SBH přečtené 639

Případ mrtvého redaktora 2022, Josh Lanyon

Tak tohle se náramně povedlo. Mám ráda detektivky, kde zavražděného nenáviděli všichni bez výjimky, takže pachatelem mohl být kdokoli. To znamená, že do konce tápe jak vyšetřovatel, tak čtenář, a knihu nelze odložit. A samozřejmě (jako každý první) mám slabost pro klaustrofobické vyšetřování na místě, odkud není úniku a vrah se pohybuje ve společnosti dalších potenciálních obětí. Mám dvě drobné výhrady. Vzhledem k výše uvedenému mohl zločiny spáchat kdokoli a já čekala, že na toho pravého ukáže nějaký jednoznačný důkaz. To se nestalo, a upřímně, kdyby pachatel tvrdohlavě zatloukal, nikdo by mu nic nedokázal. A druhá věc je takové klišé, že se počasí umoudří a policie dorazí přesně v okamžiku odhalení vraha. Ani o chvilku dřív, ani o třeba den dva později, což by bylo mnohem zajímavější, dle mého názoru. A to je všechno. Pak už následuje jenom vydatná řádka plusů. Holmes je k sežrání sympatický hlavní hrdina, chytrý, ironický, sebestředný, ale zároveň obětavý a rozumný. JX mi připadl zpočátku jako frajírek, což teda byl i na konci, ale tam už jsem chápala jeho rozhodnutí a životní pózy. Ostatní postavy projevovaly taktéž charakter a plasticitu včetně zavražděné, která se na stránkách objeví již mrtvá. Ale potvora to byla ukázková. Napětí panovalo na mé slabé nervy tak akorát, děj ubíhal svižně kupředu, čtivé a zábavné. Mé oblíbené popisy autorka zvládla na jedničku s hvězdičkou, přes panující tropická vedra mi zábly nohy z mokré, lezavé zimy. Do uvedeného prázdninového resortu by mě nikdo nedostal. Dvě věci pro mě představovaly naprostou lahůdku. Tou první byl humor. Holmesovy skvělé hlášky mě dokázaly nahlas rozesmát, párkrát jsem se k nim vracela i opakovaně, jak mě pobavily. A tou druhou je prostředí literárního byznysu, k němuž mám velmi rozporuplný, až skoro negativní vztah. Autorka toto pokrytecké, závistivé a nespravedlivé prostředí vystihla naprosto geniálně. Ač mohou mnohé zdejší spisovatelské divy prohlašovat, že tady je to jinak, věřte mi, ne, není. Mnohé citáty z knihy by se daly jak našim ctižádostivým autorkám, tak redaktorům nalepit na čelo. Za pět a rozhodně doporučuji.... celý text

Lásky čas 2024, Adéla Rosípalová

Jelikož v nakladatelství Fragment mají zvyk posuzovat rukopis podle prvních tří vět, nevím, proč bych se neměla pokusit o totéž. Takže – „pero skřípe po papíře“. Sousloví evokující středověký klášter a husí brk, jenže ejhle, jedná se o žhavou současnost a kuličkové pero. Které ale, ehm, ehm, neskřípe. Prostě ne. Že bych svazek rovnou odhodila? Dobrá, dám mu víc šancí než zmiňovaní redaktoři (ale otrávená jsem předem). Čtivě napsaný, roztomilý, láskyplný příběh dvou středoškoláků. A to je bohužel všechno. Ano, ta láska byla cítit, postavy měly určitou hloubku, dialogy neprobíhaly křečovitě. A dál? Jeden usměvavý pohodář, druhý bručoun. V poslední době se s podobnými týpky roztrhl pytel, což by v zásadě nevadilo, kdyby tato verze dosahovala kvality běžného průměru. Jenže kromě toho, že autorky čtenáře o úsměvech či mračení neustále ujišťovaly, z myšlenkových pochodů jednotlivých aktérů bych to neodhadla. Abych pravdu řekla, vlastně se hoši téměř nelišili. Ono jejich kavárny taky ne, obě jako přes kopírák, proto dává rozum ten úporný strach z konkurence. Samá tortilla, muffin, croissant, ovšem na hraběnčiny řezy či obyčejnou koblihu na moravském maloměstě narazíte obtížně. Spíš teda vůbec. Kvazi hanáčtina opsaná z vysokoškolských skript mi zatraceně skřípala. Bolestně mi scházely popisy. Celý příběh plaval ve vzduchoprázdnu, ani jedinou lokaci či osobu jsem si nedokázala představit. Ono je to dnes moderní, protože si asi máte vyhledat obrázky umělé inteligence někde na stránkách autorů. Já však očekávám, že se potřebné informace dozvím přímo z textu. Tady marně. Nejhorší závadou byl děj. Pořád jsem čekala nějakou zápletku, problém, zvrat, ideálně katastrofu, kterou bude zapotřebí řešit (jakkoli). Konflikt s proradným Danem vyšuměl do ztracena, Teův zločinný ex se mihl na pozadí v podobě stínohry, kamarádi, rodiče, spoluhráči, sourozenci, všichni byli pořád a jedině v pohodě. Jedna velká nuda. A ten název? Bezduché, hloupé klišé má vystihovat obsah? No, vlastně jo. Měla jsem dát na dojem z prvních tří vět. Za mě jedno velké ne.... celý text

