Set123 přečtené 696

Aeneis 2023, Publius Vergilius Maro

Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné. Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury. Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah. Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí. Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem. Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem. Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů. Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta. Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným: „Ty naše světlo a cti básníků, kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře a hodně vyčet ze tvých veršíků. Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře, jen od tebe jsem přijal krásný styl a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“... celý text

Úvod do mezinárodního práva soukromého 2017, Naděžda Rozehnalová

Základy státovědy 2002, Jan Filip

Na to, jak upřímně rád mám ústavní právo, věnoval jsem v prvém semestru studia až nepoměrně málo pozornosti státovědě – patrně proto, že výuka sestávala z velké části z banalit, které jsem znal ze střední. Problém je tento – máte-li pět seminářů, na kterých můžete problematiku státovědy procvičit, nestihnete nic víc, než tyto banality. Četl jsem z této oblasti pouze jednu publikaci – mladší sestřičku té, kterou nyní komentuji, podstatně rozšířenou, zato už bez třetího autora, doktor Zimek se od kolektivu oddělil. Rozhodl jsem se tedy po čase vrátit k tomuto oboru, abych si osvěžil některé kategorie. Co lepšího by mohlo být, než "Základy státovědy"? Kniha je to, myslím, dobrá. Je poměrně krátká, výše zmíněná Státověda je obsažena na větším formátu na 400 stranách, myslím, že tato publikace bude skoro o polovinu kratší. Navíc psaná vcelku velkým fontem, takže se rychle a lehce čte. Tedy lehce... pro oči to lehké patrně bude, intelektuálně ale jistě není nenáročná. Obsahuje opravdu takřka všechny nejvýznamnější státovědné koncepty. Obsahuje je ve velice zhuštěné formě, aniž by se obtěžovala je dovysvětlit, přiblížit je (nedej bože!) čtenáři pomocí praktických ukázek a tak podobně. Nejabsurdnějších rozměrů tento problém nabývá u volebních technik. Nejsem si jist, co si prvočtenář a prvotní zájemce o státovědu odnese z tohoto: "e) Hare-Niemeyerova formule „Ms = [(Hs x M) / H]" Lze tedy konstatovat, že základy obsahuje dostatečně, stylistikou a celkovou strukturou textu (ne výkladu, ten je strukturován velice dobře a přehledně), co chybí? Rozhodně ne historický pohled, toho je zde dost, rozhodně ne málo odkazů na normativisty, těch je tu také dost – až mě to překvapilo. Neobsahuje moderní koncepce objevující se ve státovědě, neproblematizuje některé problematické koncepty. A to je mi líto. Chápu, že to do obsahu a smyslu učebnice asi nešlo narvat, s tím souhlasím. Ale stejně je to škoda. Je to opravdu prvotní přiblížení státovědě, není to její aktuální výklad. Ten je však veden na platformě akademických sporů, které se nezdají blížit rozřešení, takže je to patrně deficit odpustitelný. Obsahuje ji některé nepřesnosti, či při nejmenším pochybná, diskutabilní tvrzení. Profesor Filip v určitém bodě píše, že nepsané jsou takové ústavy, které jsou krom psaného práva tvořené i jinými prameny. Při takové definici daná distinkce (psané/nepsané) postrádá smyl, jelikož každá ústava bude nezbytně nepsaná, na každou se vztahují určité ústavněprávní zvyklosti. Ale to vem čert. Kniha mimochodem, díky později nepřítomnému, doktoru Zimkovi obsahuje jednu vcelku raritní pasáž, na kterou stojí za to upozornit. V závěru publikace, v kapitole věnované samosprávě, poměrně nezvykle štěpí zájmovou samosprávu na několik podsložek a mezi ně řadí i samosprávu duchovních společenství, což do klasické státovědy přináší poměrně zajímavý prvek. Ale to já jen tak.... celý text

Občanské právo. Souhrnný výklad 2023, Milan Kindl

Česká právní doktrína nepatří mezi to nejskvostnější v naší zemičce, soukromoprávní doktrínu nevyjímaje. Zdeformovaná postupnou retardací v průběhu socialistické zákonnosti, od právní dvouletky (OZ 1950) po "atentát na soukromé právo" (OZ 1964) a jeho pozdější neslavné novelizace, vykazuje i současná právní doktrína jistou... nedobrou kvalitu. No prostě tady většina lidí občanskému právu vlastně nerozumí, protože mentálně zakejsli v 70. a 80. letech a mladší generace právníků vytlačuje tu starší velice zvolna, nepříliš kvalitní Nejvyšší soud není navíc zrovna pomocný. Podle toho vypadá i stav vědecké literatury, respektive učebnic. Vyházejí další a další, větší část z nich však nestojí za papír, na které jsou vytištěny, natož za čas, který byste těm rozsáhlým svazkům snad chtěli věnovat. Je proto vždy poněkud napínavé, vyjde-li nám nová učebnice oboru práva občanského. Když už k tomu dojde, je dané publikaci věnována vcelku rozsáhlá pozornost. To nás konečně přivádí k této knížečce. Trochu překvapivě to byla již několikátá učebnice občanského práva v roce 2023. Předcházela jí vcelku dosti kvalitní publikace Základů občanského práva hmotného – závazkové právo I a její sestřička věnovaná absolutním majetkovým právům (které jsem posud neměl příležitost věnovat čas – jsem však skeptický, vzhledem k tomu, že obsahuje celá věcná práva a k tomu ještě dědice). Zde si všimněme jedné věci. Vyjadřuji jistý skepticismus učebnici, která věnuje 300 stran třetí části OZ, a za relativně dost kvalitní považuji takovou, která věnovala 550 stran závazkům (4. části OZ) bez mimosmluvních závazků. Nu a před námi stojí kniha o 640 stranách, věnovaných úplně celému zákoníku. Tedy, vyjde-li nová učebnice, panuje jistý skepticismus. Vyjde-li něco, označeno za "souhrnný výklad občanského práva", skepticismus u některých nabude na intenzitě, jiní (a zde počítejte i mne) se rozesmějí. Každopádně se učebnici, po té krásné recenzi doktora Vychopeně v Bulletinu advokacie, nedalo odolat. Málokdy, pokud někdy, se mi stává, že bych cítil potřebu okomentovat knihu, kterou jsem nepřečetl celou, ba u které jsem přečetl snad méně než polovinu. Zde se mi to stalo. Přečetl jsem pouze pro mne aktuálně relevantní části. Mimosmluvní závazky, některé závazkové typy, obecnou část závazků, rodinu, něco z obecné části. Absolutní majetková práva jsem, přiznávám, úplně ignoroval, většinu z obecné části taktéž. Po přečtení toho, co jsem přečetl, je každopádně poněkud zbytečné číst dál. Je to naprostá katastrofa. Ale jako úplná. Věnujete-li se kupní smlouvě na jedné straně (ano, přesně tolik prostoru si zasloužil bezkonkurenčně nejdůležitější smluvní typ, který je v OZ obsažen ve více jak stovce ustanovení) a ještě se tam stihnete dopustit když ne chyby, tak alespoň nepřesnosti, patříte jistě do kategorie nevědecký odpad. Ostatně nemá smysl, abych se tu o tom blíže rozepisoval. Udělal to za mě člověk povolanější, který soukromému právu na rozdíl od mé osoby a osob autorů této publikace, rozumí. Doktor Bezouška z Olomoucké právnické fakulty. Dovolím si zde na jeho, brilantní a velice trefný, článek odkázat a doporučit každému, kdo by snad za učební text zvolil tuto zhůvěřilost, aby začal u této recenze: https://advokatnidenik.cz/2024/01/09/kindl-m-rozehnal-a-a-kol-obcanske-pravo-souhrnny-vyklad/... celý text

