SBH přečtené 632

Jak zkrotit svůdníka 2022, Evie Dunmore

Když nad tím tak dumám, vlastně by titulek měl znít: jak ovládnout fúrii, protože se vstupem do manželství měla evidentně (a oprávněně) větší potíže Lucie než Tristan. Zvolit si pro druhý díl dvě nejméně sympatické postavy prvního dílu byl odvážný tah, který překvapivě dobře vyšel. Studená, afektovaná a lehce hysterická Lucie se vybarvila do všech odstínů duhy, Tristan odhalil duši umělce (a podnikatele, kombinace vskutku neotřelá). Zápletka není kdovíjak originální, na druhou stranu co nového pořád vymýšlet, že. Příjemným ozvláštněním byla motivace hrdinů, kdy ani jeden o vlastnictví nakladatelství neusiloval ze sobeckých důvodů. Kniha se mi moc líbila, největší nadšení způsobila absence Velkého Nedorozumění. Celý průběh děje měl logiku a soudržnost. Romantiku jsem si užívala, informace o boji žen za rovnoprávnost byly zajímavé. Postavy prošly významným vývojem (všechny, tedy kromě Rochestera), dialogy mi přišly zábavné a uvěřitelné. Bylo by to na pět hvězd a rozhodně knihu nedržím v ruce naposledy. Jenže autorka se dopustila hrozného zločinu. Použila otřepanou frázi romantických knih, která mě tak naštvala, že musím hodnocení o hvězdu snížit. Prosím pěkně, ukažte mi někoho, kdo pohlédne zpod sklopených řas. Technicky neproveditelný nesmysl, a když už s opravdu nezměrným úsilím dotyčná pohledu zpod sklopených řas dosáhne, vypadá jak ichtyl, takže o svůdnosti uvedené akce lze s úspěchem pochybovat. Škoda, protože jinak se jednalo o luxusní záležitost.... celý text

Debutantka 2021, Jan Gardner

Obálka je naprosto skvělá, už jenom ta by mě nalákala ke čtení. Navíc detektivka z období mondénní první republiky, kdy si na vyšetřovatele hraje příslušnice zlaté mládeže a suchopárný komorník, to vše slibovalo neotřelý zážitek. Tak jsem si pustila Melody Makers Ondřeje Havelky a knihu otevřela. Do půlky jsem byla vyloženě nadšená. Vykreslení atmosféry doby, prostředí, charakterů postav, to vše se autorovi podařilo na jedničku. Emily si získala mé sympatie a Edgar byl přesně takový oddaný suchar, jak jsem očekávala. Navzdory tragické události mnohé situace jiskřily humorem. V množství postav jsem se bez potíží orientovala, protože měly svou hloubku a charakteristiku. I vyšetřování případu mě bavilo a záměna komorníka za detektiva Scotland Yardu tomu dodávala šmrnc. V půlce se ale moje nadšení začalo vytrácet a druhý den po dočtení mám opravdu hodně výhrad. Smršť vražd z románu udělala cosi laciného. Dobrá, ještě bych pochopila trudný osud feťáka a vyděrače, ale poslední kus byl odstřelen už opravdu pouze pro efekt. Edgarova role v případu se stávala čím dál víc karikaturou a formalitou. Navíc jsem od půlky uhodla vraha, a ještě ke všemu i ten jeho omyl. Což by v zásadě nevadilo, kdyby se ke všemu neštěstí nezačaly vršit logické nesrovnalosti. Beneš je svědkem vraždy svého přítele a obchodního partnera, ale místo aby se pokusil o jeho záchranu, tak vyrábí fotoreportáž? A to ještě nic není proti druhé sérii fotografií kdo je pořídil? Jak? To se dotyčný nechal při své práci zvěčnit a nevěděl o tom? (A jak se vůbec fotograf na místě octl? Náhoda? Jako fakticky?) Jak se pachatel zmocnil vražedné zbraně (to o ní věděl?) a následně se jí zbavil? Zběsilé uzavírání a rušení různých zásnub už mi posléze taky lezlo na nervy. K šokujícímu konci by se hodilo ještě pár stránek navíc, jak onu informaci Emily zpracovala. Úplně nejhorším propadem je pro mě tato úvaha pro světáka a betálného borce Gatsbyho nebyl problém pašovat do USA zakázaný alkohol, vyhýbat se policii a spolupracovat s mafiány, zato oznámit dvěma ženám skutečnost, že se nechce ženit a proč, bylo nad jeho síly. Bůh žehnej jeho odvaze. Vážně nevím. Doporučit nemůžu a nad případnými dalšími díly se ještě rozmyslím.... celý text

Harry Potter a vězeň z Azkabanu 2017, J. K. Rowling (p)

Po druhém dílu, který mi připadl velmi slabý, je tato kniha přece jenom o stupínek výš. Ovšem zázrak se nekoná. Plochost a kýčovitost určitých postav a situací zůstává zachována v plné míře – Dursleyovi jsou stále karikaturou a naprosto absurdní rodinkou, Snape se chová hystericky a velmi nespravedlivě. Ač to má být jeden z nejchytřejších bradavických učitelů, tady vykazuje IQ automatické pračky. Zmijozel je plošně jako celá kolej odsouzen ke zlu, což je minimálně nezajímavé, v horším případě to představuje literární zločin. Děj. Na začátku se velmi slibně rozjel, aby po příjezdu Harryho do Příčné ulice ustrnul a další několik set stran vydržel v kómatu. Veškerá strhující akce se odehrála v předposlední kapitole. Dokonce i schůzka v Chroptící chýši připomínala nejvíc ze všeho slavnou Cimrmanovu Hodinu pravdy. Literární kvalita nesouvisí s úspěchem u čtenářů, nicméně stále nechápu, jak se z této série mohla stát celosvětová senzace. A mimochodem použití stroje času je... no, skoro bych řekla za hranou, protože pak nedává smysl spousta dalších věcí, kdy Brumbál mohl toto zařízení využít pro zmírnění fatálních škod. Fanouškovské nadšení mě nadále míjí, možná navždy.... celý text

