SBH přečtené 629

A Bůh pravil: Musíme si promluvit! 2015, Hans Rath

Zajímavý námět, krásná obálka, můj milovaný Berlín. Co víc si přát? Bylo by toho hodně. Tak třeba sympatický hlavní hrdina, jemuž všechny trable věřím a v mnoha ohledech s ním souzním. Splněno. Je tedy pravda, že Jakob na sobě nechal dříví štípat a já bych Ellen mnohokrát poslala do paďous, ale nakonec nad ní noblesně morálně zvítězil (toho bych nebyla schopna), takže za mě hodně dobrý. Děj, mno... Žádný nebyl. Zápletka, pointa, nenalezeno. Jakože to nebylo na závadu, text byl rozhodně „o něčem jiném“. Nenudila jsem se a uvedené příhody nebyly plytké nebo hloupé. Samozřejmě jsem se zamýšlela, pod vlivem Jakobových příhod, jak by asi vypadal svět, v němž bych neexistovala já, to bylo hezké mentální cvičení. Nad jednou věcí jsem tloukla hlavou do zdi, ačkoli ji autor do příběhu umístil naprosto záměrně a zdůvodnil to. A sice problém, že nikdo nedokázal Abelovi uvěřit božskou podstatu a raději všichni vymýšleli naprosto krkolomná zdůvodnění jeho zázraků. Jsem racionální skeptik a nevěřící pes, nicméně zastávám univerzálně platnou tezi, že nejjednodušší zdůvodnění je správné. V tomto případě by Abel mě samotnou přesvědčil stokrát rychleji než německé katolíky. No co naděláme (Abel a já). Bylo to vtipné a moudré, kombinace, kterou naprosto zbožňuju. Interakce mezi policistkou a Jakobem v záležitosti bratrovy zpronevěry, to jsem tedy plakala smíchy. Pak se mi líbilo, jak Jakob použil znalosti ze světa, v němž by neexistoval, v tom reálném. Zkrátka dobrák. Hodnocení by tedy bylo pětihvězdičkové, kdyby... Kdyby autorovi úplně neulítla poslední kapitola. To mělo být jako co? Tak za prvé – Abel všem kolem cpe pod nos, že je Bůh, prakticky ihned, co se dá s kýmkoli do řeči. Jenže v závěru Jakob pobíhá po lodi a každého na potkání se ptá: „Jsi to ty?“ To nemělo logiku. Závěrečné prozření taky nedává smysl, respektive nedává smysl partička black jacku předtím. A potopení Titaniku v posledním odstavci? Jako vážně ne, to se nepovedlo. Jelikož mimo to se jedná o velmi milou knihu, srážím pouze jednu hvězdu a i tak vřele doporučuji.... celý text

Vražedná jáma 2022, Mick Finlay

Začnu tím, co mi při čtení činilo nejhorších obtíží – hygiena. Samozřejmě je správné, když text čtenáře „vcucne“ a on prožívá dobrodružství téměř na vlastní kůži. Což se autorovi podařilo na jedničku s mašlí. Jenže těch hromad hnoje, bláta, mastnoty jak ve vlasech, tak na oblečení, špíny, zápachu, vší a hnisu bylo tolik, až mi bakterie vylézaly ze čtečky. Pak na mě dobré tři čtvrtiny knihy padaly těžké chmury z bezmoci hrdinů a upřímně i poměrně drsného života v Londýně konce devatenáctého století. Prej belle epoque, to určitě. Asi proto nemají v Británii žádného Muchu. Arrowood je naprosto antagonistickým protikladem Sherlocka Holmese počínaje, samozřejmě, vyšetřovacími metodami přes klientelu či třeba zjev až po, to se mi líbilo nejvíc, postavení Normana, který není ani trošku podlézavým, servilním troubou, na rozdíl od Watsona, pochopitelně. No a v důsledku řečeného se našemu hrdinovi vyhýbá i majetkový prospěch a sláva. A zároveň je mi tím bláznivě sympatický. Vyjma výše uvedeného nemám, co bych knize vytkla. Postavy dýchající a pestrobarevné, dialogy reálné, břitké a vtipné, popisy prostředí až nepříjemně autentické. Taky vysoce hodnotím vývoj postav, přičemž změny z prvního dílu kontinuálně pokračují, sice možná nikoli směrem, který bych upřednostňovala, nicméně všemu věřím, a to je nejdůležitější. Vyšetřování. Nakonec za mě nejsilnější složka (což je u detektivky vždycky dobré znamení), ačkoli tak ve třech čtvrtinách jsem hrdinům moc šancí nedávala. Ale nakonec to uhráli se ctí, opět palec nahoru. Ale úplně nejsilnějším zážitkem je jednoznačné humanitní poselství knihy, kdy především úsilí o lepší svět se počítá a láska či soucit nejsou jen prázdná slova. Díky taky za úplný závěr (ne, nedoufala jsem), nicméně jak píše @soukroma – mnohé křivdy byly odčiněny, naštěstí. Takže vřele doporučuji.... celý text

Tvůrčí psaní pro každého 2006, Markéta Dočekalová

Paní Dočekalová mě naučila psát. Dlužno ovšem dodat, že nikoli skrz tuto příručku, nýbrž absolvováním hodně drahého individuálního kurzu. Takže paní určitě umí, ovšem tato učebnice je dost k ničemu. Za prvé – věnuje se všemu a ničemu pořádně. Taková šíře autorského záběru je pro jednoho člověka neprosto nereálná. Pokud se sama autorka chtěla věnovat úplně všemu od žurnalistiky přes beletrii až po scénáře, měla podle mého napsat několik specializovaných učebnic. Za druhé – uvedené rady a postupy jsem nedokázala vztáhnout na svoje psaní. Nedokázala jsem odlišit, co dělám špatně a co dobře. Cvičení mi moc nepomohla (vlastně vůbec). Takže se jedná o suchou teorii bez přesahu do konkrétní praxe. To je zásadní vada. Za třetí – když už jsem se psát naučila, tak jsem v příručce hledala oblasti, které jsou poměrně náročné a celkem nikdo z lektorů tvůrčího psaní se jim nevěnuje. Budu konkrétní, jsou to popisy. Ano, v současné době nepatří mezi kchůl složky díla, nicméně když chybí, příběh se potácí ve vzduchoprázdnu. A překvapení – to, co jsem potřebovala, jsem tam nenašla. Jako určitý vhled do problematiky pro úplně neznalce asi dobrý, ale praktická použitelnost velmi sporná.... celý text