Beren a Lúthien 2023, J. R. R. Tolkien

Již poměrně dlouhou dobu se nikterak netajím tím, že příběh Berena a Lúthien je mým zdaleka nejdražším z Ardy. Vlastně již od prvého přečtení Silmarilionu. Je to po mém soudu naprosto neuvěřitelný příběh, který v plné šíři ukazuje možnosti, nevídané možnosti, fantastické literatury. Je to příběh ukazující, jak hluboké utrpení a sebeobětování může v říši Elfie trýznit její obyvatele. Opravdu, ten pohled je naprosto neuvěřitelný. Celek příběhu, který je čtenáři předkládán je zkrátka famózní, jeho konec svou tragičností a krásou, a ono je tam opravdu obé najednou, se může rovnat snad jen Mistrovi a Markétce a objemem daleko předčí jakkoliv tragické příběhy shakespearovského střihu. Neomezuje se totiž na realitu, překračuje jí a tím překračuje míru tragédie obsaženou v žitém (a jemu podobném) světě. Nadto mám příběh rád z několika dalších důvodů. Jedním z nich je existenční propojení autora a jeho díla. Jindy proponent smrti autora, zde nemohu to propojení ignorovat. Tolkien pracoval na jeho zdokonalování desetiletí – část, podstatnou část svého života mu věnoval. A co víc, věnoval mu i svou smrt. Beren John a Lúthien Edith. Na tom je cosi neuvěřitelně mystického. Příběh navíc v plnosti ukazuje podstatu Tolkienovy tvorby a podstatu Ardy. Na tu narážíme již v úvodu Silmarillionu, v Ainulindalȅ. Hudba Ainur. Podstatou Tolkienova světa je hudba. Bůh tvořil slovem a vytvořil náš nekouzelný svět, budiž. Eru tvořil písní a vytvořil svět kouzel. Je cosi rouhačského na této Tolkienově idee, pravda? Proč o tom mluvím? Nu protože je to píseň, je to zpěv, co provází Berena v osobě Lúthien, nejdokonalejší postavě Silmarillionu. Píseň zde opět ukazuje moc, které se jí na Ardě dostalo. Je to píseň, nic jiného, co poráží Morgotha Bauglira, Temného nepřítele světa. Nu a také ten příběh mám rád pro jeho estetickou krásu. A víte, co je esteticky nádherné? Zpěv Leithian. Neříkám, není to nijak zvlášť vysoká poesie, to asi ne. Ale je to krásná, ohromně krásná poesie. Je to zajímavé, od autora Pána prstenů, toho "třísettisici-slového monstra", by člověk skoro nečekal, jak skvěle bude vládnout slovem v poesii. Osobně si myslím, že poesií (a je to příznačné vzhledem k postavení písně v jeho díle) dokázal popisovat lépe. Jeho sloh občas působí... fanoušci prominou... poněkud pateticky. V Pánovi prstenů je to obzvláště časté, ale i zbytek jeho díla takový občas je. Důvodem patrně bude, že Tolkien psal poesii, i když psal prózu. A to co si v poesii dovolit lze, v próze vždy dokonale nesedne. Mám rád jeho Legendu o Sigurdovi a Gurdún, mám rád jeho Artušův pád a mám rád, velice rád, Zpěv Leithian obsažený v této knize. Chtěl bych tu několik pasáží básně opsat. Ale bylo by to snad zbytečné, nedovedl bych si ani vybrat, co přesně sem cpát a co ne. Místo toho ještě jedna, možná trochu naivní, úvaha. Editor (míněn Christopher Tolkien) nám podává, tak jako třeba v Pádu Gondolinu, nejen příběh, ale celou jeho historii. Od jeho prvopočátku. A ten mě zajímá. Je to úplně, ale úplně jiný příběh. Nu a nepřekvapí, že v něm mne nejvíce zaujal Tevildo (tedy kromě celkové grotesknosti příběhu – je sice silně pohádkový, ale obrovské kočky a jejich kuchyň v čemsi připomenou Alenku v říši divů – a ta je taktéž silně groteskní), který se později promění v Thȗ a ten později v Saurona. A právě o tuto pozoruhodnou událost v historii děje mi jde. Když je Tevildo připraven Huanem o Morgothův dar, pronese vypravěč toto: "neměly kočky již nikdy žádného pána ani přítele a jejich hlasy jsou jen práskáním a vřískáním, neboť jejich srdce jsou nesmírně osamocená, zahořklá a naplněná zklamáním". Povšimněte si, je zde vyslovena svého druhu předpověď, věštba. Již nikdy více nebudou mít kočky hlas. Melkorova kletba je o něj připravila. A autor tuto kletbu naplnil. Kočky se z příběhu a světa Ardy vůbec, tímto okamžikem vytrácejí, nemohu nám již nikdy víc nic sdělit. Morgoth Bauglir ukázal svou moc, sahající přes příběhy, knihy a celá desetiletí.... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2011, J. K. Rowling (p)