Ve stínu Hvozdu 2019, Naomi Novik

Po knize V zajetí zimy se jedná o další skvělou záležitost. Podle prvních odstavců (a taky anotace) jsem čekala retelling Krásky a zvířete, ale příběh kličkoval a uhnul úplně jinam. Jednalo se o originální, chytré vyprávění, které mě mnohokrát překvapilo a moc se mi líbilo. Obálka mi bohužel nepřijde moc šťastná, vlastně se k obsahu ani moc nehodí. Hvozd sice obsahoval temné zlo, ale byl zelený a zlo spíše shnilé a nakažlivé než vyloženě černé. Tím ale veškeré výhrady končí. Postavy? Lahůdka. Popudlivý, přezíravý Drak, milovník krásy, ale zároveň mocný čaroděj s velkou dávkou zdravého selského rozumu. Agnieszka silná ženská hrdinka, která nevyvádí a nedělá žádné scény, přesto si dokáže v důležitých záležitostech prosadit svou (a hlavně přesvědčit Draka o svých schopnostech). Přiznám se, že v případě Kasii jsem čekala zradu. Všichni měli barvy a charaktery od krále až po malé vesnické děti. Krásný bohatý jazyk včetně malebných popisů, které mne vtáhly do fantastické země (nějak jsem tam neviděla ani Polsko, ani Rusko, naštěstí), tudíž se sluší ocenit i překlad a redaktorskou práci nakladatelství. Sice Host, ale tentokrát se překonali. Asi nejsilnější složkou pro mě byl děj. Nejdřív jsem nedokázala vymyslet, o co budou postavy usilovat, až se jejich cíl ukázal se syrovou otevřeností. Intriky na královském dvoře mě děsily snad ještě víc než sebevražedná výprava do Hvozdu. Bitva o věž byla epická a ničivá, mé srdce pacifisty při ní zaplakalo. Nakonec jsem se začala obávat, zda v příběhu nepůjde o hodně starověký strach lidstva z rozsáhlých a hlubokých lesů. Ne, jako v mnoha ohledech (například v případě použití očarovaného meče) mě i závěrečným vyústěním kniha překvapila. Krásné, milé, chytré, jednoznačně plný počet bodů, vřele doporučuji.... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2000, J. K. Rowling (p)

Nejspíš je už jisté, že mě okouzlení touto ságou definitivně mine. Jedná se o dětské knihy, to bude první kámen úrazu. Viděla jsem filmy a mnohokrát, takže se mi do čtení pletou. Ale hlavně postrádám mistrovství autorky, které jsem si oblíbila v sérii s Cormoranem Strikem. Tentokrát mi chyběly i překvapivé souvztažnosti rádoby náhodných příhod, které jsem si tak užila v Kameni mudrců. A ovšem neduhy zůstávají – papírové, schématické, klišé postavy. Záporní hrdinové jsou nepřirození a afektovaní. Dětem to možná přijde atraktivní, ale za sebe vůbec nechápu, proč se Dursleyovi k Harrymu chovají tak hrozně. I když celá ta rodinka je jedna velká karikatura. A – v případě této autorky překvapivě – dochází i na logické nesrovnalosti: proč zkamenělé oběti najde vždycky Harry? Proč při průzkumu toho, co Draco ví, nepoužili neviditelný plášť, a místo toho se mordovali s mnoholičným lektvarem? Konec se povedl, svižný, napínavý, zábavný.... celý text

V posledním tažení 2014, Jim Butcher

Tenhle mix Soumraku mrtvých a Jurského parku se mi opravdu líbil. Významnou roli v tom hrál fakt, že Murphyová hned v úvodu vyšuměla a již se na stránkách neobjevila, děkujeme nastotisíckrát. Pozici nejprotivnějšího parchanta série uchvátil, zřejmě již napořád, Strážce Morgan, mor na něj. Miluju Harryho, mocného a spravedlivého čaroděje s mozkem, který se nezdráhá používat. Opět pozitivně hodnotím skutečnost, že výrazně prořídly jeho sebezptyné úvahy. Interakce s Thomasem jsou rozhodně osvěžující (pochopení Kainovy motivace v úvodu mě rozhodně pobavilo), nová postava patologa Butterse se dobře vyvinula, sice nijak překvapivě, ale v ději to dávalo smysl a Waldovy závěrečné kousky měly švih. A ovšem Lebka Bob je zlatíčko, to bez debaty. Na pět hvězd to ale není. Bohužel došlo k vývoji, který já osobně nepovažuji za šťastný – ubylo humoru, přibylo násilí, mučení, cákající krve a jiných tělních tekutin, které rozhodně nevytekly přirozenými otvory. Přitom Harry opět projevil fištrón a na mnohem mocnější nepřátele vyzrál důvtipem, nikoli hrubou silou. V tomto komentáři ještě zmíním, jak moc se mi líbí obálky série, Harry je na nich zpodobněný přesně tak, jak si ho představuju, trochu teatrální, hodně sexy a kchůl. Na druhou stranu jsem tentokrát nepobrala název, k čemu se vztahoval a kdo že měl být v tom posledním tažení (asi ty zombíci). Doporučuji, i když na plný počet to není.... celý text

Pod šeptajícími dveřmi 2022, TJ Klune (p)