Přísně tajný spolek svérázných čarodějek 2024, Sangu Mandanna

Povedená obálka, krásná ořízka, zajímavá anotace. Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu čarodějky Miky, ačkoli občas, naprosto výjimečně máme možnost nahlédnout do hlavy i jiné postavě, nejčastěji Jamiemu. Postavy se autorce povedly na jedničku, každá má svou charakteristiku, většina temné tajemství z minulosti, se kterým se musí poprat a vyrovnat, a všechny se svého úkolu zhostily se ctí. Mika byla možná až moc dokonalá, ovšem její krušné dětství a smysl pro humor vše zachránily. Čekala jsem nějaký zádrhel s Lilianou a její sestrou Peonií, takže bych mohla tvrdit – já to říkala, ale ne, ústřední překvapivý zvrat jsem netušila. Celkově se děj podařilo vybalancovat mezi pohodovou domácností ve Ztraceném domě a nutnými potížemi, které udržovaly pozornost. Závěr a konečné řešení potíží mě překvapilo. Nemám co vytknout, dostala jsem vše, co mám na knihách ráda – sympatické hrdiny, zajímavou zápletku, svižný děj, přirozené a vtipné dialogy, barvité popisy, které vtáhly do prostředí, a jiskrný humor. Auto si už pořizovat nebudu, ale kdyby ano, asi bych si ho také pojmenovala Koště. Magie a způsob fungování (poměrně smutného) světa byly vysvětleny pochopitelně a bez nesrovnalostí. Pět hvězd a doporučuji.... celý text

Žena ve vaně 1990, Zdeněk Rosenbaum

Jak hodnotit útlou knihu složenou z 33 kratinkých povídek? Začnu tím, že povídky jako literární útvar nemám vůbec ráda. A v této sbírce jako kdyby se předvedly všechny moje výhrady v ostrém světle. Skoro bych řekla, že na mě nejhůř působilo právě to, jak řemeslně dobře byly napsané. Každá, nebo skoro každá mě chytila od první věty, zaujala, postavy se mi dostaly pod kůži, a potom… Konec, padla, jdeme domů. Jako směs prvních kapitol většího útvaru, jimž chybí pokračování. Uvažuji, co mi tyto krátké úryvky textu měly dát. Nesměřovaly k žádné zastřešující pointě, bylo jich příliš mnoho příliš krátkých, takže v důsledku splývaly. Sotva rozehrály partii, už zbaběle prchaly v dál, takže jsem měla chuť prchnout taky. Čtivost dostávala na frak právě z důvodu, že mě nic netáhlo kupředu. Ihned po dočtení se jednotlivé příběhy slily v šedivý guláš. Nepřispělo k tomu ani lehce afektované popisování všedních záležitostí – o tom si nemusím číst, toho mám běžně nad hlavu. Obehraná klišé, rádoby objevná moudra, tklivý patos, hodně šovinismu. Abych jenom nenadávala, zhruba ve čtvrtině případů jsem se bavila. Strašák, Drobní ptáčci v županu, Dopis z malého sídla, Emilka a Na útěku se mi líbily. Kufr považuji za nejlepší, lehce mysteriózní a opravdu neotřelý. Auto jako lesní roh taky. Na druhou stranu se v povídce Déšť autor pokusil předstírat ženské uvažování, akorát mu chlap trčel z každého písmenka. A socialistická ušmudlanost z celé sbírky. Pěkná obálka.... celý text

Vražda v opatství 2023, Irina Shapiro

Tento díl se mi líbil snad ještě víc než předchozí a s netrpělivostí vyhlížím pokračování. Opravdu nemám jedinou výtku, dokonce i otázku, proč se pachatel na konci znovu v opatství objevil, autorka hodnověrně zodpověděla. Sice jsem si hned na začátku zločince tipla správně, ale nejspíš z toho důvodu, že mi byl nejprotivnější z celé knihy, nikoli z prvoplánové předvídatelnosti vyšetřování. Naopak. Detektivní linie nebyla ani tak zašmodrchaná, jako naprosto bez indicií a Daniel i Jason tápali ve tmě. Jo, na konci jim pomohla náhoda, ale v případě takto domyšleného a naplánovaného zločinu to ani jinak být nemohlo. Takže vyšetřování vraždy mě bavilo a společně s detektivy jsem si lámala hlavu, kdo to udělal (jo, měla jsem podezření), a hlavně jak a proč. Co se mi ale na obou knihách líbilo snad ještě víc, byla plasticita všech postav a jejich osudů, které se ubíraly svými cestami souběžně s hlavní dějovou linií. Díky tomu dílo působí jako plnohodnotný román, postavy jsou barvité a mají svou hloubku. Uvítala bych, kdybych mohla nahlédnout, kterak začal Sullivan učit Micaha. Určitě bych se královsky bavila. Jasonův brilantní zdravotnický zákrok mi vehnal slzy do očí. A doufám, že Jason dojde partnerského štěstí. Vzhledem k tomu, jak hladce se kniha četla, musím pochválit i překlad a práci nakladatelství (dnes vzácná kvalita). Jinak samotný text je napsán opravdu velmi čtivě, střídání úhlu pohledu mezi oběma detektivy přispívá ke svižnému průběhu děje. Obálka je taky pěkná, tentokrát dobře vystihuje tajuplné místo i umně skrytý zločin. Rozhodně doporučuji.... celý text