Druhý díl Neměl jsem ho jako malý rád, četl jsem jej tedy zákonitě nejméněkrát. Dnes bych ho hodnotil snad poněkud pozitivněji, ačkoliv se tedy dál o žádnou velkou literaturu nejedná. Komentář obsahuje spoilery, ačkoliv netuším jak by to někomu mohlo vadit. Připusťme si předem jednu věc. Celá koncepce této knihy zdá se snad zajímavou, smysl ovšem v posledku nedává. Celý koncept Tajemné komnaty je trochu absurdní. Připusťme představu, že Zmijozel byl takový šikulka, že se mu na hradě podařilo vybudovat poměrně rozsáhlý komplex, aniž si toho zbylí tři zakladatelé všimnuli. Je to hovadina, ale proč ne. (Je to kouzelník, pravda, ale zde si připomeňme větu Popletala z předposlední knihy "To je ale náš nepřítel také.") Musíme už vysloveně ignorovat, že jinak zaostalí kouzelníci měli kanalizační potrubí vybudované někde na přelomu prvého a druhého tisíciletí, což se nejeví pravděpodobné, nebo ho někdo později na tu "tajemnou" komnatu napojil, což z její tajemnosti poněkud ubírá. Musíme dále předpokládat, že za celé generace Zmijozelových dědiců buď ani jeden na škole nebyl, což je, opakuji, hovadina, ale budiž, nebo připustit, že každý jeden potomek, který měl potenciál a schopnost komnatu odhalit, byl bytostně zlý (což je koncept, který je mi sám naprosto nechutný, od Rowlingové ovšem nepřekvapuje, existenciálně zlí lidé se v jejích knihách často objevují) a zcela postrádal touhu být zapsán v dějinách čar a kouzel tím, že by Tajemnou komnatu odhalil. Ne, promiňte, to fakt nedává smysl. Opakuji, celý tento koncept je vadný. Logický náhled na něj má v celé knize snad jen profesor Binns. To, že Bazilišek celkově také moc smysl nedává, nechávám již stranou. Tedy ústřední koncept je vadný. Dobře. Co zbytek? Děj? Stejně děravý jako v prvém díle. Konzistence? Časová žádná – člověk je až v šoku, co všechno se stihne do Vánoc. Jazyk? Hloupý, lexikálně slabý. Postavy? Přibyde nám tady snad vůbec největší karikatura za celou sérii – drahý náš Zlatoslav. Aby bylo jasno, já jeho postavu rád a baví mne a jsem rád, že ji autorka do textu zařadila, možná právě pro něj mám přeci jenom ke knize kladný vztah. Míra, v jaké jej autorka zkarikovala je natolik ohromující, že se u toho jeden musí chechtat. Nadto zde autorka provedla něco, co, myslím, už později nezopakovala a je to tak dobře. Jedná se totiž o chybu. Potter závěrem poráží ústředního nepřítele. To se mu ani jednou nepovede. Jindy to za něj vlastně vždycky udělá Brumbál, respektive se mu to podaří za zcela mimořádné pomoci jeho schopnějších přátel a známých. Jistě, i zde přichází jistá forma pomoci. Ale uznejme, představ dvanáctiletého haranta, kterak se mečem rve s ohromným hadem, je poněkud absurdní. A dobře, ať se klidně pere, nic proti. Ale na konci ať umře, jinak nelze tvrdit, že dává kniha smysl. Inu, je to tedy dětská kniha nevalné kvality, ovšem jisté zábavné atmosféry. Stále platí, jako u prvního dílu, že to není kvalitní kniha. Já prostě nechápu, jak by někdo mohl tvrdit opak. Ale je zábavná a zabavující – je dětská, proto podle autorky nevyžaduje přemýšlení, to vám ji zkazí. Když u ní ovšem přemýšlet nebudete, můžete s ní nakonec být vcelku spokojení. A opravdu jo, přes všechny moje výhrady (a bylo by jich mnohem víc!) je autorka skvělá vypravěčka a příběh je skvěle vyprávěný, o tom spor vést nejde. Nu a je-li něco dobře vyprávěné, je to zpravidla i zábavné.... celý text

Kámen a bolest 2020, Karel Schulz

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce. Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek. Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost. Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá. Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem. To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.... celý text

Dělba moci 2022, Vojtěch Šimíček

Další z množství knih, které mi poměrně dlouho leží v knihovně. A další sborník. Tento se, poměrně očividně, zabývá problematikou dělby moci ve státě. Obsahuje celkem deset více či méně zajímavých příspěvků, které se tématu týkají. Měl-li bych úvodem sborník zhodnotit jako celek, netvrdil bych patrně, že je tím nejzajímavějším, co si ke čtení pořídit, obsahuje ale jistě podnětné úvahy, které vám jakousi potravu pro mozek nabídnou. Osobně jsem si ho vlastně dost užil. Kdybyste věděli, jak moc mi za poslední rok chybělo ústavní právo... Dělbu moci kniha pojímá ve třech pozicích. Jsou jimi 1) teoretické uchopení, 2) horizontála a 3) vertikála. Nejbohatší je část věnovaná horizontále – nikterak překvapivě, třebaže je pravdou, že je to asi nejlínější přístup. Časové aspekty dělby moci nejsou per se řešeny, zastavuje se u nich jenom Jan Kysela ve stručné poznámce prvého příspěvku. Teoretické uchopení nabízí Kysela. Kosař s Kadlecem a Šipulovou, trochu Göttinger. Jenom jmenovaná skupina autorů příspěvku Konec montesquieovské triády, věnuje se čistě teorii – zabývají se koncepcí čtvrté moci (jako více autorů v publikaci, ovšem tito tři na zdaleka nejdokonalejší a nejkomplexnější úrovni). Jejich příspěvek je neuvěřitelně zajímavý a propracovaný, osobně si myslím, že má nejvíce zajímavých podnětů z celé knihy. Osobně ovšem s jeho, skvělým!, obsahem nesouhlasím. Kysela se zabývá kontextem vzniku dělby moci v naší Ústavě, kterou v tomto smyslu analyzuje. Později se dostává k prezidentu Zemanovi a jeho idiotském výkonu své funkce, konkrétně se pozastavuje nad jeho vztahem ke jmenování ministrů. V tomto smyslu jeho příspěvek silně odráží jeho mediální výstupy. Prvá polovina jeví se mi poněkud banální, druhá zase nikterak osvětová – to je ale můj problém, neměl bych si jeho rozhovory pouště stále dokola... Göttingerův článek je snad zajímavý potud, pokud shrnuje dění kolem zrušení části volebního zákona v roce 2021, to je ovšem horizontální působení dělby moci. Dokud se drží teorie, je zastíněn oběma výše zmíněnými články, jelikož právě jejich témata obsahuje, ovšem v menším a nepříliš zajímavém provedení. Horizontála je pojata v dalších pěti článcích. Ty jde dělit na covidové a necovidové. Zkrátka, tři z nich řeší témata vzešlá z covidové krize. Sice je to článek Wintrův který se zabývá nouzovými stavy, Mikešův, kterému jde o ochranu práv právě za takových stavů (a zde je opět zastíněn Wintrem), poté Moravcův zabývající se prominutím daně, kteroužto nadílku nám připravila Alenka Schillerová. Všechny články jsou patrně zajímavé, ale jisté no, ne trauma, ale znechucení covidem mi brání je řádně docenit. Dále však obsahuje publikace článek Malířův o nejusticibilitě politických otázek, který je velice zajímavý (třebaže podobný a rozsáhlejší obsahuje i publikace Ústavní soud ČR: strážce ústavy nad politikou nebo v politice?, stále je však zajímavý,, zvláště v kontextu nového nálezu ÚS 30/23, vyhlášeného v tomto týdnu. Kokešův článek "Boj o moc" zase velice pěkně poukazuje na některé problémy našeho legislativního procesu, což za přečtení také rozhodně stojí. Posledním aspektem je vertikála o dvou článcích. Prvý je Balíkův, zaobírá se územní decentralizací. Pokud jde o mě, vůbec nic by se na tomto světě nestalo, kdyby nevznikl – snad bychom ušetřili papír. Nařkl-li jsem část Kyselova článku z banality, ten Balíkův je jeho kvintesencí. Z větší části se skládá z tabulek, které ukazují jistý problém ČR, který pak autor vlastně bez racionální argumentace bagatelizuje. Jemu se líbí, že máme 6000 obcí a proto je dobře, že je máme, třebaže jsme v tom podle jeho vlastních dat raritní a přitom se neukazuje, že by ostatní státy fungovaly méně dobře, než ten náš. Snad nejzajímavějším článek sborníku je mi ten kratičký poslední. Benákovo pojednání o duchovní samosprávě jako skutečně opomíjeném prvku samosprávy zájmové. Je to téma absolutně opomíjené (na což autor ostatně sám upozorňuje), což je veliká škoda. Tohle rozhodně stojí z přečtení.... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2008, J. K. Rowling (p)