Kniha měla dvojnásobně ztíženou startovací pozici. Samozřejmě jsem se nemohla ubránit srovnání s Domem v blankytně modrém moři a moje očekávání byla opravdu vysoká. A potom neblahou souhrou okolností jsem ji otevřela v obtížné životní situaci. Ačkoli jsem hned na počátku propadla skepsi, protože Wallace nebyl vykreslen jako hrdina mých snů (oproti zlatíčku Linusovi), četlo se to dobře a ani tíživé a znepokojující myšlenky, které text vyvolával, mě nedonutily sáhnout po něčem jiném. Jak dobře jsem udělala! O autorovi už nebudu nikdy pochybovat, získal si opět mé srdce. Nejen že se mu podařil majstrštyk a napsal něco úplně jiného, než byl předchozí příběh, ale v důsledku to vlastně zachovalo vše, co jsem očekávala. Především nezměrnou porci humanity, laskavosti a bez ohledu na pochmurné téma i naděje. Samozřejmě lásky. Při té příležitosti si neodpustím rýpnutí do všech rádoby romantických knih, v nichž jde pouze o chtíč a sex. Na stránkách, no dobře, nakonec k několika polibkům došlo, ale ta všeobjímající láska, která čišela ze stránek, nepotřebovala žádné explicitní pornografické scény. A hlavně moudrost. Ne se vším souhlasím, ale to je v pořádku. Ne vždy jsem autorovy myšlenkové pochody beze zbytku dekódovala, ale i to je v pořádku. Mnoho vět jsem si musela číst několikrát, abych si je vychutnala, abych je pobrala. Vývoj hlavní postavy byl excelentní a naprosto uvěřitelný. Všichni ostatní měli potřebnou hloubku včetně psa Apollóna. Dialogy možná byly šroubované, nicméně do dané situace se hodily. Samotný příběh? Pro mě lahůdka. Samozřejmě mi v průběhu došlo, že autor zpracoval vlastní bolestnou zkušenost a vyrovnání se ztrátou milované osoby. Takže kromě Wallace (a Huga) jsem litovala i jeho a pár slz ukáplo i pro něj. Zároveň ale nastotisíckrát děkuji za jiskrné záblesky humoru. Při scéně s médiem Desdemonou („Jsem Satan a sežeru ti patra.“) jsem se smála tak, až mi tekly slzy. Opět plný počet, doporučuji a autora přidávám k oblíbeným.... celý text

Jak svrhnout vévodu 2022, Evie Dunmore

Kniha má moc pěknou obálku a anotace taky nezní úplně špatně (což ale neznamená, že by byla kdovíjak skvělá). Bohužel mám s romantickými knihami situovanými do Británie devatenáctého století velmi špatné zkušenosti. Nejsem žádná historička, takže pokud se soudobé autorky dopouštějí přešlapů, které poznám i já, je něco hodně špatně. Zájem o ni musel být velký, protože jsem si „vystála“ zatím nejdelší frontu v knihovně. A sotva jsem román otevřela, byly všechny výhrady zapomenuty. Autorka si podle všeho období důkladně nastudovala, co víc, použila tehdejší boj žen za svá práva jako klíčovou složku příběhu a udělala to výtečně. Feminismus byl (a bohužel stále je) během na hodně dlouhou trať, provázený nenávistí a útoky nejen ze strany mužů, ale především žen. A tohle všechno román skvěle zachytil. I děj mě překvapil. Předpokládala jsem, že Annabelle a Montgomery skončí spolu, ale zjevně jsem byla široko daleko jediná. Jak on, tak především ona si byli vědomi, že za tehdejší společenské situace to prostě není myslitelné. Tím dostala jejich klikatá cesta k vzájemnému porozumění nádech dobrodružství a výsledná láska trpkou příchuť. Postavy byly skvěle vykresleny, ne že bych s každou souhlasila, ale všechny pohnutky jsem jim věřila. Mým oblíbencem se stal pacifista Peregrin a překvapilo mě, že další díl není o něm. Ačkoli jich bylo relativně mnoho, každá měla své místo a díky tomu se mi nepletly. Bylo to zábavné, bylo to moudré, bylo to vtipné a čtivé. Vřele doporučuji.... celý text

Sněhurčina rakev 2020, Kerstin Signe Danielsson

Klasická detektivka s pouhou jednou, značně zetlelou mrtvolou a obsáhlým vyšetřováním nejen toho, kdo je vrah. Nejsem si jistá, co přesně znamená skandinávský thriller, protože tohle mi silně připomínalo excelentní pátrání mých oblíbenců – Poirota, Marplové či Holmese. Četlo se to dobře, bavily mě jednotlivé charaktery policistů a jejich osobní trable, které do hlavní linie zasahovaly velmi přirozeně. Taky to bylo vtipné, palec rozhodně nahoru. K textu bych měla jedinou výhradu – překlad, korektury, ovšem u MOBA nic překvapivého. Chybějící slova, přebývající slova, občas nesrozumitelná věta a nečekaný výraz (když například někdo trpí „nadouváním“ – já bych spíš čekala nadýmání). Občas to dost rušilo. Jak už jsem zmínila, charaktery postav byly vykreslené poctivě. I když nad Wonder woman Forssovou mi zůstává rozum stát. Dotyčná nejí, zato se cpe léky a zapíjí je alkoholem, nemá jedno oko, přesto patří mezi brilantní ostrostřelce. V noci po požití prášků na spaní zalitých nějakou tou vodkou ji přepadne bojové komando a děvče ve spoďárách je s přehledem zlikviduje, zatímco reálná osoba by ze sebe ve stavu vykopnuté brambory vypravila nějaká famózní poslední slova ve stylu: „So-sože… so se to děje…“ a byla milosrdně zbavena veškerého dalšího utrpení. A ovšem taky jsem se zamyslela nad charaktery všech obyvatel Říše skla a nějak nevidím žádného rozdílu od námi tak adorovaného malého záštiplného čecháčkovství, takže se spíš domnívám, že tyto vlastnosti, které jsme si tak náruživě přisvojili, jsou v lidstvu více než běžné a možná bychom se měli my Češi poohlédnout po nějakých jiných. Dala bych pět, ale nemůžu. Dosud zmíněné podivnosti byly spíš zábavné než co jiného, nicméně po dočtení si nedokážu vysvětlit dvě věci – jak pachatel vyrobil obludné umělecké dílo, skleněnou rakev s pravou kostrou. Vzhledem k váze (asi 300 kg) a materiálu (sklo) to zcela jistě neuplácal doma v obýváku a nepřenášel v batůžku na zádech. Nějak si neumím představit, kdo mu s tím pomáhal a že si nikdo ničeho nevšiml. A za druhé – epilog nedává smysl. Nedokážu vymyslet, jak dotyčná osoba celou svatební tragédii prožila – že by ji pátrání minulo? Že by neprojevila zájem (možná jako jediná) o osud blízké osoby? A za mě ústředním padouchem díla zůstává božská Kiki, bez debaty.... celý text