Stíny nad Prahou 2024, Karolína Kotová

Zajímavá obálka, tajuplně nicneříkající název, oslavné recenze. Úvod mi připadl sice chytlavý, ale rozehraný moc doširoka. Konspirace bylo naservírováno nad míru, naštěstí se příjemně rozjela linka se sympatickým Alexem a honem na vylepšeného upíra, tak jsem předpokládala, že si vše sedne. No, hm, nesedlo. Úvodní sekvence k ničemu nepatřily, pouze uměle zvyšovaly tajnosnubnost textu. Tato složka mi v první části připadla přehnaná, jenže od začátku druhé části se vyvalilo tolik problémů, že tento prvotní dočista zapadl. Slečna Lucie rozjela sešup do hlubin po černé, dočista zledovatělé sjezdovce. Už první příhoda ve Stromovce ukázala naplno všechny závady. Nejhorší byl charakter hlavní hrdinky. Nechápu, co je atraktivního na střečkujícím, arogantním frackovi. Mě otrávil. Samotná scéna nedávala vůbec smysl, snad kromě prezentace Luciiny permanentní nasranosti. Její chování vůči Derekovi bylo hloupé a totálně mi pilo krev. Další věc, která postrádala logiku, ovšem pro dílo představovala typický jev, byla Luciina matka. Její manžel i děti patří k lovcům stínů, ovšem před maminkou to úzkostlivě tají. Přitom ale kamarádce v kavárně Lucie hrozivé tajemství vybreptá na první dobrou. Tak si říkám – fakt byla máma tak hloupá? Nebo její rodinní příslušníci zaslepení? Nebo si ze mě autorka dělá bžundu? Cé je správně. „Praštím tě rozjetým bagrem.“ Ano, tak vypadá běžný třeskutý vtípek knihy. Takže humor nic moc. Dialogy kostrbaté a nereálné. Dva přechodníky v každé větě také dost rušily čtenářskou pohodu. Charaktery postav schématické, afektované. Lucie je hysterka. Lojzíček je… No, to vlastně nikdo neví. Derek jakbysmet. Uf. Dostávám se k další lahůdce, a tou je děj. Na akční fantasy byl dosti rozvláčný. První díl s lovem upíra ještě odsýpal, nicméně druhý se potácel od ničeho k ničemu. Na tak zásadní ohrožení lidstva a těžkou konspiraci utajené nadnárodní korporace se vlastně nic nedělo. Žádný problém autorka neřešila do hloubky, vlastně je vůbec neukázala. Jen se o nich mluvilo. Závěrečná bitva představovala jedno velké zklamání. Dobrá, splétání pečetě bylo popsáno zajímavě. Nicméně prostřihy na zápas lovců s démony by zvýšily napětí. Ale protože scházely, tak se pro změnu opět téměř nic nedělo. A byl konec. Krátký rozsah patřil zjevně k nemnoha kladům díla. Zápory bohužel veškerý dobrý dojem pohltily.... celý text

Smrt číhá na jarmarku 2023, Anders de la Motte

Po dočtení se mi motá v hlavě: to bylo skvělý! Chci další díl! Ehm, ale vždyť Peter se vrací do Stockholmu. Ano, právě jsem prozradila konec detektivky. Na druhou stranu se jedná o tak pěknou knihu, že by se dala číst jako plnohodnotný román, i kdyby člověk znal pachatele. Vlastně myslím, že bych si to užila víc, všechny ty kličky, falešné stopy, bizarní náhody. Dobrá, v té chvále mám i jednu připomínku – jak zloduch zjistil, kde se nachází vzácný předmět? Vždyť Peterovi to došlo souvislostmi z různých podnětů, které ale pachatel nemohl znát. Nicméně odpouštím. Obálka je moc pěkná, výstižná, pohodová, letní. Příběh mě zaujal od první řádky, měla jsem potíže knihu odložit, takže čtivost za jedna. Po krátkém úvodu dojde k vraždě, navíc je zamordován ten nejprotivnější člověk široko daleko, to se mi taky líbí. Tentokrát Tove s Peterem spolupracuje poměrně ochotně z důvodu, který je důvěryhodně vysvětlen. Zároveň s vyšetřováním probíhají další peripetie Peterova života, k nimž řeknu jediné – jeho vkus na ženy je problematický. V polovině dojde k překvapivému obratu. Ačkoli jsem přečetla spousty detektivek, tahle byla zvláštní a neotřelá, navíc se obešla bez hektolitrů krve a brachiálního násilí. Ano, v jednom místě se mi zastavilo srdce hrůzou, o to vtipnější bylo vysvětlení situace. Perfektně vykreslené postavy, zábavný děj s nečekanými zvraty, inteligentní humor, přirozené, jiskrné dialogy. Malebné popisy mne vtáhly do letní krajiny jižního Švédska, octla jsem se v útulné chatce obležené vychytralými kočkami, na přeplněném jarmarku i v honosném zámku. Co víc si přát? Jedna drobná výtka k překladu. Je možné, že Švédové trousí v běžném rozhovoru věty pronesené čistou angličtinou, ale v českém textu mi to skřípalo. Ovšem celkově skvělá věc, doporučuji.... celý text

Cizinec 2006, Max Frei

Knihu jsem zakoupila před necelými dvaceti lety, několikrát ji přečetla, protože se mi líbila. I zajímalo mne, zda mé okouzlení nadále trvá. Překvapilo mne, jak moc se mi pořád líbí. Sice se jedná o několik víceméně samostatných povídek, což úplně nemusím. Vyšetřování bizarních magických detektivních případů probíhá naivním a velmi jednoduchým způsobem. V tomto ohledu lehounce vyčnívá snad jednom poslední historka Král Bandži, která je tak trochu komediálním hororem a objevení pachatele vyžaduje aspoň minimální vyšetřovací postupy. V čem tedy spočívá kouzlo? Je jím hlavní hrdina Max, bezprizorní ňouma, který se podivným způsobem octne ve světě, kde se najednou projeví plejáda jeho supermanských schopností. A který bez ohledu na svou adorovanou výjimečnost zůstává přiměřeně sebekritický a nad věcí. Jakože celé Malé Pátrací Vojsko představuje sbor originálních, byť lehce schématických postaviček, které nelze nemilovat. Pak je tu vlastní Jecho, město nad jiné barvité, okouzlující i kouzlené, svébytné a originální. Vystavěný svět je podivný, napůl lákavý a napůl odstrašující, protože samotní hrdinové představují tajnou policii, a to nepatří mezi kladné parametry. Jak už jsem zmiňovala, děj je nanicovatý a netáhne kupředu. Autorka prokazuje spoustu fantazie, ovšem vymýšlení zápletek a originálních point jí nejde. Na druhou stranu je celé Jecho tak bláznivé, že mi nepřišlo podivné například to, jak se v jeho ulicích hromadí mrtvoly podřezaných žen, zatímco skupina detektivů odkráčí v poklidu debužírovat ke Žroutu Bumbovi. Dalším nezměrným kladem knihy je opravdu neotřelý humor. Celé mi to přišlo zábavné, vtipné a docela často jsem se smála nahlas. V takovém případě snadno přehlížím chyby, které by mi jindy vadily. Mohu litovat jenom toho, že další díly Labyrintů Jecha nikdy nevyšly. V záplavě brakové překladové literatury tento počin totiž září jako klenot. Rozhodně doporučuji.... celý text