Cesta za tebou za 80 dní 2021, K. C. Dyer

Napsat cestopis tak, aby nebyl nudný, je z podstaty věci problém, protože mu především schází nějaká smysluplná zápletka a děj. Proto jsem umírala nudou nad knihou Pár kroků vpřed. V tomto případě ale autorce tleskám, náročný projekt vyšel na jedničku. Taky dost dobře nechápu, proč kniha vyšla v edici 7lásky, protože to není romance ani omylem. Jako jo, dostane se nám Velkého nedorozumění i Bombastického patetického závěru, jak je u amerických knih povinné, nicméně zábavné převyprávění Verneova příběhu zápory spolehlivě zastíní a o nějaký lov na mládence nejde ani omylem. Hlavním tahounem příběhu je jednoznačně knihomolka Romy, obyčejná holka, která kvůli psychickému bloku nikdy neopustila New York. (Ale ten je docela veliký, takže cajk.) Jenže neštěstí nechodí po horách a Romy je nucena vylézt ze své komfortní zóny (jak já jsem ji chápala s rozhodnutím, že nenastoupí do call centra, rozhodně palec nahoru). Taky se mi líbilo, že autorka inspiraci klasickým románem otevřeně přiznává. Tady mám velkou výhradu vůči překladu názvu (Za kým že to Romy podle paní Rudové cestuje? Za svými strýčky?) a ano, ta obálka není úplně šťastně vyřešená, jak píše @jitka_dankova, připomíná opravdu spíš učebnici. Áááá, ovšem, obvyklé smrtící zaklínadlo (tedy až po „milé oddechovce“ blehuhe), „knize by slušelo o sto stránek méně“ – v tomto případě rozhodně nikoli! Všechny příhody jsou zábavné a svižné, hrdinka zápolí se svou nezkušeností, na druhou stranu projevuje úžasnou míru inteligence, šikovnosti, odvahy a empatie. Navázání jejích příhod na původní Foggovy je vtipné a moderní, zase palec nahoru. Všechny exotické destinace na mě vyloženě dýchly svým kouzlem, v Bombaji jsem se dusila vedrem, v Kalkatě omámeně vdechovala vůni koření, na Aljašce mrzla a v Egyptě… No, velmi živě jsem si představila hrdinčiny potíže. Problém jsem měla s Dominikem, blahosklonnou primadonou, který všude byl, všemu rozumí a všechno umí. Jsem moc ráda, že se Romy nezapalovaly kalhotky pokaždé, když toho seladona viděla, k jakés takés romanci v důsledku adrenalinového vypětí muselo dojít, to je logické, ale z pohodlí svého čtecího ušáku bych slavného Doma tak akorát kopla do zádele. A ovšem, nebyla jsem ušetřena patetického konce (to, že byl happy, mi vůbec nevadí, ovšem bujarý večírek včetně přítomnosti Sumayi, jejíž záchrana měla být před Terezou utajena, ne, tak ten byl vyloženě za hranou), ale jak říkám, u autorek ze zámoří nelze nic jiného očekávat. Velmi slušné čtyři hvězdičky a rozhodně doporučuji.... celý text

Letní rytíř 2012, Jim Butcher

Miluju Harryho Dresdena. Obzvlášť když mocné víle vyškubne z rukou kouzlo a vyplázne na ni jazyk se slovy: „Tůdle.“ Tenhle díl se opravdu povedl a hvězdu dolů musím srazit jenom za jednu komplikaci. Aby se čtenář v postavách a vzájemných vztazích (nota bene historii čarodějova pohnutého života) trochu orientoval, je nezbytné zvládnout předchozí tři ufňukané kousky s příšernou Murphyovou a zbytkem rádoby emancipovaných Emeričanek. Ačkoli je tento kousek o několik řádů výš, není možné začít sérii rovnou jím. Jinak tentokrát se i Karrin chovala kupodivu jako normální myslící bytost, takže palec nahoru. Uvidíme pro příště, ale tento díl je v tomto ohledu šťastnou volbou. Humor nezklame, smích na veřejnosti zaručen, bolestínské pasáže trochu utlumeny, navíc v závěru dostal Harry radu skutečně nad zlato a doufám, že se jí bude do budoucna držet zuby nehty. Za to také tleskám. Děj – trochu mě štve, že jsem nepřišla na propletenec s vraždou, ačkoli jsem měla všechny informace stejně jako hlavní hrdina, tudíž další bod pro autora. Brala bych víc vyšetřování a sofistikovaného kouzlení, zato méně válčení, tryskající krve a chroptění umírajících, jenže autorem je muž, tudíž mám smolíka. Způsob, jakým se H. vyvlekl z potupné smrti utopením v bažině, byl naprosto žůžový a následná scéna mi vehnala slzy do očí (smíchu, podotýkám). Postavy. Tentokrát jsme se zbavili trapných amerických paniček, naopak na scénu naklusaly rozporuplné bytosti počínaje vílími královnami včetně Harryho kmotry přes trolice, vlkodlačice až po zmrtvýchvstalou Elaine. U té jsem čula zradu od prvního momentu, sorry jako, nic jiného nedávalo smysl. Líbilo se mi, jak se vyprofilovala i slavná Bílá rada, rigidní zápecníky s Merlinem v čele bych pověsila za uši do průvanu, Ebenezar se svou svitou si naopak získal mé srdce. Překlad a korektury nejsou nijak excelentní, na druhou stranu chyby v textu nejsou tak četné a hrůzné, aby kazily dojem, takže cajk. Celek velmi zábavný, chytrý a slušně napsaný, vřele doporučuji (s výše uvedeným omezením).... celý text