Čistá pravda - ...ztratila schopnost lhát 2022, Holly James

Zaujala mě v anotaci popisovaná zápletka. Představovala jsem si vtipné situace, které můžou nastat, jakmile člověk ztratí schopnost společenské přetvářky stvořené ze lží. A víte co? Román moje představy ještě předčil. Nebohá hrdinka nejen že nedokázala pronést nepravdu, ona ztratila schopnost obelhávat i sama sebe. Ach, kéž bych podobný koktejl vypila i já. Nebudu vypisovat všechny klady, kterých bylo požehnaně, opravdu dobře stvořené postavy, ruku v ruce s tím zábavné a vtipné dialogy. Nenašla jsem ani moc stylistických či pravopisných chyb, to je dnes už prakticky ojedinělý zázrak. Lucy mi byla mega sympatická, Oliver je zlatíčko, Caleb debil, Stíhač McMillan se pěkně vybarvil, a tak bych mohla pokračovat. Snad bych ocenila víc popisů, i když mi zásadně nechyběly, ale já se ráda nechám vtáhnout do prostředí. Překvapením bylo relativně závažné vyznění Lucyiny proměny. Nejen že se rozešla s přítelem, s nímž trávila čas ze zvyku, nejen že změnila svůj styl oblékání i životního stylu. Až potud to bylo vcelku očekávané. Ovšem hloubka důsledků přetvářky žen v patriarchální společnosti byla popsána sice zábavně, ovšem každopádně velmi věrně. Kniha měla dobře nakročeno k nejvyššímu hodnocení a rozhodně se k příběhu ještě vrátím, protože boží scénu s výměnou názorů na oslavě narozenin si musím vychutnat ještě mockrát. Každé z nás přeju oslnivého Lea a obtisk jeho pečetního prstenu na bradě záporáka Jonathana. Jenže musím hvězdu ubrat za nereálný time management. Lucy nejspíš pobývá na Merkuru (planeta se kolem své osy otočí jednou za 59 dní). Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že by za jediný den stihla – línou snídani s kamarádkou, sprchu a zdlouhavou úpravu zevnějšku, několik náročných pracovních schůzek, odjezd k partnerovi do práce, rozchod s partnerem, novou úpravu zevnějšku, pracovní oběd, následně spoustu náročných pracovních schůzek, odjezd do filmových studií na druhém konci města za účelem pracovních schůzek, krátké volno v parku, tiskovou konferenci, jednání na personálním a se šéfkou, následně několik hodin relaxace ve vaně a spánek a ovšem od osmi večer večírek. Jak říkám, Merkur. Ale i tak – prostě lahůdka. Doporučuji.... celý text

Knihovna malých zázraků 2022, Sara Nisha Adams

Převelice ráda si povídám o knížkách, takže tento román pro mě byla jasná volba. Ještě ke všemu ta vysoká hodnocení na Databázi. Mno. Ano, o knihách se mluvilo. Jenže to nestačí. Pro opravdu dobrý román je zapotřebí ještě dalších složek, minimálně aspoň nějaký děj, bezpodmínečně živé a hluboké postavy, zábavné dialogy. Bohužel ve všech těchto složkách titul selhal. Na stránkách se nedělo nic. Od začátku jsem čekala tragédii, ještě ke všemu přesně tu, k níž nakonec došlo. Osudy postav se k ní šinuly úmorným želvím tempem, a protože jsem tu katastrofu čekala, tak jsem nebyla odměněna ani překvapením, a ač vyhlášená plačka, z téhož důvodu mě minulo i emocionální vzepjetí. Dobře, tak charaktery postav. Další velmi problematická část. Kus určený autorkou k porážce byl papírový a plochý, nic jsme o něm nevěděli, interakce s druhými působily rozporuplně. Na pohřbu mě udivilo, kolik přišlo přátel. Kde se tam vzali? Vždyť dotyčný se románem ploužil jako pouhý stín na pozadí. Nejsympatičtější mi byl Mukéš, jeho rodinné trable si umím dobře představit. Akorát pořád nemůžu nějak pobrat, že to byl Ind, který se do Londýna stěhoval z Keni. Ne že by to nebylo možné, ale stejně pravděpodobně by mi připadlo, kdybych četla o Češích, kteří se do Rakouska přistěhovali ze Švédska. Ne že by určené hlavní postavy ustrnuly ve svém vývoji, to ne. Na druhou stranu u všech proběhl stejný oblouk, což působilo opět minimálně nudně. A potom ty vsuvky s kapitolami jednotlivých členů komunity, kteří nacházeli kouzelné seznamy na různých místech, jo, nakonec to dalo jakýs takýs smysl, ovšem toto podání mi připadlo neohrabané a nedostatečně působivé. Takže zbývá povídání o knihách, a i v tomto ohledu nastalo zklamání. Ano, každý máme právo sestavit svůj individuální seznam knih, které nás oslovily. Ale je zhola nemožné očekávat, že všem ostatním se budou líbit úplně stejně jako nám. Ale tady si všichni o všem mysleli totéž, měli stejný názor, všichni byli uchvácení a nadšení. To je opravdu naprostý nesmysl. Bohužel velká očekávání nedošla ani malého naplnění. Mohla bych vyzdvihnout stylistiku a slušný překlad, dobrá, to ano, ale propad to nemůže zachránit. Za mě rozhodně ne-e.... celý text