No dobře, přestanu se tomu konečně vyhýbat. Knihy se snažím komentovat všechny okamžitě poté, co je dočtu. Za dobu, kdy zde komentáře publikuji, přečetl jsem tuto knížečku nejméně třikrát a ne a ne se k tomu dokopat. Fajn, tentokrát jdu do toho. Mám ke knize silně ambivalentní vztah. Na straně jedné jsem ji četl (a poslouchal audioknihu) již od útlého dětství a vždy mne bavila – i dnes mne baví. Na straně druhé se za celou tu dobu nemohu zbavit jednoho pocitu. Ona je to vážně dost špatná kniha. Nenenene, nekamenujte mě, prosím. Podívejme se na to objektivně. Kniha nevymyká jazykovou perfekcí. Ani originál ani překlad nejsou nijak zvlášť lexikálně pestré, autorka opakuje fráze neustále dokola, sloh je skřípavý a až podivuhodně jednolitý. Děj? Ale notak. Jednak je podezřele nevyvážený, čas letí tu jako splašený, tu se vleče, opakují se tam hloupé dějové zkraty, které nelze ospravedlnit, v textu najdeme mezery, nedokonalosti, úplné nesmyslné hlouposti (Hagrid musel s malým Harrym obletět polovinu Anglie a celá scéna s drakem je tak hloupá a zbytečná, že to snad ani netřeba zdůrazňovat). Pokud jde o charaktery postav, jsou to často karikatury, vyobrazující základní charakteristiky způsobem až nezdravým (rodina Dursleyových je jen nejkřiklavějším příkladem, Brumbál po dlouhou dobu není ničím, než moudrým starcem a většina postav je na tom stejně), když už se Rowlingové podaří nějakou postavu opravdu dobře vykreslit, vyleze z toho nějaký zmetek jako Potter. To vše musí nezbytně vést k závěru, že je to mizerný brak, kterým člověk jenom ztrácí čas. No ale ono asi ne, ne? Už proto, kolik hodin svého života jsem jen s touhle jednou knížečkou (natož celou sérií) zabil, nemohu to postavit takhle najisto. Protože já to od dětství opravdu poslouchám a čtu jak blbec stále dokola. Tak čím ono to je? Některé scény jsou samozřejmě prostě krásně napsané. Třebas nedávají vždy smysl, autorka je geniální vypravěčkou. Třebaže je děj děravý a nelogický, je strašně poutavý a zábavný. Třebaže je to celé takové mírně parodické, je to přeci jenom strašně... no nezbývá napsat než fajn. A smysl to vážně nedává! Ale člověk se u toho směje jak blbej, prožívá to kolikrát mnohem víc, než by bylo na dětskou knížečku zdravé a pokaždé, když na konci dojde závěrečného odhalení, pachatel je odhalen a Brumbál si na konci zahraje na Holmese a vše nám odhalí, vysvětlí a objasní, člověk zase a znovu cítí jistou lásku a uspokojení. Nerozumím tomu, ale je to tak. Nu a na tohle konstatování se zde omezím.... celý text