Múza nočních můr 2019, Laini Taylor

Do této knihy jsem se pustila jenom proto, abych zjistila, jak si autorka poradila se závěrečným propletencem z prvního dílu. Výsledkem je toto: abychom se zbavili jedné úchylné psychopatky, pořídíme si druhou, pokud možno ještě úchylnější. Jo jo. Tentokrát jsem si neužívala ani popisy a snově magickou krajinu, protože většinu doby po ní pokřikovali úděsní válečníci, krev cákala proudem a umíralo se jak na běžícím pásu. Děj, mno. Bez těch bitev a vražd bychom neměli o čem číst, a o nich mě číst nebaví. Přičemž autorce vyčítám, že mi nedala ochutnat takových scén, jako třeba když Lazlo uviděl knihy zachráněné z Pláče, nebo střet Ferala se svou vůbec první knihou v životě. Samozřejmě nemůžu vynechat nadnormativní úroveň hysterického patosu a absenci humoru či nadsázky. Ve zkratce v tomto ohledu na mě kniha působila jako silně přesolené a přepepřené jídlo. Postavy. Linie s Korou a Novou byla zbytečná. Samozřejmě, potřebovali jsme tu druhou psychopatku, ovšem se všemi odbočkami působil příběh roztříštěně a elegantnější řešení problému Minya bych rozhodně uvítala. Hlavní hrdinka porušovala základní pravidlo literárních postav – jsi mrtvá, tak se podle toho chovej. Stále jsem uvažovala nad zločinným porušením celovesmírného zákona zachování hmoty a energie – kde Sarai brala energii? Jíst nemohla – byla duch. Slušní duchové jsou nehmotní, a i pro strašidelné zjevování ochlazují vzduch, jak z něj odčerpávají teplo. Takže Sarai byla ke všem nesmyslům ještě perpetuum mobile? Lazlo zůstal sympaťákem, ovšem jeho role v příběhu zůstala už ryze okrajová, jediným zapamatovatelným bodem byla ložnice ve stylu džungle. Pak tu máme Thyona. Jeho pasáž se mi četla nejlépe, i když vlastně převzal Lazlovu roli z prvního dílu, ale budiž. On jediný prodělal jakýs takýs vývoj, ostatní buď zůstali na původních pozicích, nebo provedli obrat čelem vzad (Minya), což se taky nepočítá. A nejspíš z toho důvodu mu bylo věnováno poměrně málo prostoru. Například scéna s jizvami na rukou se mi nespojila s prvním dílem, a to jsem ho četla nedávno, a na rozdíl od notoricky známých věcí vůbec vysvětlena nebyla. BTW v celém vesmíru měly všechny planety stejné složení atmosféry, tlak, gravitaci a tak podobně, jupíjájej! Shrnutí: mám to za sebou.... celý text

Pan farář má krizi 2018, Jean Mercier

Dílko oslavující všemocnou Církev svatou je úplně stejně rozporuplné. Za prvé – prý román. Kratinká novela o stu stránek kapesního formátu je zvládnutelná do dvou hodin čistého času. Takže román ani náhodou. Pak se musím zmínit o velmi specifickém jazyce, který hýří pojmy jako například „náboženská dezafiliace“ (i Word to podtrhl jako neznámé slovo) nebo „katechetická hermeneutika“ (tohle Word zná, vida) či „kérygmatická transmise“ (tohle taky, páni, jaké já mám mezery). Vlastní děj? Panu faráři tečou nervy a všechno vybouchne ve chvíli, kdy mladší a nedostudovaný kolega dostane přiděleno pracovní místo, na které si Benjamin (oprávněně) brousil zuby. Mimochodem biskup tuto situaci označí jako Benjaminův „narcismus“, ou jé. Takže Benjamin uteče. Ale pozor, nikam daleko, jen do svého zahradního domku a tomu zazdí dveře. Pak dochází k jednomu zázraku za druhým, jako jo, spousta hříšníků obrácených na víru, o čem jiném by to tak asi mělo být, že. No a prozření samotného Benjamina (samozřejmě v něm hraje roli ďábel a pýcha, jak jinak) v součinnosti s mediálním humbukem vede k probourání, ehm, ehm, nikoli zazděných dveří, ale nějaké nosné zdi (inu Francie), celý domek se zřítí a z Benjamina se stává kripl. Teda člověk na vozíčku, ale víte, pro Církev svatou můžou pracovat pouze fyzicky dokonalí a krásní lidé, tak milosrdná a laskavá tato organizace je. Takže takto – nasmála jsem se víc než u mnohé knihy prezentované jako humoristická. Času to zabralo málo, takže za mě dobrý. Doporučení? Ty dvě hodiny lze strávit jinak a lépe.... celý text

Strážník z Nového Světa 2021, Marek Skřipský

Zaujala mě anotace a obálka je taky moc pěkná. Po dočtení ale celkový dojem z knihy pochroumal doslov, nebo zkrátka ta kapitolka o dalších osudech rodiny Bernátovy. Úplně zkazil výsledný pocit z knihy, tím se z mysteriózních příběhů stala protikomunistická agitka. Škoda. Hlavní hrdina Petr byl sympatický svéráz, jeho posedlost Novým Světem naprosto chápu. Jako naplavenina jsem Prahou a obzvlášť podobnými malebnými zákoutími stále okouzlena. Ostatní figurky byly sice barvité, nicméně výrazně dvourozměrné. Chybělo jim totéž, co vlastně celé knize – emocionální náboj. Tudíž se mi beznadějně pletly. Plynulosti čtení to sice nenarušilo, ale správné to taky není. Celé vyprávění mělo atmosféru, ducha i kouzlo, ale emoce ani ťuk. Autora musím „poplácat po rameni“ za spoustu reálných zajímavostí umně zakomponovaných do textu. Bohužel však odborná správnost nespasí určitou odtažitost, kterou jsem cítila. (Možná je příčinou?) S detektivním vyšetřováním neměly příběhy nic společného a nějaké nadpřirozeno aby člověk hledal lupou za pravého poledne. Ano, byly zmíněny jakési Bytosti z Jeleního příkopu, ovšem tak neohrabaně a zkratkovitě, že ztratily veškerý šmrnc. Proč Pavlínka poštvala na Petra psy je mi záhadou, když stačilo prostě zmizet? Nicméně její „omluva“ byla fajn, takže jí odpouštím. Je moderní při hodnocení knih trousit věty – potřebovalo by to proškrtat. Tady mám ale přesně opačný problém – stručnost textu byla na škodu, rozhodně bych uvítala rozepsat spoustu situací a duševních pochodů hrdinů šířeji. Nejméně mě zaujala povídka první, upřímně si nejsem jistá, která z účastnic byla horší psychopatka, bába kořenářka nebo její vykutálená dcerunka. Sama za sebe jsem byla ráda, že se do jejich sporu nepřimotal Petr. Historka o filmování s Harrym Jelínkem mi nejdřív trochu ležela v žaludku, aby se mi nakonec opravdu líbila. Ovšem mým favoritem zůstává povídka Spisovatel, dokonce jsem si zjišťovala informace o Lordu Dunstanym. Můžu vřele doporučit, jedná se o náladovou, trochu poetickou záležitost, ovšem za srdce mě nechytila.... celý text