Láska z Manhattanu aneb Jak vyrobit gentlemana 2022, Lauren Layne

Tak tohle byl propadák. Přičemž původní záměr měl své kouzlo. Obrácení rolí z Pygmalionu, kdy ušmudlaným Popelákem byl buran z jihu a bohatá princezna z Manhattanu ho měla uvést do společnosti, působilo velmi osvěžujícím dojmem. Jenže výsledek nestál za nic. Scházely mi scény, v nichž by Violet Kaina „učila“ novému životnímu stylu, soudím, že by skýtaly spoustu prostoru pro vtipné a nečekané situace. V celé knize byla jediná, ta s nákupem oblečení („jen žádnou růžovou“ – Kain byl, panečku, chlapák!), přičemž o pár stránek dál Violet vytáhne růžovou kravatu, no, hm… Ale nejhorší tragédií byly charaktery hlavních protagonistů. Violet, byť v úvodu vylíčená jako sebevědomá, bohatá a velmi milá mladá žena, se projevovala jako nejhorší slepice všech dob. Její slušné vychování a glanc se řítily do hlubin pokaždé, když si Kain přejel rukou přes poklopec (citace z díla). Je schopná postavit do latě celé představenstvo firmy, zato jakmile na ni Kain promluví, a to prosím vždy vulgárně, lascivně a hrubě, zírá na něj jako na svatý obrázek. Žena, které se chlap „zmocní“, a následně jí přikáže, aby „vypadla z jeho bytu“, by se takovému hulvátovi měla do smrti vyhýbat. Pokud po něm nadále vzdychá touhou, nezaslouží si volební právo. Kain totéž v bledě modrém. Neurvalý neandrtálec, který partnerku jenom uráží a ze všech sil souloží se všemi pochybnými individui v okolí. Jeho postava je totální klišé propadák, proboha, to musí být chlap vždycky sexy jenom svým zjevem? Nemůže být zajímavý něčím jiným? Celý jejich vztah se točil v kruhu, kdy Kain Violet setrvale odkopával a ona za ním setrvale dolejzala. Fujtajbl až do samotného konce. Volba jmen ústředních soků – Kain a Keith – byla vyloženě nešťastná, vedlejší postavy ploché jak žehlící prkno, dočetla jsem se skřípěním zubů, zkrátka jednoznačné zklamání. Škoda, přeškoda.... celý text

Temná kněžka 2022, Margaret Rogerson

Obzvlášť u žánrových knih nemusím na obalu postavu, nicméně tady to dobře sedlo k obsahu. Označení „atmosférická“ fantasy mě kapánek zmátlo, protože o atmosféru nejde ani trochu (míněno poměr dusíku, kyslíku a dalšího svinstva). Možná tak o náladu, ale tady bych se hádala, kdyby… Naštěstí (pro mě) totiž ta nálada nesledovala módní směr hurá do beznaděje, nýbrž vykreslila jak tmu, tak světlo (nejen na konci tunelu). Takže ano, bylo to ponuré. Temné a pesimistické, protože Krkavčí král zbořil brány Smrti a umožnil duchům zemřelých tyranizovat svět živých. Hlavní hrdinka je ukázková smolařka, kterou pronásledují rány osudu od kolébky, což vyvrcholí situací, kdy ji posedne mocný přízrak a ona bojuje proti všem – proti démonu ve svém nitru i proti inkvizitorovi Leanderovi, který samozřejmě nemůže být klaďas. Postavy jsou úplně úžasné počínaje Artemisií, která svůj trpký úděl nese se stoickým klidem, tak příjemně odlišným od možného skuhrání či obvyklého sarkasmu. Mou favoritkou byla samozřejmě Margareta, sličná blondýna, které nikdo nevěřil, že může být zatraceně chytrá a cílevědomá. Přikláním se k většinovému názoru, že kontrast spravedlivé Artemisie a potměšilého, nevypočitatelného přízraku působil nesmírně svěže a přitažlivě. Spojení náboženských, přesněji řečeno křesťanských reálií s apokalyptickým světem zamořeným mocnými duchy překvapivě taky fungovalo velmi dobře včetně vykreslení náboženského fanatismu a nejednoznačnosti výkladů „svatých“ legend a textů. Všechno se mi líbilo včetně překvapivé, zpočátku důmyslně ukryté detektivní linie, ale největší potěšení pro mě představovala věc v současné literatuře totálně de mode – laskavost, dobrosrdečnost a obětavost projevovaná nečekanými postavami v nečekaných situacích. Román, kde se dá přátelům věřit a hrdinka se dočká pomoci od prostých občanů, aniž by musela někoho nutit, to je rozhodně příjemná změna. Abych to shrnula, autorka si důvtipně pohrává se schématy a klišé, aby je někdy využila (velekněžka), jinde je obrátila naruby (Enguerrand, například, ale toho bylo hodně). Děj byl domyšlený, text čtivý, zápletky komplikované a skvěle vyřešené, dialogy břitké (obzvlášť ty s přízrakem), charaktery barvité. Hvězdiček plný počet a rozhodně doporučuji.... celý text