Politická náboženství 2015, Eric Voegelin

Stále zajat v étosu pozkouškové úlevy, dostal jsem se k dalšímu drobnému spisku, který se mi za poslední dobu usadil v knihovně. A musím říct, že tento mne zaujal poněkud více, než ten Adornův. A jsem k němu také o něco kritičtější, nutno podotknout. Hned v úvodu mám dvě poznámky ke konceptu pro Voegelina zjevně důležitého – ke konceptu zla. Souhlasím s ním, že humanita a osvícenství byly prostředkem pro vyvrcholení nacionálně socialistických hnutí a genocida je jejich úplným vrcholem. V tom se shodneme a můžeme si tedy spolu dělat srandu z těch, kteří považovali a považují tento jev za vzpírající se osvícenství. Dále se však autor přimyká ke konceptu zla – považuje za nezbytné přijmou jeho bytí jako bytí faktického jevu, moci, síly ve světě, která je per se schopna působit. Přiklání se navíc ke konceptu radikálního zla. A zde se s autorem shodnout nemohu. Jednak je zlo předmětem morálního soudu, nikoliv fakticity bytí. V tom smyslu nemůže zlo samostatně působit. Museli bychom totiž pak akceptovat, že třeba povodeň je zlá, morálně odsouzeníhodná – a to je natolik neintuitivní a po rozvaze hloupé, že to nelze brát vážně. Koncept radikálního zla je navíc nepřesvědčivý a už leta se kloním naopak k Arendtovou prosazené koncepci zla banálního. Trochu se bojím, že autor sklouzne přesně k tomu, před čím Arendtová varovala. Jeho strach z radikálního zla učiní z patřičných osob lucifery a ze sféry jistého podivu nad tím, jak někdo natolik prostý dovedl něco takového, do sféry magického ohromení nad velkolepostí činu. Pokud jde o jeho pojetí státu. Úvodem přináší tříprvkovou definici klasika Jellineka (v tomto ohledu nelze nedoporučit ke čtení jeho Všeobecnou státovědu, na stránkách MUNI ji najdete zdarma naskenovanou), ovšem v prvku posledním posunutou. Třetí prvek se totiž stojí jako státní organizace sloužící k výkonu státní moci – ne tedy nezbytně jakousi původní panovnickou mocí, které Jellinek přisuzuje unikátnost, absolutnost a původnost. Moderní státověda je už zcela jasná. Hovoří o nezávislosti, výlučnosti a neomezenosti a to ve smyslu relativním. Státní moc (moc sloužící k prosazení zájmů státu) se neodvozuje od jiné podobné moci (tedy státní, to neznačí, že legitimita panovníka nemůže být čerpána z náboženství, to je jiná otázka), je na daném území uplatňována pouze jedna (opět ve smyslu státní moci, to neexkluduje jiné mocenské faktory) a z hlediska své suverenity je neomezená (tento prvek je právem hodný kritiky, ovšem sem se to nehodí). Voegelin tako stát nechápe, kritizuje-li tedy jeho konceptualizaci, kritizuje vlastně strawmana. A to není pěkné. Zdá se mi vůbec, že si autor za stát zvolil to, co státem chce mít a jeho popis proto, ač hodný kritiky, kritizovat nelze, jelikož by bylo třeba vyvracet každou větu. Vymkneme-li se ovšem, stejně jako autor, této juristicko-sociologické definici a přesuneme se k hegeliánskému pojetí státu (po mém soudu špatnému, ale to říkám z roku 2024 do toku 1820, respektive 1937, takže jsem pokorný) nelze jistě s autorem nesouhlasit, pokud jde o shodné prvky státu a náboženství. Ty ostatně, byť proměněné, ostávají doposavad. Z díla zapáchá konzervatismus jako nic dobrého (Zde si musím, promiňte, přisadit k jednomu z níže komentujících – často danou skutečnost ignorujeme, nikoliv méně je proto však pravdou to, že konzervatismus, klademe-li jej jako protiklad liberální levice, je nejen právě tak, ale mnohem více způsobem kolektivního uvažování, které je obecně pokládáno (v důsledku i autorem knihy) za něco nebezpečného. Levice (v sociálním smyslu) je ve skutečnosti mnohem rozštěpenější směr, než vy se na prvý pohled zdálo (neřeším již ten fakt, že postmoderna není ideologií (a priori), nýbrž stavem a metodou) a rozhodně je méně koherentní a vnitřně naopak mnohem rozpornější, než konzervativní, tradicionalistické směry uvažování.) a i z výše podané kritiky Voegelinem zvolené koncepce státu, ne nabízí, že zůstal mentálně zaseklý někde u sporů o investituru. Nepojímá stát jako možně pozitivistický. Nezbytně tedy politiku, stát a náboženství směšuje. Nehledá snad ani tolik paralely (což jsem od díla čekal), jako spíše definiční spojnice. Problémem je, že aby tyto mohly existovat, musíme si překreslit realitu. Nechci však, aby to vyznělo jako prostý odsudek díla, tak to nemíním. Ta kniha je zajímavá a mě dala něco velice důležitého. Nezůstává toliko u konceptuálního uchopení a neomezuje se na vnější symbolickou rovinu, zabývá se rovněž individuální, osobní prožitek náboženství, respektive politicko-sociální příslušnosti. A to je mi obzvláště cenné, jelikož sám jako ateista, s náboženským cítěním natolik omezeným, že i můj kocour má větší, nejsem schopen tento prožitek řádně docenit. Opět i zde podotýkám, že individuální základy masovosti kolektivistických ideologií minulého století, pojmenovala a obsáhla po mém soudu mnohem lépe Hannah Arendtová a její pojetí nedostatku myšlení je mi bližší, než Voegelinovo pojetí náboženské seberealizace. Realita je však komplikovaná a v zásadě nepochybuji o tom, že obě pojetí mohou být uplatněna vedle sebe. Nu, to by bylo. Jistě mi prominete jistou sníženou koncepčnost komentáře, už jsem dlouho žádné nepsal. A mimochodem, vážně bych nerad, aby to vyznělo jako odsudek díla. Naopak, mě se velice líbilo a dalo mi nejeden podnět k úvahám. Celá kniha zkrátka je zajímavá a zajímavě se kouká na svět – nutno povědět, že z pozice roku 1938, což je zkrátka jiný rok, než 2024 a můj pohled na svět musí nezbytně být jiný než autorův. Dohromady je to dílko, které rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Schéma masové kultury 2009, Theodor W. Adorno

Ambivalentní pocity nad tímto textem jsou, jak koukám na níže napsaný komentář, běžné. Pravda, u mě jsou vzbuzeny jinými důvody. Od září loňského roku je to první ryze neprávní kniha (když jsem v ní narazil na slovo vindikace, trochu mě to nakrklo), kterou jsem přečetl. A to ve mně vzhledem k mimořádně nechutnému semestru a ještě nechutnějšímu zkouškovému (tolik plačících lidí jsem ještě na chodbách nepotkal), vzbuzuje mimořádnou radost. Na straně druhé je to vlastně text poměrně nezajímavý. Ne, nechápejte mě špatně, on obsahem asi přísně vzato zajímavý je, ale pokud jste četli Dialektiku osvícenství (a měli to štěstí, že jste ji pochopili – sám mám s texty frankfurtské školy poněkud problém, jsou napsány zpravidla volnějším slohem a ne se zrovna nejpevnější myšlenkovou strukturou, to platí i o této publikaci) a znáte obecně výhrady které Adorno ke kulturnímu průmyslu má, nepřekvapí vás vlastně ničím a stane se z ní spíše poněkud nepřehledný textík, který zaujme, ale nic moc nedá. Ostatně Adornova aktuální masová kultura, jak ostatně správně poznamenal níže David, byla dosti jiná, než je naše aktuální masová kultura a třebaže obecné fenomény, které Adorno bystře analyzoval, zůstávají v zásadě podobné, kontext knihy stal se poněkud nudným.... celý text