Neandertálec otevírá dveře do vesmíru 2020, Preston Norton

Možná nikdy jsem s komentářem ke knize neotálela tak dlouho jako tentokrát. Důvod je prostý – příběh mě silně zasáhl. Pořád o něm musím přemýšlet. A taky o názoru velké části společnosti na YA literaturu a její čtenáře (nedejbože ty více než dospělé) – ano, jedna známá spisovatelka se onehdy veřejně vyjádřila, že se jedná o osoby sníženého intelektu, které odmítají dospět. Ani taková urážka nesníží mé hodnocení této knihy – je úžasná. A nejvíc ze všeho závažná, hluboká, pravdivá a chytrá. Začnu popořadě. Obálka je zvláštní, ovšem po dočtení ji dokážu ocenit. Takže za mě dobrý. Příběh mě chytil na prvním řádku a nepustil, čtečku jsem nedokázala odložit ani mezi kamarádkami nebo v práci (a tam fakticky nemám čas na nějaké čtení pod lavicí, nicméně stalo se). Zajímavá a vtipná zápletka, překvapivé řešení, do toho pátrání po tajemství, které zpočátku ani jako tajemství nevypadalo. Nakonec do sebe všechno zapadlo a mě už třetí den trápí důvod Shaneovy zbytečné smrti. BTW Esther bych zaškrtila a pověsila za uši do průvanu. Dokonce i Cliffova neutěšená rodinná situace doznala změny. Postavy a vývoj charakterů za jedničku s mašlí. Cliffa jsem si zamilovala, pro Shanea pláču, Noah je zlatíčko, Aaron kámoš, Tegan správná rázná přítelkyně a tak bych mohla pokračovat donekonečna. S tím souvisí vtipné či úderné dialogy, které jsem si naprosto užívala. O ději jsem se už zmiňovala, nemám nejmenší výhradu. A co musím taky pochválit, jsou trefné popisy okolí, které nezdržují, nicméně dokonale vtáhnou do prostředí. Jen si trochu nejsem jistá Cliffovým zjevem (celkem logicky). On sám se hodně shazuje, ovšem Tegan je z něj na větvi a dokonce i třeskutý heterosexuál Aaron jej označí za fešáka. Tak si představuju hodně mladinkého Kevina Jamese. Ústředním tématem knihy jsou závažná témata šikany, náboženského fanatismu, přetvářky, stádního chování společnosti a krizi sebepřijetí. Když pomyslím na onu známou spisovatelku, samé povrchní a lehké životní otázky, že? Nechám té jedovatosti. Seznam úkolů je ústřední červenou linií knihy, spustí všechny kritické body, přes nemalé překážky jej hrdinové plní a nakonec vyřeší všechny body s nemalou investicí vlastního úsilí a důvtipu. A právě ten nakonec změní úplně všechny. Jo a taky se mi líbily nerdovské hlášky a narážky na různá kultovní díla. Na konec si dovolím jednu drobnou výtku – to za celý rok ona „šťastná“ mikina neskončila jedinkrát v pračce? A důležitou poznámku – v autorem stvořeném universu rozhodně Bůh existuje (a má lidi rád), protože kóma nekóma, jak by Aaron mohl byť podvědomě tušit, že HAL představuje řešení tolika palčivých otázek? Jedna z nejlepších knih vůbec, vřele doporučuji.... celý text

První pravidlo: nezamilovat se 2021, Felicia Kingsley
odpad!

Tak tohle se nepovedlo, ale jako hodně nepovedlo. Jako jediné plus bych viděla zdánlivě zajímavý námět. Netvrdím, že originální, ale něco na tom mohlo být. Mohlo... Nikdy si nestěžuju na obehraná schémata a žánrové postupy. Takže jasně, nesnášejí se, musejí spolu pracovat, stanoví si první pravidlo: nezamilovat se (už to je strašlivé klišé, ale budiž) a následně... Aby něco takového bylo stravitelné, musí mít text jiné přednosti, především chytré, zábavné a charismatické postavy. Vtipné zápletky a neokoukaná řešení. Nebo zkrátka něco navíc, třeba humor nebo fakt sexy erotické scény. Tady scházelo úplně všechno. Skutečnost, že je Nick světaznalý perfektní lupič umění, nestačí jenom stokrát zopakovat, on se tak musí i chovat. Jenže místo dokonalého borce nám na stránkách řádí zmatený a přitroublý puberťák. Se Silvyí je to ještě o deset příček horší, lehkovážná, neohrabaná, úplně blbá. Už při první akci těchto lupičských es jsem tloukla hlavou o zeď a situace se postupem doby jenom zhoršovala. Následovaly klišé situace obšlehnuté ze všech možných konspiračních thrillerů promíchané s upocenými, dýchavičnými „žhavými“ situacemi zazděné úmornými výlevy autorčiných rešerší o Casanovovi. A do toho projevovali hlavní hrdinové inteligenci gumové kachničky. Běhají po Benátkách pronásledováni „muži v černém“, konečně dorazí do hotelu a střih! v tu ránu jim nehrozí nejmenší nebezpečí, následuje nákup drahého oblečení, kadeřník, manikúra, než se zase vydáme do víru honiček a rádoby dobrodružství. Vittorio je zabit těsně před tím, než Silvyi sdělí klíčovou informaci, vědátor Maggi (to jméno bylo dobrý, asi jediná pozitivní věc v knize) padne otráven k zemi, ehm, ehm, těsně předtím, než sdělí klíčovou informaci. BTW který jed způsobí po požití (nikoli nitrožilně, anebo autorka něco hodně utajila!) smrt do tří minut? Správná odpověď – žádný. Ve chvíli, kdy si Silvye ve spolupráci s Nickem bere na tajnou misi náhrdelník, který jí Vittorio vnutí večer před svou vraždou (jak byl prozíravý!), přičemž je Maggi upozorní na jakýsi tajuplný „klíč“, jsem vzdala boj. Něco tak hloupého nejsem schopna číst, natož abych si u toho dokázala odpočinout.... celý text