Nestoudná zvědavost 2022, Lynn Messina

Po dlouhé době mě tato kniha přinutila číst bez ohledu na místo a čas (a jiné povinnosti). Což samo o sobě značí, že pro mě se jednalo o skvost. Jak by to vypadalo, kdyby Elizabeth Bennettová a pan Darcy vyšetřovali vraždu? Zpočátku pýcha a předsudek na obou stranách, přesto oboustranný zájem na zajištění spravedlnosti, jiskrné slovní přestřelky mezi oběma hlavními hrdiny, vyšetřování přesně v duchu britské vyšší společnosti počátku 19. století. Klady jsem víceméně zmínila – na detektivku nevšední zápletka, klasické vyšetřování bez násilí a hektolitrů prolité krve, zajímaví trojrozměrní hrdinové, vtipné dialogy, uvěřitelná zápletka, žádná extrémní logická nesrovnalost. A hlavně povedené vtípky a suchý humor ústřední dvojice, za to rozhodně palec nahoru. Na druhou stranu sem tam chybička se vloudila. Ne všechny postavy měly hloubku, takový Noneaton mi splýval se vzorem tapety na pozadí. Z téhož důvodu jsem měla potíže tipovat vraha – podezřelí se málo vyprofilovali (i když uhodnout bych ho měla, a to podle klasických detektivních klišé). Beatriciny úvahy mě bavily, ale bylo jich prostě moc. Dialogy či akce proložené celými odstavci doplňujícího textu ztrácely na plynulosti (na druhou stranu díky parádní čtivosti jsem nad tím vesele mávala rukou). Logické nesrovnalosti. Asi nejhorší byla krádež kompromitujícího dopisu. To se po něm nikdo nesháněl? To mi připadne divné. A ledový klid pachatele rovněž. Ale jak jsem uvedla výš, zas taková tragédie to nebyla. Nejvíc se mi líbila scéna, v níž byla Beatrice obviněna z vraždy, tedy nikoli to, že se tak stalo, nýbrž jak se k ní zachovali všichni kolem. Bylo to velmi konzistentní a v důsledku příjemné. Konec? Čekala jsem trochu víc posunu ve vztahu hlavních hrdinů, i když závěrečná scéna byla dost přirozená a odpovídala době a prostředí. Snad se dočkám dalších dílů, protože – jako detektivku bych knihu podruhé nepřečetla (koneckonců už vím, kdo je vrah), nicméně jako zábavný společenský román ji určitě znovu otevřu. Vřele doporučuji.... celý text

Přání! 2022, Leandra Sold (p)

Nejlepším marketingovým tahem tohoto titulu je překrásná obálka. Společně s anotací rozhodně láká ke koupi. A když jsem u toho, celá grafická podoba knihy je vydařená. Stínové obrysy sněhových vloček na stránkách se propojily s poetickými popisy Ledozemí a já se octla ve fantastické krajině. Žánr pohádkové, romantické fantasy autorka rozehrála podařeným prologem, který naznačí, že došlo k průšvihu, ovšem čtenáři zůstane utajeno jádro problému, který představuje ústřední zápletku, velmi povedenou. Příběh mě zaháčkoval hned na prvních stránkách. První třetina, v níž Karin zvládá rodinnou tragédii zároveň s útoky nadpřirozených bytostí vedenými nejrůznějšími, ponejvíce podlými způsoby, navodila patřičně tísnivou a bezvýchodnou náladu. V důsledku toho mi všechna zbrklá rozhodnutí hlavní hrdinky dávala smysl a mnohdy bych se s nimi i ztotožnila. Navíc se autorce podařilo skvěle vystihnout psychologii čerstvě dospělé ženy, ještě nejisté a nevybavené dostatečnou zásobou životních zkušeností, která musí zvládat obtížné situace a občas si neví rady či rozhodne špatně. Odchod Karin do říše boha mrazu byl logický a emotivní a další příhody jen navazovaly na ústřední problém. Celkově se mi tato část líbila úplně nejvíc a ve chvíli, kdy Karin uvažuje o proradnosti sněžných bludiček a já si nějak nedokázala vybavit, co všechno jí naslibovaly, tak jsem nelistovala zpátky, nýbrž si s potěšením dala závazek přečíst si celou knihu znovu. Jediné, co opravdu ujelo, byl závěr. Souboj s úhlavním padouchem byl sice opět domyšlený a logický, ovšem odbytý, v tomto směru chtělo čtenáři věnovat víc scén a stránek včetně vysvětlení, jak to vlastně s Mrazem a ostatními účastníky bylo. Krátké shrnutí „to bylo tak...“ mě neuspokojilo. A ovšem epilog, ten se opravdu nepovedl. Miluji happy endy, ale všeho moc škodí a vyústění Natáliina osudu připomínalo boha na stroji. V tomto místě (jako jediném) mi neseděla psychologie Karin – jako kdyby se za uplynulé desetiletí neposunula, což je nemožné. A módní Velké Nedorozumění, to mi leze na nervy ukrutně, za to bych dosud sympatickou hrdinku profackovala. Což byla škoda, protože zrovna postavy se nadmíru povedly, ani jedna nešustila papírem, dialogy měly šťávu a působily přirozeně. Asi nejvíc oceňuji takový detail, jak se Karin vyrovnávala s otcovou smrtí – nekvílela a nehysterčila půlku každé stránky, ovšem v kritických momentech ji tatínkova nepřítomnost zabolela, když si na něj vzpomněla. Přesně tak ale truchlení po blízkém člověku ve skutečnosti probíhá, za mě rozhodně palec nahoru. Taky vztah blízkých přítelkyň mi přišel velmi podařeně vykreslený, kdy méně talentovaná, nicméně mnohem úspěšnější Linda bedlivě sleduje Karinin osud, snad z dobroty srdce, ovšem nejspíš i částečně ze žárlivosti. A zároveň Karin s hlavou plnou vlastních problémů na Lindinu kariéru tak trochu zanevře. Opět logické, konzistentní. O složitém propletenci vztahů dalších postav se rozepisovat nebudu, ale v tomto ohledu příběh představoval lahůdku. Ohledně prostého spisovatelského řemesla odvedla autorka skvělou práci, četlo se to báječně. Jak už jsem zmínila, za popisy bych jí poslala kytici, lehounké cinkání skleněných ozdob, třpyt křišťálových věží a klouzání po závějích pod hvězdnou oblohou jsem prakticky prožívala. Slovní zásoba bohatá, věty dokonale vybalancované. V té souvislosti mě mrzely občasné nedostatky jako třeba překlepy, chybějící písmena nebo matoucí slovní spojení (např. „triko s dlouhým rukávem do pasu“ – opravdu jsem hodnou chvíli přemýšlela, jak vlastně to triko vypadalo). Na druhou stranu se v dnešní době jedná o běžnou závadu napříč všemi, i těmi nejvěhlasnějšími nakladatelskými domy. Příběh mě bavil, byl domyšlený a chytrý, postavy sympatické a živé, jazyk bohatý a poetický. Za ten praštěný závěr odebírám jednu hvězdu, ale celkově vřele doporučuji.... celý text