Temný cypřiš 2008, Agatha Christie

Mám ráda detektivní příběhy A. Christie, ačkoli nedokážu zdůvodnit proč. Třeba u tohoto případu jsem si na začátku prakticky rvala vlasy, a to sice nad pasáží, kde si Elinor a Roddy „vyprávějí“ o svém dětství a vztahu k tetičce. Ve skutečnosti by si nikdy nic takového nevykládali, jednalo se o školáckou chybu, jak s danými informacemi seznámit čtenáře. Přesto mě to chytilo a za jediný večer jsem knihu slupla jako malinu. Autorka posouvá děj téměř výhradně skrz dialogy, téměř nikde nenajdeme vlastní popis probíhajících událostí. Navzdory výše uvedenému kiksu má tento způsob jednu velkou výhodu, a sice osobní přístup vypravěče a částečný náhled do jeho myšlenek. To mělo samozřejmě největší význam u hlavní podezřelé, navíc z dobrého důvodu. Popisy se královna detektivek příliš nezdržuje, na druhou stranu stručná charakteristika jak postav, tak prostředí je tak úderná a výstižná, že jsem neměla pocit vzduchoprázdna, naopak jsem se octla na anglickém venkově uprostřed parného léta. Slavný detektiv se objevuje až v druhé půlce knihy, což je pro mě jako fanynku trochu na závadu. Do té doby mě poháněla jenom zvědavost, kdy a jak vlastně dojde k vraždě, o níž víme od prvních stránek. Ovšem ve chvíli, kdy k tomu dojde, se už události řítí nezadržitelně vpřed. Autorka toho dosáhne kratinkými kapitolami, úryvky dopisů či vzkazů, pak samozřejmě výslechy, které vede Poirot. Tentokrát naprosto netypicky je případ uzavřen přímo u soudu. Jako obvykle jsem v celém spletitém případu nenašla žádný logický zádrhel, což je pro mě naprosto zásadní požadavek. Duševní vyšinutí hlavní hrdinky bylo zobrazeno věrohodně a zároveň neokázale. Bavila jsem se. Naprostá spokojenost. P. S. Tentokrát je anotace nesmírně trefná a výstižná. Bravo.... celý text

Hra pro Apollóna 2024, Veronika Synková

Mám ráda gay romance. Důvodem je skutečnost, že většinou řeší problémy LGBT+ komunity a obehraná romantická klišé nedostanou dost prostoru na to, aby mě otrávila. Plus většinou se jedná o vtipné čtení. Tentokrát jsem bohužel sáhla hodně vedle. Od prvních řádků mi celé dílo lezlo pekelně na nervy a těžko vybrat horší složku. Asi nejslabší záležitostí byly schématické a ploché postavy. Hlavní hrdina Lukáš byl na pěst? Nikoli, rovnou na odstřel. Nejen že se mládenec choval jako totální spratek, toužil po jednom, spal s druhým a tak podobně, nenáviděl otce, ale zároveň s lehkostí využíval jeho majetku a vlivu (například jak se dostal na obtížnou právnickou fakultu se svým přístupem flákače a pijana?). Zároveň autorka nedokázala vykreslit pohnutky, které k chaotickému a nekonzistentnímu jednání vedly. U božského Daniela taktéž. Ano, andělský hoch skrývá drásavé tajemství, které ale vykecá velmi nespolehlivému týpkovi prakticky při prvním normálním rozhovoru. Navíc si pochybnou existenci ihned nastěhuje do bytu (a celou dobu přemýšlím, jak bezvládného muže domů vůbec přepravil). Stejným způsobem bych mohla pokračovat ještě dlouho. Nepravděpodobné situace jsou řešeny ještě méně reálnými způsoby, šťastnými náhodami se děj jenom hemží. Všechny figury jsou víceméně pasivními příjemci božských zásahů náhody. Například co dělal Daniel v nočním parku, v němž dojde ke znásilnění? Jak by se zachoval, kdyby se mnohem vypracovanější Vojtěch začal bránit? Humor, nadhled, esprit a kouzlo, nic z toho se na stránkách nevyskytovalo. Napětí, drama, problémy zase pro změnu působily uměle a nedůvěryhodně. Ani po jazykové či stylistické stránce se nejedná o žádný skvost. Jak například vypadá hlavní hrdina, či v jakém prostředí se děj odehrává, se čtenář nedozví. Dialogy nepůsobily přirozeně. Slovní zásoba nijak excelentní. Do čtvrtiny jsem se trápila, další čtvrtinu jsem prolistovala, ale čas je vzácný a tato kniha za pozornost nestojí.... celý text