Pracovní právo 2023, Petr Bezouška

Ok... právě jsem dodělal zápočet, zkouška mě čeká za půl roku. S mnoha z autorů se ještě budu stýkat na přednáškách, seminářích a co hůř, nakonec i na ústní zkoušce, kde mohou zruinovat můj studijní průměr jedním slovem. Proč, po zvážení daného, nenapsat: je to jedna z nejhorších učebnic, co jsem zatím na univerzitě viděl. Bylo nám řečeno: kupte si to, kupte, jinak neuděláte zápočet. Tak jsem si to koupil. Dvakrát. Ano, měl jsem tu smůlu číst jak třetí, tak čtvrté vydání. A chcete něco vědět? Kdybych se měl spolehnout jenom na informace z učebnice, rupnul bych to. Test jsem psal dnes, mám v živé paměti jak vypadal. Pravda, na sedm z deseti otázek učebnice odpovídá. Na tři ne. Minimální úspěšnost? Sedm z deseti otázek. Naučte se učebnici zpaměti a možná dostanete minimum. Ale tenhle test byl ještě vcelku lehký. Na předešlý termín (jehož zadání se ke mně shodou okolností dostalo) by tato učebnice stačila z poloviny. Ta věc má skoro 600 stran a stojí přes 700 korun. Takže, apeluji tímto na budoucí studenty pracovního práva na Masarykově univerzitě, nechoďte k zápočtu (blbýmu zápočtu, který na první termín ruplo 125 lidí) jen se znalostí učebnice. Měli byste vidět i přednášky. Tedy ideálně byste měli mít načtené všechny komentáře k zákoníku práce, ale budiž, alespoň přednášky a učebnice. Nu a kromě toho, že učebnice zdaleka neobsahuje vše podstatné (pojednání o subjektech pracovněprávních vztahů skoro absentuje, doručování krásné prosté nic, o náplni práce, druzích práce a tak dále, také nic, právní jednání tak, že prvák, který poprvé viděl přednášku z obecné části občana by vám toho řekl víc, a tak dále a tak dále) obsahuje i něco navíc. Hlavně chyby. Je jich tam množství až nechutné. Je to opravdu strašné. Nejhorší, mimochodem, udělal hlavní autor učebnice a garant předmětu, profesor Hůrka. V pojednání o §316 ZP tvrdí, že, pokud jsou naplněny zákonné podmínky, zaměstnavatel smí po zaměstnancích chtít znát jejich sexuální orientaci, původ, církevní, či odborovou příslušnost, zato informace o trestní bezúhonnosti, či těhotenství zaměstnankyně, to nikdy. Ten paragraf není tak komplikovaný, že je to PŘESNĚ NAOPAK není tak těžké zjistit. A víte co? To není chyba jednoho vydání. Tato chyba byla již ve vydání třetím. Autor pak kapitolu vzal a aniž by si to po sobě alespoň přečetl to mrsknul do nového vydání. A pak působí na studenty ve smyslu to je akademická solidarita, když my to píšeme, vy byste to měli číst, to je slušnost. Nebudu lhát, jsem z učebnice, pracovního práva a hlavně jeho výuky u nás na fakultě, dosti rozladěný. Ale dobře, toto není o výuce pracovního práva na naší fakultě. Takže bez osobní animozity k danému předmětu prostě konstatuji, že přes úctyhodný rozsah učebnice zdaleka neposkytuje dostatek informací, je plná chyb, nedokonalého vyjadřování (vážně to nikdo nemohl zeditovat) a vůbec tak nějak není příliš kvalitní. A to říkám při plném vědomí toho, že jak profesor Hůrka, tak ostatní autoři jsou velice dobře znalí problematiky pracovního práva. Jsou to opravdu odborníci. O to je podivnější, že to dopadlo takhle. P.S. Další přečtení knihy předcházelo zkoušce z pracovního práva - člověk opět o půl roku snažení plnější vědomostí, znovu pohlédl do tohoto kousku... Nenašel jsem na ní nic dobrého, jen další chyby, nedostatky, hlouposti. Třeba pojednání o paragrafu, který od roku 2015 neexistuje a tak. Část o odpovědnosti je navíc úplně tragická, prackaři prostě odpovědnostním vztahům nerozumějí. Nenapadá mě upřímně nic dobrého, co o knize říct. Množstvím autorů a nedostatkem ediční práce se v ní navíc informace neustále opakují a její rozvržení nedává smysl. Prostě dost strašná věc. P.P.S. Aby snad nedošlo k nějaké mýlce, výše zmíněný zápočet a zkoušku jsem zvládl v obou případech na prvý pokus a s výsledkem vcelku nadprůměrným, takže to není nadávání zhrzeného studenta. Je to nadávání studenta, který snad už něco odborných textů načetl a když vidí prabídnou učebnici, nemůže si pomoci.... celý text

Civilní právo procesní. Díl první 2023, Petr Lavický

Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci. Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka. Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR. Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost. Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni. Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.... celý text

Civilní právo procesní, díl první: Řízení nalézací 2018, Alena Winterová

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší. Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace. Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni. Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona. Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.... celý text

Rodinné právo 2022, Ondřej Šmíd

Bavil jsem se tento čtvrtek s učitelem závazkového práva o literární produkci v oblasti občanského práva. Shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné pro povolení vydání učebnice v dané oblasti vydávat něco jako zbrojní průkazy. Ne, vážně, většina toho, co v občanském právu přečtete nestojí za nic. (Ostatně nám onehdy vyšla nová a hádejte za co kousek "Občanské právo. Souhrnný výklad", stojí. Přesně tak, vůbec za nic. Brzy vyjde recenze Petra Bezoušky a já se na ni strašlivě těším.) Je tu ale, myslím, všeobecná shoda, že existují celkem dvě světlé výjimky, které jsou naprosto skvělé. Je to Spáčilova učebnice věcných práv a je to Králíčkové učebnice práva rodinného. A ono opravdu ano. Přes jistou počáteční nejistotu prvních dvou kapitol, vyklubala se z knihy opravdu dobrá učební pomůcka, volící cestu nejmenšího odporu - nepokouší se o teoretické vymezování (což by mi třeba osobně vadilo, kdyby se ovšem nejednalo o rodinné právo, které mě ani maličko nezajímá), nezabředává do technicistních detailů (což člověk obzvláště u sociálně-právní ochrany dětí ocení), nepoužívá dlouhá souvětí, nekonečné odstavce, aditivní kapitoly bez obsahu. Na straně druhé se nebojí sem tam zopakovat již jednou podané, je-li to zapotřebí pro provázání látky. Do textu samotného netahá ani konkrétní judikaturu, což na straně samé neznačí, že by se vám jí nedostalo, je zařazena na konci každé dílčí kapitoly. Odkazuje se vždy na probírané paragrafové znění, člověk se tedy vcelku snadno v aktuální právní úpravě zorientuje. Dohromady je to opravdu mimořádně vyvedený kousek. Osobně jsem u něj stejně trpěl - je to rodinné právo a to já bych se raději zakousl do vlastní tepny, než dobrovolně věnoval čas rodinnému právu, ale to je očividně můj osobní problém. Jedinou možnou výtkou je občasně přehnaná povrchnost. Jsou místa, kde by čtenář pro opravdové pochopení potřeboval hlubší výklad – tehdy se ovšem lze odkázat na komentář profesorky Králíčkové a dalších, k patřičné části občanského zákoníku. (https://www.databazeknih.cz/knihy/obcansky-zakonik-ii-rodinne-pravo-655-975-528391) Ten dokáže prohloubit libovolnou tematickou problematiku - látku dvou set padesáti stran této učebnice probírá na rozsahu stran třinácti set. Učebnici proto lze nadále brát jako výchozí orientační bod, který je v případě nutnosti prohlubován právě komentářem. Oba texty tehdy dávají dohromady celkem solidní celek. Nu a jinak učebnice opravdu vady neobsahuje. S některými tvrzeními z ní lze polemizovat, jistě. Ale většina těch tvrzení, která se jeví polemická, pochází z doslovného znění zákona - a tak se člověk může vztekat na vadnou úpravu, ta ale není vinou autorstva této učebnice. Takže chválím a doporučuji ke čtení.... celý text