Duch Vánoc 2022, Debbie Macomber

Tak tohleto byl vanilkový rohlíček. Neboli sladká jednohubka, zblajznuto za jedno odpoledne, krátké potěšení, avšak absence všech vitamínů a důležitých složek potravy. Nápad na výměnu barmana, tedy spíš hospodského a kněze, v tomto případě pastora (liší se to?) byl výtečný, forma babiččina vyprávění vnoučatům rozhodně neotřelá. A pak to bylo krátké. Tím jsem výčet pozitiv ukončila. Jo, obálka sice kýčovitá, ale dýchne z ní atmosféra, za mě taky dobrý. Jenže se octneme v naprosto nereálném vesmíru. Probíhající děje jsou prostoduché a schématické (když je holka striptérka, tak nikdy neslavila Vánoce a basta). I to bych vydýchala (bylo to krátký). Postavy však představovaly jednu plynulou lahůdku. Všichni byli přátelští a dobří a měli laskavé srdce. Pak se ještě objevili jiní jedinci, kteří měli drsnou slupku, ovšem uvnitř laskavé srdce. Z daného vzorce se vymykala pouze paní Millstoneová, která měla pod drsnou slupkou srdce ztvrdlé na kámen. A to je všechno. Drsné slupky popraskaly, kamenné srdce puklo a jestli všichni neumřeli, tak žijí dodnes. Nikdo neměl jedinou špatnou vlastnost vyjma svatouškovství ústřední postavy. Žádný chmaták, žádná drbna, lenoch, protiva nebo něco podobného, ne, to se v Americe nevyskytuje. Když Hank zlikviduje šanci na opravu střechy, všichni jsou plynule nadšeni, nikdo neprojeví ani stín rozmrzelosti, vyjma tedy nebohé Grace. S tím samozřejmě souvisí neuvěřitelné, papírové dialogy se spoustou klišé a kázání biblických poučení. Samozřejmě nepřekvapí, že tento literární skvost je označen za bestseller New York Times a české nakladatelství po něm sáhne jako po zaručené kvalitě. Má rada zní: Ruce pryč!... celý text

Tetička Julie a zneuznaný génius 1984, Mario Vargas Llosa

Tvorba latinskoamerických spisovatelů má pro mě zvláštní kouzlo a našla jsem si mezi nimi oblíbence i srdeční záležitosti. Llosův román to ale není. Přičemž našlápnuto měl dost dobře. Vysoce si cením především vtipnosti, byla místa, která mě přiměla ke smíchu pokaždé, když jsem si na ně vzpomněla, a to i několik dní poté. Maroušek mi byl sympatický a spousta jeho přátel taktéž. Horší to bylo s Jůlinkou, ač se jednalo o skutečnou autorovu manželku, postava sama byla asi nejplošší ze všech. Ale dobrá, příběh jejich lásky měl v závěru celkem švih, obzvlášť při zoufalém pokusu o uzavření manželství. Co mi v knize haprovalo nesnesitelně, byly povídky na téma Camachových rozhlasových seriálů. Jednalo se o přehlídku zvrácenosti, krutosti a klišé, která nebyla ničím odlehčena. Nejsem zas takový odborník, abych poznala odlišnost autorského stylu, podle mne tam žádný nebyl, akorát v „Camachových“ částech se opakovala určitá schémata (hrdinovi bylo padesát let, měl široké čelo, orlí nos, pronikavý pohled a přímou, dobrosrdečnou povahu, a to včetně onoho domácího tyrana, zabijáka krys). Kapičku se to zlepšilo v závěru, kdy se Camachovi začaly plést postavy a všechny události kvůli tomu nabraly silně absurdní nádech. Hlavním problémem pro mě byla absence nějaké pořádné zápletky a vyústění příběhu. Marouškova a Jůlinčina láska klíčila tak nenápadně a mimoděk, že jsem ji dlouho nebrala jako hlavní nit příběhu. Camachova kariéra a vložené povídky se mi už dočista s ničím nespojily a osud bolívijského psavce, popsaný v závěru, byl možná reálný, ale nějakou katarzi či pointu jsem neodhalila. V důsledku toho jsem v polovině knihu odložila, nic mě nenutilo se k ní vrátit a dočetla jsem ji z povinnosti. Tak si ale literární dílo, které mě zaujme, nepředstavuju. Jako spisovatelka si ráda čtu o psaní, ale tohle mě zklamalo. Z této knihy si odnáším jediné poselství – vyplácí se psát pouze bulvární slátaniny a důležité je se z toho nezbláznit. Román je tak zvláštní, že někomu se určitě líbit bude, já to ale nejsem.... celý text