Vražda v kryptě 2023, Irina Shapiro

Zase velmi příjemné překvapení. Román působí jako velmi kompaktní, vyrovnaný a zábavný celek. Název odkazuje na něco tajuplného a trochu mystického, k němu ladí obrázek na obálce. Vůbec nevadí, že se příběh odehrává za slunečných červnových dnů. Bez dlouhého čekání je objevena mrtvola na hodně obskurním místě, takže jsem dumala, jak se tam oběť vůbec ocitla. Pak se při bizarním začátku vyšetřování čtenář seznámí s oběma sympatickými vyšetřovateli. Jejich linie se proplétají a postupně odkrývají zapeklitý případ. Líbil se mi náhled do nelehkého osobního života jak hradního pána, tak i konstábla. Jediné, co bych v tomto místě vytkla (nebo spíš popohnala), bylo zdlouhavé vzájemné oťukávání. Odpovídalo době a společnosti, ale já bych si užila víc interakcí. Prostředí viktoriánské Británie bylo vystiženo bravurně, prakticky jsem se v bukolické krajině a mezi zkostnatělými šlechtici ocitla. Nevím, jestli bylo v té době tak běžné mít většinu příbuzenstva na fotografiích, ale nehodlám to zjišťovat. Samotné vyšetřování se mi líbilo, případ byl zamotaný a rozuzlení překvapivé. Autorka vystřihla skvělou detektivku z klasické školy i s trochou napětí v závěru. Četlo se mi to hladce, takže musím pochválit i nakladatelství za překlad a korektury. Vřele doporučuju a jdu na další díl.... celý text

Místo pro tajnosti 2015, Tana French

Začalo to skvěle. Dostala jsem přesně to, po čem srdce toužilo – sympatického vypravěče, atraktivní prostředí nóbl internátní školy, dlouho nevyřešené tajemství, neočekávaný průlom. Užívala jsem si každou větu, košatý styl, poetické popisy. Útěky dívek z internátu se podobaly spíš výletům do elfí říše, než obyčejné lumpárně. Přátelství čtyř dívek mi imponovalo a, no, litovala jsem, že mne nic podobně velkého nepotkalo. Překvapením byly dvě linie vyprávění. Jedna týkající se vyšetřování, která se vlastně odehrávala v průběhu jediného dne, byla vyprávěná v ich-formě hlavním hrdinou. Druhá popisovala události více než rok staré z pohledu dívek. Asi do půlky se tohle všechno slévalo v kouzlo. Bohužel ve chvíli, kdy vyšetřování případu historickou linii „předběhlo“, a já najednou věděla, co se mezi dívkami odehraje v následující kapitole, můj zájem ochaboval. Souběžně mi začal ten hezký květnatý styl lézt víceméně na nervy. Kniha má kolem pěti set stran, ale například o rodinném zázemí dívek se nedozvíme vůbec nic, o případu, v němž Holly před lety svědčila, také ne. Informace o samotném vypravěči jsou útržkovité a obraz poskládají hodně polámaný. Nejvíc mi ale začalo vadit, kam to celé směřuje. Podezřelých bylo málo, takže jsem se modlila, aby to byl někdo zvenčí a došlo aspoň k malému překvapení. Mimochodem autora „kartičky“ jsem uhodla na první dobrou, ale to nebylo nic těžkého. Pak mi vadilo vyšetřování v průběhu jediného dne, které mělo být extrémně hektické (a je otázkou, zda by se vůbec v tomto rozsahu dalo stihnout), ovšem při čtení jsem měla pocit vlekoucí se nudy. A závěr? Na jednu stranu tu irskou rozervanost a určitou vychýlenost chápu, na druhou mi opravdu extrémně vadilo adorování přátelství a možná i lásky v takto pokřivené formě. Ve dvou třetinách jsem uvažovala, že četbu vzdám. Dočetla jsem, ale se skřípěním zubů. Na můj vkus příliš přepjatých citů, hysterie, patosu, neupřímnosti a velmi zkresleného chápání reality. A minimálně dvě členky gangu byly psychopatky, pokud ne všechny. Jediným opravdu světlým momentem byla scéna, kdy Conwayová vytře zrak slizkému hadovi Mackeymu. Ale to je málo.... celý text

Smrt přichází na prohlídku 2022, Anders de la Motte

Na avizovanou detektivku ve stylu Agathy Christie odkazoval nejen název, ale i malebně staromilská obálka (kde je mimochodem vyobrazen Peterův dům, nikoli problematický developerský projekt). A odpovídal tomu i příběh. Ten je vyprávěn v er-formě z pohledu vyšetřovatelů Tove a Petera. A protože spektakulární odhalení vraha bylo opravdu nečekané, vlastně mi vadily drobné vsuvky týkající se ostatních postav. Měly zvyšovat napětí, ovšem toho bylo i tak pomálu, protože vyšetřovatelům nic nehrozilo (to je za mě v pořádku). Při zpětném pohledu se u některých jejich význam dočista ztrácí, dokonce působí kapku uměle. To jsem ale zmínila asi jedinou, naprosto nepodstatnou závadu. Postav po stránkách pobíhalo požehnaně, nicméně každá byla specificky charakterizovaná, vyšetřovatelé mi byli sympatičtí, ty ostatní jsem podezírala do jednoho, dokonce i Poppeho. Z různých románů mám o Švédsku víceméně nelichotivé představy, tady však všechno působilo přirozeně a skoro dovolenkově, až tedy na ty dvě vraždy. Prostředí na mě dýchlo bukolickou přírodou, rázovitými hospůdkami i stylovou Feliciinou kavárnou. Doslova jsem se na mořském pobřeží ocitla, takže zase palec nahoru. Ačkoli se nejednalo o krvežíznivý thriller, detektivka mě doslova pohltila a já knihu nedokázala odložit. Pachatele jsem neodhadla, ovšem v tomto směru to asi ani nebylo možné, protože ústřední konflikt byl odhalen až na samotném závěru. Největší devizou knihy byl ale inteligentní, jiskrný humor. Ačkoli jsem trnula obavami nad Peterovým zdravotním stavem i nad kariérou Tove, u mnohých situací jsem se musela smát nahlas. Jednoznačně dokonalá detektivka, a řekla bych, že i plnohodnotný román. Vřele doporučuji.... celý text