Dům v blankytně modrém moři 2022, TJ Klune (p)

Nádherná obálka. Nádherný příběh. Kdybych mohla, dám deset hvězdiček. Vlastně ne, jenom devět, ale k tomu se dostanu. Kulisy působily hodně metaforicky, ve městě pořád jenom pršelo, všechno bylo šedivé, úřad působil jako nereálná karikatura, naopak na ostrově vybuchl gejzír barev, kvetly tam zářivé květiny a stále svítilo slunce. Přesto nepůsobily uměle, naopak dokonale vykreslily kontury světa, kde se mezi obyčejnými lidmi pohybují magické bytosti, které jsou šikanovány a vytlačovány na okraj společnosti. Uf. Když jsem to takhle napsala, působí to děsně školometsky, až na to, že autor svoje vlastní zadání dokázal uhrát jako mistrovskou partii. Jednoznačně báječné postavy počínaje hlavním hrdinou Linusem, homosexuálním usedlým tlouštíkem bez ambicí. Zní to strašlivě? Jo, a v tom právě spočívá to kouzlo. Už od první stránky slyšíte tlouct jeho dobré srdce, rozesměje vás smysl pro humor, ohromí nečekaná odvaha. Obyvatelé ostrova se přidají ke hře jako členové vyladěného symfonického orchestru. Bylo by nespravedlivé, kdybych uvedla, že jsem se zamilovala do Lucyho. To určitě, ale do všech ostatních taky a o mou přízeň zabojoval dokonce i nerudný převozník Marty. Dějová osa byla sice předvídatelná, nicméně velmi vděčná. Ano, přála jsem si číst přesně takový příběh a děkuji za něj. Ještě když byl dokonale okořeněný třeskutě vtipnými dialogy a hláškami. První dobrodružnou výpravu mezi lidojedy jsem oplakala – smíchy. Když už jsme u těch emocí, rozhodně se jedná o ždímačku na city (to zbožňuju), na konci jsem zase ronila slzy dojetí, prostě jsem si to užila. Závady? Dvěstěpadesátiletá trpaslice, která se chová jako desetiletá holčička, budiž, ovšem je stejně bystrá jako všichni ostatní. Měla by být 250 x zpožděnější, což by zase nebylo tak zábavné. Ale logicky to nesedí. A potom nadnormativní přehršel queer osob! Já měla za to, že právě perzekuované magické bytosti jsou metaforou LGBT+ komunity, ale k tomu musel být ještě každý obyčejný smrtelník gay nebo lesba ve vesnici o cirka deseti lidech. Tak tohle fakt ne. Kdyby se tam všichni věnovali na špičkové úrovni astrofyzice, taky by to bylo divné, ne? Ale i s těmito drobnými zádrheli se jedná o jednu z nejhezčích knih vůbec, laskavou, vtipnou a krásnou. Vřele doporučuji.... celý text

Víno a čáry 2021, Luanne G. Smith

Knihu jsem zhltla na posezení, k tomu pochopitelně několik sklenek výtečného červeného, můžu jenom doporučit (nejlépe v této kombinaci, jo, chléb a sýr k tomu). Líbilo se mi všechno, počínaje opravdu krásnou obálkou. Samozřejmě nejdůležitější jsou pro mě postavy, tady se autorce vyloženě povedly, bohaté, barvité, dýchající. S Elenou jsem soucítila, a i když bych některé situace řešila jinak, vždy jsem ji chápala a nikdy mě nepřiměla tlouct hlavou do zdi. Super hlavní hrdinka. Lennonky, které Jean-Paul nosil, ty mě dostávaly v kulisách dobrodružného fantasy příběhu naprosto do kolen, víte co, roztomilý intelektuál a čarodějka, která unikla temnotě, prostě lahůdka. Taky dávám palec nahoru za tolerantního a náramně nápomocného bratra Anselma (ano, není reálný, ovšem přesně o takové fantasy chci číst). Dokonce i sucharský inspektor projevil ve vhodnou chvíli kus zdravého rozumu. Prostě postavy, charaktery a jejich vývoj za jedničku s mašlí. Děj totéž. Zajímavá zápletka, překvapivé zvraty, rozuzlení sice lehce očekávaná, zato však neotřele podaná. Sice jsem si na začátku myslela, že dojde na klasický milostný trojúhelník či na Bastienovo zmoudření nebo (to bych se opravdu tetelila blahem) na jeho porážku v souboji o nejlepší víno. Omyl. Autorka namíchala překvapivý koktejl okořeněný spoustou zajímavých ingrediencí jako třeba dobou končící secese a promícháním vědy s magií. Jo, ústřední padouch zhynul sice bez řádného ohňostroje třískajících zbraní, nicméně na druhou stranu ho vlastně zahubil osud, který chystal pro Elenu, tudíž super. Vlastně to mělo i určitou přesahující myšlenku. Taky se mi moc líbilo, že je příběh je uzavřený, ovšem proč autorka přistoupila k dalším dílům, to je nad míru mého chápání. Nevím, jestli si budu druhým dílem kazit chuť.... celý text

Hodná holka, zlá krev 2021, Holly Jackson

Asi jsem si měla nechat mezi díly delší rozestup. Protože tomu druhému nechybělo nic ze skvělých ingrediencí toho prvního, přesto jsem po dočtení zklamaná a rozhodně se nebudu pídit po dalších příhodách slečny Pipy. Možná je důvodem, že jsem krátce po sobě přečetla dvě knihy se špatným koncem a potřebovala bych pro změnu kapku pozitivity. Ravi a Pipa kolem sebe nekrouží, ale řádně spolu chodí, tudíž i ten romantický náboj lehce vyprchal. Sice jejich vyznání lásky proběhlo velmi netradičně a rozhodně vtipně, ale celkově je tato složka už na pozadí. Taky bych neřekla, že Pipě někdo stál vyloženě v cestě, školu vlastně neřešíme, rodinu prakticky taky ne, jo, ohrožení na životě nastalo, ale upřímně do té situace vlezla sama. Koho oslovila, ten s ní spolupracoval, vyjma pochopitelně policie, ovšem i zdůvodnění této výjimky bylo uvěřitelné. Takže: vyšetřování logické, napínavé, uvěřitelné. Silným momentem pro mě bylo, když se veřejnost proti Pipě spikla a označila její vyšetřování za kamufláž pro získání popularity. A výsledek soudu s Maxem, tím padouchem, se mnou otřásl stejně jako s Pipou. Myslím, že bych se zachovala stejně jako ona. Ale, do háje, vždyť jsme se nedozvěděli, jak tenhle úlet dopadl! No nic. Jenže zbytečná smrt v závěru mě rozhodila. Přičemž si nejsem jistá, kdo byl padouch. Teda jasně, ten vrah, ale stejně… Oproti jedničce víc drama a méně šťávy. Škoda.... celý text