Civilní právo procesní. Díl první 2023, Petr Lavický

Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci. Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka. Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR. Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost. Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni. Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.... celý text

Metodologie nalézání práva 2011, Filip Melzer

A tak dohromady je to velice dobrá kniha, nebudu to popírat. Jako ne že by mi to dělalo radost, to rozhodně nedělá, ale je to přeci kvalitní čtení. Víte, autor publikace patří mezi nejarogantnější právníky, co znám. Není na tom ještě nejhůř, ale řadí se ke špici. Je přitom samozřejmě odborníkem primárně na občanské právo a úplně nejúžeji na závazky ze zákona – jeho komentář je v této oblasti zdaleka nejlepším dílem v naší provenienci. Doufal jsem přirozeně, že tato kniha bude stát za prd a dostanu možnost si tu s ním hezky pěkně anonymně vyříkat to, jak mě trápí v přípravě na zkoušku ze závazků. A ne no... Rozumějte, kniha je plná drobných chyb, nepřesností, tezí se kterými částečně nebo dokonce kategoricky nesouhlasím. Ale jsou to v zásadě drobnosti, které jsem objevil ve své rýpavosti. Věci typu nedocenění jazykového výkladu a jeho složitých pravidel, která nám ukazuje například docent Škop, očividná předpojatost proti normativní teorii práva, kterou já sice také nerad, ale Melzerovy argumenty nejsou dost hluboké na to, aby se nad ni mohl povyšovat, a tak dále a tak dále. Pak mám některé ryze osobní výhrady pramenící z jiného pohledu na právo, jeho systém a potřeby jeho interpretace. Autor textu se hlásí například hlásí k historicky subjektivnímu výkladovému cíli (podřazuje jej objektivně recentnímu výkladu, ale stále s ním pracuje), což je po mém soudu naprosto špatně. Na stranách 80 a 81 přibližuje výklad práva výkladu literatury, sice tzv. pozitivistickému výkladu literatury, který pracuje se záměrem autora. Cituje i ono vyčpělé „co tím chtěl básník říci“. Poznamenávám, že tento postup je v literární vědě považován celkem obecně za imbecilní – docent Melzer navrhuje abychom v právu postupovali metodou, která byla například v literatuře zavržena ji před padesáti lety. V čem je problém? Ve smrti autora. Smrt autora není nový koncept. S trochou zjednodušení říká, že autorovy záměry jsou čtenáři nejen nedostupné, ale i nežádoucí – nejenže nikdy, ale opravdu nikdy nezjistíme, jaký skutečně záměr autora byl, ve velkém množství případů ale tento záměr může dílo navíc poškodit. U právních předpisů je tento problém o to dramatičtější. Nejenže v případě kolektivního tělesa nejsme schopní jeho názor zjistit, ono ho prostě ani nemůže mít – teorie pakt, kterou docent Melzer na obranu přináší, není řešením, konstruuje totiž jenom fikci a fikcí se snad řídit nechceme. Navíc původní zákonodárcův záměr je nebezpečný – změnily-li se socioekonomické podmínky společnosti, proč bych měl zákon interpretovat prostřednictvím vůle někoho, kdo v nich nežije a tak tento zákon interpretovat do žitého světa? Nemluvě už o tom, ze vůle zákonodárce by nás v demokratickém právním státě ale vůbec neměla trápit. Vůle zákonodárce je relevantní v totalitních systémech, kde je možné jako pramen práva něčí vůli brát (ale ani tehdy, autorovu tvrzení navzdory, nejsme schopni vůli diktátora zjistit), v demokratickém právním státě ovšem disponuje zákonodárce legislativním procesem, kterým normy formalizovaně produkuje – jeho vůle (interpretace) je pak irelevantní. Jistě, právní předpis by posléze měl sehrát úlohu jakéhosi obrazu jeho vůle – ale obraz už nemáme dotvářet vůlí jako takovou. A takových, opravdu čistě ideologických, problémů bych měl poněkud více. A jistě, mohou se mi takové autorovy názory nelíbit, mohu s nimi polemizovat a nesouhlasit, nejsou proto však méně relevantní (a ony jsou relevantní!) a kniha pro ně není o nic horší, méně kvalitní. Autorem prezentované názory navíc reprezentují právnický mainstream, je proto snad dokonce vhodné, aby byly prezentovány – jinak by kniha postrádala hodnotu „úvodu do právní argumentace“. Nakonec je tedy vlastně snad i vhodnější, je-li kniha taková jaká je. A lze ji proto jistě hodnotit jako mimořádně kvalitní, třebaže ne dokonalou. Navíc ji lze silně ocenit, že věnuje jistý prostor některým méně běžným otázkám, jako je problematika poznámek pod čarou, zásada in dubio pro mitius, či teze essante ratione legis cessat ipsa lex. Nezbývá než knihu hodnotit jako mimořádně kvalitní v tom co dělá, třebaže ideologicky mohu s některými jejími obsahy nesouhlasit.... celý text

Základy občanského práva hmotného: Závazkové právo I 2023, Markéta Selucká

A tak přečetl... nepopírám, že bych přečetl úplně každý smluvní typ, to ne. Ale obecnou část a většinu – ty důležité – smluvní typy samozřejmě ano. Nu a že by to byla špatná kniha, to se rozhodně říct nedá. V našem prostředí až tragicky absentuje alespoň trochu funkční učebnice závazkového práva. Většina textů, které se v dané oblasti objeví stojí, nebojme se si to přiznat, za prd. U nás na fakultě (MU) proto probíhala a do značné míry probíhá výuka závazků bez učebnice. Jednoho dne však vstoupil do přednáškové místnosti docent Melzer a sdělil nám, že tento kousek bude nově naší učebnicí. Problém je, že usuzoval na základě autorstva, ne obsahu díla. Na příští přednášku tento nedostatek již napravil a knihu nám zase oddoporučil. A já chápu proč. Kniha obsahuje chyby, nebo při nejmenším názory, které jsou obtížně obhajitelné, nebo alespoň neodpovídající přístupu k závazkům, jak je podáván na naší fakultě. Za vyloženou chybu lze označit tvrzení, že prodávající je u kupní smlouvy věřitel a kupující dlužník. Takové tvrzení ukazuje na nepochopení synallagmatických závazků. Problematickým je pojetí darovací smlouvy za současného nepředání předmětu darování, za smlouvu reálnou – je to jakési terminologické zjednodušení, které ovšem v důsledku zkrátka nedává smysl. Za názor hodný polemiky (no dobře, podle mě je vyloženě špatný, ale co já vím?) je pozastavení se nad tím, zda solucí s vadami dochází ke splnění dluhu, nebo jeho legální novaci. Samozřejmě, že splnění, autoři však jakoby se přikláněli k opačnému názoru. Obecně ale lze tvrdit, že je to dobrý text. Ano. Dílčí chyby, jak jsem ukázal, obsahuje, ale nelze požadovat dokonalou učebnici. Těch chyb je v porovnání s masivem knihy vcelku málo. Jinak učebnice podává vcelku ucelený výklad, který většinou i dává smysl. Jistě, občas se proto nevyhne jisté simplifikaci (třeba u problematiky nepostupitelnosti pohledávky), ale to jí snad i lze odpustit. Pro základní přehled dostačuje – tedy kromě plurality subjektů – ta kapitola je vážně špatná.... celý text

