářské násilí, kde příslušnost k té “správné“ straně má větší cenu než pravda.” ... “…Procházíme branou hřbitova. Zkušený poddůstojník něco nadporučíkovi šeptá. Nadporučík se usměje a přikývne, souhlasí s poddůstojníkovým návrhem…. Hlídka míří přímo do republikánského sektoru. K hrobům mužů a žen z IRA, kteří zemřeli za Irsko. Přicházíme k místu posledního spočinutí Bobbyho Sandse. Vrchního mučedníka. Velitele IRA ve věznici Long Kesh, který po šestašedesáti dnech podlehl hladovce. Seržant vytáhne cosi z kapsy vespod neprůstřelné vesty a položí to na mramorový náhrobek. Je to balíček dietních sucharů. Vojáci si smějí. Já s ostatními policisty se nesmějeme. …“... celý text