Okouzlení 2024, F. T. Lukens

Už dlouho jsem se u knihy nebavila tak dobře. Nedokážu jednoznačně určit, která složka byla lepší. Rozhodně vede vykreslení postav. Každá je osobitá, má svou historii i hloubku, odlišitelnost a sympatické vlastnosti (s výjimkou záporácké padoušky čtvrté úrovně). Antonie je skvělým příkladem kladné hrdinky, která bojuje s lákadly své nezměrné moci, ale žebříček hodnot má nastavený zatraceně správně. Ovšem mojí srdcovkou zůstává Havran, geniální, vtipný, laskavý nerd, který má potíže s dodržováním pravidel. Pak jsem si vrcholně užívala romantickou linku, to opatrné sbližování, zároveň absenci nutného sebeobelhávání a protivných tanečků kolem vytouženého protějšku. Mezi hrdinky to patřičně jiskřilo, jejich dialogy patří k nejlepším v knize, přičemž mají silnou konkurenci v Antoniině břitkém jazyku. Děj. Na začátku je stanoven úhlavní problém, že Havran nikam nepatří. Nemá dost magie na to, aby se zařadil mezi čaroděje, zároveň jí ale má příliš na to, aby se mezi civilisty cítil opuštěný. První třetina líčí jeho usilovnou snahu zapadnout na místo, kam by rád patřil. Což se zvrtne. Následující potíže s Konsorciem rezonovaly s mým osobním strachem z obřích, nelidských korporací, které ovládají život obyvatelstva jenom svou obludnou velikostí. Musím říct, že na začátku soudního procesu jsem opravdu trnula obavami. A pak tu máme prostředí. Dle některých zdejších komentářů nedostatečně propracovaným. Cože? Co víc by dotyční chtěli? Svět Okouzlení byl domyšlený, originální a funkční. Nic mi neskřípalo a spousta věcí mě bavila a zajímala. V té souvislosti musím pochválit popisy, které mě vtáhly do prostředí a barvitě ukázaly jak místo, tak postavy. Přesto mám jednu výtku, pro mě naprosto netypickou. Celé se mi to přeukrutně líbilo, bohužel až na poslední kapitolu. Já, milovník happy endů, jsem se nakonec téměř utopila v cukrové vatě. Ano, pořád hlasuji pro šťastný konec, ale ten úplný závěr s Antoniiným nelogickým rozhodnutím a barvotiskovým chováním obou děsivých čarodějek, ne ten měl autor vynechat. LGBT+ tématika je má oblíbená, ovšem soudobá móda nebinárních entit mi už připadne vážně praštěná. Bohužel čeština na tento výstřelek není stavěná, tak mi to kapku lezlo na nervy. Jinak ovšem vřele doporučuji.... celý text

Bretaňská idyla 2023, Jean-Luc Bannalec (p)

Po zklamání předchozím dílem jsem se do dalších pokračování dobrodružství komisaře Dupina moc nehrnula. Takže moje vlídnější hodnocení je možná způsobeno i delší přestávkou mezi jednotlivými případy. Bretaňská idyla opět šťastně balancuje na pomezí detektivky a cestovatelské příručky. Tentokrát jsem opět toužila vyrazit na Konec světa, konkrétně na ostrov Belle Ille. Vychutnávala jsem si barvité popisy krajiny i městeček či přístavů. Krátké poučné vsuvky kolegy Riwala působily rušivě snad pouze v jednom případě, to odpouštím. A nad líčením lahůdek, které si v rázovitých hospůdkách komisař se svým týmem dopřával, se mi sbíhaly sliny. Další jednoznačně pozitivní složkou byl samotný detektivní případ, tentokrát opravdu nečekaně zapeklitý. Jakkoli jsem měla v průběhu vyšetřování pocit, že tam spousta věcí nesedí, nejednalo se o autorovu neohrabanost, nýbrž naopak genialitu, protože při vrcholně překvapivém uzavření případu si všechny podivnosti sedly na místo jako kousky puzzle. A za mě je ústředním padouchem starostka, bez debaty. Dvě věci však beznadějně skřípou, a obávám se, že už se to nezlepší nikdy. S postupujícími díly série jsou postavy stále plošší a schématičtější. Dupin se prolévá kávou a chodí na procházky, Nolwenová telefonuje, Riwal vede místopisné přednášky a Kadeg je protivný, byť účelně věcný. A nic víc. Vztah Dupina a Claire se odehrává na pozadí tak vzdáleném, že kdyby byl vynechán, působí to lépe. To už se rázovití vesničané vyprofilovali víc, i když ani tam to nebyla žádná sláva. Tím pro mne ovšem uvěřitelnost příběhu dostává na frak. A problém nejhorší. Nevím, jestli je závada v autorovi, překladu či redakčních úpravách, ale chvílemi na sebe nenavazovaly věty. Jako kdyby každá patřila do jiného příběhu. Také samozřejmě překladatelské kiksy (například zápory ve větách) či redaktorské (chybějící slova) čtenářské pohodě úplně neprospívají. Ale způsob zápisu, kdy jsem kolikrát luštila, o čem je vlastně řeč, mi vadil hodně. Doporučit nemůžu, ale po dalším dílu asi po výrazné přestávce opět sáhnu. Čistě ze zvyku.... celý text