Smrdutý kojot 2022, Rosana Zvelebilová

O své vůli bych po knize nikdy nesáhla, western jako žánr nemám ráda. Nicméně stalo se a já upřímně děkuji osudu. Bavila jsem se královsky. Výtvarná stránka díla je exkluzivní, obrázky, kratinké úseky komiksu, citoslovce v odpovídajících bublinách, vše dotváří dojem parádně ulítlého čtiva. Dvě složky textu jsou na špičkové úrovni. Jednak jazyk. Autorčina slovní zásoba je široká, slova kolem mě proudila jako zpěněná řeka. Winton mluví úhledně spisovně, bandité hulvátsky a sprostě. Na citáty to nebylo, ale do prostředí mě to vtáhlo dokonale. Potom postavy, na to jsem hodně háklivá. Tady se mi dostali pod kůži všichni, charaktery měli pestrobarevné a rozhodně třírozměrné. Pohrávání s identitou proslulého lovce zločinců zpočátku dostalo i mě, ačkoli tedy na konci (ještě že se to uspokojivě vysvětlilo) mi přišlo divné, že by o ní Benito netušil (když všichni kolem ano). Pak to tedy bylo ještě hodně šťavnaté. Tím myslím, jak je dnes nezbytné, potoky cákající krve, živé lidské pochodně, usekané prsty, nohy, ustřelené hlavy, vyteklá střeva. Tomu tedy nefandím, ovšem na druhou stranu to bylo i naprosto neodolatelně sexy. Ale jako SEXY. Hluboké emoce se na mě valily z každého řádku, nenávist, láska, přátelství, zrada. Všechno. Takže plusy: jednoznačně čtivost, knihu jsem nedokázala odložit, skvělé dialogy, živé postavy, vtipné skeče, nečekané zvraty, určitá roztomilost spojená s krvežíznivostí. Negativa? Scházel mi děj, jakýkoli. Jedná se o řádku scének, flashbacků, postavy se potácejí mezi lokalitami, mezitím vraždí a souloží, milují se a dopadávají padouchy. Ovšem nějaká zápletka, vyvrcholení, pointa – nenalezeno. Překvapivě tohle by mi nevadilo. V té souvislosti se mi ale vedlejší postavy docela obstojně pletly, přiznám se, že po dlouhou dobu mi Murphy a Slizák tvořili jednu osobu. Text postrádá popisy, což je zpravidla věc, kterou nekompromisně vyžaduji, tady to ale vůbec nevadilo. Nejspíš jsem si vystačila s těmi obrázky, a pak znovu zdůrazním ohromnou barvitost líčení, takže v tomto ohledu nepociťuji závažný nedostatek. Jenže ten konec? Jako sorry, ale tohle nevydejchám, jako fakt ne. Mám se do hrdinů nejdřív zamilovat a pak je obrečet? Takové laciné klišé? Tak za tohle hvězda dolů, nemůžu si pomoct. Jinak super čtivo. Rozhodně doporučuji.... celý text

Temná hrozba 2010, Jim Butcher

Začnu tak trochu z prostředka, ale tohle se mi motalo v hlavě celou dobu, co jsem tento díl četla: Murphyová má andělskou duši, srdce na pravém místě a je milý člověk (citace z textu). Přitom ale pokaždé, když interaguje s Harrym, tak ho hrubě osočuje, mlátí, kope, poutá a střílí po něm. Scéna, kdy se k němu chová opravdu jako kamarádka, je zatím nenalezena. Dále dosud sympatická Susan: Michael jí nabídne pomoc, ona ho obratem označí za „šovinistické prase“. Charity nápodobně, kdyby byl Michael, dejme tomu, hasičem, tak by ta sobecká a bezohledná čúza nechala celé Chicago lehnout plamenem, hlavně aby si její mužíček neušpinil pacičky. V té souvislosti si myslím něco hodně ošklivého o psychologickém profilu autorovy matky. Potom Harryho setrvalé skuhrání a urputné honění bycha, bez toho bych se ráda obešla a ocenila raději velkou dávku sarkastického humoru. Taky mi už lezlo krkem, jak se Harrymu pořád nedaří a pořád se s někým pere a pořád dostává nakládačku. Čímž nemyslím tu ze Znojma. Jako jasně, hrdina musí procházet obtížemi, ale setrvalý proud stejných událostí se nedá nazvat akcí, nýbrž nudou. Ovšem kupuju si další čtyři díly (e-knihy, jsou za lacino). Vysvětlení? Mám-li být sama cynická, přirovnám sérii k heroinu. Vím, že je špatná, hodně špatná, ale vytvořila jsem si závislost (pravda). Nicméně čas od času, v takových velmi příjemných rozestupech se v textu objeví pasáž, kterou nemůžu označit jinak než slovem „nádherná“. Dva odstavce o magii slov jsem si četla pořád dokola, až jsem se je naučila nazpaměť. Způsob, jakým Harry vyrval Susan upírům, potěšil mé okoralé romantické srdce. Taky mě zpravidla nadchne způsob (tentokrát určitě), jakým se ten ufňukaný čaroděj vypořádá se svým protivníkem. Takže takhle: fakt mizerný brak, který nemůžu odložit.... celý text