Úvod do práva bezdůvodného obohacení 2022, Luboš Brim

Vůbec tomu nerozumím! Ale to je v pořádku, já tomu ještě ani moc rozumět nemám. Co tím chci říct? Jedná se v zásadě o mé první setkání s bezdůvodkem, nemohu tedy dostatečně poučeně kritizovat, ani obhajovat autorovy závěry o jednotlivých sporných bodech bezdůvodného obohacení. Ale mohu snad konstatovat, že se mi jeví obhájeny na dostatečně vysoké teoretické úrovni, aby mnou byly akceptovány. Čili já jsem s knihou spokojen! Doktora Brima (a tímto mu k doktorátu gratuluji) jsem měl možnost osobně potkávat a velice jsem si ho oblíbil. Za mě jeden z nejlepších seminarizujících, co jsem na universitě potkal. Příjemný člověk se schopností snadno vysvětlovat, který navíc má se psaním skript hojnou zkušenost (nikdy jsme si vlastně nemuseli zapisovat...). Tato zkušenost se projevuje i ve schopnosti demonstrovat teorii na praktických příkladech, kterých je tato učebnice plná. Nejtěžší právní látkou bezdůvodko jistě není, ale přece jenom se hodí její pevnější zasazení do reality pomocí příkladů. Platí ale stále, že jsou to skripta. Ostatně kniha se tím netají, nese označení úvod rozhodně to není tak, že by v ní byly rozřešeny všechny otázky týkající se jak jednotlivých skutkových podstat, tak, dejme tomu, výjimky z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nebo všechny problémy samotného vydání bezdůvodného obohacení. Kniha jde jistě do potřebných detailů pro studenta, neznačí to však, že by studentovi všechny problémy vyřešila. Což ale není kritika. To nedokáží ani mnohaset stránkové komentáře. P.S. Druhé dočtení v době, kdy už bych tomu trochu rozumět měl. Je to opravdu dobrá kniha. V relevantních materiálech ji překoná jenom Melzerův komentář k BO v rámci IX. svazku jeho komentářů. V něm navíc lze s leckterým názorem polemizovat (autor sám by polemizoval, jeho názory se posunuly), je proto asi možné říci, že studentovi tato skripta stačí, zahloubat se do komentáře je jen nadstavbový bonus.... celý text

Civilní proces: Obecná část a sporné řízení 2020, Renáta Šínová

I k této učebnici mám poněkud nejednoznačný vztah. Když člověk studuje práva a dostane se k civilnímu procesu, váhá v zásadě nad dvěma učebnicemi. Pražskou a Olomouckou - Plzeňská nepadá v úvahu. Teď s vydáním prvního dílu začíná vznikat třetí alternativa, bezesporu nejlepší - Brněnská učebnice. Každopádně doposud to bylo dilema. A měl-li bych se už pro jednu rozhodnout, volil bych Olomouckou. Třebaže záleží na tom kde studujete, samozřejmě. Tato kniha je bezesporu hlubší a detailnější než ta Pražská. Na větším prostoru se věnuje menšímu množství problémů. Nenajdete zde nespor, část V. OSŘ, arbitráž... Je to v zásadě jen jádro civilního soudnictví - sporné řízení. Pravda, velká část látky (hlavně judikatura) je podávána prostřednictvím poznámek v jiném formátu, než zbytek knihy, což po mém soudu práci s ní činí méně pohodlnou, ale obecně je to zkrátka lepší text, ve kterém se člověk dozví poměrně mnoho zajímavých informací. Na straně druhé se mi nelíbí už samotné pojetí učebnice, respektive civilního procesu v ní obsažené. Autorstvo vychází z představy jednotného procesu, tedy z představy, že spor, nepsor, arbitráž, insolvence a exekuce jsou jednotným celkem. Což je ptákovina. Už nemáme jeden OSŘ socialistického typu, který kompletně devalvoval civilní proces jako disciplínu. Tato jednotlivá odvětví civilního řízení jsou natolik odlišná a vychází z natolik rozlišných principů, že je zkrátka nejde míchat dohromady. Ostatně aktuální vymezení civilní pravomoci v § 7 OSŘ je očividně směřováno jen na civilní sporné řízení, je pak směšné tvořit z něj jakýsi celek. To má své následky. Třeba při typologii žalob se autorka dostává do absurdní situace, vymezuje-li jako samostatný typ žaloby žalobu statusovou, což je při nejlepším subtyp konstitutivních žalob – to ale není problém. Problém nastává, je-li jako ukázka takové žaloby uveden návrh na rozvod manželství. Což očividně není žaloba, ale návrh, že ano. Podobně podivná je situace při které se autorstvo snaží podřadit arbitra pod nějakou kategorii procesních subjektů. On tam prostě nesedí, nemůže patřit mezi hlavní účastníky, ani mezi zvláštní subjekty, ani mezi osoby zúčastněné. Prostě tam nepatří, protože se tato kategorizace hodí jen pro sporné řízení jako takové. A takových podivností je kniha plná. Na straně druhé platí, že je to kniha obsáhlá a jistě nápomocná. Teoreticky podle mě vadná a v Brně se vymstí učit se podle ní, ale stále dobrá. Jistě, budete-li váhat mezi Šínovou a Lavickým... nerozumíte civilnímu procesu, není nad čím váhat, Lavický je o několik řádů větší odborník než kdokoliv jiný v našem prostředí, pokud jde o civilní proces. Stále je to ale dobrá kniha, která je obecně užitečná. Jen podotýkám, že tato kniha absentuje některé důležité instituty (posesorní řízení, evropské řízení o bagatelních sporech, úpravu předmětu sporu, stipulační způsobilost atd.) a šířeji celý cyklus olomouckých učebnic ledasco postrádá (rejstříkové řízení, mediaci atd.), to je tedy jistě další deficit.... celý text