Pohár bohů 2023, Rick Riordan

Na sérii o Percym Jacksonovi pošilhávám už dlouho, odrazovalo mě zaměření na mnohem mladšího čtenáře. Až recenze na Dětech noci můj odpor zlomila. Knihu jsem zakoupila a jsem nadšená. Krásná obálka bohužel ve čtečce nevyzní, s tím se holt nedá nic dělat. Ale všechno ostatní je v plusu. Příběh vypráví Percy v ich-formě, a byť je svou milou označován jako „chaluhový mozeček“, mně přišel chytrý až dost, rozhodně víc než většina hrdinů takzvaného společenského románu určeného pro dospělé. Svižný příběh ubíhá v příjemném tempu, kdy se zběsilá akce střídá s poklidnými pasážemi s Percyho rodinou. Asi nejvíc se mi líbil zapeklitý úkol vyčištění hole v podzemní řece jogínského, jako obvykle krajně nedůtklivého boha. A samozřejmě největším útokem na city byl ústřední souboj s Gerym a způsob, jakým jej Percy zvládl. Tím se dostávám k další záležitosti, kterou u dobrodružné a primárně vtipné literatury zbožňuju – nevtíravé poučení a moudrost, která člověka nemlátí po hlavě. O to víc si takových partů cením. A Percy ji servíruje s šarmem a humorem. Jo, vtipy, tím si získal mé srdce. Jak se jmenuje ten chlápek, který nestárne, zatímco jeho obraz jo? Earl Grey. Ono vůbec promítnutí pošahané a úchylné řecké mytologie do současného New Yorku je skvělý nápad, v tomto případě brilantně zvládnutý. Další plus. Nic z toho by knihu nezachránilo, kdyby mi nebyly sympatické postavy, neokázale hrdinský Percy, přemoudřelá, přesto laskavá Annabeth a živočišný, nekompromisně přátelský Grover. Ta jejich parta je naprosto boží. Ani po řemeslné stránce nemám co vytknout, žádná hluchá místa, barvité popisy, které mě přenesly na místo, zároveň však nenudily, přirozeně plynoucí dialogy, plastická charakteristika postav. Zkrátka za pět a vřele doporučuji.... celý text

Mrtvá z Charlottenburgu 2024, Susanne Goga

Další díl s komisařem Wechslerem a meziválečným Berlínem byl pro mě už nutností. Jsem nadšená, ačkoli jsem pachatele uhodla ve chvíli, kdy se objevil na scéně, dokonce i motiv. Jelikož jsem na tyhle věci obvykle dost tupá, předpokládám, že tady se autorce nepodařilo trousit drobečky opatrně, naopak mi hodila do cesty celý zbytek koláče. A víte co? Vůbec mi to nevadilo, protože kniha má všechny aspekty skvělého románu – plastické charaktery, autentické dialogy, závažnou zápletku, logické (a spravedlivé) vyústění. Tentokrát mi ani nevadil strohý styl, který naopak umocňoval mrazivé pocity jednak z politické a hospodářské situace Berlína dvacátých let dvacátého století, jednak z vrahovy vyšinuté mysli. Souběžně jsem soucítila s ubožáky, kteří trpěli důsledky jeho činů. Autorka je něco jako literární Picasso. Několika údernými slovy či větami dokáže vystihnout složitou psychologii postav, komplikované interakce mezi hrdiny, zároveň zachytí barvitost i atmosféru okolí, jak společenské nálady, tak prostředí. Druhou linii vyšetřování jsem neblaze upozadila právě proto, že jsem od začátku tušila, jak to vlastně celé bylo. Přitom se ale opět jedná o palčivý problém, který se Leovi podařilo minimálně nakousnout, protože se prostě vyřešit nedal. Linka s osobním životem komisaře působila přirozeně a nevtíravě. Chápala jsem rozhodnutí všech aktérů, jejich pohnutky i činy. A líbilo se mi konečné vyústění. Z ostatních členů Leova týmu byla pozornost z Walthera přesunuta na Jákoba, který mi byl taky moc sympatický. Ale asi nejsilnější dojem jsem měla z hrozivé hyperinflace a pouličních nepokojů souvisejících se vzestupem Hitlerovy moci. V té souvislosti se divím, že lidé v podobných podmínkách vůbec zvládli žít (a říkám si, jak jsme my sami zpovykaní). Detektivka? Ano, klasická. Ale mnohem více se jedná o úžasný historický román, který osvětlí temná místa dějin mnohem lépe než prvoplánově poučné dílo. Pět hvězd a vřele doporučuji.... celý text