Když jsme se skrývali 2021, Sarina Bowen

V obvyklém kritickém bodě (zhruba 1/3 knihy) jsem vážně plánovala titul nedočtený vrátit do knihovny. Pokračovat mě přimělo jenom určité čtenářské vakuum a spousta prostojů, které bylo potřeba něčím vyplnit. Skončila jsem tak, že jsem příběh hltala do pozdních nočních a pak se mi motal v hlavě. Tím je, myslím, popsán celý paradox. Ale začnu jednoduššími složkami. Překvapivě slušný překlad a práce nakladatelství, rozhodně palec nahoru. Autorku mám ráda, ale i největší oblíbenci můžou šlápnout vedle. To se tentokrát nestalo, oba hlavní hrdinové byli sympatičtí, jejich trable uvěřitelné… počkat, to je vlastně součást toho paradoxu, takže si to nechám na později. I ostatní postavy měly své charisma, matky byly na zabití, někdo potřeboval proplesknout, jiný zastával roli zlatíčka, takže cajk. To znamená, že obvyklí podezřelí na hod knihou v dál měli tentokrát skálopevné alibi. Problém byl v kombinaci závažného tématu a laciných erotických scén. Z celé knihy se mi líbila jedna, nad všemi ostatními jsem odcházela zvracet. Ne, nebyly hůř napsané než jindy, ale do tohoto příběhu se prostě nehodily a basta. S dějem nesouvisely, autorka je nasekala jenom proto, aby se zavděčila… nakladateli? Povrchním čtenářkám? A k tomu naservírovala hořký společenský román? Hrůza. Nešlo to dohromady. Přitom musím kladně hodnotit i propojení s ostatními knihami série. Mám zkušenosti, že postavy z jiných dílů, které se objeví na scéně, hrají trapně a kýčovitě. Tady vše proběhlo tak spontánně a přirozeně, že jsem si až se zpožděním uvědomila – jé, hele, to je ten borec z tamtoho dílu. Četlo se to dobře, a kdyby zmizely ty trapné porno vsuvky, bylo by to o 100 % lepší.... celý text

Hlídka na konci vesmíru 2022, J.S. Dewes

Do příběhu jsem spadla po hlavě s první větou a dál se vezla na radostném omámení klasickou sci-fi vystřiženou podle A. C. Clarka. Jak se slušelo na úctyhodný počet stran, hlavní hrdinové byli vlastně dva, neohrožená, pekelně statečná Quin a všeználek revolucionář Cavalon. Postavy rozhodně měly svou hloubku, jiskřilo to mezi nimi na všechny strany. Taktéž dialogy a vtipné hlášky byly vážně skvělé. Svět, přesněji řečeno celý vesmír, v němž se přetahovalo lidstvo (ne, nejsme jako rasa samolibí a přesvědčení o své nadřazenosti, vůbec ne) s úplně geniálními, leč vražednými viatory (ale víte co, pokud lidé vystavěli své úspěchy na totální průmyslové špionáži, koho by to nenaštvalo?), byl vcelku logicky vybudovaný a všechny podivnosti hladce zapadaly do známých kontur, takže fajn. Taky musím pochválit překlad a velmi dobrou práci korektora, tentokrát na mě nebafla žádná chyba ani v pravopisu, ani ve stylistice. Pokud ano, nestála za řeč a rychle jsem ji zapomněla. Problém začal ve chvíli srážky Arga s Rozhraním, kdy román přešel do módu hollywoodských akčních filmů. Ačkoli se Rozhraní ve volném vesmíru pohybovalo rychlostí několik tisíc kilometrů za sekundu, jakmile dorazilo k lodi, zpomalilo natolik, aby se stihly odehrát srdceryvné scény a dramatické pokusy o záchranu posádky. Tím započala nekonečná série situací typu Máme Poslední Půlhodinku Do Konce Světa, do níž hladce vklouzne nepoměrně víc akcí, než kolik činí možná časová dotace. Výsledek působil uměle a nepravděpodobně. Tím se kniha plynule překlopila do módu telenovely vypodložené masivní dávkou amerického patosu. Nejsem natolik kovaná ve fyzice, abych to mohla dokázat, ale spousta předkládaných postupů mi přišla jako totální blbost, ale to vem čert. Nakonec mi nejvíc vadila neúnosná kýčovitost a guláš všech sci-fi klišé od H. G. Wellse až po Hvězdné války. Konec? Vlastně žádný nenastal. Ani jedna dějová linka nebyla dotažená do výsledku, ani jeden hrdina, třebas vedlejší, neuzavřel svůj vývoj nějakým důkladnějším prozřením, na nějakou údernou závěrečnou větu zapomeňte, poslední stránka působila, jako kdyby autorka odevzdala do nakladatelství vytištěné stránky a po návratu domů zjistila, že poslední třetinu zapomněla v kuchyni na stole. Jako debut více než slušné, ale opravdový majstrštyk vypadá jinak.... celý text

Snílek Neznámý 2018, Laini Taylor

Nádherné a plné příšer. A zároveň tíživá noční můra. Navzdory sladkému básnickému jazyku, nespoutané fantazii a skvělým postavám se mi kniha nečetla lehce. Autorka stvořila úžasný svět plný mýtů, pohádek, prapodivných tvorů a lidí s dvěma srdci. Na druhou stranu se společnost, v níž Lazlo vyrůstal, až nepříjemně podobala středověce křesťanské, což byla možná škoda. Živé a bohaté dialogy, dýchající postavy barevné tak, až oči přecházely, něžná a vrcholně uvěřitelná romantická linka, přesto jsem se ke čtení musela nutit. Ano, občas na mě bafla i vtipná pasáž, ovšem to nic nemění na faktu, že hrdinům by slušelo výrazně ubrat na tragickém patosu. Všichni sami sebe brali tak vážně, že mi to prostě tížilo i to čtení. A potom děj. Neříkám, byl originální, a co opravdu ocením, domyšlený do detailů. Dokonce i otázka, jak se bohovrah dostal z citadely dolů, byla vyřešená, palec nahoru. Ale bohužel hlavním tématem bylo jedno (navíc autorkou zopakované) profláknuté schéma. Ono začít knihu prologem, kde oznámíme čtenáři smrt hlavní postavy, to je namouduši trapné klišé. Jakkoli se jim autorka vědomě bránila (krásný mladík je padouch, ten s tváří rváče neskonalý dobrák), v podvědomé úrovni jim naopak podlehla. Takže máme už druhou sérii s motivem Romea a Julie, přičemž mně leze na nervy už originál. Dickensovský sirotek, z nějž vyroste třeskutě laskavý charakter – blbost. To Minya byla rozhodně uvěřitelnější, malé děcko nadané mocí ovládat svobodnou vůli a s neléčenou PTP, ovšem sympatizovat s ní nemůžu. Pak taková ta láska až za hrob – budu se milovat i s duchem, tak to jooo, palec nahoru (ani omylem!). Vážně musíme pozabíjet půlku ansámblu, abychom dosáhli patřičných emocí a vzepjetí hrdinské vášně? Věřte mi, fakt ne, je to laciné a obehrané a hodně to ztěžuje možnosti vývoje do budoucna. Závěrečné odhalení bylo, jak už to u dokonale vystavěných příběhů bývá, vlastně očekávané, i když se mi rozhodně líbilo, minimálně způsob, jakým bylo podáno. Ale zase ten naprostý závěr, aúúúú. Nekromancie a posluhování zvrácené psychopatce? Jako fakt? Tentokrát musím pochválit nakladatelství za krásnou práci překladatelky a korektora/ky, po jazykové a stylistické stránce se jednalo o vzácnou perlu. I když, no, autorka je hodně ukecaná a – to opravdu vytýkám zřídka, ale tomuto textu by prospělo kapku proškrtat. Ale budiž, v soupisu závad je tato pro mě nejlépe zvládnutelná. Jdu na druhý díl, protože mě opravdu zajímá, jak autorka zbaští kaši, kterou si vraždou hlavní hrdinky (to není spoiler, dozvíte se to na prvním řádku, klídek, jo?) navařila.... celý text