Sherlock Holmes a Rudá věž 2020, Mark A Latham

Asi bych měla hodnotit výše, protože se to opravdu dobře četlo, knihu jsem zhltla za dvě odpoledne a byl problém se od ní odtrhnout. Navíc – to je dnes už skoro vzácnost – klasická detektivka, kde necákají hektolitry krve a nejsou popisovány zrůdnosti a ukrutnosti. Teda vyjma drogové závislosti jednoho z hlavních hrdinů. Pro mě rozhodně plus. Palec nahoru musím dát taky za propracovanou atmosféru, autor díky skvělým popisům čtenáře vtáhne přímo do gotické atmosféry děsivého sídla. Spiritismus považuji za šarlatánství a ocenila jsem, že se Watson nenechal zviklat ani pod velmi brutálním nátlakem, o to více mi lezla na nervy paní Farrová. Taky se mi líbilo, jak v první části situaci monitoroval doktor sám, připomnělo mi to Psa baskervillského a tak trochu jsem čekala Holmese ukrytého v převleku za místního žebráka. Horší je, že od dramatických úmrtí v půli knihy jsem nějak ztratila zájem na samotném vyšetřování. Bavil mě příběh, Watson je sympaťák a Sherlockovi podle mého autor přiznal víc citů a empatie než velký tvůrce postavy A. C. D., to se mi líbilo. Nicméně paní Farrová a celá její svita mi byla natolik protivná, že bych na ni nejraději obvinění hodila, byť třeba falešné. Tudíž jsem ani nezvažovala možné pachatele a nehrála obvyklou detektivní pátrací hru. Musím říct, že konec mi nepřišel překvapivý, možná kvůli výše řečenému, a v důsledku jsem zklamaná. James v mých očích klesl v důsledku oidipovského komplexu a následné závislosti, takže ani závěrečné drama jsem nijak neprožívala. Čte se to dobře, postavy jsou vykreslené barvitě, schéma vyšetřování mi připadlo vyloženě klasické. Jenže mě zklamala zápletka a její vyřešení, takže pouze za tři.... celý text

Zima nejistých nadějí 2022, Jenny Bayliss

Tohle bylo přesně to milé a povzbudivé pohlazení po duši, které jsem v této době potřebovala. Romantika jak ďas – kdo by nechtěl strávit zimu ve vyhřátém, provoněném domečku na pláži bičované ledovým větrem a divokými, hladovými vlnami? Do toho přátelští obyvatelé vesnice, kteří sice možná i pracují, ale mnohem častěji se v této slotě procházejí, pijí kávu a klábosí (chi chi chi). A pochopitelně slaví buď Karla, nebo čtvrtého, ale každopádně neustále. Na dějové linii nečekalo – díky autorce! – žádné překvapení, odvíjela se přesně tak, jak měla (a to mi na konci opravdu zatrnulo), děkuji nastotisíckrát. Záletný manžílek Max by zasloužil jednu do zubů, takže Anniin závěrečný výbuch s mopem a kýblem špinavé vody jsem ocenila. John, hm, přece jen se z něj vyklubal sympaťák, ale zpočátku mě štval stejně jako hlavní hrdinku. Ovšem palec nahoru dávám za uvěřitelný a milý vývoj jejich vztahu. Postavy dobře vykreslené, svižné dialogy, sem tam vtípek. Velkoryse pominu několik totálních nesmyslů jako třeba kočku na vodítku. Ano, určitě existují výjimky, které kšíry snesou, jenže většina by se z postroje zvencla a předvedla by Houdiniho triky, aby se z té potupy vyvlékla. A košilové šaty nemůžou ženě s bujným poprsím nikdy, ale opravdu nikdy slušet. A tak podobně. Příjemné, zábavné, hezky se četlo, doporučuji.... celý text

Půlnoční výprodej 2015, Seanan McGuire

Nakladatelství Fantom Print se rozhodlo vydat pouze tři díly série a já tímto děkuji za jejich rozhodnutí. Protože ačkoli se jedná o průměrnou urban fantasy, kupovala bych si ji a četla, protože se mi líbí svět kryptidů a rodina Priceových je mega sympatická. Jenže bohužel tam klady končí. V druhém díle už zvadla i úroveň humoru, to je pro mě podstatná závada. Verity je pořád sympaťačka, Sarah a zbytek party jí zdatně sekunduje, Dominic se hezky vybarvil. Ovšem záporáci jsou ploší jak žehlící prkno. Čekala jsem, že začnou trochu pochybovat, že zakolísají ve svém přesvědčení, ale – což souvisí s další podstatnou závadou – způsob, jakým byla mise Úmluvy v New Yorku vyřešena, byl možná logický (a pro mě rozhodně nečekaný), nicméně prostě nudný. Zatímco Dominic v prvním díle kolísal mezi Úmluvou a zdravým rozumem a tím získával plusové body, tady se jednalo o papírové inkvizitory slepě dodržujících naučená dogmata. Takže se vlastně celou knihu jenom spřádaly plány obrany, budoval se kryt, byl osídlován různorodými bytostmi (aby byla celá budova okamžitě vystěhována v průběhu jedné stránky). Pak jeden dramatický souboj a šlus. Tím pádem mi začaly vadit i typické komponenty brakového textu – nevysvětlitelné činy postav. Děje se odehrávaly tak, jak chtěla autorka, nikoli podle příčinné následnosti. Jak Margaret věděla, kudy přesně Verity poběží a kde špatně odhadne doskok? Jak Dominic odhadl, kterým kanálem, kde a hlavně kdy Sarah vyleze? A podobně. Zábava to byla, to nepopírám, ovšem o třídu horší než první díl. Přeloženou trojku ještě zvládnu, ale jak už jsem uvedla, jsem ráda, že o dalších pokračováních nemusím uvažovat.... celý text