Patříme k sobě 2024, Beth Moran

Chce se mi plakat. Existuje spousta románů, v nichž létají draci, pobíhají čarodějové, víly či vlkodlaci, a každý z nich je uvěřitelnější než toto. Miluju romantiku, ale v poslední době, a už to budou roky, mám problém padnout na nějakou, která by se mi opravdu líbila. Nevadí mi klišé a předvídatelný děj, koneckonců co chcete v této oblasti pořád vymýšlet. Ale požaduju hrdiny s IQ vyšším než má automatická pračka, trochu nadhledu ideálně humorného, jiskření, ovšem nikoli anatomické detaily každého měknutí kostí, bušení srdce či mokrých kalhotek. A hlavně, prosím, upřímnost a žádné sebeobelhávání hrdinek. Když to s přehledem a nonšalancí zvládala Jane Austen před dvěma sty lety, teď by to neměl být problém, ne? Je, nepřekonatelný. Eleanor je zbabělá, prolhaná, licoměrná, smysl pro humor, který by její skóre vylepšil, tragicky schází. A samozřejmě je neustále všemi ostatními vyzdvihována jako anděl, který neudělal žádnou chybu. Když si s Danielem krutě pohrává, tak vlastně provinění je na jeho straně. Ufff. Dál mi vadila nepřerušená řada bohů na stroji, nepravděpodobných situací a křečovitého chování postav. Příklad: Neohlášení hosté se na farmě objeví přesně týden poté, co ji Eleanor s kamarádkami stačí uklidit. Co já vím, ve skutečnosti by zazvonili ve chvíli, kdy je všude nepřekonatelný čurbes a ještě bouchne kotel. BTW identitu pachatele jsem uhodla, jakmile se dotyčná osoba objevila na scéně. Ano, příhoda s rozdělenou vesnicí a překonáváním letitého sporu je převzatá z reality. Ovšem zpracovaná zkratkovitě a afektovaně. Přitom potenciál by to mělo. Jediné slzy, které mi ukáply, byly nad pálením sporu. Do toho jsem nebyla ušetřena klišé obratů, jako pohledy skrz sklopené řasy. Probůh! Prosím každého, kdo si to čte, aby se zkusil na něco podívat skrz sklopené řasy. Dotyčný poté zjistí, že mu to jeho vlastní rozumné tělo nedovolí. Kde se tento pitomý obrat vzal, je mi naprostou záhadou. Vrcholně nesympatická hlavní hrdinka, nepravděpodobné situace, schématické charaktery, absence humoru. Za mě rozhodně ne-e.... celý text

Staré odrůdy 2021, Ewald Arenz

Kdybych jako první od autora četla tuto knihu, po žádné další bych už nesáhla. Po Velkém létu se jedná o tragický propad v kvalitě. Dostala jsem brilantní text, každé slovo perla, každá věta náhrdelník. Popisy míst čtenáře dokonale přenesly do – zřejmě údolí Mosely nebo tak nějak, mezi vinice, staré ovocné sady, bukolické statky. Ono i počáteční zápletka mě zaujala. Puberťačka na útěku najde útočiště u starší, osamělé ženy s tajuplnou minulostí. Napětí by se dalo krájet, záhady vykukovaly odevšud. Jenže bohužel tím jsme skončili. Celá kniha se nadále nesla v duchu pozvolna plynoucích venkovských dnů, žádné dramatické zvraty, žádné objevování minulosti či souvislostí. Napětí tudíž rychle vyčpělo. Záhady byly vysvětleny až v samotném závěru, zkratkovitě a víceméně bez souvislostí – proč se Petr s Liss nechtěl vidět ani poté, co dospěl? Co se stalo s jejími rodiči? Jak je možné, že se odstěhoval chamtivý Sonny, když byl statek to jediné, o co měl zájem? Proč se Liss na všechno dávno nevykašlala, a neodešla do světa? V případě Sally jsou otázky víceméně identické. Její rodiče jsou postavy ploché jak žehlicí prkno. Důvod, proč je S. doma tak nešťastná, jsem úplně nepochopila, on taky nijak jednoznačně vyřčený nebyl. V důsledku ale veškerý její vzdor vyzníval jako klasická těžká puberta, kterou mají ze tří dětí tři. V tom případě ale celé drama ztrácí na naléhavosti. Na konci jedna mega dramatická událost, po ní zrychlené převíjení vysvětlujících příhod a, tramtadadá, věc, kterou z duše nesnáším, otevřený konec. Ještě bych pochopila, proč Liss naléhala na dívku, aby dodělala školu. Ale ta srdceryvná odbočka o matce, která ztratila dítě, mi vůbec neseděla. Sallyina matka nejspíš nijak netrpěla, a pokud ano, tak dílo ztrácí smysl. Poetický jazyk, krásné popisy, výrazná atmosféra, u hlavních postav skvělá psychologie. Ovšem příběh veškerý žádný, vedlejší postavy schématické, pointa, řešení, dotažení jednotlivých linií, vše ztraceno v mlhách. Za dvě a nemůžu doporučit.... celý text

Pohřeb na přání 2024, Anthony Horowitz

Jednoznačná lahůdka. A to jsem se na začátku vyděsila, když jsem zjistila, že stejný autor napsal Mnoho strak věští vraždu, protože to se mi nelíbilo vůbec. Ale tento koncept byl velmi osvěžující a detektivka sama o sobě dokonalá. Autor udělal sám ze sebe jednu z postav a byl to naprosto geniální tah. Samozřejmě jeho spojení s chytrým, schopným, nesnesitelným Hawthornem připomínaly Holmese a Watsona (nebo Poirota a Hastingse), nicméně prvek nesklouzl k trapnosti a klišé, naopak působil přirozeně. Pátrání po pachateli obskurních vražd mě bavilo, takže jsem knihu nedokázala odložit. Další plus představovalo to, že byl příběh opravdu důkladně domyšlený, a nakonec všechno dávalo smysl. Autor trousil stopy dostatečně velkoryse, abych se necítila ošizena. Ne, vraha jsem neuhodla, omlouvá mne jenom to, že klíčová informace padla až v závěru. A ten dramatický konec mě přikoval k židli, ani ich-forma mi nebránila ve strachu o vypravěče. Za břicho jsem se nepopadala, ale občas tísnivou atmosféru prořízl vtípek jak víno: „Neznám vás odněkud?“ „Jsem Steven Spielberg.“ „Děláte do filmu?“ Sympatické postavy, funkční dialogy, přiměřené množství trefných popisů, takže děj neplaval ve vzduchoprázdnu, dokonce mi neskřípal ani překlad a netrápily pravopisné či stylistické chyby, za to poklona, to už se dnes nevidí často (ačkoli by to mělo být běžné). Další palec nahoru za vtipný název i obálku. Zkrátka kvalitní detektivka klasického střihu se sympatickými, osobitými vyšetřovateli, spletitým příběhem, zajímavými, plastickými postavami a bez logických nesrovnalostí. Rozhodně doporučuji.... celý text