Prostě to zahrej 2021, Lucy Parker

Nevím, proč jsem si myslela, že se děj odehrává někdy v půli minulého století, asi skrz černobílou obálku ve stylu plakátu s Marylin Monroe. Ve skutečnosti se v díle tweetuje a bloguje ostošest, takže žhavá moderna. Další těžce ambivalentní kniha. Ano, námět a zápletka je jedno velké klišé, ale to mi u romantiky (stejně jako třeba u detektivek) v nejmenším nevadí. V tomto směru už originalitu může požadovat pouze blázen. Důležité je osobité a vtipné zpracování. V tomto směru palec rozhodně nahoru. Vzájemná antipatie ústřední dvojice byla popsána naprosto uvěřitelně, jejich sbližování bylo postupné, nenásilné. Děkuji nastotisíckrát, že se autorka vyvarovala příšerné americké manýry, kdy postavám šlehají plameny ze spodního prádla při letmém dotyku, ba co dím, stačí pohled úkosem. Přesto v tomto případě nechyběl sexy náboj, a byl opravdu uvěřitelný. Ještě jednou děkuji. Dokonce i závěrečné Velké Nedorozumění, které si hrdinka uvědomila přesně ve chvíli, kdy vzniklo (další nečekaný prvek), bylo vyřešeno elegantně bez použití klišé a trapností. Další hluboký dík za to, že jsme byli ušetřeni hrdinčina polehávání v posteli a zanedbávání hygienických návyků při léčbě zlomeného srdce. Jako třetí nezměrné plus musím zmínit jiskrnou vtipnost. Od prvního vyprsknutí nad hláškou, že v divadle je překročena povolená kvóta na mizerné parchanty, jsem se královsky bavila až do naprostého konce. Dobře, ten úplný závěr, míněno poslední stránka, autorce ujel, ale odpouštím jí. Co ale nemohu přehlédnout, jsou olbřímí závady ve stylistice. Valná část je na vině překladatelky paní Leckie. Kousky vymazlených vět se střídají s pasážemi vyplivnutými google translátorem, text zjevně neprošel žádnými korekturami, záhadná slova jako třeba „odfajknout“ nebo „rozkokošená“ by potřebovala další překlad, „prosímtě“ je psáno zásadně jako jedno slovo (ne, fakt jsem ho ve slovníku spisovné češtiny nenašla). Já osobně bych si nikdy nedávala shot tequily, na panáka bych ale ráda zašla. A tak podobně. Ovšem ani autorka není bez viny (nebo je zásah paní překladatelky ještě tragičtější). Střídání ich a er formy třeba dvakrát v jednom odstavci na čitelnosti rozhodně nepřidá. V celku se jedná o čtivý a zábavný, nicméně nakladatelsky hrozně odfláknutý počin. Škoda, velká škoda, obrovitánská, tohle prostě nemůžu doporučit.... celý text

Návod na vraždu pro hodné holky 2020, Holly Jackson

Tohle byla zase taková ta ambivalentní kniha, kterou jsem hltala, abych zjistila, jak to vlastně bylo, a teď jsem smutná, že jsem musela Pipu a Raviho opustit. Mimochodem název mi nedává moc smysl, ale to je asi jediná výtka. Taky bych měla lehkou námitku vůči škatulce YA, podle mého se jedná o plnoprávnou skvělou detektivku, ovšem doba je zlá, to bych taky mohla brečet nad lidmi, kteří píšou SMS v chůzi (nebo při jízdě za volantem) a ohrožují své spoluobčany. Obálka je moc povedená, ta zase odpovídá na sto procent. Příběh mě chytil od prvního řádku, nerdka Pipa byla naprosto skvělá a upřímně jsem jí záviděla její rodinu. Jak se odvíjelo pátrání a postupně začal být podezřelý prakticky každý, jedinými spolehlivými kotvami zůstali právě členové rodiny. V té souvislosti mám ale drobnou připomínku – pokud byl Pipin táta významným právníkem, nechápu, proč se mu v kritických okamžicích nesvěřila. Jako jo, možná by jí nebezpečný průzkum zatrhl, na druhou stranu možná by jí pomohl, a hlavně ochránil. Pro autorku je ovšem velkým plusem fakt, že přesně takhle by to puberťačka řešila. Taky mi v příběhu trochu scházeli Salovi a Raviho rodiče, i když jsou nad slunce jasnější důvody, které je držely zpátky, a nakonec vstoupili na scénu ve vhodnou chvíli. Bylo to napínavé? Jak kšandy. Logicky neprůstřelné a skvěle vymyšlené? Bezpochyby. Něžná a nevtíravá romantická linka drsnou hrůzu příjemně odlehčila, a nakonec Pipě zachránila život. A samotný zločin? Z něj mám husí kůži a nedokážu se jí zbavit, protože byl tak obyčejný a „ze sousedství“. Primadona Andie si o potíže koledovala, seč jí síly stačily, chudák Sal za všechno nevinně zaplatil a celé město uvažovalo jako stádo tupých zvířat (nic neobvyklého, bohužel). Skutečný pachatel představoval děsivou a drtivou ránu na solar. Vřele doporučuji a doufám, že další knihy autorky budou stejně skvělé.... celý text